III . Minulá přítomnost

Předmět: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:17 am

MINULÁ PŘÍTOMNOST - PROLOG

Dvacet let uplynulo od zmizení neznámé rasy. Přítomnost Arfonů, kterým ostatní rasy říkaly Předci, nebyla dlouhá, ale i za těch několik měsíců se mnohé změnilo. Když se vynořili z časoprostorové anomálie, „roztrhli“ tím vesmír na dvě reality. Na dvě původně podobné, postupem času však velmi rozdílné linie.

Strážci si dokázali udržet absolutní moc pouze v jednom z vesmírů. Tam se situace navrátila pomalu zpět do stavu, než vypukla válka, ale v druhém vesmíru ztratila vládnoucí rasa značnou část armády a s tím i moc udržet svůj řád. Až na část Galaxie okolo jejího středu upadl známý svět v chaos. Doba temna po stovkách let opět zasáhla civilizaci - navzájem se vyhlazující nadace a impéria. Pouze ti nejlepší dokázali přežít a shlukli se na středu.

Poté, co se Brock, který se nakonec ukázal být více než obyčejný terran, obětoval pro záchranu vesmíru a zničil nebezpečnou černou díru, ztratili Strážci možnost spolu komunikovat napříč liniemi. Jedinou osobou, která stále dokázala takto cestovat, zůstala Jesica Warden, která se však nedlouho po odchodu Předků z Mléčné dráhy uchýlila do ústraní. Nikomu se nepodařilo ji vypátrat. Někteří se domnívali, že to bylo z důvodu smutku nad smrtí jejího milého, jiní zase tvrdili, že se nepohodla se Strážci a odešla.

Galaxii hrozí i jiné nebezpečí. Slabost Strážců nahrála nenápadnému nepříteli, který dlouhá léta vyčkával v ústranní. Bývalý člen Galaktické rady, který byl za velezradu vykázán za hranice známého světa, se v chaosu vrátil a i díky jeho vlivu se v jedné z realit propadla civilizace na své dno. Cole, Wizard, ani žádný jiný člen Galaktické rady netuší, že se blíží převrat, velmi krvavý převrat…

Předmět: Re: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:33 am

MINULÁ PŘÍTOMNOST – I. CÍSAŘOVA DCERA

„...a nakonec Předci odešli neznámo kam,“ dopověděla přednášející výklad. „Vážně se neví, kam odešli? Přece se jen tak nevypařili?“ Zeptal se jeden žák. „Ne, nikdo to neví. Musíte si uvědomit, že disponovali technologiemi, o kterých se zatím nezdálo ani Strážcům. Vždyť bez pomoci vládců galaxie by Galaktická správa jistojistě padla. Když už jsme u toho, tak velký podíl na válce měl vládce Bido,“ vysvětlovala postarší profesorka. „Ale vaše dcera měla větší podíl,“ řekl další student. Terranská studentka Ashley se ohlédla tím směrem. Odmalička jí zajímalo vše okolo Jesicy Warden. Teď na začátku druhého semestru prvního ročníku na Centrální universitě Strážců ji historii učila samotná matka slavné hrdinky. Někdo našel odvahu se jí zeptat přímo. „Má dcera? Ano, asi máte pravdu. Nebýt jí, tak tu teď asi nikdo z nás není. Ale nezapomeňme na její doprovod. Například slavný krcha Zar’Khul. Tomu také patří obdiv,“ řekla trochu smutně Visar Warden. Ashley se nepodařilo najít mezi stovkou posluchačů toho, kdo se zeptal. Bylo totiž všeobecně známo, že profesorka nerada vyprávěla o své dceři tak dopodrobna. Nikdy se totiž nezjistilo, kam se Jesica uchýlila po odchodu Předků. Někdo spekuloval o tom, že odešla s nimi, ale našli se svědci, kteří ji na Centru viděli i poté. Nicméně Ashley zaujal mladík, kterého na škole ještě nespatřila. Přišlo jí to divné, protože ze svého ročníku znala téměř každého (když ne přímo z vyučování, tak určitě z večírků). Jelikož chtěla být zvolena do studentské rady, hodila se jí každá známost. Možná to byl propadlý druhák, pomyslela si. Ale zase, kdo by propadl z historie? Navíc znala i spoustu druháků. Konec přednášky ji probral z přemýšlení.

Ashley došla za svou kamarádkou Erikou. „Prosím tě, vidíš tamtoho kluka? Kdo to je? Nikdy jsem ho tu dřív neviděla.“ „Ten? To je nějakej Bryan, přišel mi pohledný, tak jsem se zeptala Wereka,“ odpovídala Erika. „Toho krchy?“ „Jo, znáš snad nějakého jiného Wereka? Je to prý nějaký přivandrovalec z okraje Galaxie. Dostal se sem přes studijní podporu chudých regionů. To, jak nedávno zavedli Strážci.“ „A jaký je?“ „No prý je mentálně zaostalý, říkal Werek. Při těláku šel dobrovolně do skupiny s whoy.“ „A to je kvůli tomu mentálně zaostalý?“ Divila se Ashley. „No, šli hrát proti týmu, kde byli jen krchové, takže asi ano. A neříkej, že se ti líbí. Myslela jsem, že teď máš něco s Derrickem?“ „Blázníš? Ani jedno, ani druhé. Potřebuji hlasy do studentské rady, proto se o něj zajímám. Jestli nemáme společné známé. Ale jestli je to nováček, ulovit ho nebude tak těžké. A Derrick? Ten zamyšlenec? Neblázni. Ten se jen chce zviditelnit, asi to šíří on. Přece jen, ten, kdo by chodil s dcerou mocného císaře, ten by byl obdivován. Aspoň si to ten chudák myslí.“ „Jdeme na oběd?“ Navrhla Erika. „Jo, můžeme.“

Děvčata se turbovýtahem přesunula do obří kantýny, kde studenti zaháněli svůj hlad. Stáli ve frontě za pěticí whoů. „Uhněte nám,“ ozvalo se za nimi, „to bylo na ty prťavé žáby, Ashley, neboj.“ „No, když už jsi tu, můžeš mi něco vysvětlit, Derricku?“ „Jistě, zlatíčko, jen, jak vykopnu, tyhle pulce,“ řekl Derrick. Werek, krcha stojící za ním, se zákeřně usmál. „Kde bereš tu jistotu, že je vykopneš?“ Zeptal se někdo jiný. Ashley se ohlédla zpět před sebe a spatřila tam Bryana. „Ale, ale, není to náš chudáček Bryan? Slyšel jsem, že jsi tak zoufalý, že si musíš nadbýhat whooská děvčata.“ Chechtal se Derrick. „Lepší, než balit kršské chlapce, na tom se jistě shodneme,“ odpověděl Bryan ledově klidně a pohlédl na dva a půl metru vysokého ještěra. Derikovi tím vyrazil dech. „Uvidíme, co na to ten kršský chlapec řekne, asi za to zaplatíš,“ Derrick před sebe pustil Wereka. „Ach ano, schovávat se za jiné, nejlépe rádoby kršské válečníky, to by ti šlo,“ pokračoval ledově klidně Bryan. „Tak teď ti dám pěkně do huby,“ řekl Werek. Bryan se ohlédl. Za dobu jejich hádky si pětice whoů stihla nabrat oběd a usadit se ke stolu, kde jim Bryan držel místo. „Zase tak moc velký hlad nemáte, když se tu raději hádáte. Já ale hlad mám, tak se vrátím ke svému talíři,“ než se otočil a zamířil ke svému stolu, pohlédl na dívky a řekl. „Je mi líto, že musíte být svědky buranského chování těchto hulvátů, dámy. Snad vám moc nezkazili den.“ „Ty…“ Zavrčel Werek. To už k němu byl Bryan zády. „Snad by hrdý kršský válečník nenapadl bezbranného zezadu?“ Optal se při chůzi Bryan. Werek se ovládl. „Jen počkej, my ti to vrátíme,“ zasyčel jen.

*****

„Jak pokračuje náš plán, mé druhé, drahé já?“ Zeptal se Strážce ve stříbřité přilbě. Díval se do něčeho, co velmi připomínalo zrcadlo. Neviděl tam však svůj odraz, nebo aspoň ne svůj pravý obraz. „Zatím není moc, o čem bych mohl mluvit. Neuplynul ani měsíc, co jsem začal,“ dostal odpověď ze zrcadla. „Ano, však musíme být trpěliví. Tento komunikátor se mi povedlo sestrojit teprve nedávno. Už pracuji na tom, abych dokázal sestrojit přístroj na cestování, ne jen vysílání.“ „Je to obtížné, v mé realitě má Cole a jeho patolízalové stále svůj vliv. Dostat se na univerzitu bude obtížné, být vykázaný Strážce není zrovna bonus, který by se nám hodil.“ „Říkám, buďme trpěliví, stovky let jsme žili za hranicemi Mléčné dráhy, ale čas naší pomsty se blíží. Za těch dvacet let se mi podařilo udržet chaos v takové míře, až ten hlupák Cole došel k závěru, že nechá vládce válčit mezi sebou, aby jich zbylo co nejméně a těm by vládnul,“ mluvil Strážce do zrcadla. „Ano, ale musíme mít hlavně pojištěnou druhou hrozbu. Jesicu Warden. Jestli je pořád zde v naší galaxii a dozví se to, půjde nás zastavit a ani s tou přilbou nebudeme silnější než ona.“ „Proto musíš unést její matku ve své realitě, já ji v té mé už unesl.“ „Vynasnažím se. Pak svrhneme Cola a tu jeho rádoby vládu,“ usmál se obraz v komunikačním zrcadle. „Ano, zaplatí za to, že nás zapudil. A budeme to my, kdo bude vládnout světu…“

Předmět: Re: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:34 am

MINULÁ PŘÍTOMNOST – II. RÁNA HOLÍ

„Měla byste se připravit na vaší zítřejší výpravu na bitevní lodi, vaše imperátorská výsosti,“ připomněla služebná. Ashley se otráveně ohlédla. Neměla ráda šlechtické oslovování. Ale pomyšlení na její první cestu v bitevní lodi ji zlepšilo náladu. Studenti prvních ročníků univerzity vždy takovou cestu povinně absolvovali, nezáleželo na zaměření, které studují. Ashley studovala diplomacii, neměla na výběr, její otec jí nic jiného nedovolil. Dnes měla krátký školní rozvrh, přemýšlela, co podnikne, až skončí.

Odpověď, jak strávit volný čas, přišla sama. Její kamarádka Erika jí navrhla, aby se zašli podívat na „Zdokonalování fyzické zdatnosti“, což byl předmět určen pro studenty, kteří se chtějí stát důstojníky. Ashley se ale spíš zajímala o učitele, který měl předmět na starost. „Jsi si jistá, že ho vyučuje on?“ Ptala se. „Určitě je to on, admirál ve výslužbě Zar’Khul,“ potvrdila Erika. „Musí to být pořádný kus krchy, když si představím, co dokázal, kde všude byl,“ zasnila se Ashley. „Už ani ne, zestárnul a říká se, že ho potkala nepříjemná událost.“ „Jaká událost?“ „Nemůže zemřít kršskou smrtí… V boji.“ „Cože?!“ Zastavila se Ashley a nevěřícně koukala na Eriku. „To jsi nevěděla? Snem každého kršského válečníka je padnout v boji, jiné smrti považují za zbytečné. Takže Zar’Khul, dá se říct, přesluhuje. A asi ho to trápí, podle toho, co se říká.“ „Už jsem ti někdy řekla, že jsi strašná drbna, Eriko? Ty se také dostaneš ke všem drbům,“ usmála se Ashley a děvčata pokračovala v cestě. „Hm… No, Ashley, já studuji, abych se stala zvědem, takže tato dovednost mi přijde vhod. Jinak, co se týká starých krchů, tak ti, když poznají, že jejich čas nadešel, jdou na svou rodnou planetu a beze zbraní chodí divočinou a hledají různé tvory, se kterými se utkají na život a na smrt. Dokážeš si představit, co na těch jejich planetách žije.“ „To ale Zar’Khul nemůže. Někde jsem to četla, že celý jeho rodný hvězdný systém zmizel, když se objevily anomálie.“ „Přesně tak. A jelikož v galaxii není žádná válka, kde by mohl umřít, tak jen vyčkává, až umře.“ „Proč si ale nenajde jinou kršskou planetu, kde by mohl splnit svůj sen?“ „To, se mě neptej, Ashley, ale asi to bude tím kršským myšlením. Jejich tradice z nich dělají takové válečníky, ženou je dopředu. Byla by to zrada jeho lidu, což je asi horší než hanba, kterou způsobí, že umře stářím. Nějak tak to asi bude.“

„Je to smutné… Hele, jsme tu,“ dívky došly před tělocvičnu, kde probíhala výuka. Vyšli na tribunu a usadily se. Před sebou viděly skupinky whoů, terranů a krchů. Obcházel je starý ještěr. I přes jeho stářím popraskané šupiny bylo poznat tělo válečníka, kterým Zar’Khul kdysi býval. Dával instrukce svým žákům, kteří pak spolu zápasili. Vždy spolu bojovali pouze členové stejné rasy. Přišel na řadu boj s holí. Ashley poznala dva terrany a jednoho krchu - Derricka, Bryana a Wereka. Derrick jediný si všiml, že dívky sedí na tribuně.

„Dobrá Derricku, teď budeš zápasit s Bryanem,“ řekl Zar’Khul. Chlapci si nasadili chrániče a chopili se holí. Souboj byl vyrovnaný. Ani jednomu se nedařilo zasáhnout toho druhého. Bryan se dostal do pozice, že tribuna byla přímo za Derrickem a spatřil Aschley s Erikou v pozadí. Na chvíli se přestal soustředit, jeho ztracené koncentrace ihned využil Derrick a holí mu podrazil nohy. „Výborně, Derricku, důstojníci potřebují čistou hlavu, Bryane,“ řekl Zar’Khul. Derrick se posměšně šklebil. Bryan si sundal ochranou přilbu a držel se za nohu, kam dostal ránu.

„Já vím, pane, já...“ Nedopověděl. Ozvalo se zakřičení, všichni se ohlédli. Jeden whoa ležel s krvácejícím nosem. Jiný whoa na něho zděšeně hleděl. „Já, já, já, ne-ne-ne-nechtěl,“ koktal. „Neříkal jsem vám jasně, že máte mít přilby? Tak pojď, půjdeme to spolu ošetřit,“ svalnatá ruka Zar’Khula popadla drobného obojživelníka a odnášela ho. „Vy ostatní tu v klidu vyčkejte, než se vrátíme,“ dodal.

Bryan si pořád prohlížel bolavé místo, když se najednou ocitl ve stínu. Pozvedl hlavu a viděl Wereka s holí. Ashley se rozbušilo srdce, věděla, co má Werek v plánu. „Takže teď máme možnost si to vyříkat, terránku,“ sykl ještěr. „Nemám zájem se s tebou bít, Wereku,“ odpověděl Bryan. „Teď už nejsi takový hrdina, co?“ Chechtal se Derrick. „Zaplatíš za svá slova,“ dodal Werek. Popadl hůl a napřáhl se. Zbývající studenti jen s hrůzou v očích přihlíželi, jak se obří krcha chystá udeřit. Bryan hbitě popadl hůl a první úder vykryl a postavil se. Hleděl vzhůru na svého soupeře, ale neměl strach v očích. Kroužili kolem sebe a Bryan spíše ustupoval. Asi chtěl souboj co nejdéle zdržovat, než se vrátí Zar’Khul, pomyslela si Ashley. Pohyboval se velmi chytře a nedával Werekovi moc šancí k ideální ráně. Derrick už začal vypadat nervózně a začal se rozhlížet, zda se nevrací jejich kantor. Po chvíli se však podařilo Werekovi dostat svého soupeře do rohu a udeřit ho holí do hlavy. Bryan padl k zemi na čtyři a vyplivl krev. Derrick s Werekem se začali smát. „Tak co, terránku, budeš se nám ještě plést do našich záležitostí?“ Zeptal se Werek a připravil se k úderu. Bryan pohlédl k tribuně a pohlédl Ashley přímo do očí. Nevěděla, co si myslet. Nikdy si nemyslela, že by byla svědkem takové šikany. Něco vevnitř jí říkalo, aby něco udělala, ale nevěděla co. Naštěstí se vše vyřešilo bez ní. „Už jde Zar’Khul,“ řekl jiný terran, který zřejmě sympatizoval s Derrickem. Starý krcha vešel do tělocvičny.

„Doufám, že jsem vám, moc nesh… Co se stalo?! Kdo mu to udělal?!“ Zahřměl ještěrům hlas poté, co se podíval na krvácejícího Bryana. Všichni mlčeli. Werek s Derrickem by byli raději přešli co nejdál. „Tak, chlapče, řekni, kdo ti to udělal?“ Zeptal se Zar’Khul přímo Bryana. „Nikdo, udělal jsem si to sám,“ řekl po chvíli Bryan. „Cože? Chceš mi říci, že sis sám způsobil poranění hlavy? To jsi zakopl na rovné podlaze?“ „Tak nějak, pane,“ odpověděl Bryan. „Vážně mi k tomu nemáš co říci? Nemusíš se bát, ten, kdo ti to udělal, ti neublíží.“ „Vážně k tomu již nemám co říci.“

„Jak myslíš, chlapče, hodina skončila, běžte.“ Třída se rozešla. Ashley ještě dlouho přemýšlela, co si o události myslet. Výraz v Bryanově obličeji ji nepřipadal bojácný, spíše sebevědomý. Vypadalo to skoro, jako by dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl.

*****

„Tak ty mi to neprozradíš?“ Zeptal se ležící stařeny na podlaze. Když dlouho neodpovídala, začal se opět soustředit a žena začala ječet bolestí. Když ji viděl trpět, usmál se při pomyšlení, jaká krásná helma se mu dostala do vlastnictví. „I kdybych to věděla, nikdy bych ti neprozradila, kde je má dcera, ty zrůdo,“ odpověděla Visar Warden. „V druhé realitě jsi učitelkou na Centrální univerzitě Strážců, když mi prozradíš, kde se skrývala tvá Jesica, třeba tě nechám učit na své škole, až se dostanu k moci.“ „Nemám ti co říct,“ vzdorovala dál Jesičina matka. „Ale já vím, že lžeš, poznám to, jen jsem ještě nepřišel na to, jak ti přečíst paměť, ale neboj, je to o vůli a bolest ji velmi dobře otupuje, takže další kolo bolesti…“ Temný Strážce se už připravoval k dalšímu mučení, když ho vyrušil jeho sluha. „Pane, našel jsem místo, kde Jesica Warden přebývala dlouhou dobu,“ oznámil Nekris. „Výborně, Nekrisi, výborně,“ pochvaloval zelený muž, který jen pohlédl na Visar. „Ještě budeme pokračovat, dámičko, ale až někdy později…. Jdeme, Nekrisi.“

Předmět: Re: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:34 am

MINULÁ PŘÍTOMNOST – III.VÝLET

Ashley čekala s ostatními studenty v doku Centrální university Strážců. Letu katamakem se tento den účastnilo přes dvě stě studentů. Čekala s Erikou, co se bude dít. „Vytvořte skupinky po deseti lidech. V těch budete obcházet jednotlivá místa v lodi během naší cesty a budou vám zodpovězeny vaše otázky přímo v terénu. Každá skupina bude mít svého vyučujícího, jak dozor, tak se ho držte,“ velel Zar’Khul. Jednotlivé skupinky se dostávali do lodi pomocí turbovýtahu. Před sebou najednou spatřila Bryana.

„Ahoj,“ pozdravila. Bryan se otočil. Jeho zranění z předešlého dne asi nebylo zase tak vážné, jak zpočátku vypadalo, neměl žádnou modřinu. „Ahoj,“ usmál se na ni. „Jak se cítíš?“ „Jak bych se měl cítit?“ „No někdo, komu Werek skoro urazil hlavu, by se mohl cítit i trochu špatně, ne?“ Vložila se do hovoru Erika. „Mně je fajn a co vy? Líbilo se vám to představení? Bavili jste se?“ Zeptal se ironicky Bryan, ale s velkým klidem, v jeho hlase nezněl žádný hněv. „A co jsme jako měli dělat? Werek by nám pak rozbil hlavy, neměl jsi ho dráždit,“ bránila se Erika. „Jistě, když si všichni řeknou, že s tím nic nejde dělat, tak se s tím doopravdy nic neudělá,“ usmíval se dál Bryan. „A proč jsi ho tedy nenaprášil Zar’Khulovi? Tedy pokud sis neřekl, že ani ten by s tím nic neudělal,” ptala se Ashley. Bryan se dál usmíval, zdálo se, že mu nemůžou dát žádnou otázku, která by mu zkazila náladu. „Protože ti dva udělali přesně to, co jsem chtěl, aby udělali, proto jsem se vás ptal, zda se vám mé divadlo líbilo,“ zaskočil je odpovědí.

„Tak pane Bryane Orlene, nezdržujte a pojďte. Skupina čeká už jen na vás, vaším doprovodem budu já, třeba si po cestě rozvzpomenete na váš včerejší pád na rovině,“ řekl Zar’Khul. Trojice byla zabrána do rozhovoru, že si ani nevšimli, že na ně přichází řada. Ve výtahu čeklo šest mladých whoů a tři terrané. „Je mi líto, ale musím se s vámi rozloučit, dámy,“ řekl Bryan a nastoupil s kršským učitelem do výtahu.

„Nevíš, co myslel tím, že na Wereka a Derricka přichystal divadlo?“ Ptala se nechápavě Erika. „Ty chceš být zvědem, neměla bys tu informaci zjistit právě ty?“ Ashley se ohlédla, aby zjistila, kdo bude s nimi ve skupině. K její nelibosti se právě přímo za ně prodrali Werek s Derrickem, přičemž předběhli půlku fronty. „Tak dalších deset studentů, prosím, vaší průvodkyní budu já,“ řekla profesorka Warden. Aspoň je bude provázet její oblíbená profesorka, řekla si Ashley. Celá exkurze byla velmi zajímavá, Ashley nikdy neměla ponětí, jak může být krakatonový reaktor ve strojovně obrovský. Nemohla se ale dočkat návštěvy můstku. Když tam se svou skupinou dorazila, poslouchala, co se bude dít.

„Kapitáne, děje se něco zajímavého?“ Chtěla vědět Visar Warden. „Ne, čekali jsme na těchto souřadnicích na profesora Dorfeina, právě přistál, můžeme letět,“ odpověděl terranský kapitán. „Pane, nějaká anomálie v naší blízkosti, moment, je jich více,“ řekl důstojník, který měl na starost senzory. „Prosím? Chci ihned podrobné hlášení,“ velel kapitán. „Jsou to galaktická okna, pane, za chvíli tu budou planety. Celkem šest oken, pane,“ hlásil důstojník. „Vyhlaste nejvyšší poplach, ihned na únikový kurs, co nejrychleji to jde,“ pilot poslechl a bitevní loď započala manévr. „Ihned mě spojte s Dorfeinem.“ „Ano pane, spojuji,“ řekl whisky spojovací důstojník. „Kapitáne, co se děje?“ Zněl Dorfeinův hlas v hlasitém komlinku. „Zřejmě jsme přepadeni, několik nekronských umělých planet se objevilo v naší blízkosti.“ „Určitě jde o přepadení?“ „Je to pravděpodobné, pane, nikde není žádná hvězda a ocitli jsme se přímo uprostřed. Už k nám letí i jednotky, pane, nevypadá to dobře.“ Teď již zazněla v kapitánově hlase nervozita. Doprostřed můstku byl promítán hologram současné situace a již viděl přibližující se nekromorphy a nekromancery. „Zkuste je kontaktovat a domluvit se, snažte se získat čas. A zavolejte si na můstek Zar’Khula. Já jdu do svého modulu a pokusím se kontaktovat Centrum svým osobním komunikátorem. Dorfein konec.“ „Dobrá, uvědomte admirála Zar’Khula a zkuste navázat spojení s těmi nekrony.“ „Pane, žádné naše komunikační prostředky s vnějším světem nefungují, asi mají rušičku,“ řekl spojovací důstojník. Až teď si Ashley začala uvědomovat, v jak strašné situaci jsou. Když pohlédla na Derricka, viděla zelený, strachem naplněný obličej.

„Ihned mě spojte s admirálem,“ zavelel kapitán. „Kapitáne, co se děje? Falešný poplach měl být až za hodinu, nestihl jsem připravit svou skupinu, jsme na cestě k záchranným modulům, ale není to to pravé,“ ozval se Zar’Khul v kotlinku. „Nejde o falešný poplach, obkličuje nás asi padesát mancerů a stovky morphů, potřebuji vás zde.“ „Za jak dlouho budeme na dostřel?“ „Nejpozději do pěti minut,“ teď už byl kapitán hodně nervózní.

„Ať otevřou hyperkvantové okno a proletí skrze,“ zazněl v kotlinku jiný, mladší hlas. Ashley hned poznala Bryana. „Cože mají otevřít, Bryane? Teď není čas na hlouposti, pokračujte dál k únikovým modulům.“ „Mají tu nainstalovaný nejmodernější pohon, vytváří tunel mezi souřadnicemi v prostoru a je jedno, jestli je mezi nimi překážka,“ slyšela dál Ashley Bryanův hlas. „Ať je to kdokoliv, pane Zar’Khule, tak nemůžeme použít něco, co není odzkoušené, všechny dosavadní pokusy dopadly špatně. Dokonce ani nevím, jak se o tom pohonu ten chlapec dověděl, když je to naprostá novinka a vědí o tom jen vývojáři, kteří studují kvantovou fyziku, ale to je teď jedno, to nám nepomůže, za chvíli jsme na dostřel,“ řekl kapitán. „Věřte mi, pane, zatím se podařilo vytvořit jen startovací okno, ale nepodařilo se spojit ho s bodem výstupu. To je nám ale jedno, nám nezáleží, kde nás to vyplivne, my chceme pryč.“ Po Bryanově vysvětlování nastala chvíle ticha. „Nemáme jinou možnost, kapitáne, zkuste to,“ řekl krcha. „Jste si jist, admirále?“ „Buď rozstřílen zbraněmi nebo rozložen na atomy, druhá varianta nám dává alespoň malou naději na záchranu, hned to spusťte.“ „Zeptám se ještě profesora Dorfeina… spojte mě s Dorfeinem.“ „Pane, za deset vteřin jsme na dostřel. Nemáme čas.“ „Spusťte to.“ Řekl kapitán. Zapnul hlášení celé posádce. „Kapitán posádce, všichni se něčeho chytněte, bude to trochu drncat,“ ukončil svůj proslov.

Ke katamaku se už přiblížil jeden z nekromancerů a několik nekromophů. Po spuštění hyperkvantového okna se před lodí objevil duhový disk, který se začal formovat v tunel. Pak jako by někdo nafukoval bublifuk se vytvořila z disku směrem ke katamku bublina tvořená duhou. Pohltila loď i nekromancer a několik orbitalů a zpátky vtáhla do prvotního disku. Byl to zvláštní pocit, ale trval jen chvíli. Najednou se loď objevila u nějaké planety, po duhovém tunelu, ani disku nic nezbylo. Radost, že všichni žijí, vystřídalo nepříjemné překvapení, že se s nimi přenesl i nepřátelský bitevník s několika nekromorphy. Začala přestřelka. Kapitán chtěl zjistit, kde je Zar’Khul, ale jejich loď dostala zásah, který vyřadil komunikaci.

„Snažte se to přemostit,“ přikázal. Ashley se svými spolužáky se držela při stěně, aby nepřekáželi a jen s napětím sledovala situaci. Všude létaly jiskry, ale důstojníci na můstku disciplinovaně plnili své rozkazy. „Pane, máme spojení s admirálem,“ oznámil spojovací důstojník. „Tak nás sakra spojte… Slyšíte mě, admirále?“ „Ano, slyšíme, snažíme se k vám dostat, ale odešel jeden z turbovýtahů, budu u vás za pár minut.“ Loď se otřásla. „Pane, přišli jsme o štíty!“ Vykřikla jedná z důstojnic. „Ihned všichni do evakuačních modulů, snažte se vyhýbat torpédům mancera, morény zase tolik škod nenapáchají,“ přikazoval Zar’Khul přes komlink. „Oh, ne,“ řekl zděšeně důstojník u senzorů. „Projektyl z mancera… letí přímo na můstek. Musíme pryč, srážka za pár vteřin.“

„Všichni pryč!!!“ Vykřikl kapitán. Studenti se najednou probrali, asi jim došlo, že už dlouhou dobu jsou někde, kde by vůbec neměli být. Ashley se chtěla dostat k průlezu, aby unikla z můstku, ale Derrick se pohyboval tak panicky a nešikovně, že ji strčil, až upadla. Ucítila bolest v kotníku. Zvedla hlavu a zjistila, že na můstku zůstala jen ona a kapitán, který sledoval hologram celé situace. Viděla jak se střela přibližuje ke katamaku. Když už byla střela téměř u lodi, kapitán se smutně rozhlédl po můstku své lodi. Spatřil tvář vyplašené Ashley. Pak přišel výbuch, v trupu zůstala díra s metrovým průměrem a začala vysávat vše okolo. Ačkoliv Ashley cítila tah směrem k otvoru, zůstávala na svém místě. Bolest se dostavila až teť, když vykašlala krev, která se ihned vydala na cestu k díře v lodi. Ashley se nepohybovala, protože ji držela jedna z trubek, která ji probodla pravou plíci. Pomalu jí odcházel život z těla, viděla rozmazaně. Náhle uslyšela ránu, pak druhou, vysávání do vesmíru ustalo. Pohlédla nad sebe a viděla postavu, jak se nad ní sklání. Pocítila příjemné teplo po celém těle.

Seděla na břehu řeky, byl krásný slunečný den. Rozhlédla se, nikoho však neviděla. „Jsem mrtvá? Takhle to vypadá po smrti?“ Řekla si pro sebe nahlas. „Skoro,“ ozval se za ní hlas. Spíše ozvěna než hlas. Ohlédla se znovu, spatřila podivného terrana. Nevěděla, jestli pořád blouzní, protože ho viděla rozmazaně, ale zbytek okolí viděla dokonale ostře. Byl vysoký, měl černé vlasy, to bylo jediné, co dokázala určit. „Kdo jste?“ Zeptala se. „Jen sen,“ uslyšela ozvěnu jako odpověď. „Takže nejsem mrtvá?“ „Ne, tedy alespoň prozatím.“ „Kde to jsem?“ „Ve své mysli, živé bytosti, když cítí, že přijde opravdu jejich konec mají tendenci si užít aspoň poslední chvíli.“ „Nerozumím,“ řekla nechápavě Ashley. „Nikdy jsi neslyšela, jak lidé, kteří přežili vlastní smrt, mluvili o bílém světle nebo že jim proběhl život před očima? Mozek vypne vnímání okolního světa a mysl se pokusí dělat odcházení ze světa živých o něco příjemnější. Tak teď prožíváš něco obdobného, máš však štěstí, že budeš jedna z těch, která to bude moci vyprávět i dalším lidem,“ vysvětloval muž. Ozvěna jeho hlasu stále Ashley udivovala. „Jak to víte, když jste jen sen?“ „No dobře, jsem jen součástí tvého snu, pěkná příroda mimochodem,“ odpověděl. „Tak, kdo jste? Bůh?“ „Bůh? Ne, kdepak, není ale důležité, kdo jsem, ale co ti chci říci,“ zvážněl mužův hlas. „Poslouchám.“

„Ti, kdo vás přepadli, nebyla to náhoda, chtěli zabít dvě mouchy jednou ranou. Studenty a Dorfeina. Smrt studentů by jistě jejich rodiče nepotěšila, třeba váš otec by hodně zuřil. Jejich cílem bylo určitě rozpoutat chaos. A Dorfein z cesty by se jim také hodil do krámu.“ „To jako, že někdo plánuje převrat?“ „Jsi chytrá dívka, Ashley,“ řekl a pak se jeho tělo ještě více rozmazalo. „Co se to děje? Proč mizíte?“ „Dokážu takhle komunikovat jen velmi obtížně při velmi nepravděpodobných situacích. Jedna z nich nastala, když ses ocitla na pokraji smrti. Tvůj mozek začal pracovat trochu jinak. Pak tu byla ještě jedna věc, ale ta je složitá na vysvětlování. Jsem rozmazaný, protože naše spojení není ideální a jelikož se vracíš zpět do světa živých a sebe si uvědomujících, tak se více rozmazávám.“ „Vaše jméno mi neřeknete?“ „Není podstatné, než zmizím, tak ti chci říci poslední věc. I ten, kdo se ti může zdát jako silný a neporazitelný, je pořád živá bytost se vším všudy.“ „A k čemu mi to je dobré?“ „Ani ten nejmocnější nedokáže bojovat sám dlouho, obzvláště ho brzdí to, že se snaží ochránit i své blízké. To je slabina, kterou nepřítel určitě využije, musí tam být někdo, kdo pomůže a to je čas malých, aby se stali velkými, čas, kdy se z obyčejných lidí stávají hrdinové.“ „Nejmocnější je Jesica Warden, vrátí se k nám? Pomůže nám? To ona mě zachránila?“ „Jesica Warden je pryč, na tu nespolé…“ muž zmizel a Ashley otevřela oči.

*****

Brodili se močálem. Hledali malou chýši. „Nešlo přistát blíže?“ Ptala se vyšší postava ze dvojice. „Lituji, od posledně se přestěhoval mnohem dále,“ řekl Nekris, který měl cestu jednodušší díky své polotekuté povaze. „Doufám, že mé druhé já udělá ten přepad pořádně,“ přemýšlel nahlas. „Určitě ano, můj pane, jste to přece… Vy.“ Dorazili na místo. Malá slaměná chatrč, vevnitř se svítilo. Vyšší postava otevřela dveře a vešla. Strážce se musel skrčit, whoové jsou drobní. Na křesle seděla stará bytůstka. Vrásčitějšího whou ještě neviděl, pomyslel si temný Strážce. „Dlouho vám to trvalo, po společnosti se mi stýskalo, krysa a vyhnanec, si přišli k whoovi pro žvanec,“ přivítal Whe’Allesar návštěvu.

Předmět: Re: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:35 am

MINULÁ PŘÍTOMNOST – IV. VÁLKA MLOKŮ

Ashley ležela v měkké trávě. Nad ní se skláněla Visar Warden a ošetřovala jí hlavu. Když zjistila, že dívka pod ní otevřela oči, přestala. „Jak se cítíš?“ Zeptala se profesorka. „Bolí mě hlava, co se stalo? Kde to jsme?“ „Buď v klidu, Ashley a řekni mi, jak se cítíš.“ „Trochu mě bolí hlava, ale jinak je mi dobře.“ Rozhlédla se, ležela na mýtince. Okolo byly trosky lodi a poničený záchranný modul. Mezi tím vším procházeli studenti a někteří členové posádky.
„Měla jsi velké štěstí, už jenom to, že jsi téměř bez škrábnutí přežila výbuch na můstku je obdivuhodné.“ Vtom si Ashley uvědomila, co vše se stalo na můstku. Nejenže neměla díru v hrudníku skrz naskrz, což by se dalo vysvětlit léky, ale ani oblečení nejevilo známky poškození.
„To je divné, přísahala bych, že jsem byla probodnutá a pomalu jsem umírala, docházel vzduch, který byl vysáván do vesmíru. Pak se nade mnou někdo objevil a já… Pocítila teplo a úlevu.“
„To se ti asi jen zdálo, protože když tě přinesl, tak jsi měla jen poranění hlavy. Kdybys měla taková rozsáhlá zranění, nepřežila bys.“ „Kdo mě přinesl?“ Chtěla vědět Ashley.
„Bryan Orlen, vděčíš mu za život,“ odpověděla Visar. „Myslela jsem, že šel se Zar’Khulem do záchranného modulu,“ divila se. „Potkali jsme ho na půl cesty. Zeptal se, jestli jsme všichni, tvá kamarádka Erika mu řekla, že jsi tam v tom chaosu uvízla. Hned se tam vydal, čekali jsme na něj u modulu, dokud to šlo. Chtěli jsme už odletět, když se najednou ukázal s tebou na zádech.“
„Ale tomu vůbec nerozumím, plášť lodě byl proražen, takže všechny průlezy musely být zablokovány, jak se tam dostal?“ „To nevím, asi se ti to zdálo, Ashley, musela jsi být rozrušená, asi se ti vše jen zdálo. No, hlavně, že jsi pořádku a jen ses praštila do hlavy. Léčit cokoliv vážného by bylo dost obtížné.“ „Proč?“ „Planeta, na které jsme ztroskotali je něčím velmi zvláštní. Nefunguje zde žádná elektronika. Jakmile jsme byli s modulem několik kilometrů nad povrchem, přístroje odpadly. Naštěstí Zar’Khul dobře pilotuje a dokázal manévrovat manuálně. Tak či onak, nemáme teď žádné spojení se světem, ani nevíme, jestli přežil někdo jiný. Zar’Khul s Bryanem šli na průzkum, ostatní tu zřizují tábor.“ „Kolik nás je?“ Zeptala se „Dvacet devět. Dva učitelé, osm poddůstojníků a devatenáct studentů.“ „Můžu nějak pomoci?“ „Ne, jen klidně lež…“ Visar nedopověděla. „Tak jsme zpátky a nevypadá to dobře,“ řekl Zar’Khul. Za ním stál Bryan a prohlížel si okolí. Vypadal velmi soustředěně. „Koukám, že už se nám probrala princezna, doufám, že není nijak vážně zraněná.“ „Je v pořádku,“ ujistila ho Visar. „Na co jste přišli?“ „Našli jsme nedaleko řeku, to je sice dobře, ale zdá se, že tu žijí nějací predátoři.“ Vysvětloval krcha. „Ale jsou to dost možná obojživelníci, alespoň podle stop, což je špatné, pokud se zdržují u vody,“ doplnil ho Bryan. „Navíc to vypadá, že mají rozvinutější inteligenci, protože se pohybují ve skupinách. Jsou vysocí asi jako terrané a dokáží se pohybovat vzpřímeně.“ „Takže?“ Ptala se Visar. „Takže potřebujeme zbraně, funkční zbraně, abychom se mohli případnému útoku ubránit,“ vysvětlil Bryan. „Máme několik nožů a seker, pak z trosek budeme muset vybrat nějaké tyče a hlavně budeme musíme připravit oheň. Doufejme, že se ho budou bát,“ dokončil plán krcha. „Dobrá tedy, pojďme to říci ostatním,“ řekla profesorka. „Půjdu pomáhat s ohněm,“ navrhla Ashley, když už trojice chtěla odejít. Teď teprve na ni pohlédl Bryan. „Jsi zraněná, odpočívej,“ řekl. „Ne, už je mi dobře,“ vstala a chtěla jít za zbylými studenty, ale zatočila se jí hlava, až málem upadla. Bryan ji však včas chytil a podepřel. „Prospi se, pak ti bude snad lépe,“ řekl Zar’Khul. Ashley si zase lehla. „Bryane, můžu s tebou, prosím tě, mluvit? Nezdržím tě dlouho,“ prosila dívka. Bryan kývnul hlavou na znamení souhlasu. Kantorská dvojice je opustila a šla říci zbylým trosečníkům plán. „Tak spusť, co tě trápí?“ „Chtěla jsem ti poděkovat, že ses pro mě vrátil, byla bych teď mrtvá nebýt tebe.“ „Však ještě jsme z toho nevyvázli, ale jsem rád, že se cítíš lépe.“ „Jsou tu ale tři věci, na které se tě chci zeptat. První je, že jsem si téměř jistá, že jsem byla mnohem vážněji zraněná, než jsi přišel a velící můstek byl určitě poškozen tak vážně, že byly zablokovány všechny průlezy dovnitř. Musel bys mít hodně výbušnin, abys je otevřel.“ „Můstek byl sice poškozen, ale ne tak vážně, jak popisuješ, když jsem přišel, byla jsi v bezvědomí a z hlavy ti tekla krev. Asi se ti jen něco zdálo,“ odpověděl hoch. „Ale vypadalo to tak skutečně, nevadí, druhá věc, která mě zajímá je, jak jsi mohl vědět o supermoderním pohonu, který byl na lodi? Podle kapitána to byla utajovaná technologie.“ „Asi nebyla utajována dostatečně důkladně, když jsem se o ní dočetl na centrální síti. Až se vrátíme na Centrum, tak ti ukážu, kde jsem se o tom dočetl. Zajímám se o nejnovější technologické novinky. Co je ta poslední věc, kterou chceš vědět?“ „Hm… Dobrá, ale nesměj se mi, bude to znít směšně, ale když jsem tam byla zraněná, tak až později jsem měla sen. Myslela jsem, že jsem v ráji nebo někde na druhé straně.“ „Světlo na konci tunelu?“ Usmál se Bryan. „Něco na ten způsob, byla jsem na nádherném místě,“ řekla zasněně Ashley. „To se někdy stává, jsou vědecké teorie, že mysl v okamžiku domnění, že se blíží smrt, přejde na jiný režim. Takový, že se snaží udělat poslední okamžiky příjemnými. Někomu proběhne život před očima nebo něco podobného,“ dívku překvapila Bryanova slova. „Zajímavé, přesně tohle říkal i on…“ „Kdo on?“ Chlapci se vrátila vážnost do tváře. „Ten rozmazaný muž, se kterým jsem tam mluvila, řekl mi zajímavé věci.“ Ashley pověděla Brňanovi o podivném snu vše, co si pamatovala. „Zajímavý sen, tvé podvědomí je asi hodně fascinováno Jesicou Warden, že?“ „No, tak trochu, ale nevím, jestli bych na ni myslela v posledních chvílích.“ „Ashley, byl to jen sen, nic více.“ „Asi máš pravdu. Půjdu se prospat, třeba se tam s ním zase potkám a zeptám se ho,“ zavtípkovala. Bryan jí popřál hezké sny a odešel, Ashley usnula. Probrala se v podvečer, nezdálo se jí nic zajímavého. Hlava ji už nebolela, rozhodla se, že se projde. Našla Eriku, se kterou se hned dala do řeči, aby zjistila něco nového. Zatím nikdo nedokázal objasnit, proč nefungují žádné přístroje, ani nikdo nenašel stopy po dalších přeživších. Při rozhovoru spatřila Bryana, jak si prohlíží kovovou tyč a máchá s ní vzduchem, podle jeho potěšeného výrazu se zdálo, že si našel dobrou zbraň. Pak spatřil i on ji, usmál se a vydal se směrem k ní. Cestu mu ale zastoupil Derrick. „Konečně na tebe mám čas, ty jedna socko z okraje vesmíru,“ spustil na Bryana. „Copak bys rád, nemám na tebe zrovna náladu,“ odvětil klidně Bryan. „To kvůli tobě jsme tady, mohli jsme se s nimi dohodnout, teď jsme na nějaké pusté planetě naprosto bezbranní a bez šance na záchranu, jsi vážně borec,“ kolem se začalo dělat kolečko studentů. Dospělí si jejich hádky zatím nevšímali. „Pokud jsi měl lepší nápad na záchranu, proč jsi ho tak schovával před ostatními? Myslím, že můžeš být rád, že žiješ, Derricku,“ pokračoval dál klidně Bryan. „No jistě, pán zachrání jednu holku a hned si myslí, že je nejlepší,“ snažil se dál rýpat Derrick. To už Ashley nevydržela. „Zachránil holku, do které jsi ty při snaze zachránit si vlastní kůži strčil. Pak se ta dívčina praštila do hlavy a musel jí někdo odtáhnout. A byl jsi to ty? Ne, byl to Bryan Orlen, ten, kterého se snažíš pomluvit, kde to jde. Je mi z tebe na blití,“ vybalila ze sebe rychle Ashley. Derrick stál zaraženě a chvíli jen mlčky koukal. „Ale miláčku, přece ses praštila, vůbec nemůžeš vědět, jak to bylo. Byl tam zmatek…“ Ashley ho však přerušila. „Miláčku, jsi tak natvrdlý, že jsi ještě nepochopil, že s tebou jsem nikdy nic neměla, ani mít nechci? Pokud to ani teď nechápeš, tak ti dám ještě jednu názornou ukázku, že k tobě nic necítím. Nic pozitivního samozřejmě.“ Asley rychle přistoupila k Bryanovi a dala mu polibek. To nahněvalo Derricka ještě více. „Wereku, náš terránek chce další lekci, ujmeš se toho?“ Ohlédl se na svého krškého společníka. Ten ale korunoval celou rozepři. „Myslím, že tehdy ve škole mu to bohatě stačilo, pokud myslíš, že ne, dej mu lekci ty, Derricku.“ Derrick chtěl něco zařvat, ale Bryan mu skočil do řeči. „Mlč chvíli,“ zbystřil a rozhlížel se po okolí mýtiny, na které tábořili.“ „Máš dobrý postřeh, na terrana až moc dobrý, jsou všude okolo,“ řekl Werek. „POPLACH!!!“ Zařval, uchopil velkou tyč a připravil se k boji. „Buď u mě a nic se ti nestane,“ řekl Bryan k Ashley. Také se připravil. To už přiběhli i všichni ostatní a vytvořili obrannou formaci. Z houští a zpoza stromů vylézalo asi patnáct velkých žlutých tvorů. Vypadali jako velcí mloci, kteří chodili po dvou nohách a měli dva páry svalnatých horních končetin. „Dívky a whoové vezmou pochodně, chlapci se snaží trefit oči!“ Rozkazoval Zar’Khul. Boj začal. Přerostlí mloci zřejmě podcenili sílu a bojovnost krchů, tak jich bylo pár přemoženo rychle, zbytek se stáhnul, chvíli bylo ticho, pak jich ale dvojnásobný počet vyrazil na trosečníky. Dění okolo bylo velmi nepřehledné, tak se Ashley snažila být blízko k Bryanovi a pomáhat mu. Neměl snadnou situaci, bojoval naráz se dvěma mloky. Když už to vypadalo, že ho svými dlouhými drápy konečně zasáhnou a rozříznou, vždy se mu podařil naprosto nečekaný úhybný skok a ráně se vyhnul. Konečně sám dokázal jednoho tvora svou tyčí omráčit. Druhý z dvojice poodstoupil a chvíli kolem sebe kroužili. Ashley kroužila za Bryanem, připravena udeřit pochodní. Nebylo to ale třeba, Bryan udělal výpad a poslal k zemi i druhého z tvorů. Ashley se rozhlédla a vypadalo to, že trosečníci se útoku ubrání, když se za ní ozval příšerný řev. Pohlédla tím směrem a spatřila zřejmě silnější obdobu tvorů, kteří na ně doposud útočili. Příchozí mlok byl asi třikrát větší než ti předešlí. Nejblíže k němu byla právě Ashley s Bryanem, tak popadl kus trosky lodi, která vážila minimálně tunu a hodil ji směrem na dívku. K Ashley přiskočil Bryan, svalil ji na zem a lehnul si na ni, byla čelem k zemi. „To bude dobrý,“ zašeptal. Čekala smrtící náraz, ale kupodivu se nedostavil. Ohlédla se a spatřila Bryanův obličej, který také vykazoval známky velkého údivu. Bryan se z Ashley převalil. Dvojice spatřila, jak nad nimi stojí nějaká postava v černé kombinéze a drží nad hlavou tunovou masu železa. Na hlavě měla přilbu. Tělesné proporce by odpovídali terranovi nebo spíše terrance. Žena mrštila vší silou trosku zpátky na obřího mloka. Dokázala vyvinout takovou sílu, že projektil při nárazu do mloka téměř nezměnil směr a vzal ho s sebou do lesa. Když to spatřili menší mloci, dali se na útěk. Žena v přilbě stála na bojišti a rozhlížela se kolem. „Čisto, pane,“ ozval se ženský hlas zpod přilby. „Výborně,“ uslyšela Ashley z nedalekého houští. Ten hlas už někde slyšela, když spatřila vylézajícího Dorfeina, vzpomněla si kde. „Dorfein? Mysleli jsme, že se vám něco stalo, pane, nemohli jsme vás na lodi vůbec kontaktovat,“ řekl Zar’Khul. „Snažili jsme se dostat loď do bezpečí, skoro se nám to podařilo, ale aktivovali jste hyperkvantový pohon, což naše úsilí zmařilo?“ začal vysvětlovat profesor. „Já to říkal, celé to zbabral, idiot jeden,“ vyprskl Derrick. „Naopak, tato možnost mě vůbec nenapadla a ten, kdo to provedl udělal jediné možné řešení, které bylo k dispozici,“ umravnil nasupeného Derricka Strážce. „Jak jste chtěli tu loď zachránit? A kdo je ona?“ Zeptal se Bryan. „Ona nás měla zachránit, převážel jsem ji tajně na Centrum. Bohužel možná kvůli ní byl nakonec veden útok na náš katamak. A kdo je? Jmenuje se Yka, ale více poznáte asi až si sundá helmu. Yko?“ Žena pochopila a sundala si přilbu. Jakmile to udělala, mnozí neviděli nic podezřelého, ale na dvou tvářích bylo vidět velké překvapení. Jako by ji Visar a Zar’Khul již někde viděli. Dívce s rudými vlasy, která stála před nimi, nebylo určitě více než dvacet let. Ashley také byla povědomá, jen si nemohla hned vzpomenout, kde ji viděla. „Odkud já ji znám?“ Pronesla tiše k Bryanovi. Ten se na cizinku díval zamračeně. „Každý ji zná. To je Jesica Warden,“ pronesl pak. --- Starý whoa seděl v pohodlném křesle, temný Strážce ho pozoroval bez jakékoliv známky emocí. „Tak, starče, povíš mi už, co chci vědět?“ Zeptal se klidně. „Proti mé vůli odvedli jste mě, nejednali jste vůbec jemně, stejně jako v mé chatrči, nic vám nepovím, vy… nebožáci,“ veršoval Whe’Allesar. „Ale jistěže povíš, jsi obyčejný whoa, vytáhnout něco z tvé hlavy nebude problém, jen jsem ti dal možnost spolupracovat, ani nevíš, proti komu teď stojíš,“ pronesl namyšleně Strážce. „Za ta léta ti myšlení ochablo, jinak by tě jistě napadlo, že když tě přivítám jako vyhnance, že jsem to nenašel v nějaké seznamce, já totiž velmi dobře vím, komu tu teď čelím, Cola sice nemám rád, ale proti tobě je kamarád. Cole zločiny pro dobro vyšší činí, Strážci jsou v mnohém vinni, ty jsi ale ničitel, po právu i vyvrhel, ano, znám tě, Salhezare, synu Colův, usurpátore,“ tím vyrazil Strážcovi dech. Již dlouho neslyšel své jméno a vůbec nečekal, že ho bude vědět nějaký praštěný whoa. „Jak znáš moje jméno? Má existence byla vymazána před stovkami let. Mluv!!!“ Zatím klidný Strážce přecházel do stavu sopky. „Máš vadu všech vaší rasy, zapomínáte na staré časy, myslíte si, že všechno víte, přitom o tom jenom sníte. Snaž se, jak chceš, nic ti nepovím, jen to, že brzo umřeš, jen to ti prozradím.“ „Uvidíme starče, co řekneš na některé Strážcovské vlohy, které mám.“ Salhezar se soustředil své telepatické schopnosti na drobného whou. Snaž se, jak chceš, mou mysl nedostaneš. Slyšel jen odpověď ve své hlavě. „Zatím nevím, jak je možné, že nějaký whoa dokáže takto vzdorovat, ale za chvíli to zjistím, mám tu jednu šikovnou přilbu. Pak budeš litovat, že jsi mi Jesice Warden a dalších tajemstvích neřekl dříve,“ ušklíbl se a vstal. Došel ke stolu a stiskl tlačítku. Ve zdi za ním se otevřel tajný sejf, ve kterém se blýskala přilba. Salhezar pro ní natáhl ruku, když ho vyrušilo hlášení počítače, že někdo čeká za dveřmi. Zavřel tedy sejf a otočil se směrem ke dveřím. „Vstupte,“ zavelel a dovnitř vstoupil Nekris. „Můj pane, nesu informace z druhé reality.“ „Hm… Náš rozhovor odložíme, whoo,“ pak Strážce stisknul spínač na stole a vešli čtyři Nekropoleři. „Do vězení sním a pečlivě ho hlídejte.“ „A já věřil v luxusní hotel, tak teď doufám v měkkou postel,“ usmíval se malý stařec. „Tak co mi neseš za novinky?“ Zeptal se Salhezar poté, co whoa opustil místnost. „Vašemu dvojčeti se nepodařilo zajmout Dorfeina,“ začal Nekris. „Je vážně možné, že je to mé druhé já? Tak moc neschopné udělat pořádně jeden přepad? Co dál ti řekl?“ „Použili nějakou neznámou technologii, aby uprchli. Vaše alternativní dvojče se však tvářilo velmi spokojeně.“ „Vážně? A proč jako?“ Divil se temný Strážce. „Ten únik je nasměroval na nějaké místo, které nás prý bude zajímat více než Dorfein. Neřekl mi přesně, co to mělo být, použil jen zkratku – S.P.N. Vy víte, co to znamená?“ „S.P.N.?“ Strážce se na chvíli odmlčel, ale ne aby přemýšlel, ale aby si vychutnal pocit triumfu. Tu zkratku znal velmi dobře. „Zdá se, že mé dvojče není tak neschopné. Jdu si s ním promluvit osobně, musí se tam dostat co nejdříve.“

Předmět: Re: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:36 am

MINULÁ PŘÍTOMNOST – V. PŘEVRAT

Všichni se mlčky dívali střídavě na rudovlasou dívku v černé kombinéze a na profesora Dorfeina. „Chci vysvětlení, Dorfeine, tohle není má dcera, byť tak vypadá,“ prolomila ticho Visar Warden. „To skutečně není, je to její klon, jmenuje se Yka,“ odpověděl klidně Strážce. „Cože to je?“ Ptala se nevěřícně Visar. „Její klon,“ potvrdil svou předešlou odpověď Dorfein. „Kde jste vzal právo klonovat mou dceru? Jak jste se jen opovážil?“ Ptala se nahněvaně profesorka. „Právě vám všem zachránila život a může zachránit celou Galaxii, když vaše dcera tuto roli odmítla,“ nedal se Dorfein. „Jesica Galaxii již zachránila, tak co si tu vymýšlíte, Dorfeine?“ Vložil se do debaty Zar’Khul. „Mléčné dráze hrozí více nebezpečí, než si myslíte, a když tu Jesica není, musel někdo něco udělat. Získala obrovskou moc a teď tu není, když je jí třeba,“ hájil se dále Dorfein. Rozhovor narušil překvapivě Bryan. „A nemyslíte, že tu Jesica Warden není právě proto, že se jí nelíbí, jaký máte přístup k ostatním? To jak ignorujete práva někoho jiného, než jste vy sami?“ Ashely viděla Bryana poprvé rozčileného, doopravdy rozčileného. Doposud řešil situace s tím největším klidem. Bryan navíc přistoupil k dorfeinovi a k údivu všech přistoupil na několik centimetrů od Dorfeina a hleděl mu do očí. Vypadalo to, jako by se ho chystal praštit. „Klídek, hochu, právě jsi unikl smrti jen díky tomu, že mě Dorfein stvořil, tak toho nechej,“ Yka se během okamžiku přesunula k Bryanovi a Dorfeinovi. Na zemi se jen zavířilo, jak rychle se dokázala přesunout. Položila ruku Bryanovi na rameno, aby mu zabránil v případné inzultaci jejího stvořitele. „Udělal jste velkou chybu, profesore,“ řekl nečekaně klidně Bryan a poodstoupil od něj a otočil se na Yku a prohlédl si ji pomalu od hlavy až k patě. „Něco se ti nelíbí? Budeš na mě řvát, že jsem nějaká zrůda?“ Zeptala se ho. „To ne, ty za nic nemůžeš, neneseš žádnou vinu, spíš je mi tě líto,“ odpověděl již klidně. „Proč líto?“ Divila se. „Bez rodičů, jen výcvik, jak tak koukám, vypadáš jako stroj, ne jako člověk,“ na to mu už neodpověděla. „Promluvíme si ještě později, Dorfeine, teď se postaráme o zraněné a musíme vymyslet plán, jak odtud,“ řekla Visar. „O zraněné se postará Yka a hned ráno vyrazíme na cestu. Pár dnů pěšky je jeden komplex,“ odpověděl Strážce. „Komplex? Ale nejde tu žádný elektrický přístroj,“ namítl Zar’Khul. „Nefungují tu běžné elektrické přístroje, nicméně některé ano,“ nato Strážce všem ukázal, že jeho datapad funguje. „Vy jste tu už někdy byl?“ Ptal se dál krcha. Yka zatím obcházela zraněné a pouhým dotykem ruky dokázala vyléčit všechny škrábance i pohmožděniny. Ashley si začínala myslet, že to byla právě klonovaná Jesica, kdo ji zachránil na lodi a pak ji tam jen nechala, aby ji našel Bryan. „Ano, už jsem tu byl, ale teď je důležité dostat do toho komplexu. Tam můžeme lokalizovat ostatní trosečníky, ale i naše nepřátele, kteří nás napadli,“ dokončil Dorfein svůj plán a pokynul ostatním, aby sei šli lehnout, že další následující ráno se skupina vydá na cestu.

Ashley se nachala ošetřit od Yky, byla přímo fascinovaná. Vždy ji nejvíce zajímala právě Jesica Warden a teď tu měla její věrnou kopii, kterou skoro nepoznala. Jakmile ji Yka položila dlaň na čelo i ta nejmeší bolest, kterou cítila ještě z lodi, zmizela. Bála se jí zeptat, zda to byla ona, kdo ji zachránil ve vesmíru, teď vůbec nevěřila tomu, že by měla halucinace. Strach a bázeň ji však přiměly prozatím mlčet. Vydala se za Bryanem. Ten seděl u ohniště a pozoroval nehybně plápolající plameny. Už to byla minimálně hodina od boje s mloky, ale zatím spolu ještě nepromluvili. Už před bojem k němu cítila něco víc, než přátelství a přišel jí vhod okamžik, kdy chtěla naštvat Derricka, ale byl to právě okamžik v boji, kdy ji bránil Bryan celým svým tělem, co ji přesvědčil o jejích citech. „Ahoj, můžu si přisednout nebo tu máš schůzku jen s tím ohněm?“ Započala Ashley konverzaci. Bryan zvedl hlavu. „Ahoj, jistě, jen si přisedni.“ Bryan měl už zase svůj obvyklý pohodářský výraz ve tváři. „Víš, chtěla bych s tebou mluvit o tom, co se dělo před útokem mloků.“ Chlapec vypadal chvíli zamyšleně. „Ach ano, zastala ses mě, děkuji ti za to, moc to pro mě znamená.“ „Vážně?“ „Ano, tehdy ve škole v tělocvičně jsem si myslel, že jsi jen, teď se neuraž, namyšlená princeznička, která se stará spíš o své vlasy, než o lidi okolo sebe. Přesvědčila jsi mě o opaku a já jsem za to rád. Je málo lidí z vyšších vrstev, kteří se tak zachovají.“ „Nemluvila jsem zrovna o tomhle, ale neboj, neurazila jsem se. Když se kouknu zpátky, tak musím uznat, že jsem se někdy tak chovala.“ „A o čem jsi tedy mluvila?“ Divil se trochu Bryan. „O tom polibku,“ odpověděla Ashley a trochu se začervenala. „Ach tááák, chtěla jsi naštvat Derricka, chápu, nelámu si s tím hlavu, neboj,“ řekl na to Bryan. „No a co když jsem nechtěla jenom naštvat Derricka?“ Pozorovala jeho reakci. Chlapec se trochu zarazil. „Ach tak… Víš… Nejsem si jistý, jestli by to mezi námi fungovalo,“ odpovídal pomalu. Ashley bušilo srdce jako život. Zatím téměř každý kluk, kterého znala, se jí snažil nějak nadbíhat a získat ji, ale jediný, kterého chtěla ona, ji zřejmě nechtěl. „Proč myslíš, že by to nefungovalo, myslela jsem, že jsi na mě změnil názor.“ „To ano, problém není u tebe. Víš o mně velmi málo, Ashley, nejsem typ člověka, který by vyhledával společnost.“ „Ne? Ale často jsem tě vídala s těmi whoy, co sedí kousek odtud. A navíc, každý snad chce mít někoho, je to v lidské povaze. Navíc to, jak ses mě snažil chránit, i když ses sám vystavil nebezpečí a podruhé bys se mnou i zemřel, to bylo jen tak?“ Ashley se nechtěla vzdát, věřila, že v ní Bryan také vidí něco více. „Ne každý, Ashley. Moc toho o mně nevíš.“ „Ale ráda bych se vše dověděla.“ „Některé věci je lepší nevědět. Asi ve mně vidíš někoho, kým nejsem.“ „Vidím hodného chytrého kluka, který se navíc nebojí nasadit vlastní život pro záchranu jiných. Vidím kluka, který se jen bojí pustit si k tělu někoho jiného. Řekni mi, čeho se bojíš?“ „Čeho se bojím?“ „Ano, Bryane, čeho se bojíš? Bojíš se, že bychom mohli být něco více, tak mi, prosím, řekni alespoň proč,“ na očích Ashley se objevily první slzy. Bryan sklopil hlavu, chvíli se díval do země, pak se podívala zpátky na Ashley. Vypadalo to, jako by byl odhodlán jí něco říci, ale pak se zastavil. „Jediné, čeho se bojím, je, že bych se musel někdy rozhodovat mezi dvěmi možnostmi. Jednou z nich by měla být ztráta někoho, na kom mi záleží a já bych tu možnost musel vybrat. Tím bych ti ublížil více, než ti ublížím teď, promiň.“ Ashley ho vůbec nachápala. „To je vše? Takže něco víc ke mně cítíš, ale jen se bojíš konce?“ „Svět je mnohem složitější, než si myslíš. Až budeš starší, tak to pochopíš.“ Bryan nevypadal, že by na svém rozhodnutí chtěl cokoliv měnit. „Jsme stejně staří, Bryane, tak mě nepoučuj o životě,“ nedala se Ashley. „To sice ano, ale ty jsi viděla ze světa jen skořápku, promiň. Nechme toho. Asi bude lepší, když se uvidíme méně. Dobrou noc,“ domluvil Bryan a odešel. Ashley zůstala mlčky sedět. Ten večer už nechtěla nikoho vidět, tak si šla rychle lehnout. Dlouho nemohla usnout, pořád si přehrávala v hlavě události, které se udály. Loď, boj s mloky, příchod Yky, všechno, podivný sen. „Ten sen,“ řekla si Ashley pro sebe. Musí ho hned ráno probrat s Dorfeinem, jestli něco neznamená. Pak si uvědomila i další souvislost. Když ji Yka léčila, cítila podobně příjemné teplo jako předtím na lodi, když myslela, že umře. Neměla ale už sílu řešit cokoliv tu noc.

Ráno ji probrala Erika. „Dobré ráno, Ashley, jak ses vyspala?“ „Nic moc, máme něco k snídani? Jsem celkem hladová… A musím ti něco říct,“ odpověděla Ashley. Při snídani Erice pověděla o jejích citech k Bryanovi, a jak se chlapec zachoval. „Je to hlupák, když tě odmítá, navíc nechápu ten jeho důvod, sám jednou pozná, že udělal chybu,“ utěšovala Erica Ashley. „Jen aby to nebylo pozdě… No nic, ostatní už pomalu vyráží na cestu, měli bychom se k nim přidat, musím mluvit s Dorfeinem, ještě nemám jasno v některých věcech, které se děly na lodi,“ navrhla nakonec Ashley. Dorfein se nacházel ve vůdčí skupince. Společnost mu tam tvořila Yka, Visar, Zar’Khul, dva důstojníci z lodi a Bryan. Krátce na ni pohlédl, v jeho tváři však nebyla znát žádná známka jakékoliv emoce. Trosečníci vyrazili směrem ke komplexu, o kterém mluvil profesor. Dlouho šli a neprobírali nic důležitého. Ashley se už chtěla profesora zeptat na události z lodi, ale předběhla ji Visar Warden. „Dorfeine, má dcera disponovala velkou mocí, proč nás Yka jednoduše nepřenese do toho komplexu silou vůle?“ „Těch důvodů je více, milá Visar, ale nejdůležitější jsou asi dva. Prvním je to, že Yka na rozdíl od Jesicy, nemá svého průdce, který by ji všechny věci naučil. Jistě si vzpomínáte na pana Brocka, který měl dovednosti, o kterých se ani Jesice nemohlo nikdy zdát. Ten ji naučil krotit energii, která v ní byla ukrytrá a využívat ji podle svého uvážení. Yka žádného takového učitele nemá, přiznejme si to, ani my Strážci nemůžeme dosahovat takových kvalit, jako měla bytost, která by se dala snadno srovnávat s bohy.“ „A ta druhá věc?“ Zeptal se Bryan. „Pane Orlene, z vás bude jednou prvotřídní vědec. Zajímá vás snad vše a dokonce i mnohé víte. Vaše znalosti by vám mohli závidět i mnozí studenti vyšších ročníků a to ze všech oborů. Je vidět, že naše komise pro udílení stipendií funguje správně,“ lichotil Dorfein. „Děkuji, ale zajímala mě ta druhá věc, která tady slečně Yce znemožnujě využívat všech dovedností, pane profesore,“ chtěl stále vědět Bryan. „Inu, Yka není, jak bych to řekl, stoprocentní kopie Jesicy Warden,“ odpověděl profesor. „Co prosím?“ Zeptala se překvapeně Visar. „Věřte mi, Visar, že naše dovednosti v klonování a genetice vůbec jsou na vysoké úrovni, ale ne tak vysoké, abychom dokázali naklonovat tak nobvyklou bytost, jakou Jesica byla, s naprostou přesností. Jednoduše řečeno, Yka má své mouchy,“ vysvětloval Strážce. „Co přesně to je za ty mouchy?“ Zajímal se Zar’Khul. Odpověděla mu samotná Yka. „Řekněme, že přemíra energie, kterou, dokážu pohltit a dále ovládat ve svůj prospěch, jde i proti mně. Když ji využívám často, nabourává to mé vědomí a mou osobnost. Dá se říci, že čím více využívám své moci, tím méně dokážu ovládat své emoce a ztrácím zábrany. Zkrátka se ze mě stává neřízená střela.“ „Není to tak strašné, jak to zní. Stačí, když bude pít pravidelně jeden nápoj, který jí v těle vytvoří látku, jejíž ztráta vše způsobuje. Na rozdíl od Jesicy si ji neumí sama vytvářet, tak se jí musí doplňovat jinak,“ uklidňoval Dorfein. „To by mě zajímalo, zda jdeme do toho komplexu proto, abychom zachránili ostatní přeživší nebo proto, abychom zabránili proměně Yky v nekontrolovatelné monstrum,“ podotkl Bryan.

Předmět: Re: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:36 am

„Hele, Bryane, kdyby mi šlo o mě, tak neběhám po lodi neuvěřitelnou rychlostí a nezachraňuji všechny, které vidím. Stačilo mi nasednout a uletět do bezpečí. Já ale zůstala na lodi a zachraňovala lidi, mnozí již byli téměř mrtví. To samé pak včera, když už jsme byli na planetě, mohla jsem s Dorfeinem jít bez vás do té laboratoře, ale ne, zůstali jsme a i tobě jsem zachránila život,“ bránila se Yka. „Ale o tobě já pochybnosti nemám, Yko. Ale o tvém stvořiteli Dorfeinovi ano,“ odvětil klidně Bryan. Yka se zastavila, otočila se k němu a hleděla mu přímo do očí. Vypadalo to, jako by se mu v nich snažila něco vyčíst. Bryan na sobě nedal nic znát a zůstal nehybně stát. Ashley si všimla, že se Zar’Khulova tvář při pohledu na Yku a Bryana trochu zamračila. Vypadal, jako by o něčem přemýšlel. „Měli bychom pokračovat dál, ať to stihneme co nejdříve,“ navrhl po chvíli ticha krcha. „Ne, uěláme pauzu na svačinu, už nějakou chvíli pochodujeme, Yko, můžeš na chvíli?“ Rozhodl nakonec Dorfein. Yka odvrátila zrak od Bryana a následovala Dorfeina stranou. Ashle netrpělivě čekala na příležitost, kdy by si mohla s Dorfeinem a Ykou promluvit. Ti spolu chvíli debatovali v ústraní. Po chvíli si Dorfein všiml netrpělivě přeslapující Ashley stojící opodál a rukou ji pokynul, aby se k nim připojila. „Vaše výsosti, vypadáte, že byste s námi chtěla mluvit,“ usmál se na ní Dorfein. „Ano, pane profesore, mám malý problém, jsem přesvědčena, že když jsem byla na lodi, tak jsem byla na pokraji smrti, měla jsem probodnutý hrudník, skoro jsem neviděla. Někdo se pak ale nade mnou sklonil a já ucítila příjemné teplo, stejné, jako když mě atdy Yka léčila včera po tom boji. Chtěla jsem se zeptat, jestli to byla ona, kdo mě zachránil,“ chtěla vědět Ashley. „No je to pravděpodobné, ale nepamatuji si tě, pohybovala jsem se po celé lodi a času bylo málo. Hlavní je, že teď jsi vpořádku, ne?“ Yka se usmívala. „Asi to tak bude, Bryan Orlen mě pak našel a na poslední chvíli mě odtáhl do záchranného modulu.“ „Zase ten Bryan Orlen, to je výjimečný mladík. Asi budeme muset více investovat do našich center na okrajích Galaxie. Jestli se tam nachází více takových talentů, byla by škoda mrhat jejich nadáním. Škoda, že pan Orlen je zatím trochu tvrdohlavý, ale snad to bude tím, že nemá dostatek informací, ze kterých by vyvozoval závěry,“ obdivoval Dorfein žáka své školy. „Ano, ale stala se ještě jedna zajímavá věc, když jsem umírala, měla jsem velmi podivný sen, byl tam muž a řekl mi, že někdo se snaží o převrat, že sestřelení naší lodi by mu pomohlo dvojnásob vaší smrtí a smrtí studentů. Mnozí z nás jsou z významných rodin, určitě by to jménu Strážců neprospělo.“ „Ashley, váš sen bude pravděpodobně jen důkazem toho, že i vy jste mimořádně inteligentní studentka. Prostě jste si ve vašem podvědomí všechno domyslela a já vám můžu říci, že naprosto správně. To, že se někdo bude chtít pokusit o převrat, již víme, a proto je důležité, abychom měli u sebe tady Yku, která nám při absenci Jesicy Warden pomůže. Ještě něco máte na srdci?“ Zeptal se Dorfein. „Ne, děkuji vám, pane profesore, mnoho věcí se mi nyní vyjasnilo, jistě budete mít pravdu,“ Ashley se uklonila a dala se na odchod. Po několika vteřinách však na rameni ucítila čísi ruku, zastavila se tedy a otočila se. Stála tam Yka. „Můžu s tebou mluvit, Ashley?“ Zeptala se. „Ale jistě, čím mohu pomoci?“ „Chtěla jsem se tě na něco optat… Nebo spíš na někoho. Znás toho Bryana Orlena dobře?“ Ashley s epři té otázce trochu zarazila. Vlastně ani nevěděla, proč ho zmiňovala ve svém příběhu z lodi. Měla by se na něj snažit co nejrychleji zapomenout, říkala si. „Tak trochu ho znám, proč?“ „Protože je velmi zajímavý,“ odpověděla Yka. „Je to venkovan, který získal stipendium, aby mohl studovat. Je velmi nadaný, ale to už zaznělo z úst pana Dorfeina.“ „Ano, to zaznělo, mně zajímá ale jeho charakter, jaký je?“ „No… Tak určitě vše, co dělá, myslí dobře, je hodný, obětavý, ale je uzavřený, nesnaží se dostat na špici kolektivu, i když by se tam jistě dostal, když by chtěl,“ řekla Ashley svůj názor. „To jsem si myslela, je to velmi silná osobnost. Má odvahu, nebojí se jít ani proti Dorfeinovi, to jsem u nikoho jeho věku neviděla. A má velmi silnou vůli,“ řekl klon. „Vážně? Jak se to pozná?“ Ashley najednou tato debata začala velmi zajímat, myslela si, že by se o Bryanovi mohla konečně něco zajímavého dovědět. „No víš, jednou z mých schopností je i telepatie. U každého můžu vycítit alespoň nějaké základní pocity jako strach, radost, smutek, někomu můžu číst i myšlenky. O to snáze to jde, pokud jsem k dotyčnému blíž a vidím mu do očí.“ „Tak o to jste se snažila při tom střetnutí s Bryanem, snažila jste se v něm vyčíst, na co myslí? Co jste z něj vyčetla?“ Teď už byla Ashley velmi zvědavá. „To je právě ono, Ashley, nepřečtla jsem z něj vůbec nic. Ani závan jakékoliv emoce. Prostě jako by tam měl nějakou zeď, skrze kterou nemůžu proniknout.“ „Jak je to ale možné?“ „Jak jsem řekla, musí to být mimořádně silná osobnost s pevnou vůlí. Možná to bude jeho původem. Je asi z venkova a bude velmi ambiciózní, má asi svůj cíl, za kterým jde, ale i tak bych u nějakého studenta tak silnou vůli nečekala. Líbí se mi ta jeho vnitřní síla, snad se mi ho podaří poznat lépe,“ jakmile tu větu Yka dořekla, dostavil se k Ashley pocit znepokojení. „Jak moc poznat lépe?“ Zeptala se nejistě. „Co nejlépe, Dorfein mi před chvílí říkal, abych se začla životem i trochu bavit, našla si přátele a tak… Takže bych byla ráda, kdybs mě považovala za kamarádku a můžeš mi tykat, to vykání je strašné. No a jak jsem zjistila, Bryan je mladý, hezký, chytrý, nezadaný kluk, který je navíc velmi zajímavý. Musím si s ním co nejdříve promluvit, tak se zatím měj, Ashley, uvidíme se později.“ Stála tam jak přikovaná a nemohla najít to správné slovo. Už jenom to pomyšlení, jak její nová kamarádka má cokoliv s Bryanem ji nahánělo slzy do očí. Co je ale spolehlivě zahnalo, byl křik nedalekých whoů z jejich skupiny, kteří spěchali k Zar’Khulovi. „Pane, viděli jsme nějakou skupinu postav, jak se k nám blíží, když jsme byli pro nějaké ovoce, co tu roste!“ Křičel jeden z whoů. „Třeba to byli jiní trosečníci,“ napadlo krškého veterána. „Ne, pane, rozběhli se k nám a snažili se nás chytit, my jim ale unikli. Za chvíli budou však tady a nevíme, jestli třeba nesehnali posily,“ jakmile to whoa dořekl, vynořila se z lesa skupina tvořená terrany a krchy. Ashley odhadla jejich počet snad na třicet. Whoové měli pravdu, nebyli to jejich spolucestující, kteří se stejně jako oni zachránili.

*****

„Máme zpoždění, Nekrisi,“ promluvil Salhezar zpoza svého stolu. „Ten whoa ani matka Jesicy nepromluvili, pane, co budeme dělat?“ Zeptal se Nekris. „Její matka nic neví, ale může to být dobrý rukojmí, implantujte jí do mozku výbušninu s dálkovým odpálením. Použijte subprostorový signál, ať to můžeme odpálit z libovolného místa ve vesmíru,“ usmál se Strážce na Nekrise. „Díky tomu detonátoru budete moci odpálit nálož, i kdybyste byl ve druhé realitě, pane.“ „Však já vím, můj křemíkový služebníku, i to se možná bude jednou hodit.“ „Co s tím whoou?“ Ptal se nekron. „Nechejte ho žít, je velmi zajímavý, vyslechnu ho později. Ve druhé realitě se mé dvojče velmi snaží, tak nesmím zůstat zahanben. Za chvíli tu budou mé tajné trumfy, běž se zatím postarat o tu nálož.“ Nekris poslechl a vydal se do žaláře. Temný Strážce pohlédl na monitor a viděl, že jeho návštěva již přistála v doku. Vyndal svou stříbrnou helmu a nasadil si ji. Pak přes sebe přehodil svůj černý plášť s kápí, aby nebylo z jeho těla vidět nic, co by prozrazovalo jeho identitu. Do místnosti vstoupily tři osoby v uniformách Galaktické správy. Byli to tři Strážci. Salhezar je znal velmi dobře, byl to Kony, Noxmen a Gregy. Všichni tři byli členy Galaktické rady, nejdůležitějšího orgánu Galaktické správy. O to je nenáviděl mnohem víc. „Pane Michalosi? Jsme tady, jak jste si přál. Doufám, že tu nemrháme naším časem,“ začal debatu Kony. „Jistěže nemrháte, brzy vás o tom přesvědčím,“ odpověděl temný Strážce. „Pane Michalosi, všude jsou samí nekroni a my předpokládali, že i vy jste nekron, ale jste terran. Není to zrovna obvyklé,“ poznamenal Noxmen. „To, že nejsem nekron, neznamená, že jim nemohu velet, ne?“ „To jistě ne, každopádně rádi vidíme do tváře někomu, s kým jednáme, sundejte si proto, prosím, vaši kápi a řekněte nám vše o chystaném spiknutí a převratu,“ požádal Gregy Salhezara. „Ale jistě, bez problému vám o spiknutí řeknu vše, bylo by to dobré, protože budu potřebovat vaši pomoc,“ dořekl a sundal si kápi. „Ty?“ Zeptal se zděšeně Kony. „Já. A teď jste moji, hehehehehe,“ řehtal se Salhezar. Zaostřil svou vůli a trojice strážců padla omráčená k zemi.

Předmět: Re: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:38 am

MINULÁ PŘÍTOMNOST – VI. (NE)SPLNĚNÝ SEN

„Ať si přijdou, postarám se o ně,“ řekla sebevědomě Yka. „Používání tvých schopností již není bezpečné, měli bychom utéci,“ odpověděl Dorfein. Zhruba padesát metrů od nich ve směru, odkud přišli, se z džungle vynořila početná skupina krchů a terranů. Z dálky si začali prohlížet trosečníky z výletu stejným způsobem, jakým predátor pozoruje svou kořist, než ji napadne. „Nemůžeme utíkat, krchové by dohnali naše pomalejší členy, musíme bojovat a musíme se rozhodnout rychle,“ vložil se do debaty Zar’Khul. „Když ale Yka nebude používat své schopnosti, mají silnou převahu,“ podotkla Visar. „Tak se o ně postarám, bude to možná risk, ale nic jiného nám nezbývá,“ trvala na svém Yka. „Co kdyby…“ Bryan chtěl také přednést svůj návrh, ale to už se ozvala rána a Yka vyslala ze své ruky modrý výboj energie směrem ke skupině pronásledovatelů. Jeden z terranů padl k zemi. Ashley se svými spolužáky a zbývajícími trosečníky schovala za Jesičin klon. „Jeden by byl, pár desítek jich ještě zbývá,“ usmála se rudovlasá dívka a vyslala další výboj k nepřátelům. Tentokrát se k zemi poroučel krcha. Yka se usmála ještě více. „Je to celkem zábava,“ podotkla potom. Po druhém výboji se nepřátelská skupina už vzpamatovala a její členové se dali na útěk do džungle. Rozdělili se na několik skupin a každá se dala jiným směrem. Zůstal tam jen jeden terranský opozdilec. Yka ho i na dálku dokázala silou vůle zastavit. Ashley pozorovala na obličeji Yky výraznou změnu výrazu. Sice i dříve byla povětšinou veselá, ale nyní to vypadalo, jako by bojování bylo největší zábavou, která může být. Yka přitáhla silou vůle bezbranného terrana téměř k sobě a obrátila ho vzhůru nohama. Držela ho v několikametrové výšce a sílící záře okolo její ruky prozradila, že se chystá poslat další výboj. „To by stačilo, Yko, klid a polož ho, je bezbranný“ řekl Dorfein. „Chtěl nám ublížit, co jiného než bolest si zaslouží?“ Odpověděla pohrdavým tónem. „Uklidni se, musíme se hned vydat do stanice a dát ti lék, tohle nejsi ty,“ pokračoval v chlácholení profesor. „Naopak… Tohle jsem já, nebudu už poslouchat ty tvoje směšné poučky, jak se kde chovat a co mám vykonat,“ nato z jejího zápěstí vystartoval výboj a zajatý terran padl bez známek života k zemi. „Yko, přestaň, prosím,“ řekla najednou Ashley. Myslela, že jejich nové přátelství by mohlo pomoci, ale nevěděla, jak hluboce se spletla. „Co je ti po mých věcech, husičko, mohla bych tě trochu ohřát trochu elektřiny, co říkáš? To by mohla být zábava.“ Yka se opět připravila k vyslání výboje. Ashley bušilo srdce jako nikdy dříve. Přemýšlela, jestli bude umírání stejné jako předtím. Když už to vypadalo, že s ní bude konec, přiletěl odněkud z džungle jiný výboj a zasáhl Yku a odhodil ji několik metrů dozadu. Všichni se ohlédli směrem, odkud přišel onen výboj. Ve stínu stromů Spatřili pouze obrys těla – zřejmě terrana. Viděli však ale i jinou zajímavou věc. Postavě zářily oči ostrým tmavě modrým světlem a na rukou mezi prsty cestovaly malé elektrické výboje. „Někdo si chce hrát, to já ráda,“ řekla Yka, jakmile se postavila na nohy. Pak vyslala směrem k postavě svůj výboj energie. Cizinec však neváhal a poslal proti výboji svůj. Jakmile se střetli, vyvolali obrovský výbuch, který v zemi zanechal nemalý kráter. To byl signál pro zbývající trosečníky, aby se dali na útěk. Ve zmatku se všichni rozutekli do všech stran kromě té, kde probíhal boj mezi superklonem a neznámým silným cizincem. Ashley utíkala společně se Zar’Khulem, Erikou a Werekem. Nevěděli, kam utíkají, věděli jen, že utíkají do bezpečí. Nebo si to alespoň mysleli. Zastavili se až na jiné menší mýtince, kde zvuky explozí a jiných otřesů z boje Yky s neznámou osobou již nebyly tolik slyšet. „Co to k čertu bylo?“ Zeptala se udýchaná Erika. „To netuším, nikdy jsem nic podobného neviděl. Jenom ty oči mi připomínali jednu věc z minulosti, ale k těm osobám neodpovídal obrys těla toho cizince,“ odpověděl Zar’Khul. „A jakou věc, pane?“ Chtěl vědět Werek. „Arfony, rasu známou především pod pojmem ’Předci’. Jejich oči zářily podobným světlem, ale jejich tělesné proporce byly rozhodně jiné. Chtělo by to najít Dorfeina, zdá se, že o této planetě ví velmi mnoho a řekl nám o ní velmi málo. Ta stanice už nemůže být daleko,“ pokračoval ve vysvětlování starý krcha. „A co ostatní, musíme najít i ostatní,“ řekla Ashley. „To nech na nás, krásko,“ ozvalo se za nimi. Poté, co se rychle otočili, spatřili skupinu pěti krchů a tří terranů. Plavovlasý terran s jizvou přes pravou tvář se na ni usmíval. „Kdo jste?“ Vyhrkl Werek a společně se Zar’Khulem se postavili do obranného postavení. „Přece se nechcete prát,“ pokračoval zjizvený terran, „starý a vysloužilý krcha a mládě, co ještě nevyšlo školu. A dvě mladé terranky, které se starají spíše o své nehtíky, než svaly. To vše proti pěti kršským válečníkům a třem terranským žoldákům.“ „Zažil jsem spoustu válek a můj žák se ode mě hodně učil, tvoji krchové jsou členové naší rasy pouze tělem, ale ne duchem, tak mi pověz, kdo má navrch. I ta děvčata v sobě mají více odvahy, než ty a tvoji rádoby válečníci,“ odpověděl Zar’Khul. „Neblázněte Zar’Khule, nemusíte zemřít, naopak můj zaměstnavatel by vám jistě dobře zaplatil, kdybyste se přidal do jeho služeb,“ snažil se starého ještěra přesvědčit jeden z jeho kršských nepřátel. „To si říkáš krcha? Správný kršský válečník hrdě bojuje za svou čest, dokud může a nikdy nezradí pro pár prutů latinia,“ pronesl hrdě Zar’Khul. „Doba se mění, starý ještěre a kdo se nepřizpůsobí, ten zemře, sám sis vybral,“ odpověděl zjizvený terran a jeho muži zaujali bojová postavení. Zar’Khul se otočil k Ashley a nenápadně jí podal svůj nůž. Nebyla to jen tak obyčejná zbraň. Staré kršské rody, potomci dávných náčelníků, dodržovaly staré zvyky. Jedním z nich bylo i vlastnění rodových zbraní jako památku na lov v divočině. „To je Warga, má rodová dýka, nemám zde již žádného dědice, všichni jsou v druhé realitě. Když se odtud dostaneš, dej ji Bryanovi a řekni mu, co to je. Teď není čas na vysvětlování a mimochodem… Je to dobrá zbraň, tak si je neboj použít,“ dořekl starý krcha, otočil se a nečekaně se vrhl doprostřed pětice krchů. Werek se hned nato vrhnul na trojici terranů. Pětice nepřátelských krchů svého soka značně podcenila. Ačkoliv vypadal Zar’Khul staře, jeho popraskané šupiny mu na síle neubraly. Hbitě uhýbal ranám a sám své rozdával. Ashley ještě nikdy neviděla takový pěstní souboj. Starý učitel po chvíli zabořil své drápy do hrudníku jednoho ze svých soupeřů, který se hned poroučel k zemi. Werek zatím sváděl vrovnaný souboj s trojicí terranů. Měl výškovou i silovou převahu, ale žoldáci byli dobře cvičení. Zjizvený disponoval navíc bojovým nožem. Jednou mladého krchu i říznul, pak ale inkasoval tvrdou ránu pěstí a poroučel se omráčen k zemi nedaleko vystrašených dívek. Druhému terranovi zlomil vaz, třetí však stihnul uchopit kámen a udeřit s ním Wereka zezadu do hlavy. Ještěr se okamžitě se sesunul k zemi. Zar’Khul nyní čelil čtyřem krchům a jednomu terranovi. V hlavě si určitě říkal, že být mladší vyřídí je, ale jeho věk dělal své. Únava se dostavovala mnohem rychleji. Silným kopem ještě stihnul odrazit jednoho z krchů od sebe ke skupině stromů. Naštěstí pro Zar’Khula odkopnutý krcha narazil na strom v místech, kde se nacházel špičatý pahýl větve, který odvedl svou práci více než dobře. Pak ale už nestihl zareagovat na příchozí ránu a zapotácel se. Pak přišla další a další a další. Ashley s Erikou sledovaly, jak jejich profesor dostává jednu ránu za druhou. „Musíme utéct, Ashley, dokud se na nás nedívají,“ navrhla najednou Erika. „Ne, musíme mu pomoci,“ odpověděla sebevědomě Ashley. Netušila, kde se to v ní vzalo, ale popadla krškou dýku, která by pro ni mohla být spíše kratší meč, přistoupila zezadu k terranovi a vrazila mu čepel do zad. Vytáhla z těla zkrvavené ostří a nevěřícně na něj pohlédla. Nikdy v životě si nemyslela, že někdy zabije člověka, přesto to nyní učinila. Stejně jako ona nevěřila, i zbývající trojice krchů byla překvapená. „Tak děvčátko si chce hrát? Takže nejdříve odrovnáme tebe a pak tu starou vykopávku?“ Zeptal se jeden z nich a pousmál se. Jeho nechutný výraz v jeho ošklivém ještěřím obličeji se jí vůbec nezamlouval. Krchové si polomrtvého Zar’Khula přestali všímat a plně se věnovali Ashley. Ta držela dýku Warga před sebou v domnění, že své nepřátele udrží daleko od sebe. Ohlédla se na Eriku, ta se vyděšeně krčela u stromu. Měli utéct, jak jí předtím navrhovala, pomyslela si, teď je již pozdě. Ohlédla se nazpět, ale to už jí držel jeden z krchů obě ruce. „A teď zemřeš, ty malá špinavá terranko,“ pousmál se krcha a zasyčel. „Nejdříve musíte dostat ale mě,“ ozvalo se za nimi. Trojice krchů zírala, jak se Zar’Khul staví na nohy. Byla to spíše síla vůle, než síla svalů, co drželo starého krchu v bojovém postoji. Krcha držící Ashley ji odhodil stranou a společně se svými kolegy se pustil do dalšího boje se Zar’Khulem, ve kterém se probouzela ztracená síla z mládí. Zabil další dva krchy, ale na toho, jež předtím držel Ashley, již nestačil. Dostal úder kolenem do hlavy a téměř mrtvý padl k zemi. Po celém těle měl krvavé rány a těžko lapal po vzduchu. Nepřátelský krcha zvedl nohu, chtěl ukončit Zar’Khulův život rozdrcením jeho hlavy. Z lesa však vyběhla další postava. Krcha se otočil směrem k ní. „Nech ho být!“ Vykřikl výhružně udýchaný Bryan. Celé oblečení měl potrhané a měl i krvavé šrámy. Na pravé tváři měl řeznou ránu. „Doufám, že všichni budete chodit po jednom, bude to snazší práce. Pochybuju, že tu bude nějaký lepší válečník, než tady skoro zesnulý Zar’Khul,“ řekl ještěr. „Máš poslední možnost utéct,“ varoval ho Bryan. „Nebo mi uděláš co?“ „Nebo tě zabiji stejně jako tvého kamaráda, kterého jsem potkal nedaleko odtud, také nechtěl utéci.“ „Tak to bych rád viděl,“ začal se smát ještěr. Bryan na nic nečekal a vystartoval směrem k němu. Uhnul jeho pěsti a sám mu zasadil silnou ránu do břicha. Krcha se na něj nedůvěřivě podíval, snad nevěřil, že mladý terran může tak rychle a s takovou silou praštit. A už si ani nestačil uvědomit, jak padá na kolena poté, co ho Bryan kopl do levého kolena. Pak k němu chlapec přistoupil zezadu a jedním rychlým chvatem ukončil ještěrův život. Pak rychle poklekl k Zar’Khulovi. „Vydržte, bude to dobré,“ řekl Bryan. „Ne chlapče, tohle je konec mé cesty,“ zachraptěl krcha. „Můžete žít, jen vydržte, věřte mi. Zvládnete to.“ „Já ti věřím, Bryane, jsi správný chlapec a udělal bys, co by bylo v tvé moci, abys mi zachránil život, ale musím tě poprosit, abys neprodlužoval mé setrvání tady. Tohle je smrt, na kterou můžu být hrdý, nemusela by se mi už podobná příležitost naskytnout,“ řekl ztěžka Zar’Khul a snažil se uchopit Bryanovu ruku. „Ale já…“ Bryan chtěl protestovat. „Tel ssr, Bryan. Arrst yt eriss mels ent ross farrars,“ zasyčel kršsky Zar’Khul. „Jsem rád, že jsem tě potkal. Zajímavé… To světlo na konci tunelu se přibližuje a já přitom nemusím chodit…“ Pronesl už nepřítomně. Bryan se spustily slzy z očí. „Ne, ne, ne. To nemůže být pravda,“ naříkal a objal mrtvolu svého učitele. Ashley s Erikou už stály za ním, také plakaly. Ashley se k němu sklonila a položila mu ruku na rameno. „Nemohl jsi nic dělat, Bryane, navíc si to takhle přál,“ snažila se ho utěšit. „Jo, umřel šťastný,“ podpořila Erika Ashley. „Chtěl jsem si s ním ještě promluvit o tolika věcech,“ truchlil dál Bryan. „Chtěl, abych ti dala tohlo, je to dýka Warga, jeho rodová zbraň,“ řekla Ashley a podala Bryanovi zbraň. Chlapec se konečně postavil a rozhlédl. Jeho zrak spočinul na Werekovi. „Alespoň on žije. Pojďte mi pomoct, holky, ať se probere, neutáhnul bych ho.“ Došli k mladému ještěrovi. Krom několika ran na těle vypadal jako normální spící krcha. Po chvíli cloumání se probral. „Co se děje?!“ Werek se postavil rychlostí blesku na nohy. Pak si uvědomil, co se stalo a když uviděl svého mrtvého kantora, zamračil se. „Až se mi dostanou do rukou kamarádi těch šmejdů, kteří mu to udělali, vymáčknu jim duši z těla. „Můžeš začít tamhle s jizvounem, je jen…“ Erika se zastavila uprostřed věty. Tam, kde předtím ležel zjizvený terran, nebylo nic než tráva. „Musel utéci, když jsme se nedívali, budeme ho pronásledovat?“ Zeptala se Ashley. „ANO! Chytnu toho parchanta,“ pronesl naštvaně Werek. „Ne, zadrž Wereku.

Předmět: Re: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:38 am

Musíme nejdříve najít ostatní. Ať už s Ykou bojovalo cokoliv, tak buď ten boj skončil nebo jsou daleko. Už nejsou slyšet otřesy. Měli bychom najít ostatní a pokračovat s nimi. Především potřebujeme Dorfeina,“ řekl Bryan. „A co když potkáme jinou skupinku těch pirátů nebo kdo to je?“ Zeptala se Erika. „No tu potkáme spíš, když budeme pronásledovat toho, který utekl,“ odpověděl Bryan. „Dobrá, nejdříve najdeme ostatní, co uděláme se Zar’Khulem?“ Ptal se Werek. „Pro Zar’Khula se pak vrátíme, Dorfein se určitě nevzdálil moc od místa souboje Yky, bude dobré jít tím směrem,“ navrhl Bryan, ostatní souhlasili dali se na cestu. „Ty jsi dnes zabil dva krchy Bryane, že ano?“ Zeptala se po cestě Ashley. Pořád se jí vracely před oči okamžiky, kdy zabila jednoho terrana. „Ano, jednoho dokonce před tvýma očima, je mi líto, že jsi to musel vidět. Ten první mě celkem poranil, jak vidíš,“ pak ukázal na svoje šrámy. „Aj, to muselo bolet, jak najdeme ostatní, tak si musíš ty rány vyčistit, ale chtěla jsem vědět, jak ses cítil, když jsi někoho zabil.“ „Proč to chceš vědět?“ Divil se Bryan. „Víš, ten jeden cizí terran, který tam ležel… Zabila jsem ho, když jsem bránila Zar’Khula, nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit,“ mluvila provinile Ashley. „Udělala jsi správnou věc, nemusíš se cítit provinile, on by tě jinak stejně zabil, to si snad uvědomuješ, ne?“ Snažil se jí uklidnit Bryan. „Pro tebe je to tak jednoduché? Zabít někoho?“ Bryan se po těchto Ashleyných slovech zastavil a pohlédl na Wereka s Erikou, kteří šli kousek za nimi. „Běžte kousek napřed, dojdeme vás, kdyby se něco dělo, křičte,“ řekl Bryan a počkal s Ashley, až dvojice odejde. Pak pokračoval v rozhovoru. „Víš, jak jsem ti říkal, že o mně nic nevíš?“ „Ano,“ potvrdila Ashley. „Tak teď ti něco tedy povím. To, že někoho zabiji, mě tak nesebere, protože už jsem to udělal dříve. Neděs se, ano, už jsem dříve zabil člověka, když se snažil ublížit mým blízkým a udělal bych to klidně zas,“ řekl klidně Bryan a díval se přitom Ashley do očí. „Ty bys to jen tak dokázal?“ „To je to, jak jsem říkal, že neznáš život. Žila jsi pouze za zdmi císařského paláce, jsi šlechtična. Já jsem žil daleko odtud, dál, než si jenom dokážeš představit. A učil mě samotný život. A zjistil jsem, že ze všeho, co se mi stane, ať už dobrého nebo špatného, si musím něco odnést.“ „A co sis odnesl ze zabíjení?“ „Že je snazší někoho špatného zabít, než někoho špatného nechat žít a kvůli tomu přijít o toho, na kom ti záleží. Obě možnosti jsou zlé, ale jde o to nevybrat si tu horší z nich. Doufám, že mě teď nebudeš mít za vrahouna,“ pousmál se pak Bryan. „Ne, neboj. Máš asi pravdu, jen doufám, že už to nikdy nebudu muset udělat. Co ti to vlastně řekl Zar’Khul, když umíral? To kršsky, tys tomu rozumněl?“ „Nevím, asi mi popřál hodně štěstí. Umíral, kdo ví, co se mu vše muselo honit hlavou.“ „Můžu ještě vědět, kde ses naučil tak bojovat?“ „Má matka mě to naučila.“ „To byla mistryně v bojových uměních?“ „To ne, jen ji život také naučil.“ Teď už se oba smáli a pomalu šli směrem za Werekem a Erikou. „Tehdy ve škole v tělocvičně, když tě Werek udeřil holí, to ses doopravdy nechal praštit úmyslně?“ Zeptala se. „No ano. Chtěl jsem zjistit, jak je na tom s kršskou tradicí. Jeho rasa je velmi zásadová a tím, že jsem ho neprásknul, jsem si ho získal. Však jsi viděla, jak odmítl Derrickovu výzvu, aby mě vyřídil?“ „Jdeš na to jako liška od lesa. Jsi vážně výjimečný, škoda, že já jsem úplné nic oproti tobě, třeba bys pak na mě měl jiný názor,“ pronesla smutně Ashley. Zase jí bylo do breku, milovala ho, ale Bryan ji bral pouze jako kamarádku. Nechtěla na to myslet, při všech událostech toho dne se jí to dokonce dařilo, ale teď se to opět navrátilo. Zase začínala uvnitř trpět. Bryan sklopil zrak. „Promiň. Se mnou bys to vážně neměla jednoduché. Jak se odtud dostaneme, už se nemusíme vidět, pokud to je problém.“ „A co škola? Tam bychom se vídali.“ „Nepotřebuji školu, to, proč jsem přiletěl na Centrum, jsem už poznal.“ „Ty tu nejsi kvůli škole?“ „A co by my dala? Diplom? Na ten se u nás doma nekouká. Chtěl jsem jen poznat jaké to je na hlavní planetě.“ „Ale vždyť bys mohl být vysoce postavenou osobou v Galaktické správě. Nemusíš kvůli mně zahazovat svou životní šanci, to raději odejdu já, nechci, aby ses kvůli mně vracel na okraj Galaxie.“ „To je další věc, kterou nechápeš, já si nikdy nepřál sloužit Galaktické správě. Mé místo je jinde. To je také to, co nás rozděluje. Máme úplně jiný pohled na svět, máme jiné hodnoty.“ Dvojice mezitím dorazila na okraj mýtiny, kde na ně čekal Werek s Erikou. „Páni,“ řekla nakonec užaslá Ashley, když viděla bojiště. Mýtina, na které předtím tábořili, byla poseta krátery od výbuchů. Bylo poznat, že se boj přesunul i do velké části lesa. Svědčily o tom polámané nebo i spálené stromy. Celé bojiště mělo kruhový tvar. Uprostřed viděli ležet nehybnou postavu, tak se k ní vydali. Šli celých deset minut, než se tam dostali. Poznali ji hned – Yka ležela zkrvavená bezvládně na zemi, ale dýchala, žila. Nikde okolo nebylo po nikom ani vidu, ani slechu. „Neměli bychom raději zmizet? Co když se probere?“ Zeptala se Erika. Pak Werek spatřil nedaleko početnou skupinu osob. Po jeho upozornění se všichni ohlédli tím směrem. Oddychli si, když uviděli, že je skupina vedena někým se zelenou pletí – nepochybně Dorfeinem. Počkali na ně u těla Yky. „To jsem rád, že jste pořádku, zázrakem se nikomu z našich nic nestalo. Vy jste byla poslední chybějící skupina, už chybí jen Zar’Khul, nepotkali jste ho někde?“ eptal se Dorfein. Čtveřice mlčela a mlčky se po sobě dívala. „Je mrtvý, pane profesore,“ prolomil Bryan nakonec ticho. „To snad ne, jak se to stalo?“ Zeptala se Visar. „Bránil nás do poslední kapky krve. Šel proti výrazné početní převaze, ale povedlo se mu nás ochránit. Nakonec za to zaplatil svým životem,“ řekla smutně Ashley. „Alespoň zemřel pro krchu nejlepším způsobem – padl jako hrdina v boji. Splnil se mu jeho sen,“ ukončil debatu o padlém ještěrovi Dorfein.

------

„Všichni tedy chápete své úkoly?“ Zeptal se Salhezar skrze komlink svých loutek. „Jistě, pane,“ odpověděli společně tři Strážci. „Tak se do toho dejme, dnes je můj den,“ odpověděl vyhnanec, který se vracel domů – na planetu Centrum. Posadil se do pohodlného velitelského křesla své vlajkové lodi a se statisícem katamaků se vydal k hlavní planetě Galaktické správy. „Za pár hodin budeme u cíle, pane,“ řekl Nekris. „Vše jde podle plánu, ti tři hlupáci ani nevěděli do jaké jdou pasti. Ta helma je vynikající přístroj. Teď je ovládám silou vůle a s nimi i jejich jednotky. Ještěže posádky jejich lodí jsou tupí androidi. Ti se nevzbouří, běžné rasy by hned prokoukli náš záměr,“ pochvaloval si svůj postup Salhezar. „Váš plán je geniální, ale myslíte si opravdu, že se neobjeví Jesica?“ „Máme její matku a navíc se mi na podařilo sestrojit jeden přístroj, pamatuješ si na něj. Ten, který ji tehdy dokázal velmi oslabit, když byla na základně Předků.“ „Ano, vzpomínám si na to, mysleli si, že chytli Corfa, Brocka, Arina nebo kolik měl vlastně jmen,“ odpověděl Nekris. „Ano, přesně toho, přístroj dokáže potlačit schopnost používat naakumulovanou energii, je to velmi chytrá mašinka,“ radoval se temný Strážce. Po zbytek cesty už jen přemýšlel, co řekne Colovi, až budou stát tváří v tvář a on bude tím, kdo má navrh. Invaze byla rychlá, obrana planety se na nic nezmohla. Den se změnil v noc v okamžiku, kdy katamky zakryly životodárnou hvězdu. Salhezarova flotila během rychle zničila většinu elektráren, takže se nikdo nestihl teleportovat pryč z planety. Hrdě se vztyčenou hlavou procházel parkem. Po své levici měl Salhezar Centrální universitu Strážců, po své pravici sídlo Galaktické rady. Vydal se doprava. V doprovodu početné skupiny nekropolerů vstoupil do budovy a vydal se ihned ke Colově pracovně. Moc se to tu nezměnilo, pomyslel si. Vybavil si okamžiky, kdy tu jako mladý Strážce úřadoval. Byl jediným jeho rasy, kdo se jako Strážce narodil. Ostatní zelení mužíci vzešli mutací z terran. Už tehdy jako malý chlapec si uvědomoval, že je jiný a byl kdysi rád za každý úsměv a pochvalu od svého otce – Cola. Byl to jeho jediný rodič, protože matka mu zemřela při porodu. Ale pak se něco stalo… Ačkoliv se těšil v Galaxii obrovské oblibě, zbytek Strážců nepochopil jeho úmysly, jeho správné úmysly. Chtěl lepší svět, svět, kde nebudou žádné války. Chtěl Mléčné dráze dokázat, že jeho Nový řád Galaxie je to pravé, že jeho vláda bude nejlepším řešením. Tehdy ho zradili Strážci, jeho vlastní rasa. On byl ten, kdo byl zrazen, ne oni. A teď je tu, aby se pomstil. Vykázali ho a vymazali z historie veškeré zmínky o něm. Budu si pak muset ještě promluvit s tím whoou, pomyslel si. Jak mě mohl znát. Teď už ho ale zajímala jediná věc – jeho otec. „Můj pane, Cole se s několika dalšími osobami zabarikádoval ve své pracovně,“ hlásil Nekris. „Nevadí, to už nebude problém,“ usmál se Salhezar. Byl vzrušený, že okamžik, který měl donedávna byl jen ve snech. Helma Předků se stále stříbřitě blyštěla na jeho hlavě. Začal se soustředit. Po chvíli se začaly pancéřované dveře, které chránily Colovu pracovnu prohýbat, až je nakonec vyrval a pouhou myšlenkou odhodil. Za stoly se krylo několik postav, které ihned spustily palbu z paprskometů. Energie vypálena z jejich zbraní se však tříštila o neviditelný štít před Salhezarem. „Mám chytrou helmu, takže je to zbytečné, pánové,“ posmíval se temný Strážce a vydal se směrem do pracovny. Když chtěly postavy vevnitř spustit novou palbu, mávnutím ruky jim vytrhl zbraně a zahodil. „Kohopak to tu máme? Plecháč QX, žluťásek Whoritz, člen Galaktické rady Strike a… Ano, Cole.“ „Ty?“ Zeptal se Cole. „Ano já,“ odpověděl Salhezar. „Tebe jsem nemyslel, myslel jsem jeho,“ ukázal Cole na Nekrise. Když ho uviděl i QX, bylo poznat i na jeho mechanické hlavě, že je překvapený a naštvaný. „Ach tak, no víš, Cole, tvým problémům bylo, že jsi svým poddaným nikdy nerozuměl, nevěděl jsi, co chtějí. Někteří nekroni se nikdy nesmířili s tím, že jsou na stejné úrovni s ostatními rasami. A když se naskytla výborná příležitost po příchodů Předků, využil jsem ji. Podezřívali jste hned mě, ale když se ukázalo, že jsem nevinný, zač se ukázalo, že jsem nevinný, začali jste mě trestuhodně ignorovat. Nyní jsem zpět. Uběhla staletí, že jsem je v osamění přestal počítat, ale teď se pomstím, otče. Teď řekneš celému světu jméno jeho nového vládce, tak, jak jsem ti kdysi slíbil, že dopadneš,“ radoval se Salhezar. „Tvé jméno je zapomenuto a nikdy tě neprohlásím pánem Galaxie, když jím nejsi,“ odpovídal klidně Cole. „Tak to pomalu začni přemýšlet o chybách, které jsi v životě udělal, protože brzo zemřeš.“ „Jednu si teď vybavuji. Podlehl jsem kdysi otcovské lásce a nechal tě žít, když ji měl umřít. Vážně si myslíš, že se nenajde někdo, kdo se ti vzepře?“ „Ovládl jsem většinu flotily Strážců, kdo by se mi tak mohl postavit?“ „Jesica Warden nepotřebuje žádnou flotilu, aby tě porazila, určitě tě zastaví,“ skočil jim do diskuse Whoritz. „O tom silně pochybuji, kdyby ji to zajímalo, už by se o to pokusila a i tak se jí nebojím,“ odpovídl sebevědomě Salhezar. „V Galaxie se určitě najdou stateční imperátoři a mocné nadace, co se ti vzepřou. A já tvé jméno nikdy nevyslovím,“ řekl statečně Cole. „Jak myslíš, mocný Cole… Odveďte je do vězení, však já vás ještě všechny přesvědčím, abyste mi pomáhli,“ zavelel Salhezar a nekropolemi vykonali svou práci. Zůstal pouze Nekris. „Můj pane, proč na Cola nepoužijete moc vaší přilby?“ Zeptal se nesměle. „Můj věrný sluho, to není to, co je mým snem. Tou helmou potlačím jejich vědomí a dám tam část svého. Já ale chci, aby to šlo z jeho vůle, aby to byl skutečně on, jinak bych si lhal sám sobě,“ odpověděl Strážce. Aby Cole veřejně oznámil jeho jméno, to zatím zůstalo nesplněným snem.

Předmět: Re: III . Minulá přítomnost Sat Aug 16, 2008 9:38 am

MINULÁ PŘÍTOMNOST – VII. S.P.N.

„To je velmi zajímavé, Yka má teď dostatečný počet ochranné látky v sobě,“ řekl překvapeně Dorfein poté, co vložil vzorky její krve do analyzátoru svého datapadu.
„Myslela jsem, že je nutné jí tu látku podat ve stanici,“ divila se Visar Warden.
„Já také, zdá se, že se při jejím souboji něco stalo,“ odpověděl profesor.
„Už nám konečně řekněte, co je tato planeta zač, kdo byl ten člověk v lese, kdo to po nás jde?“ Visar ztrácela s Dorfeinem trpělivost.
„Tato planeta je jisté výzkumné středisko, ten muž v lese nebyl člověk, protože lidé obvykle podobné věci nedokáží, a kdo po nás jde? Někdo, kdo nás chce zabít. Kdo za tím je, to nevím, ale doufám, že to brzy zjistíme,“ vysvětloval Dorfein.
„Ta osoba v lese je nějaký uprchlý pokusný králík z té vaší stanice?“ Zeptala se Erika.
„To pochybuji, nevím, kdo to byl. Opravdu. Tato planeta by měla být neosídlená. Možná to byl někdo od našich nepřátel, kdo ví?“ Odpovídal v klidu Dorfein.
„To si dovolím nesouhlasit, pane profesore. Když už by Yku porazil, proč by ji nechával naživu? A proč by ji nezastavil už, když likvidovala naše nepřátele? Ne, to bude někdo jiný,“ namítla Ashley.
„Třeba jen blufoval, chtěl získat naši důvěru, aby se k nám později připojil,“ odpověděl namísto Dorfeina Bryan.
„I to je možnost, pane Orlene. Před dvaceti lety, v době, kdy většina z vás nebyla na světě, jsme byli jako loutky v nějaké hře,“ souhlasil Drofein s Bryanovým názorem.
„Naštěstí pro vesmír se jeden z těch, kdo tahal za nitky, obětoval a my tu teď stojíme živi a zdrávi,“ pokračoval Bryan.
„Ano, Brock Zarwas byl skvělý… ’Člověk ’,“ zasmutnil Dorfein.
„Stejně, jako byl Zar’Khul velký krcha, bohužel ne všechny příběhy mají šťastné konce,“ Bryan zavřel oči.
Ashley byla přesvědčená, že potlačuje pláč. Ztráta Zar’Khula ho zřejmě zasáhla více, než kohokoliv jiného.
„Ano, má dcera ztratila životní lásku a zanedlouho se vytratila neznámo kam, ale když tu všichni budeme truchlit, ničeho nedosáhneme, měli bychom ošetřit Wereka a Bryana, kteří asi neměli takové štěstí jako my a museli bojovat. Pak bych došla pro tělo Zar’Khula a vypadla odtud co nejrychleji,“ ukončila Visar sentimentální debatu.
Jak řekla tak se stalo, v lékárně jim zbylo ještě dostatek regenerační masti a oba chlapci (v případě Wereka se jednalo spíše o vzpřímeně chodícího nafialovělého aligátora) po chvíli nejevili známky zranění.
Důstojníci z lodi vyrobili provizorní nosítka a naložili Yku. Skupina se vypravila k tělu Zar’Khula, ale ještě než vůbec došla k okraji zdevastované mýtiny, začala se jejich pacientka probouzet z bezvědomí. Všichni s napětím očekávali, jak se bude klon Jesicy Warden chovat. Někteří se dokonce rozhlíželi, aby nalezli nejkratší únikovou cestu do lesa.

„K-Kde to jsem, c-co se stalo?“ Začala mluvit unavená Yka.
„Co si pamatuješ jako poslední, Yko?“ Zeptal se Dorfein.
Rudovlasá dívka se na chvíli zamyslela. „Povídala jsem si Ashley… O Bryanovi, a pak mám jen tmu před očima,“ odpovídala pomalu Yka.
„Aha, tak to ti něco povíme po cestě, můžeš vstát?“ Snažil se Dorfein zjistit, jestli je jeho výtvor v pořádku.
„Ano, mohu, víte přeci, že sluneční paprsky jsou jeden z nejefektivnějších zdrojů energie, které mohu využívat, už je mi velmi dobře,“ řekla nakonec Yka a usmála se. Vypadala opět svěže a při síle.
„Dobrá tedy, vydáme se do stanice a snaž se nevyužívat svých schopností, stalo se totiž tohle…“ Profesor začal vyprávět, jaké události se seběhly. Bryan zatím přišel za Ashley.
„Copak jste si o mně povídali?“ Ashley zčervenala.
„Chtěla o tobě něco vědět, tak jsem jí řekla, co vím,“ odpověděla nakonec.
„O mně, proč o mně?“ Nasadil udivený výraz Bryan.
„No nejspíš proto, že se jí líbíš,“ řekla smutně Ashley. Copak je takový hlupák, že si nevšiml, že jí podobný rozhovor ubližuje? Asi ne, pomyslela si.
„Líbím? Já? To snad ne,“ zarazil se Bryan.
On je vážně nechápavý, pokračovala v myšlenkách dál Ashley.
„Představ si, že se můžeš některým holkám i líbit. Není snad ona typ dívky, kterou bys chtěl? Je krásná a na rozdíl ode mě i výjimečná.
Hodili byste se k sobě,“ neunesla Ashley tlak v sobě a začala mluvit na rovinu.
Bryan se rozhlédl, ale zdálo se, že je nikdo neposlouchá.
„Promiň, netušil jsem, že tě to bude pořád tak brát, ale jestli chceš něco vědět, tak tenhle klon je ta poslední holka, se kterou bych chtěl něco mít. Teď už se ti budu vážně vyhýbat, musíš na mě zapomenout, já doopravdy nejsem ta správná partie, měj se,“ domluvil Bryan a přidal se ke skupině whoů.

Trosečníci pak dorazili k tělu Zar’Khula, naložili jej na nosítka a vydali se dále směrem ke stanici. Během cesty za Ashley přišla nejprve Erika, se kterou začala znovu probírat veškeré události, pak dorazil i Derrick.
„Ahoj, Ashley,“ pozdravil.
„Ahoj, co mi chceš?“ Zeptala se trochu nedůvěřivě Ashley.
„Víš, choval jsem se jako idiot a chtěl bych se pokusit urovnat náš vztah,“ řekl překvapivě Derrick.
„Já tě nějak nepoznávám, ty se mi… omlouváš? Co se to s tebou stalo?“ Ptala se nevěřícně Ashley.
„No víš, to ztroskotání lodi, umírání a tak… To člověka změní,“ svěřil se Derrick.
„Trochu rychlá změna, nemyslíš?“ Vmísila se do rozhovoru Erika.
„Rychlá, ale opravdová,“ přesvědčoval dále Derrick.
„Inu dobrá, můžeme být tedy přátelé,“ souhlasila nakonec Ashley.
„No víš, já doufal, že bychom mohli být více. Jako ještě nedávno.“
Ashley si v ten okamžik pomyslela, že snad všichni kluci jsou naprostí nechápavci. Bryanem počínaje, Derrickem konče.
„Vůbec ses nezměnil, Derricku. Prvním krokem ke změně bude v tvém případě uvědomění si, že mezi námi nikdy nic nebylo. Dokud to tedy nepochopíš, tak za mnou raději nechoď,“ řekla Ashley a Derrick zůstal stát zaražený na místě.
Ashley si ho nadále nevšímala a znechucená pokračovala dále v rozhovoru s Erikou.

Konečně trosečníci stanuli před posledním kopcem, na jehož vrcholku spatřili vstup do nějakého komplexu. Všichni nadšeně zrychlili tempo svého pohybu, ale když už byli skoro na vrcholku, čekalo je překvapení. Velmi nemilé překvapení. Vedle na tváři zjizveného terrana stál Strážce.

Podle Dorfeinova výrazu v obličeji to nebyl zástupce vládnoucí rasy, kterého by zde očekával nebo rád viděl.
„Vítej, starý příteli,“ pozdravil Salhezar. „Kdo to je, pane?“ Zeptala se Yka.
„Někdo, kdo musí rychle umřít, velmi rychle,“ odpověděl vystrašeně Dorfein.
Yka na nic nečekala a chtěla se vrhnout dopředu. Ashley náhle ucítila bolestivý pískot v uších, myslela, že se jí rozskočí hlava. Rozhlédla se a všichni včetně Yky v agónii padali k zemi.
„Vítejte na Stanici poslední naděje,“ bylo poslední slovo, které slyšela z úst nepřátelského Strážce, než upadla do bezvědomí.

*****

„Takže?“ Zeptal se Salhezar svého dvojčete v komunikačním zrcadle.
„Máme Dorfeina a co je zajímavé, naklonoval Jesicu Warden. Máme ji uvězněnou,“ odpovědělo jeho dvojče.
„Jemu se podařilo vytvořit dokonalý klon tak složité bytosti?“
„Ne, není dokonalá, ale podle toho, co jsem slyšel je velmi schopná. Její tělo si však nedokáže vytvářet jeden speciální hormon. Bez něj se chová jako by ji někdo pustil z řetězu,“ vysvětloval Salhezar z Ashleyiny reality.
„Toho bychom také mohli využít,“ pousmál se temný Strážce.
„Také mě to napadlo,“ souhlasilo jeho dvojče.
„S Nekrisem jsme již snad sestavili přístroj, který mi umožní vycestovat za tebou, takže jak vyslechnu své vězně, přidám se k tobě.“
„To je výborná zpráva, můžu mít jedno přání?“
„Poslouchám…“
„Ať to Cola bolí,“ požádal ďábelsky Strážce z druhé reality.
„Samozřejmě, jak jinak,“ usmál se Salhezar. Pak odstoupil od zrcadla a komunikace se přerušila.
„Nekrisi, jdeme za vězni.“

Turbovýtah je přesouval hluboko pod zem. Cestou přemýšlel o všem, co by se mohl dozvědět. Dvojice tvořená Strážcem a zrádným nekronem dorazila k cele. Nekris ji otevřel a Salhezar vstoupil. V místnosti byli všichni jeho důležití vězni pohromadě. Každý byl spoután řetězy a umlčen vězeňským obojkem. Vysílená Visar Warden s Whe’Allesarem leželi u jedné zdi, Cole, Striker a Whoritz u protilehlé. Přístroj kolem krku dokázal potlačit funkci hlasivek a byl funkční u všech ras vyjma nekronů a umělé inteligence. Q87-X25 byl tedy jediný umístěn v jiné cele.
„Nazdar Cole, přišel jsem si pokecat,“ začal rozhovor Salhezar, vyndal ovladač a deaktivoval všechny obojky.
„O čem by sis rád povídal?“ Zeptal se Cole.
„Třeba kam utekl Wizard? Je posledním z Galaktické rady, kdo může dělat menší problémy a nerad bych ho zabil. Přece jen je to můj starý přítel, tak z nostalgie bych ho raději jen uvěznil,“ odpověděl Salhezar.
„Nevím, kde je a ani bych ti to neřekl. Nikdy ho nenajdeš a on ti bude škodit, jak jen bude moci,“ řekl neohroženě Cole.
„Dobrá, dobrá, než přejdeme k mučení, tak mi třeba odpovíš na jiné otázky po dobrém. Takže tedy… Mohl bys mi vysvětlit, proč tamhleten invalidní whoa zná mé jméno?“
Cole se na něj nedůvěřivě podíval, pak si prohlédnul starého whou, který zatím jen přihlížel jejich rozhovoru.
„To skutečně nevím, doufal jsem, že jsme největší omyl Strážců v historii vymazali důkladně. Nevím, jak se k tvému jménu mohl dostat. Jsou to stovky let, co ses pokusil o převrat,“ řekl nakonec Cole.
„Tak mi ale řekni, jak je možné, že mě zná, otče,“ trval na odpovědi Salhezar.
V jeho tónu už byla znát naštvanost.
„Říkám ti, že nevím, zkoušel ses zeptat jeho?“
„Ano zkoušel, dokonce jsem zkoušel se mu dostat do hlavy. Ani s mou helmou se mi to ale nepodařilo. Ale věřím ti, v tomhle ano. O Wizardovi si povíme později,“ uvěřil Salhezar nakonec Colovým slovům a přešel k Visar a Whe’Allesarovi.
„Tak si znovu popovídáme, stařečku. Tentokrát z tebe ale informace dostanu.“
„Vždy, když tě zřím, tak se velmi podivím, že dokážeš tak hloupý být, že získáš ze mě informace si myslit. Já nejsem jako Nekris Zrádce, se mnou to nepůjde tak hladce, děláš, co se ti zamane, tvá nevědomost ti však zůstane,“ veršoval klidně whoa.
„Zase ty tvé vtipné verše. Ale říkám ti naposledy po dobrém – řekni mi vše. Co jsi zač a vše, co víš o Jesice Warden. A také můžeš zmínit to, jak je možné, že se ti nemůžu ani se svou silnou helmou dostat do hlavy a číst ti myšlenky popřípadě paměť.“
„Inu dobrá, něco povím, ne však proto, že se bojím, o Jesice jednu věc, neboj se - žádný kec. Ať v té, či oné podobě, postaví se i tobě, zemřeš za své zločiny, ač jsi vlastně nevinný.“
„Co to plácáš za nesmysly? Mluv srozumitelně, jinak ucítíš bolest,“ vyhrožoval Salhezar.
„Já již dlouho tady jsem, život můj si klidně vem.“
Zbylí uvěznění pozorně sledovali celý rozhovor. Nejvíce však situace trápila Whoritze. Byli si s Whe’Allesarem velmi blízcí. Jestli si nepřál něčí smrt, byla to právě ta Whe’Allesarova.
„Nemluvil jsem o fyzické bolesti, nevyhovím tedy tvé žádosti,“ veršoval posměšně Salhezar, vytáhl jiný ovladač a zmáčknul na něm tlačítko.
Hlava Visar Warden na místě vybuchla. Krev byla úplně všude. Bezhlavé tělo se sesulo k zemi.
Salhezar se smál. „Vida, funguje,“ podotkl nakonec.
„Jsi jen hnusná špína, která se neměla narodit. Jsi hajzl a divím se, že tě Galaktická rada nenechala zabít, když mohla!“ Ječel dosud tichý Striker.
„Sklapni, až se tě na něco budu ptát, budeš první, kdo se to doví,“ pohrdal Salhezar Strážcem a poslal k němu neviditelnou vlnu, která Strikera odhodila na zeď a omráčila.
„A co moudrý a dokonalý Strážce nepochopil? Dobrá, rád bych ti to tedy vysvětlil, zemřeš a Jesica v tom prsty bude mít, teď vím, že si nezasloužíš žít.“
Salhezar to napjatě sledoval a začalo mu to docházet. Jen nevěděl, jak je možné, že by ten whoa věděl tolik věcí.
„Nevím, jak to víš, ale předtím jsi zmínil jinou obdobu Jesicy, že? Vážně nevím, ale jednou to zjistím, jak ses dověděl o jejím klonu z druhé reality. Musím tě však zklamat, není to úplně dokonalý klon, je to spíš taková zrůdička, která při troše práce bude ráda spolupracovat s námi.
Obsazení S.P.N. v tamním světě bylo prospěšné. A mám i technologii, která by Jesicu Warden zneškodnila. Ale co mě na tvé předešlé poučce nejvíce zaujalo byla věta, že jsem nevinný. To jsi hrál tak na moje city?“
„Tvůj cit je velmi zvrácený, právě v tom jsi však nevinný, to však otec tvůj ti říct musí, jeho činy se mi velmi hnusí,“ řekl starý whoa a podíval se na Cola, pak pokračoval.
„Jak už jsem ti jednou řekl, od té doby se čas vlekl, ty už možná zapomněl jsi, jak jsem ti řekl kdysi, že tvůj otec hříchy konal, ale tys ho hravě překonal. Na tvé vině však díl svůj nese, třeba on ti do toho světlo vnese.“
Salhezar pečlivě naslouchal. Pak si uvědomil, že když tento whoa dokázal získat informace, i když byl bez přístrojů, mohl by je dokázat posílat ven. Dokonce si začal myslet, že to právě tenhle stařičký blázínek zamýšlel celou dobu, že se nechá uvěznit.
Salhezar tedy nemohl riskovat. Ač časem mohl být jeho vězeň cennou studnou informací, mohl teď ohrožovat jeho plány.
„Honem., honem, řekni své sbohem,“ pronesl Salhezar a z jeho ruky vyšel jasný paprsek.
Whe’Allesar padl k zemi, ale ještě žil. Před posledním výdechem se ještě stihnul podívat do očí nejprve Colovi a pak svému milovanému Whoritzovi. Jeho tvář pak ani po posledním zabušení srdce nejevila známky bolesti nebo utrpení, ale byl to úsměv. Byl to vážně blázen, pomyslel si Salhezar.
„On by určitě vymyslel hezčí rým,“ usmál se Salhezar a přešel zpět ke Colovi, přičemž Whoritze si vůbec nevšímal, protože všichni whoové byli podle něj podřadní a velmi pochyboval o tom, že by mu Cole něco řekl.
„Jsi určitě spokojený, že?“ Ptal se Cole.
„Ne úplně. Řekni mi, na co narážel ten stařec. A řekni mi to hned, nebo další, kdo zemře, bude Striker,“ varoval temný Strážce.
„Jsi si jist, že to chceš vědět? Každopádně tě mohu ujistit, že vůbec nevím, jak to ten whoa mohl vědět.“
„Řekni mi vše,“ trval na svém požadavku Salhezar.
„Ten klon Jesicy, nechybí jí náhodou jeden hormon?“ Cole Salhezara naprosto překvapil. Informace, kterou se dověděl před několika hodinami, nebyla jeho otcovi cizí.
„Jak to víš?“ Divil se Salhezar.
„Nebyl by to první klon mocné bytosti, který by byl vytvořen. I u toho prvního došlo ke ztrátě onoho hormonu, který pak zapříčinil nevyzpytatelné chování,“ vysvětloval Cole.
„No jistě, samí pokusní králíci v rukách Strážců, že? Nic nového pod sluncem. Kde je teď? Mohl by být pro mě hrozba, pokud ho neovládnu.“
„Víš, jak jsi nazval klon Jesicy zrůdičkou?“ Zeptal se Cole.
„A není snad?“ Divil se Salhezar.
Vůbec bylo pro něj překvapením, že v souvislosti se slovy onoho whoy mluví Cole právě o tomto tématu.
„Když myslíš… Řekl jsem ti už někdy místo, kde ses narodil? V naší realitě už není, ale v té druhé se mu stále říká Stanice poslední naděje,“ řekl klidně Cole.