II . Přítomná minulost

PŘÍTOMNÁ MINULOST - PROLOG

Začalo to vše velkým třeskem. Nebo si to alespoň většina vědců myslí. Ať už to bylo jakkoliv, o nějaký čas později se utvářely galaxie, mezi které patří i ta, která nás zajímá nejvíce – Mléčná dráha. Ač je galaxie stará miliardy let, až posledních pár tisíciletí ji ovlivnilo nejvíce. Řád, který střídal chaos, a naopak. Naštěstí pro galaxii se několika bytostem, které si začaly říkat Strážci, podařilo získat nadvládu nad galaxií a navrátit do ní zatím fungující řád.

To vše jsme si doposud mysleli, ale pravda je jiná. O několik miliard let dříve vládla galaxii jiná rasa. Nikdo neví, jak přesně byla rozvinutá, nikdo neví, co zapříčinilo její zmizení. Jedinou stopou bylo několik artefaktů na staré zamrzlé planetě na okraji galaxie a mimo jakoukoliv hvězdnou soustavu. Tyto artefakty se staly předlohou pro dokonalé válečné stroje. Strážci nikdy nenašli stopy po jakékoliv civilizaci, která by disponovala podobnou technologií. Nebyly žádné stopy až donedávna.

Stalo se to tehdy, když studentka Centrální univerzity Strážců terranka Jesica Warden prováděla měření u jedné mladé hvězdy, která se najednou zhroutila v černou díru. Pak se začaly dít dosud nepopsané jevy. Časoprostor se rozdělil na dvě části – možná jich je dokonce více, ale zatím víme o dvou. Hvězdy po celé galaxii, možná i vesmíru, se začaly chovat nepředvídatelně – vznikaly anomálie. Za pomoci Galaktické správy a dalších vládců, které Strážci vyzvali, se škody minimalizovaly. Jesica zatím za pomoci svých přátel a tajemného vědce Petra Corfa pomalu zjišťovala, co je příčinou pozoruhodných událostí. Když se objevily artefakty, které velmi připomínaly technologii ztracené rasy, udělali Strážci chybu. Mysleli si, že našli důkaz o tom, že za to může jeden člen jejich rasy, který kdysi již jednou zradil. Vůbec je nenapadlo, že by to mohlo znamenat návrat prastaré rasy do galaxie. Jesica Warden s terranem Brockem, který se stal více než jejím přítelem, přišla na to, že skutečným viníkem je pradávná rasa. Navíc vyslechli poradu zástupců neznámé rasy, ze které usoudili, že staronoví obyvatelé naší galaxie se pokusí získat pod svou vládu území, které kdysi ovládali.

Uplynul nějaký čas a za tu dobu se Strážcům podařilo sestrojit zařízení, pomocí kterého mohou komunikovat s druhou realitou. Novou rasu začali označovat jako Předky. Několik týdnů již vedou poradu, jak se zachovat. Neznají vojenské možnosti Předků. Čeká se na příchod whoy-zvěda Asfela, který byl doposud ve službách vládce Šmejkýho. Na nadcházející schůzi Rady Strážců se rozhodne, zda Strážci po mnoha staletích půjdou sami do otevřené války, aby zachránili svůj řád v galaxii...

PŘÍTOMNÁ MINULOST – I. PORADA

Budík zvonil, ale Jesicu neprobudil. Byla už dlouho vzhůru, nemohla dospat, těšila se na dnešní den. Zaklapla budík a vypravila se do koupelny upravit. Má to být velký den – její velký den. Má obdržet titul doktorky. „Doktorka Jesica Warden,“ ozvalo se za ní. Ohlédla se a spatřila svého druha. „Dobré ráno, Brocku,“ pozdravila. „Dobré ráno, miláčku,“ přistoupil muž k Jesice a políbil ji. „Před několika měsíci bych ani neřekla, že se mi může něco takového stát,“ pronesla. „No vidíš, jsem rád, že jsi šťastná,“ řekl Brock. „A co ty? Máte dnes poradu s Colem?“ Zajímala se Jes. „Ano, přijde nějaký zvěd. Snad zjistil něco nového. Určitě se pak můžeš přijít podívat, myslím, že Cole nebude protestovat.“ „Dobrá, přijdu, pokud to stihnu. Už jsem dlouho neslyšela žádné novinky o neznámé rase.“ „Tak domluveno, já teď musím už do práce, připravit si nějaké podklady. Uvidíme se pak, Jes?“ „Ano, jak skončím, přijdu za tebou,“ ujistila Jesica Brocka. „Dobrá, tak zatím ahoj,“ dvojice se rozloučila polibkem. Jesica se oblékla a vyrazila na univerzitu. Nestávalo se často, že by někdo dostával doktorský titul tak brzo. Už jako malá snila o tom, jak bude jednou z těch, kteří přijmou diplom před zraky tolika vážených osob, které chodili na předávací ceremoniály. Bylo jí teprve dvacet šest let. Během cesty si zavzpomínala, jak probíhal její život, jak chodila do školy, jak byla šťastná, když se dostala na univerzitu. Zrovna procházela úzkou uličkou, přes kterou si obvykle zkracuje cestu, když jí zastoupili cestu dva krchové. Ohlédla se a i za ní stáli dva ještěři. Začali se přibližovat, Jesica znervózněla a začala hledat příruční komlink. „Je to ona?“ Zasyčel jeden krcha. „Určitě,“ zasyčel druhý. „Tak, panenko, půjdeš s námi, tak nedělej potíže a neskončíš na talíři,“ řekl první. „Kdo jste, co chcete?“ Začala se třást Jesica, když se k ní obrovští ještěři přibližovali. „Jediné, co potřebuješ vědět je, že jdeme pro tebe a také si tě odvedeme. Tam za rohem máme vznášedlo, takže nedělej potíže a nic se ti nestane,“ řekl zezadu přicházející krcha. Jesica našla komlink, ještěr k ní ale přiskočil, přístroj jí vytrhl z ruky a rozmačkal ho. „To jsme si nedomluvili, děvenko,“ napřáhl ruku, že ji uhodí, pak se ale ozvala rána a padl k zemi.

„Arrrrrrrrrgh!“ Ozval se řev. Krchové, kteří nyní obestupovali Jesicu, se podívali tím směrem. Spatřili tam jiného ještěra. Jes ho okamžitě poznala, byl to Zar‘Khul a v ruce držel paprskomet. „Koukejte mazat, než vás všechny postřílím!“ Zařval. Nato jeden z nepřátelských krchů popadl Jesicu pod krkem. „Odhoď tu zbraň a vypadni, jinak tahle maličká pojde,“ pronesl. Jesičin přítel nevěřil svým očím. Odhodil paprskomet a začal se přibližovat k Jes a trojici cizích ještěrů. „To si říkáš krcha?! Schovávat se malou terranku?! Pojďte si to rozdat se mnou, jestli nejste nekronské tekuté bábovky!“ Zařval Zar‘Khul. Ve trojici se objevil smysl pro čestný souboj jen částečně. Sice nechali Jesicu, ale na Zar’Khula šli ve třech. To jim ve výsledku nebylo moc platné, jelikož šli na skutečného mistra války, jakým Jesičin přítel skutečně byl. Během několika sekund bylo rozhodnuto a na zemi se válela další tři kršská mrtvá těla. „Říkal jsem vám, že máte jít, ale vy jste si hráli na tvrďáky, tak to teď tady máte. Budiž vám čuchání kytiček zespoda odměnou za vaši tupost.“ Jesica se mezitím vzpamatovala.

„Ani nevíš, jak ráda tě vidím. Kde se tu bereš? Moc ti děkuji,“ oddechla si dívka. „Profesor Dorfein mě poslal, že možná budeš mít cestou potíže. Nemýlil se, jak tak koukám,“ vysvětloval krcha. Mezitím už kráčeli směrem k univerzitě. „Co byli zač?“ Chtěla vědět Jesica. „Nevím, to asi bude vědět profesor.“ Po chvíli došli k universitě, vyjeli k Dorfeinovu kabinetu turbovýtahem a vešli.

Seděl jako vždy za stolem a studoval nějaký datapad. Když vešli, pozvedl hlavu. „Vítej Jesico, jaká byla cesta?“ Optal se. „Jen jeden malý pokus o únos, jinak nic zvláštního,“ odpověděla. „Vážně? To je špatné,“ zamračil se Strážce. „Co byli zač? Jak jste věděl, že můžu mít potíže?“ Vyptávala se dál Jesica. „Dostali jsme anonymní oznámení, že ti někdo bude chtít ublížit. Chtěl jsem ti ihned dát vědět pomocí komlinku, ale tvůj signál se najednou ztratil. Byl tu zrovna Zar’Khul, tak jsem ho osobním teleportem poslal na místo, které počítač vyhodnotil, jako pravděpodobné, kde se nacházíš,“ vysvětloval profesor. „Co po mně chtějí? Nikomu jsem nic neudělala,“ divila se Jes. „To by byla otázka pro ty, kteří tě napadli, žije některý?“ Dorfein pohlédl na krchu. Ten se trochu pousmál. „Dobrá tedy,“ pokračoval profesor, „třeba časem zjistíme více. Ale jelikož ti hrozí nebezpečí, nebylo by rozumné, aby ses někde potloukala, proto dostaneš titul doktorky teď v soukromí, pokud ti to nevadí. Brock mě informoval, že bys ráda byla v obraze dění. To bys stejně asi nestihla. Ceremoniál udělování titulů trvá dlouho.“ „Dobrá, asi máte pravdu, pane profesore,“ řekla. Dorfein povstal, vytáhl desky ze stolu a přistoupil k Jesice. „Jesico Warden, je mi ctí vás jmenovat doktorkou astrofyziky, přijměte, prosím, svůj jmenovací diplom,“ Profesor podal Jesice desky. „Děkuji, pane profesore,“ novopečená doktorka přijala desky a otevřela je. Uviděla doktorský diplom, byla šťastná. Splnil se jí její velký sen. Ihned zapomněla na nešťastnou příhodu dnešního dne a vychutnávala si svůj okamžik. „Tak Jesico, byl jsem informován, že zvěd, na kterého se čekalo, se vrátil a brzo ho Cole vyslechne, použij můj teleport, tak to stihneš. Zar’Khul může jít s tebou. Já jdu nyní na ceremoniál. Mějte se,“ rozloučil se Dorfein. Dvojice vešla do teleportu a přesunula se do jiné budovy přímo Colovi do pracovny. Za stolem seděla trojice - Cole uprostřed, Wizard po pravé ruce nejvyššího Strážce a Brock po levé. „Vítám vás, dorazili jste právě včas, každou chvíli sem dorazí zvěd Asfel, posaďte se na židle za námi,“ uvítal Cole dvojici a pokynul jim, aby si sedli a oni tak učinili. Po chvíli přišel dlouho očekávaný zvěd. „Pane Cole, pane Wizarde, nesu důležité novinky,“ pronesl drobný whoa. Všichni v místnosti pochopili, proč je to tak dobrý zvěd. I na whou je drobounký a s pláštěm snadno přehlédnutelný. „Vítej, než začneme, navážeme spojení s druhou stranou, aby byla v obraze,“ pronesl Wizard a zmáčkl tlačítko. Na stole se objevil hologram. Zmenšenina Colova stolu a za ním sedí jen Cole, druhý Cole. „Můžeme začít?“ Zeptal se přítomný Cole. „Ano začněme,“ odpověděl hologram. „Řekni nám tedy vše, co víš, Asfele“ pokynul Brock whoovi. Zvěd spustil.

„Původcem anomálií je skutečně doposud neznámá rasa. Podařilo se mi vypátrat jednu jejich kolonii na jednom měsíci u jedné z planet na okraji galaxie. Tam jsem získal i souřadnice dalších. Neznámá rasa je velmi málo početná a slouží jim jiná rasa. Především od nich jsem získával informace. Říkají si Vorjegové a svým pánům slouží dobrovolně. Jméno hlavní rasy se mi nepodařilo zjistit, vím jen, že jejich vůdce se jmenuje Losfaron. Jednou jsem ho zahlédl,“ vyprávěl Asfel. „Jak vypadají ti Vorjegové a jak jejich páni?“ Zajímal se Wizard. „Vorjegové jsou podobní terranům, mají ale oranžovou kůži a čtyři ruce. Jsou jen o něco menší. Zatímco jejich páni jsou vysocí, mají kůži šedivou, jsou hubení a mají malé oči, které jako by svítily modrou barvou.“ „A jaké mají plány? Armádu?“ Pokračoval Wizard. „Co se týká armády, tak jsem viděl prolétat lodě typu mimikra, takže to bude asi hlavní pilíř jejich armády. Nezdá se mi, že by chtěli udeřit v nejbližší době. Něco ale chystají, zdá se, že něco hledají.“ „Nerozumím, něco?“ Divil se Cole. „Ano, možná nějakou zbraň, nevím, ale něco hledají,“ potvrdil Asfel. „Dobrá tedy, běžte za Strážcem Jurandem a sepište s ním podrobně vše, co jste zjistil a hlavně souřadnice jejich planet, jsme vám velice vděční,“ řekl Wizard. „Je mi ctí pomáhat Galaktické správě,“ odpověděl whoa, uklonil se a odešel. „Velmi zajímavé, co si o tom myslíte?“ Zeptal se holografický Cole. „Pokud dojde na boj, můžeme zkusit těm Vorjegům nabídnout vizi, že můžou žít s mírumilovnými obyvateli a ne s tyrany,“ navrhl Wizard. „Slouží Předkům dobrovolně, to půjde těžko. Spíš by nás mělo zajímat, co to hledají. Možná nějakou zbraň, která mohla přetrvat od doby jejich vymizení.,“ řekl Cole z masa a kostí. Náhle to Jesice došlo…

„Smím vás vyrušit?“ Zeptala se Jesica. Trojice za stolem se ohlédla. „Skoro jsme na vás dva tady zapomněli,“ pousmál se Brock. „Pojďte si sednout před nás, nemám vás v záběru,“ ozval se holografický Cole. Jesica s krchou uposlechli. „To je mnohem lepší, děkuji, můžete pokračovat, jinak blahopřeji k získání titulu, paní doktorko… Vida, to je ten slavný Zar’Khul, o kterém jste mi vyprávěla?“ „Ano, to je on,“ přitakala Jes. „Výborně, těší mě, že vás poznávám, nyní, povězte nám, co máte na srdci,“ vyzval holografický Cole. „Myslím, že nehledají něco, ale někoho… Mě.“ Všichni chvíli mlčeli. „Proč myslíš?“ Divil se Brock. „Dnes mě chtěli unést čtyři krchové, nebýt Zar’Khula, nevím, kde bych teď byla,“ vysvětlila. „To snad ne, proč jsi mi nedala vědět? Neublížili ti? Nejsi zraněná?“ Strachoval se terran. „Zničili mi komlink a když jsme přišli, tak už přicházel zvěd Asfel, tak jsem nechtěla rušit. Mohli by mě chtít kvůli mým schopnostem. A jsem úplně v pořádku, neměj strach, Brocku,“ Jesica se usmála.

„Za únosem nemusí nutně stát Předci, ale možné to je. Otázkou je, co podnikneme s hrozbou. Víme, že jsme jejich cílem, že?“ Ptal se Wizard. „Ano, to jsme slyšeli s Jes,“ přitakal Brock. „Zaútočit,“ pronesl najednou doposud tichý krcha. „Zaútočit?“ Zeptali se shodně oba Colové. „Dokud jsou slabí a nemají to, co hledají,“ vysvětlil ještěr. „Přebrat iniciativu?“ Zamyslel se nahlas Wizard. „To není špatný nápad. Jestli se vynořili v malém počtu z minulosti, budou určitě ochromeni, a když přebereme iniciativu, může být náš přímý úder rozhodující.“ „Strážci takhle přímo neválčili tisíce let,“ namítl Cole. Do debaty se vložil Brock. „Strážci jsou cílem, po galaxii se šíří drby o nové rase, vliv Strážců může upadnout. Obyvatelé Mléčné dráhy možná žijí v iluzi dobrého světa, ale pokud řád, který jim garantují Strážci, zmizí, upadne svět, který známe, do doby temna. Zřejmě zatím mapují naše pozice a připravují se. Máme jejich souřadnice, můžeme zaútočit dříve, než to udělají oni, využijeme moment překvapení a zvítězíme.“ „Dobrá tedy, jsem pro útok, co vy, pane kolego?“ Zeptal se Cole svého holografického protějšku. Ten se na chvíli zamyslel. „Já také, začneme ihned vyzbrojovat. Můžu poprosit doktorku Warden, aby přicestovala k nám? Její přátelé hledají způsob, jak umožnit cestování mezi realitami,“ řekl hologram. „Ráda přijdu, ale asi až během zítřka,“ řekla Jes. „Dobrá, budeme tě čekat. Zatím se mějte, já jdu dát instrukce. Cole konec,“ hologram zmizel. Ještě ten den dostaly všechny pevnosti Strážců rozkaz mobilizace. Brock, Zar’Khul a Jesica oslavovali její doktorský titul. Zar’Khula se ubytoval u Jesicy v pokoji pro hosty. Byl teď jejím osobním strážcem. Další den má Jesica dorazit za nekronem Nekrisem, whoou Whoritzem a robotem Q87-X25. Ještě nevěděla, že nedorazí…

PŘÍTOMNÁ MINULOST – II. KONVERGENCE ŽIVOTA

„Dávej na sebe pozor,“ radil Brock Jesice. „Neboj, necestuji mezi světy poprvé,“ uklidňovala ho. „Stejně bych byl raději, kdybys byla u mě.“ „Neboj, přesouvat se umím, sice pořád jen u černé díry, ale už mě to tolik nevyčerpává. Je tam jen jedna planeta, na kterou se můžu přenést. Rychle tam dám o sobě vědět přátelům a budu v bezpečí.“ „Dobrá tedy, ale stejně dávej pozor…“ Jesica se s Brockem rozloučila a vyrazila k univerzitnímu doku. Doprovázel ji Zar‘Khul, kdyby nastaly nějaké potíže po cestě. Dorazila k černé díře, která jí už ani nepřipadala nijak zajímavá. Zvykla si na ni a považovala ji už za součást vesmíru. Rozloučila se se svým doprovodem a soustředila se na druhý svět. Velmi unavená se objevila na planetě, kterou si představovala. Umělá planeta byla nyní již v rukou Strážců. Jesicu přepadla úzkost. Byla tma, mrholilo a pozůstatky po nekronských budovách naháněly strach. Vydala se hledat nejbližší místo, odkud by dala vědět svým společníkům, kde se nachází. Náhle se kolem ní zhmotnilo deset maskovaných osob, pravděpodobně terranů, kteří na ni mířili paprskomety.

„Ani se nehni, zrůdo,“ řekl jeden z nich. „Co prosím? Kdo jste? A co chcete? Nic jsem vám neudělala,“ řekla vystrašená Jesica. „Půjdeš s námi, ty naše malá zrůdičko,“ pokračoval dál jeden z nich. „S tím bych v zásadě nesouhlasil,“ ozval se šepot za ním. Deset maskovaných únosců pohlédlo tím směrem. Klidným krokem vyšla ze stínu další postava v zelenofialové kombinéze a zahalená v tmavohnědém plášti s kápí. „Kdo jsi k čertu ty?“ Divil se únosce. „Mé jméno je Petrus Corf a jsem přítelem tady doktorky, kterou chcete unést, nemyslím, že je to dobrý nápad,“ vysvětloval šeptem vědec, který znenadání přišel Jesice na pomoc. „Odpal a nepleť se do toho,“ pokračoval únosce. „A čím mě chcete zastrašit?“ Divil se Corf. Jes netušila, co má za lubem, Corf pozvolna kráčel k ní a únoscům. „Možná krom toho, že neumíš dobře mluvit, jsi i slepý, je nás deset a jsme ozbrojení, ty jsi sám a nevypadáš ozbrojeně,“ začal se posmívat únosce. „Poznamenal jste naprosto správně, že tak nevypadám, ale ve skutečnosti držím svou zbraň tady sevřenou v pěsti, a když ji pustím na zem, zemřeme tu všichni,“ vědec se zastavil a předpažil jednu ruku a měl sevřenou pěst. Desatero únosců znervóznělo. „Nevěřím ti, myslíš, že jsem tak blbej? Jen blafuješ,“ řekl velitel únosců. „Tak se dobře dívejte, pomalu vám to ukážu, dávejte dobrý pozor,“ Corf otočil ruku, aby mohl rozevřít dlaň a věc uvnitř schovaná neupadla. Začal tak pomalu činit, Jesica s únosci bedlivě sledovali, co se tam objeví. Než ji oslepil jasný záblesk, všimla si, jak Corf otáčí hlavu tak, aby se sám nemusel dívat na to, co doposud svíral v zaťaté pěsti. Po několika vteřinách cítila, jak se okolní teplota změnila. Mrholení ustalo a noční zima se změnila v příjemné teplo.

„Už je vše dobré,“ slyšela šepot, „chvíli budete vidět rozmazaně, ale pak bude vše jako dřív. Doporučuji mít oči zavřené.“ „Kde jsme teď? Co se stalo? Mám hodně otázek.“ „Jistě, doktorko Warden, kde bych tak mohl začít?“ Ptal se Corf. „Třeba popořádku, kdo byli oni, jak se o mně dověděli a jak jste se o mně dověděl vy, jste totiž velmi tajuplná osoba, pane Corfe,“ řekla Jesica. „Inu, pokusím se. Jsem rád, když vím co nejvíce věcí, to již víte, dostaly se ke mně informace, že vás chtějí různí pochybní vědci pro své účely, na pokusy. Chtějí odhalit vaše tajemství za každou cenu. Našli vás podle energetické stopy, kterou zanecháváte při svém cestování. Já je pak oslepil, rychle k vám přiběhl a odteleportoval vás na svou loď v hangáru.“ „Zajímavé… A jak víte, že jsem doktorka? Jinak tím pochybným vědcem myslíte i sebe?“ „Hm… Z druhého světa sem proudí informace a dost z nich se dostane do podsvětí, tam mám kontakty, bez těch se v dnešní době vůbec neobejdete,“ vysvětloval. „A nejste také nějaký mafián? Nejste v centrální databázi Strážců, nikde o vás není ani zmínka, máte kontakty v podsvětí, co když jste vy nějaký vědec, který by chtěl pro sebe získat vědomosti získané na mně,“ Jesica na chvíli otevřela oči, obraz byl ale dosti rozmazaný, tak je zase zavřela. „Zase mi křivdíte Jesico, jako již jednou v minulosti. Proč nejsem v databázi? Protože jsem se z ní vymazal. A nezapomeňte, že já vás nikdy do ničeho nenutil a naopak jsem vám pomáhal,“ vysvětloval Corf. „Vymazal z databáze? Nemožné, to mohou jen Strážci,“ namítla Jes. „Strážci? Ti jsou zaslepení vlastní rádoby dokonalostí a unikají jim podstatné věci,“ špitl Corf. „Rádoby dokonalí? A kdo je podle vás dokonalejší? Vy?“ „Hm, zajímavá myšlenka. Ale i kdybych byl lepší, nikdy bych nebyl dokonalý. Žádný život nemůže být dokonalý. A pokud chcete vědět, kdo je dokonalejší než Strážci, tak to jsou Předci. Mají technologie, které Strážci nepochopili dodnes a to je mají po milénium k dispozici.“ Jesica pomalu přestala nacházet vhodné argumenty, protože ať se snažila, jak chtěla, musela pomalu dávat za pravdu vědcovi.

„A jaká je vaše teorie na dokonalý život?“ „Není to asi ani teorie, ale praxe, život se vyvíjí kupředu, jde o to, jak rychle. Ať už je v jakékoliv podobě, snaží se docílit dokonalosti. A nejde o dokonalost jednotlivce, ale celku. Proto čím blíže se nějaká forma života ocitá dokonalosti, tím menší je její zastoupení. Znám jednu květinu, která je dobrým příkladem…“ „Surfein – Dokonalá,“ přerušila ho Jes. Vzpomněla si na dárek od Brocka, který dostala na jejich první schůzce. „Vidím, že jste vzdělaná i v jiném oboru než astrofyzika, to je potěšující. Málo biologů vůbec ví o této rostlině. Hodně z nich si myslí, že když je něco dobře vyvinuté, tak se to rozšíří všude možně. To ale není pravda a přitom mají důkaz tak blízko,“ vysvětloval Corf. „Brock mi to kdysi vysvětloval, ale myslela jsem si, že je to názor laika. O jakém důkazu teď mluvíte?“ „Stále ti naši Strážci. Je jich málo a přesto jsou dokonalejší než terrané, krchové nebo nekroni. Snahou života není rozšířit se všude po vesmíru, ale snažit se dosáhnout dokonalosti. Život k dokonalosti konverguje a ten, kdo by jí dosáhl…“ Corf se odmlčel. „Povídejte,“ pobídla ho Jesica. „By byl bůh,“ dopověděl šeptem vědec. Nastala chvíle ticha. „Bůh?“ Divila se. „Ano Bůh, ale nikdy jím nikdo nebude, protože nikdy se nedotkne té hranice, kdy by se jím stal. Ale měl by pak schopnosti jako někdo, koho definují obyvatelé galaxie jako boha. Všemocný. Ptala jste se mě, kdo je dokonalejší než Strážci. Krom Předků to je ještě jedna bytost.“ „Vážně? A která?“

„Vy, doktorko Warden,“ překvapil Corf Jesicu. „Vypadáte překvapeně, ale je to tak. Dokážete mnohem více než oni. Jsem si jist, že časem dokážete mnohem více než oni, mohu vám s tím pomoci, pokud budete mít zájem.“ „Proč byste mi pomáhal?“ „Protože si myslím, že jen vy dokážete zachránit galaxii před možným útokem předků, protože ani oni, pokud vím, nedokážou cestovat mezi světy.“ „Dobrá tedy, mohou se připojit moji přátelé k nám? Určitě mě hledají, také bych měla dát vědět Strážcům.“ „Galaktická správa je sledována, někdo by rozhovor mohl odchytit, nerad bych, aby na nás vlítli nějací natěšení únosci,“ vyjádřil své obavy vědec. „Jinak myslím, že už můžete otevřít oči,“ dodal.

Jesica oči otevřela, zrak už měla dobrý. Rozhlédla se, nikdy nic podobného neviděla. Jedinečný design lodi. Měla ještě hodně otázek, pak se ozvala rána. Corf ihned vyběhl do vedlejší místnosti, Jesica hned za ním. Byli v kokpitu a před sebou viděli zdemolovanou část hangáru. Mnoho jiných lodí, které zde přečkávalo, bylo zničeno. „Měli bychom vypadnout, bude to tu asi nebezpečné,“ řekl Corf. Vylétl dírou ven. Ve vzduchu bylo mnoho lodí typu quentin a z oblohy se snášely lodě typu intoxikátor. Corf uměl velmi dobře manévrovat se svou lodí a vyhnul se nebezpečí a proklouzl za vlnu útočící perutě. Když opustili atmosféru, viděli je, jak se z dálky přibližují křižníky mimikry a za nimi mnoho obrovských lodí. Lodí větších než atlasy.

„Co to je? Planeta Strážců a napadena? Co to je za lodě?“ Divila se Jesica. „To je útok… A napadá mě jediná flotila ložená z podobných jednotek.“ „Flotila Předků,“ doplnila Jes vědcovu myšlenku. Ten zapnul hyperpohon a dvojice zmizela dříve, než je nepřátelské lodě zaměřily.

PŘÍTOMNÁ MINULOST – III. NOVÉ MOŽNOSTI

Doktorka Warden a Petrus Corf už byli daleko od bitevního pole. Jesica měla čas prohlédnout si vědcovu loď. Měla jedinečnou konstrukci. Místo běžně používaných obdélníkových průlezů a dveří měla kruhové. Celá loď byla sestrojena spíše jako obydlí a laboratoř zároveň, stěny měly zlatavou barvu. Vesmírné plavidlo budilo dobrý estetický dojem. Jesica se vrátila za Corfem a podrobněji si prohlédla lodní ovládací panel. Měl neobvykle umístěná tlačítka a některá Jesica ani neznala. „Zajímavá loď, pane Corfe, kde jste ji koupil?“ Zeptala se. „Nekoupil, postavil jsem ji sám, aby mi vyhovovala,“ odpověděl šeptající vědec. „Jste velmi záhadný muž,“ pronesla Jes. „Vy zase všímavá, doktorko,“ s klidem odvětil. „Když už se tak pravidelně scházíme, povězte mi něco o sobě, proč skrýváte tvář, co máte s hlasem, kde jste se vše naučil,“ zajímalo Jesicu. „Kdysi jsem byl zapálený akademik v jedné soustavě na okraji Mléčné dráhy,“ začal vyprávět Corf, „měl jsem ženu, kterou jsem miloval, byla také z mého oboru. Byla dcerou mého zaměstnavatele. Dokázal jsem najít příčinu některých událostí velmi rychle, což mého tchána velmi nadchlo. On a jeho kolegové po mně chtěli nové a nové objevy, já jim je dodával, měli stále dokonalejší a dokonalejší technologie. Byla to poklidná doba v tom koutě vesmíru, žádná válka, nic neobvyklého. Časem jsem ale chtěl trávit více času se svou ženou, která čekala naše dítě. Nějakým zvráceným uvažováním si ale můj tchán domyslel, že již nechci pomáhat ve výzkumu a že chci jít ke konkurenci, popřípadě začít dělat na vlastní pěst. Pohádali jsme se, ale stále jsem zůstal pracovat u něj. Potají jsem však začal budovat tuto loď, že se svou ženou a budoucím potomkem uprchneme mimo jeho dosah. On naše úmysly ale odhalil a rozhodl se mě odstranit…“ Corf se odmlčel. „A co se stalo?“ Zajímalo Jesicu. „Tato loď, ať na to nevypadá, je i velmi dobrá zbraň. Unikli jsme, když byla téměř dokončena, naštěstí byla již schopna letu. Můj tchán velmi zuřil a vyslal za námi bez rozvahy celou flotilu, kterou se mi podařilo zničit, když jsem ji vlákal do pasti. Nakonec i planeta, na které jsem pracoval, byla zničena. Má žena se totiž chtěla vrátit za svou matkou a dát jí poslední sbohem. Netušili jsme, že ženin otec bude takový blázen, že pro pomstu zničí celý lid planety. Jak jsme přistáli, nálože, které tchán rozmístil po celé planetě, vybuchly a i z orbitu planety začaly lodě, které mu zbyly, bombardovat povrch. Já katastrofu přežil, má žena a nenarozený potomek nikoliv. Byl jsem velmi poraněn a od té doby nosím kombinézu a tvář mi zakrývá kápě. Po té události jsem zuřil, našel a zničil jsem každou loď svého tchána a nakonec jsem zabil i jeho. Pak už mi zbyla jen věda, které se věnuji. Nemám jiný smysl života, tak všechen svůj čas dávám jen a jen jí. Nestojím o potlesk kolegů, jde mi jen zkoumání, o nic více,“ dokončil smutné vypravování vědec. „To je mi líto, to jsem nevěděla,“ Jesicu přepadla lítost. Nikdy by ji nenapadlo, co všechno v sobě může ukrývat tento muž. „Nestojím o lítost, chtěla jste vědět něco o mně, nyní, pokud dovolíte, se dovíte něco o sobě,“ ukončil vědec debatu o své historii. „Dobrá, co máte v plánu?“ „Když jsme se sem přenesli a vy jste ještě byla oslepená, udělal jsem vám test centrální nervové soustavy. Zdá se, že můžete v omezené míře disponovat schopnostmi, které jsou jinými vnímány jako… Nadpřirozené,“ řekl Corf. „Co tím myslíte?“ „Telekineze, telepatie, teleportace a další,“ vysvětlil muž. „Co prosím? A jak to mám dokázat? Nikdy jsem nic takového nedělala,“ divila se Jesica. „Vážně ne? Myslíte, že když se umíte přemisťovat světy, že se nemůžete přemístit v rámci světa jednoho? Každopádně, než začneme, rád bych ještě něco ověřil,“ podotkl Corf. „A co by to mělo být?“ Ptala se. „Na všechny tyto dovednosti potřebujete značnou dávku energie. Těch několik málo šťastlivců, kteří telekinezi zvládli, bylo vyčerpáno k smrti. A to pohnuli jen kostkou. I Strážci, kteří mimochodem podobné vlastnosti mají, se rychle vyčerpávají. Není to ale u nich tolik znát, protože dokážou nashromáždit hodně energie a efektivně ji pak využít. To samé vy, stačí si uvědomit, kolik energie nasajete při přesunu do jiného světa. Je otázkou, zda dokážete tu energii kumulovat v sobě. Mám tu jeden přístroj, kterým se měří kapacita záložních baterií bitevníků nebo elektráren, napojím to na nějaký váš nerv, bude to trochu bolet, můžu?“ Corf se mezitím přesunul s Jesicou do laboratoře, kde byla větší krabice, ze které vedl kabel. Vědec mu jen upravil konektor, že se z něj stala jehla. Jesica kývnutím souhlasila a Corf ji píchl jehlu do levé ruky. Přístroj nezaznamenal nic. „Asi nejsem dostatečně energická, co? Nebo se vaše teorie v něčem plete,“ řekla Jesica. Kdyby mohla vidět vědcovu tvář, spatřila by zamračení. „Hm… Uvidíme, něco zkusím,“ řekl a na přístroji zmáčkl nějaká tlačítka. Vzal jehlu a započal nové měření. Jesica zatnula zuby. Tentokrát se přístroj zachoval jinak a zaznamenal nějakou hodnotu. Jes vyvalila oči. „Co to je? Jak je to možné, že teď něco naměřil?“ Zajímalo ji. „Změnil jsem rozsah měření, zdá se, že předešlý nebyl dostatečný,“ vysvětloval pomalu. „Jak to myslíte?“ „Jste nabitá více než jakákoliv známá elektrárna, tak vysokou energetickou hodnotu nebylo možné zachytit,“ vysvětlil. „A na co jste to nastavil?“ „Rasa androidů využívá přerozdělování energie pomocí stratósů. Jistě víte, jak mnoho energie dokáže vyprodukovat několik stovek takových strojů… Tak takovou energií disponujete. Proč vás to nezabije, to nevím, ale jistě díky ní dokážete mnoho věcí.“ „Tak to jsem vážně zvědavá.“ Jesica nevycházela z údivu. Trochu se bála, zda to vše nemůže být příliš nebezpečné, ale touha po poznání byla obrovská. „Nejprve zkusíme telekinezi, mám tu jednu kostku, zkuste se na ní soustředit a pohnout s ní,“ řekl Corf a postavil malou kovovou krychli na stolek. „Jako jen tak? Prostě pohnout? Myslela jsem, že mi dáte nějaké lepší instrukce,“ divila se Jes. „Ano, jen to zkuste, doktorko,“ trval na svém vědec. „Dobrá tedy…“ Jesica se začala soustředit a snažila se pohnout silou vůle předmětem. Nic se však nestalo. „Nenechte se odradit, jdete do toho s malou vírou. Snažte se uvěřit a půjde to, snažte si to představit jako byste hýbala rukou. Jako by to byla samozřejmost,“ radil Corf. Jesica poslechla, zavřela oči a snažila se řídit radami. Náhle pocítila něco podivného, cítila, jak se jí dělá husí kůže téměř po celém těle. Otevřela oči a viděla, jak se krychle vznáší asi metr nad stolkem. Začala si představovat, jak se kostka pohybuje a tak se i stalo. „Měl jste pravdu, pane Corfe, je to úžasné,“ Jes mluvila pomalu, pořád se snažila co nejvíce soustředit na pohyb krychlí. „Ano, můžeš to procvičovat později, teď zkusíme telepatii, lidský mozek bude asi složitý, zkusíme něco jednoduššího,“ vědec otevřel klícku a vyndal malého čtyřnohého, chlupatého tvora s velkým ocasem. „Dávní terrané tomuto tvorovi říkali veverka, je ideálním pokusným tvorem. Dal jsem mu jméno Maurice. Snaž se vycítit jeho základní emoce,“ Corf nechtěl přestávat v průzkumu Jesičiných schopností. „Dobrá…“ Jes se odmlčela a snažila se myslet na veverku. Pak to ucítila. Dokonale cítila všechny pocity savce. „Je vystrašená a má hlad,“ řekla po chvíli. „Skvělé, jde to snadněji, než jsem doufal,“ řekl šeptem. Jes se jen tak ze zajímavosti pokusila zaměřit na Corfa. Cítila v něm radost, snažila se více soustředit, aby pronikla hlouběji, pak ji ale, jako by vědec prokoukl doktorčiny úmysly, vyrušil. „Budeme pokračovat, zkusíme to, jestli vaše telekinetické schopnosti fungují i na živé objekty, zkuste pohnout s tou veverkou.“ „Ano, pokusím se,“ Jesica plná nadšení pokusila aplikovat techniku z krychle na zvíře. Ale pokus neprobíhal tak, jak si představovala. Pohyby těla veverky zřejmě zapříčinily úplně jiné rozložení energie. Savec se vznesl do vzduchu, roztočil se a prudce vyrazil k jedné stěně. Zvíře nakonec padlo k zemi a nejevilo známky života. Jesica měla hrůzu v očích. „Já… Já… Nechtěla, je mi to moc líto.“ Do očí se jí hrnuly slzy. „Nemůžete za to, prozatím s naším cvičením přestaneme… A pro další pokusy si najdeme asi nějaké jiné zvíře, Maurice už nám asi nepomůže,“ ukončil cvičení Corf. ----- „Rychle, QXi, copak ten tvůj plechovej mozek nevidí, v jakém jsme maléru?!“ Křičel Whoritz na robota, který akorát nastupoval do lodi. Nekris už zapínal generátory. Rychle vzlétli. „A co Jesica? Víme, že se přesunula k nám, je někde na planetě,“ ptal se android Q87-X25. „Neozvala se, tak nic nezmůžeme a naší smrtí rozhodně nic nezískáme, takže já mizím,“ řekl nekron. „Pak se ale musíme vrátit co nejrychleji,“ řekl stroj. „Samozřejmě, hlavně teď vypadněme,“ řekl malý whoa. Jejich loď se vznesla, vylétla z doku, kde nepřátelská armáda ničila vše, na co přišla. Nekronský pilot se propletl mezi nepřáteli, podařilo se mu akorát natrefit na útvar několika set katamaků, bitevních lodí Strážců. Zavěsil se za ně a mířil na orbit planety. Celá posádka si myslela, že nyní bude vše v pořádku, že mocné lodě vládců galaxie smetou nepřítele z oblohy. Jakmile ale uviděli hrůzu nahánějící blížící se stroje. Než Nekris provedl únikový manévr, přešel na nadsvětelnou rychlost a informoval Cola o tom, co se stalo, spatřila posádka přeměnu plně funkčních katamaků na málo funkční náhradní díly. ----- „Najděte Brocka a řekněte mu, že Jesica je nezvěstná, právě mi to sdělil můj protějšek z druhé reality,“ řekl Cole Wizardovi. „Nevím, jestli je teď důležité mu to říkat, útoky Předků byly systematické a po celé galaxii v obou realitách, neměli bychom Brocka teď znepokojovat, ať se věnuje dobře svým povinnostem,“ poradil Colovi jeho zástupce. „Dobrá tedy, nic mu říkat nebudeme, prozatím,“ souhlasil nakonec Cole. Vtom se mu v komlinku ozval Zar’Khul. „Promiňte, že vás vyrušuji, pane, ale Brock je pryč,“ vysvětloval. „Co prosím?“ Divil se Cole. „Prostě byl doma a teď tu není, nevím, kam se poděl, možná ho někdo unesl, ale nevím, jak se mu to povedlo, byl jsem tu a rušička teleportů je zapnutá,“ divil se krcha. „To nám tedy scházelo, pojďte tedy k nám do hlavní pevnosti, potřebujeme teď každého zkušeného vojáka,“ řekl smutně Cole.

PŘÍTOMNÁ MINULOST – IV. ZRÁDNÁ NENÁVIST

V galaxii se rozpoutala válka. Invazní síly Předků byly nespočetné. Jejich taktika se zpočátku zdála velmi podivná. Útočili pouze na Strážce a věnovali se především plenění, což mělo za následek, že značná část jejich armády byla zničena. Později se však ukázalo, že způsob boje, který zvolili, je pro ně velmi výhodný. Pomocí velmi mobilních quentinů dokázali ochromit těžbu Strážců a tím i jejich příjmy a omezili jim tedy možnost dozbrojovat a udržovat vojsko. Po týdnech boje si Strážci sice udrželi značnou část svých planet, ale armádu jim nepřítel téměř celou zlikvidoval.

Jesica se mezitím zdokonalovala v ústraní ve svých schopnostech. Pod vedením Petra Corfa dosáhla výrazného zlepšení. Už dokázala dobře instinktivně používat telekinezi, a to i v případě živých objektů. Naučila se také lépe užívat svou energii, ačkoliv ještě plně nezjistila, jak je možné, že něco takového dokáže. S Corfem docílili toho, že její tělo dělá mnoho věcí samo. Dobrým příkladem se stala regenerace. Během tréninku Jesice došlo, jak bylo možné, že přežila tak vážné zranění, které utržila kdysi na palubě Nekrisovy lodě. Začala své okolí vnímat úplně jinak. Dokázala téměř vše dokonale analyzovat, její „smysl pro energii“ se stal jejím vylepšeným šestým smyslem. S vypětím sil Jesica zjistila například i to, co se děje za stěnou nebo jinou překážkou. Poslední z jejích doposud nabytých schopností je možnost ovlivňovat její fyzické možnosti. Její hbitost, rychlost, sílu a jiné.

Jesica zrovna pročítala nejnovější zprávy na datapadu. Na její tváři se objevilo zamračení. Vůbec poslední dobou jí nebylo do smíchu, když se dovídala nejnovější zprávy z války.

„Nyní umíte mnoho věcí, doktorko,“ začal rozhovor Corf. „Ano, ale nemohu nikomu pomoci a ani nevím, zda dokáži někomu pomoci,“ odpověděla smutně. „Hlavní je, že se dokážete schovat před těmi, kteří by vám chtěli ublížit,“ řekl Corf. „K čemu mi to je? Víte, jak je strašlivé, když vidíte, co se kolem vás děje a raději ze strachu nezasahujete?“ „Strach je přirozený a většinou stojí za mnohými unáhlenými činy. Řekl jsem vám, že budete schopna Předky zastavit a že to můžete dokázat, ne že to musíte udělat. Spíš jsem vám chtěl dát možnost se před nimi ubránit, když by šlo do tuhého. Nemyslím, že by bylo v silách kohokoliv podrobit si celou galaxii silou. Jednou najde někdo jejich slabinu a budou zničeni i bez vaší pomoci, není třeba si hrát na hrdinu, svět půjde dál, i když Strážci padnou.“ „To nechci připustit. Když už mám takovou moc, měla bych ji využít pro dobrou věc a to ochrana světa před Předky určitě je,“ řekla Jesica. „Hlavně neudělat stejnou chybu jako mnozí před vámi. Nedůvěřujte tolik ve své nově nabyté schopnosti,“ upozornil stále šeptající vědec. „Poradím se s přáteli a uvidíme, co dál,“ navrhla. „Vy chcete kontaktovat vaše přátele? To vám nedovolím,“ řekl vědec. „Vy mi chcete něco zakazovat?“ Zeptala se Jesica. „Nechci, ale uvědomte si, že Předci vás pravděpodobně hledají, aspoň jste to říkala,“ vysvětloval Corf, „proto putujeme náhodně galaxií v utajení,“ dodal. „Ano, hledají mě, ale teď už se jim snad dokáži ubránit, ne? Dokáži vytvořit silové pole, když by někdo měl zbraně, umím někoho silou vůle odhodit,“ pokračovala Jesica. „A co víte vy o nich?“ Nastala chvíle ticha. „Máte pravdu,“ uznala nakonec Jes, „jít do přímého střetu by bylo riskantní.“ „Prosím vás, pro vaše dobro, doktorko, vezměte si vašeho milého a jeďte spolu někam na okraj galaxie, kde vás nikdo nenajde a tam v klidu žijte.“ „Asi máte pravdu,“ řekla smutně Jesica, „rozloučím se tedy s přáteli a zmizím.“ „To bude asi nejlepší a nebojte, život v ústraní není tak špatný. Ten klid, který budete mít...“ „Snad máte pravdu, ale nemyslíte, že to bude velmi sobecké?“ „Sobecké? Nikdo nemá právo žádat po vás, abyste zasahovala.“ „Poradím se s Brockem, přesunu se zpět k němu a uvidíme, předtím se rozloučím s přáteli, kdybych se již neměla vrátit. Budou na Centru, vydáme se tam?“ „Dobrá tedy, to zní rozumně. Abych nezapomněl, mám tady takový vysílač,“ muž vytáhl malou krabičku, „stačí otevřít a je tam knoflík. Po jeho stisknutí se dovím, že mě hledáte. A já vás podle něj zaměřím. To jen, kdybyste někdy měla potřebu mě hledat.“ „Děkuji.“ Jesica převzala přístroj.

---

„Teď už jen, jak to provést, pane,“ řekl Nekris svým elektrizujícím hlasem Colovi. „Dobrá tedy, konečně nějaká dobrá zpráva,“ usmál se Cole. Na jeho tváři se objevil úsměv. Výraz ustaranosti vystřídal výraz naděje. „Jak na něco přijdeme, ozveme se,“ řekl QX. Cole se s nimi rozloučil a odešel. „Na co zajímavého jste přišli?“ Ozval se hlas za nimi. Dvojice se otočila. V křesle, kde před chvílí ještě nikoho neviděli, seděla postava. Poznali ji ihned. „Kde ses tu vzala?“ Divil se nekron. Android mlčky pozoroval rudovlasou ženu v křesle. „Nepozorovaně jsem proklouzla a usadila se, umím teď pár nových triků, ale to je jedno,“ Jes se na chvíli odmlčela, smutně na ně pohlédla. „Přišla jsem se rozloučit.“ „Rozloučit?“ Vyděsil se robot. „Měli jsme o tebe strach, hledali jsme tě několik dnů, mysleli jsme, že jsi mrtvá, a ty se jdeš rozloučit? Co s tebou vůbec bylo?“ Jesica jim odvyprávěla vše, co se jí přihodilo. Předvedla i několik svých schopností. „Dovnitř jsem se dostala tak, že jsem rychle prošla, když jste se nedívali,“ dopověděla. „Tak na tohle mám moc dlouhé kabely, abych to pochopil,“ řekl robot. „Ale mohla bys nám pomoci,“ dodal. „A s čím přesně?“ „Než jsi přišla, mluvili jsme s Colem, seznamovali jsme ho s našimi objevy,“ začal Nekris. „Ano, zjistili jsme, kde mají Předci hlavní sídlo, dlouho jsme nevěděli, kde je, nenašli jsme žádnou domovskou planetu, až nám to došlo,“ doplnil ho QX. „Vážně? A kde tedy?“ Chtěla vědět Jesica. Nekron vše vysvětlil. „Mají podprostorovou kapsu, ze které vysílají většinu quentinů, podle nich jsme ji našli. Zanechávají stopu. Ten podprostor může existovat jen za určitých podmínek a ty jsou splněny v blízkosti něčeho neobyčejně hmotného.“ „Černá díra, která vznikla, když Předci přišli k nám,“ domyslela si nahlas Jesica. „Přesně tak, a navíc máme ještě teorii, že podprostor je přístupný z obou realit stejně. Takže se možná skrze něj dá cestovat z jednoho světa do druhého. Jak se dostat tam asi víme, ale nevíme, jak se dostat nazpět,“ dořekl poklesle Nekris. „A co tam vlastně chcete dělat, až se tam dostanete. A jak bych vám já vlastně mohla pomoci?“ „Chceme je tam špehovat a případně i zničit. Vezmeme hodně výbušnin a případně se pokusíme odstranit jejich hlavní představitele - Losfarona a Acetii. A ty by ses k nim mohla přiblížit nejsnáze,“ pronesl Q87-X25. „Je mi líto, ale rozhodla jsem se jít do ústraní. Asi mě hledají a mohli by mě nějak využít ve válce. Jak jsem řekla, přišla jsem se rozloučit,“ řekla. „Je to tvá volba, Jesico, nemůžeme tě nutit, Whoritze to ale zklame, na to se připrav. Vynakládal nemalé úsilí, aby o tobě dostal nějakou zprávu. Má tě moc rád,“ varoval ji robot. „Já vím, kdepak je ten můj žlutej uličník?“ Jesica se pokusila o úsměv. „Jak se s ním rozloučím, půjdu do druhé reality za Brockem a snad se vytratíme někam mimo dosah Předků.“ „Ty to nevíš?“ Řekl udiveně Nekris. „Co bych měla vědět?“ „Brock je nezvěstný a některé zdroje informačních služeb tvrdí, že je mrtvý. Unesli ho buď ti, kdo šli po tobě, nebo Předci. Byl přece jen důležitým mužem. Je mi to líto, Jesico,“ řekl smutně křemíkový tvor. „Ne, to nemůže být pravda,“ řekla Jes, z očí jí začaly stékat slzy. „Můj Brock? Za to můžu já, šli po mně a dostali jeho… Předci, museli to být oni.“ „Nevíme to jistě, Jesico,“ upozorňoval android. „Určitě to byli oni… Půjdu s vámi, možná ho tam drží v zajetí a nikdo nebude ohrožovat muže, který mi zachránil život a kterého miluji. A pokud ho zabili, tak přísahám, že je zničím…“

---

„Vidíš? Je v bezvědomí,“ ozval se hlas. „Jak je to možné?“ Ozval se druhý. „Nevím, ale je to cenné zboží pro černý trh,“ zazněl opět první. „To souhlasí.“ „Přeneseme tělo do transportéru, pouta nebudou nutná.“ Jak se pouta uvolnila, Brock hbitě chytnul jednoho z dvojice za ruku, kterou mu rychle zlomil v zápěstí. Ozval se výkřik, který Brock ukončil omračujícím úderem do spánku. Druhý únosce byl velmi překvapen a než stihnul šáhnout po pistoli, kopl ho terran do rozkroku a praštil prudce přes šíji. Tělo se skácelo k zemi. Brock uslyšel přibíhající muže a schoval se ke dveřím. Jak proběhli dovnitř, proklouzl za nimi ven a uprchl ze zapadlého skladiště, kde byl celou dobu držen.

PŘÍTOMNÁ MINULOST – V. SABOTÁŽ

Čtveřice vyrazila na svou pouť k černé díře. Vybavili se všemi možnými zbraněmi a hlavně výbušninami. Nikomu o své výpravě neřekli pro případ, že by v Galaktické správě byli zvědové nepřítele. Whoritz byl zprvu šťastný, že se Jesica objevila, ale následoval smutek při pohledu na její slzy pro Brocka. Po cestě se jí snažil utěšovat.

„Tak jak to máte vymyšlené?“ Zeptala se. „Jejich teleportující se quentiny vždy zanechaly stopu. Můžeme ji využít a přenést se do podprostoru Předků. Ale je to jednosměrná jízdenka. Jak se dostat ven, na to budeme muset přijít až tam,“ vysvětlil robot. „Dobrá, pojďme na to,“ vyzvala je Jesica. „Až se jednou vrátím za strýcem a tohle mu budu vyprávět, neuvěří mi,“ řekl malý whoa. Když připomněl potrhlého starce, napadlo Jes, že by planeta, kde Whe’Allesar přebývá, byla ideální místo pro úkryt. „Držte se, možná to bude trochu házet,“ upozornil pilotující nekron. Zapnul své přístroje, loď se začala otřásat. Čtveřici oslepil záblesk jasného světla. Když ochromení zraku pominulo, spatřili to, co hledali. Obrovská vesmírná stanice uprostřed ničeho. Byli ve vesmíru, ale i nebyli. Kolem nespatřili žádné hvězdy, obklopovala je jen černočerná tma. „Mají tu kontrolní mechanismy, snažím se, aby nás nepozorovali, je to celkem namáhavé, tak se snažte někde přistát, aby nás neodhalili,“ řekla Jesica rychle, pak zavřela oči a snažila se soustředit jen na krytí lodě. Cítila spoustu vln ze senzorů a upravování signálu, který se vracel ji velmi vyčerpávalo. Nekris se přiblížil ke stanici, po chvíli našel i místo, které by se dalo považovat za dok, jehož obrovská brána byla otevřená, ale na její hranici zaznamenal palubní počítač silové pole. „Co teď? Podle počítače je pole dost silné na to, aby naši loď zničilo?“ Ptal se mechanický člen výpravy. „Leťte dál, zakřivím ho,“ odpověděla Jes. „Doufám, že víš, co děláš, nerad bych se stal žlutou kaší,“ poznamenal Whoritz. Loď pokračovala v letu, pro průnik polem Nekris zvolil jeden z rohů, kde, jak doufali, by si jich nikdo nemusel všimnout. Když se přiblížili blízko k energetickému štítu, palubní počítač zaznamenal změnu. Když si nechali změnu vykreslit na monitor, spatřili, že se silové pole chová, jako by loď byla stejný pól magnetu. Odpuzující síla udělala do zpočátku rovné stěny energetického pole dolík. Pak nastal okamžik, kdy byla loď uvnitř stěny. To se totiž dostala na půl cesty skrze pole. „Fascinující, pole musí být celistvé, aby nespustilo poplach,“ vysvětloval Q87-X25. „Nyní prolétáme rovnovážným bodem. Dolík před námi je stejně hluboký jako ten nový za námi, který se vytvořil. Nyní by ten před námi měl zmizet a my bychom měli mít cestu volnou.“ „Nechceš to vysvětlit i pro nás méně chápavé?“ Zeptal se whoa. „Dobrá, pokusím se, je to jako bys měl stěnu z ledu a my jí procházeli tak, že kolem nás je dostatečné teplo, aby roztál led. Ale ne tak moc, aby roztála celá stěna. No a než ji celou projdeme, tak za námi začne zase zamrzat a když jí projdeme celou, tak za námi bude nezměněná stěna,“ pokusil se robot o jednodušší vysvětlení. „To je mnohem lepší, děkuji.“

„Tak, jsme uvnitř, tady už nic naší přítomnost nezjišťuje, asi s podobným případem nepočítali,“ řekla Jescia poté, co loď bezpečně prošla štítem a přistála na místě, kde se vyskytoval spíše šrot. Čtveřice opustila loď a vydala se na průzkum stanice. Postupovali velmi opatrně. Všude chodili vorjegové, služebníci Předků. Vypadali tak, jak je popsal Asfel - skoro jako terrané, jen měli oranžovou pleť a čtyři ruce. Dostali se k nějaké laboratoři, kde zrovna pracoval jeden vorjeg, Nekris jej paralyzoval elektřinou a Whoritz obratně svázal. Došli k terminálu, Q87-X25 na něj napojil své obvody. Začal načítat data.

„Bude mi chvíli trvat, než dokáži rozluštit jejich kódování… Velmi zajímavé… Hm… Možná mám plán,“ řekl robot po několika odmlkách. „Tak spusť,“ vyzvala jej Jesica. „Podle jejich informací se Předci správně nazývají Arfoni, je jich přesně čtrnáct. A máme štěstí, v této době se tu vyskytují,“ vysvětlil. „Jak je zničíme naráz?“ Zeptal se Nekris. „A co Jesičin Brock?“ Skočil mu do toho Whoritz dříve, než se stačila zeptat Jesica. „Moment… Žádný Brock, ani jiný vězeň,“ řekl QX. Jesicu to trochu zaskočilo. Domyslela si, že Brock je již mrtvý a bylo jí do breku, pak se ale ovládla. „Jak je tedy plánuješ zničit?“ Zeptala se nakonec. „Je tu jeden reaktor, který drží tento podprostor pohromadě. Je nějakým složitým mechanismem napojen na černou díru. Když ho zničíme, vše tady imploduje a bude zničeno. Pak se jednotlivé atomy rozptýlí někde ve vesmíru,“ robot vytvořil na první dojem velmi dobrou strategii. „A jak se odtud dostaneme my, abychom přežili? Zabít Předky je sice hezké, ale asi ani ty nechceš, aby dnes tvoje obvody fungovaly naposled,“ řekl Nekris. „Je to jednoduché, unikneme v jejich quentinech. Nálože jsou na detonátor, takže je odpálíme, až budeme unikat,“ povysvětlil QX svůj plán. „Dobrá tedy, když už tu jsme, tak je zastavme, půjdeme k tomu reaktoru, bude možná střežen, takže musíme být ještě opatrnější, než jsme byli doposud,“ řekla Jesica.

Vyrazili, hodiny se nenápadně pohybovali po stanici. Jesica vždy využila nějakou ze svých schopností, aby odlákala procházející nebo zkreslila záznam kamerového zařízení. Byli už téměř u cíle, když se Jesica zarazila. Měla neurčitý pocit, že je něco v nepořádku. „Počkejte,“ řekla. „Co se děje? Ještě dveře a pak jedny a jsme tam,“ řekl Nekris. „Mám divný pocit, že když udělám ještě krok, tak se něco stane,“ sdělila svým přátelům své obavy. „Naše příruční senzory neindikují žádné silové pole, ani žádnou jinou formu ochrany,“ řekl na to Nekris. „Stejně se mi to nelíbí,“ odpověděla Jes. „Ale no tak, jsme tak blízko Jesico, teď se přece neotočíme,“ přesvědčoval dále nekron. „Hele, Jes říká, že tu je nebezpečí, měli bychom ji věřit,“ oponoval Whoritz. „Myslím spíš, že je to psychickou námahou nebo naopak tu může být ochrana, která vnímavým jedincům, kteří jsou jako Jesica, vnuknou představu nebezpečí, dívejte… Udělám krok… A nic se nestalo.“ Všichni se zatajeným dechem sledovali, jak se Nekris přelil do místa, které Jesica označila jako možné nebezpečí. „Vidíte? Nic se mi nestalo, tak pojďte, ať to máme za sebou.“

Q87-X25 a Whoritz následovali nekrona. „Asi máš pravdu, jsem možná moc přepracovaná,“ řekla Jes a udělala krok vpřed. Pak se všem krom androida ozval v uších vysoký pískot, který vyvolal ostrou bolest jejich hlav. Padli na zem a v křečích sebou házeli. Robot nechápal, co se děje. Znenadání se v chodbě před nimi objevilo několik postav - zakleknutí vorjegové se zbraněmi a za nimi tři osoby, na které pasoval popis Předků. Na hlavách měli stříbrně lesknoucí se přilby. „Kdo z nich to je?“ Optal se jeden Předek. „Nevím, ten robot určitě ne, kde se tady vlastně vzali?“ Divil se druhý Předek. QX se snažil chopit zbraně, pak ale z pušek vorjegů vyšly projektily a robot padnul k zemi. Jesica mezitím dokázala potlačit bolest a začala se zvedat na nohy. Teď si mohla prohlédnout předky pořádně. Vysocí s šedou kůží a mírně modře svítícíma očima. Nejvyšší z nich se pousmál, když viděl Jesicu se zvedat. „Zabít,“ řekl chladně. Z pušek vylétli náboje, Jesica však utvořila odpuzující pole a kulky před ní měnily směr a míjeli ji. Pak mávla rukou a silou vůle odhodila vorjegy ke stranám chodby. Zůstali proti ní stát jen tři Předci. „Jakto, že má tvé schopnosti, Losfarone?“ Zněl trochu vyděšený hlas menšího z nich. „Nevím, ale budeme muset použít našich sil,“ odpověděl vysoký nepřítel. Jesica úcítila bolest po celém těle, ale po čase se jí podařilo ji potlačit. „Teď zase já,“ řekla. Mezi Jesicou a trojicí započalo přetlačování psychických sil. Chodba mezi nimi vypadala prázdně, ale střet jejich neviditelných mocí by určitě roztrhal kohokoliv, kdo by se mezi ně postavil. Po chvíli přece jen Jesica přetlačila své nepřátele a ti poodlétli dozadu. Avšak za nimi se objevila další pětice šedých postav ve stříbrných přilbách. Jesica chvíli váhala, zda má zůstat, ale uvědomila si, že když unikne, tak se možná bude moci vrátit s armádou a přátelům pomoci. Když už to vypadalo, že na ni chtějí opět zaútočit, Jesica nasála okolní energii a soustředila se na přesun.

---

Brock seděl u stolu se Zar’Khulem, probírali zrovna jejich možnosti boje. Vtom se jim na stole zhmotnila Jesica. Vyčerpána si lehla a zhluboka oddychovala. „Jesico? Miláčku, ani nevíš, jak rád tě vidím.“ Brock se ihned postavil a začal zjištovat zda není jeho milá zraněná. „Brocku? Ty žiješ? Nejsi mrtvý? Řekli mi, že jsi mrtvý, jsem ráda, že tě vidím živého, miluji tě,“ pak vyčerpáním usnula. Když se probrala, povyprávěl jí Brock, že ho uneslo podsvětí, aby ji mohli vydírat. Naštěstí se mu podařilo utéci. Pak Jesica převyprávěla jemu a Zar’Khulovi, co se přihodilo jí. Pohlédla na okno, kde byl květináč s květinou Surfein, kterou ji kdysi Brock daroval a uvědomila si, jak moc si jsou podobné. „Toho musíme využít, rychle udeřit, než zjistí, jak jste se tam dostali,“ řekl krcha. „To ne, určitě dostanou informace z tvých přátel, budou nás čekat a nechci, aby ses znovu vystavovala nebezpečí. Chtějí tě mrtvou, jestli sis toho nevšimla a i když máš obrovské schopnosti, nedokážeš je porazit,“ řekl Brock. „Najednou ne, ale když je odchytím po jednom, můžu je porazit,“ řekla Jes. „Nechci tě ztratit Jes, prosím, nevracej se tam.“ „Jsou tam moji přátelé, musím to udělat pro ně, Brocku.“ „Oni si sami vybrali, nikdo je nenutil jít tam s tebou, počítali s tím, jak to dopadne. Navíc neposlechli tvé varování, když jsi nechtěla, aby se pokračovalo.“ Brockovi už bylo téměř do breku. „Zar’Khule, necháš nás chvíli o samotě, prosím?“ Požádala Jes. Ještěr kývnul na znamení souhlasu a odešel z místnosti. „Brocku, já bych si do smrti vyčítala, kdybych jim nepomohla, prosím, pochop to. Poradím se s profesorem Dorfeinem a zkusíme najít nějaké dobré řešení. Jen mě, prosím, nenuť nečinně přihlížet.“ „Prosím, Jescio, nevracej se tam, tvoji přátelé určitě vyváznou, ale nevracej se tam. Moc tě prosím,“ naléhal Brock. „A jak mi zaručíš, že se jim nic nestane, že budou žít?“ Brock vypadal poklesle a jako by se v něm odehrával vnitřní boj. „Je to tvé rozhodnutí, Jes, nepřestanu tě milovat, ač tě možná již znovu neuvidím.“ Řekl nakonec. Jesica byla smutná. Nechtěla opouštět Brocka, ale nechtěla dopustit, aby se stalo něco jejím přátelům. „Promiň, Brocku.“ Vtom dovnitř vtrhl Zar’Khul. „Rychle pryč blíží se sem nějaký projektil, bude tu za pár vteřin.“ Nikdo na nic nečekal. Proskočili oknem na zahradu a utíkali, co jim síly stačily. Po deseti vteřinách se za jejich zády zablesklo. Čekali náraz tlakové vlny do jejich zad, nic ale nepřišlo. Otočili se a za nimi byl v zemi kráter.

---

„Zdá se, že byla použita nějaká zbraň, která zničila téměř vše, co bylo v tom místě, je dost pravděpodobné, že tě chtěli zabít, Jesico. Téměř všechno jako by bylo vymazáno, byla to kvalitní zbraň určená k tomu, aby nebylo poškozeno nic jiného,“ řekl profesor poté, co si vyslechli celý příběh a dostal informace o útoku. „To jsme si také všimli,“ řekl krcha. „Každopádně je velmi dobré, že známe jejich základnu a myslím, že máme i možnost ji zničit,“ pokračoval profesor. „A jak?“ Chtěl vědět Brock. „Ten reaktor, který mají, vysílá speciální vlnění, které musí mít nějaké vlastnosti, aby udržel podprostor stabilní. Stačí nějakým způsobem narušit ty vlastnosti a celé se to zhroutí. Strážci disponují technologií, která by mohla vytvořit jiné vlnění, které by mohlo dokázat to, co potřebujeme. Stačilo by jen zevnitř vypnout štíty,“ vysvětlil plán Dorfein. „A jak se tam chcete dostat? Teď už si asi na cizí lodě dají větší pozor,“ podotkl Zar’Khul. „Ano, proto tam přilétneme v jejich lodích. Díky vládcům jako jsou například Xplosiv, Felicitas nebo Mostak máme několik jejich quentinů. Můžeme je použít při návratu z nějaké jejich války a infiltrovat se do základny,“ řekl Dorfein. „Dobrá, kdy vyrážíme?“ Zeptala se Jesica. „Počkat, profesore, vysvětlete, prosím, Jesice, že její přítomnost tam není nutná. Může misi ohrozit. Podle toho, co říkala, měli způsob jak ji nalézt. Teď ji nějak našli u ní doma, je to nebezpečné,“ přerušil Brock Jesicu. „Ale no tak, Brocku, já vím, že mě chceš bránit a vážím si toho, ale tohle vážně nech na mně. Navíc má přítomnost mohla být zjištěna až v bezprostřední blízkosti reaktoru. Cítila jsem to. Nikde jinde mě určitě nevypátrají. Jsem si jistá,“ odmítla Jesica tvrzení, že by mohla ohrozit misi. „Nevidím v tom problém, je to na ní, jdu říci Colovi o našem záměru,“ ukončil debatu o Jesičině účasti profesor. „Tomu bych to neříkala, je dost možné, že je tu špeh, který podává informace druhé straně, měli bychom vyrazit nenápadně,“ navrhla Jes. Strážce se chvíli rozmýšlel. „Dobrá tedy, jen si něco zařídím a můžeme vyrazit,“ řekl profesor.

PŘÍTOMNÁ MINULOST – VI. POD ROUŠKOU BÍLÉHO DNE

Profesor Dorfein, admirál Zar’Khul a doktorka Jesica Warden směřovali do dalšího boje o planetu Strážců. Jes byla smutná, Brock nesouhlasil s její účastí a byl zklamaný, když se s ní loučil. Snažila se na to nemyslet, ale nešlo to. Brock Zarwas byl jediným mužem, který v ní dokázal vyvolat lásku. Nikdy na ničem nelpěl, nevyžadoval od ní nikdy nic. Dříve si myslela, že by pro něj udělala cokoliv, ale když poprvé chtěl něco, co ona nechtěla, odmítla jeho přání. Cítila se provinile, ale říkala si, že snad dělá správnou věc, když se snaží zachránit své přátele. Navíc ji teď doprovází i Strážce, který má lepší a bezpečnější plán, než měla se svými předchozími společníky.

„Připravte se, brzy budeme na místě. Snažte se, ať vás nezasáhne žádná střela. Jak uvidíte, že se teleportují zpět, stiskněte oranžové tlačítko na desce, je to autopilot,“ zadal instrukce Dorfein. Trojčlenná letka mířila do zuřivé bitvy, kde miliony strojů podobných těm jejich sváděly krutý boj obranou planety. Planeta patřila zástupci rasy UI – Kronovi. Jeho chiméry byly drceny velkou převahou. Vypadalo to, že planeta padne, když se ale z druhé strany, než ze které přilétala Jesica se svými společníky, začaly přibližovat ohromné atlasy, dala se armáda Předků na ústup. „Teď je ta správná chvíle,“ řekl profesor. Po stisknutí tlačítek se tři infiltrované quentiny přesunuly do podprostoru. Autopilot zahájil přistávání v doku, který Jesica již znala. „Pane profesore, ale autopilot nás umístí kdekoliv v hangáru, jak se najdeme?“ Začala trochu panikařit Jesica. „Ano, to jsme nějak nedomysleli,“ přidal se ještěr. „Buďte klidní, přistaneme u sebe… snad,“ řekl profesor do vysílačky. „Jak je to možné,“ divila se Jes. „Uvidíš, říkal jsem ti, že si půjdu ještě něco zařídit, než jsme opustili Centrum,“ odpověděl klidně profesor. To už lodě přistávaly a jejich přistávací trajektorie doopravdy skončily u sebe. A aby to měli ještě jednodušší, skončily v místech, kde nepřistály žádné jiné lodě. Jakmile vystoupili, bylo Jesice hned vše jasné.

„Tak jsme tu,“ řekl Dorfein. „Výborně, už jsem myslel, že nedorazíte,“ řekl druhý Dorfein. „Teď nějak nechápu,“ přiznal se Zar’Khul. „Druhý profesor je z druhé reality,“ vysvětlila pohotově Jesica. „Přesně tak, ale nebylo těžké na to přijít,“ usmál se nový člen skupiny. „Díky vládcům, jako je Tibi, Aragorn666 nebo Rodosz, jsem dokázal z částí nepřátelských quentinů sestrojit jeden kompletní a když zuřila válka u Maledora, inferoval jsem se. Musel jsem se sem dostat před vámi, protože jeden Strážce proklouzne snadněji než jiný v doprovodu terranky a krchy. Naboural jsem se do systému navigace autopilotů flotily Předků a mohl vás uklidit sem do bezpečí.“

„Našel jsi plán základny, kolego?“ Zeptal se Dorfein, který přilétl s Jesicou. „Ano, nahrál jsem ho do svého datapadu, vězení není daleko a s Jesičinou pomocí bychom se tam měli dostat snadno. Pak bude obtížnější cesta ke generátoru štítů. Máme štěstí, že je úplně v jiné části stanice než generátor, který udržuje podprostor stabilní. Tam dáme nálože, vrátíme se do hangáru. Odpálíme je, v chaosu odletíme v Nekrisově lodi a zvenčí spustíme rušičku, která zničí ten podprostor. Nějaké otázky?“

„A jak opustíme podprostor v Nekrisově lodi? Nevěděli jsme to ani předtím.“ Jesica tentokrát chtěla, aby vše proběhlo podle plánu. „Už jsem vše zařídil, našel jsem jinou jejich loď, která otevírá něco jako bránu z tohoto místa a zpět a sestrojil jsem jeho kopii v Nekrisově lodi. Ve výsledku to není nijak složitý přístroj, ale netřeba se zdržovat tím, že to tu budu vysvětlovat. Neměli bychom se zdržovat.“ dořekl Strážce a skupina vyrazila na cestu základnou. Nepozorovaně prošli kolem všech vorjegských stráží, až se dostali k věznici. Všichni tři byli v pořádku, jak uviděli příchozí skupinku. Dokonce i android. Jakmile Zar’Khul vypnul energetický štít, který bránil vězňům v úniku, vrhl se drobný Whoritz Jescie do náručí.

„Já věděl, že se pro nás vrátíš, já to věděl, říkal jsem jim to, oni mi nevěřili,“ malý žlutý se skoro rozplakal. „Jste všichni v pořádku?“ Ptal se jeden z Dorfeinů. Trojice osvobozených chvíli zírala na dva identické Strážce, pak jim vše ale došlo. „Ano, trochu mi sice prohnuli mé plechy, ale zase mě dali do kopy, bohužel si načetli mou paměť a mohli se dostat k citlivým informacím. Něco se mi povedlo uchránit, něco nikoliv,“ řekl smutně Q87-X25. „To je teď jedno,“ podotkl druhý z Dorfeinů. „Nyní musíme ke generátoru štítu rozmístit nálože.“ Pak seznámili trojici se svým plánem.

„Něco se mi tu nezdá, šlo to zatím příliš snadno,“ řekla Jesica. „Je dost pravděpodobné, že se soustředí jen na ochranu generátoru podprostoru,“ odhadl robot. „Je vidět, že dělají chyby.“ Skupina vyrazila, po cestě omráčili mnoho nic netušících vorjegů. Díky Jesičině dokonalé předvídavosti se však většině problémům vyhnuli. Došli před strojovnu a malý Whoritz s „tekutým“ Nekrisem se nenápadně dostali dovnitř a umístili nálože. Kdyby tam šli všichni hlavním vchodem, jistojistě by je to prozradilo. Nyní se se spěchem vraceli do hangáru, aby měli vše za sebou. Cesta byla klidná. Jaké překvapení je čekalo, když pře jejich lodí čekalo čtrnáct postav s mírně světélkujícíma očima a stříbřitými helmami na hlavách.

„Tak doufám, že se vám exkurze po naší základně líbila, vážení, teď ale končí,“ řekl jeden z Předků, ve kterém Jesica poznala Losfarona - jejich vůdce. „Celou dobu jste o nás věděli, že?“ Zeptala se Jesica. „Ano,“ přitakal. „Monitorujeme vaše dorozumívání z jedné linie reality do druhé. Pan Dorfein nám to moc usnadnil.“ Pak se Losfaron mírně pousmál. „Vám to přijde k smíchu?!“ Naštval se Dorfein, který přišel z nekronovy, robotovy a whoovy reality. Popadl svou zbraň a vystřelil na skupinu Předků. Paprsek se odrazil od neviditelné stěny a než stačila Jesica jakkoliv zareagovat, zasáhl střílejícího Dorfeina, který padl bez známek života k zemi.

„Vy vrazi!“ Zakřičel druhý profesor. „My a vrazi? To vy jste přišli zabít nás,“ vložila se do diskuse žena Předků. „Klid, Acetie, jsem si jist, že tady získáme informace, které potřebujeme,“ vyzval ji Losfaron. „Nic by se nestalo, kdybyste nezačali dobýjet naše planety a zabíjet naše lidi,“ řekl Dorfein. „Zajímavé, že to říká někdo, kdo sám plánoval naši likvidaci. Zaútočili jsme, až když jsme věděli, že na nás chcete zaútočit vy,“ řekl klidně Losfaron. „My jsme Arfoni, my jsme mírumilovná rasa,“ dodal. „Věděli jsme, že chcete udeřit na Strážce, museli jsme jednat,“ vložil se do toho kršský admirál. „Vážně, to je mi novina. Kdepak jste na tu hloupost přišli? Naopak jsme se snažili celou dobu zůstat skryti. Kdybychom vás chtěli zničit, tak nelikvidujeme ty černé díry, které se objevovaly, a vy jste si s nimi nevěděli rady,“ řekla Acetie. „Nehrajte si na neviňátka, sama jsem vás slyšela.“ Jesica celou dobu jen mlčky stála a poslouchala. Teď už ale musela promluvit. „Jsem rád, že jste se zapojila do diskuse, protože vy nás zajímáte ze všech nejvíc. Máme pro vás spoustu otázek, každopádně to vezmeme hezky popořadě. Kde jste měla slyšet nás, jak mluvíme o invazi, nic takového jsme nikdy neplánovali,“ tvrdil Losfaron. „Na jednom meteoritu, komunikovali jste z jedné reality do druhé a jasně jsem slyšela, jak si povídáte a mluvíte o útoku na Strážce.“ „To rozhodně ne, o tom jsme nikdy nejednali,“ popíral Losfaron, ale zamračil se. Předci začali pokukovat jeden po druhém. „Ale cítím z vás, že mluvíte pravdu nebo spíše si myslíte, že máte pravdu. Mohla byste nám tedy říci, co jsme podle vás přesně říkali?“ Jesica trochu zavzpomínala. „Ano, myslím, že můžu. Tvrdili jste, že musíte zakročit a že prvním cílem budou Strážci, kterým vládne Cole,“ řekla nakonec. Losfaron pootevřel ústa a trochu šokovaně pohlédl na Acetii. Nakonec opět promluvil k Jesice a jejím přátelům. „Dostala jste se velmi blízko a ačkoliv nevím, jak se vám to podařilo, musím vás zklamat. Slyšela jste pouze část rozhovoru, která byla vytržená z kontextu. Mluvili jsme o něčem jiném, něco nebo spíš někdo, proč jsme tady, proč byla zničena naše civilizace a proč byla v ohrožení vaše galaxie. Někdo, kvůli komu jsme byli milióny let mimo časoprostor. Někdo, jehož část schopností se přenesla nějakým způsobem na vás.“

„O čem to mluvíte?“ Jesica nechápala. „V naší době kdysi dávno jsme dělali experimenty. Hledali jsme rychlejší formu evoluce. Jak se vyvineme dál. Máme dost schopností, jak jste se, slečno Warden, přesvědčila. Ale naše pokusy překonaly naše očekávání. Stvořili jsme bytost přímo dokonalou. Po letech učení dokázal Arin Jarbek, jak se chlapec jmenoval, to, o čem se nám nikdy ani nesnilo. Byl prostě dokonalý, ale po čase se bohužel obrátil proti nám. Byl jako neřízená střela. Při válce s ním byl zničen skoro celý vesmír. Takovou měl moc. Byli jsme poslední, kteří zůstali naživu a pronásledovali jsme ho. Při střelbě na jeho loď jsme ale zmizeli a objevili se až tady. Zřejmě nastal nějaký jev, který nepředpokládal ani on a při kombinaci našich technologií a těch jeho došlo k našemu odtržení z reality. A výsledek vidíte už sami. Ten rozhovor, slečno Warden, se týkal právě jeho. Čekali jsme, že se bude chtít zaměřit na Strážce jako na první. Po čase jsme přišli na způsob, jak vytvořit pomocí černé díry, která nás sem vhodila, subprostor, ve kterém bychom vybudovali naši základnu.“ „A proč jste něco neřekli? Proč jste se nechtěli domluvit?“ Ptal se Dorfein. „Mysleli jsme, že jste válkychtivá rasa, protože domluvit jste se nechtěli vy. My jsme jednali pouze v reakci na vaši počínající agresi. Nakonec se možná Arinovi podařilo to, co chtěl. Nějakým způsobem vás vmanipuloval do války s námi, když jste jednali na základě domněnek. A když jsem to tak poslouchal, tak i celkem logicky. Bohužel, ve výsledku je to vaše volba války, která to vše rozpoutala.“ říkal klidně Losfaron.

„A ten Arin Jarbek, našli jste ho nakonec? Máte vůbec moc ho porazit? Říkali jste, že zničil celou vaši civilizaci, teď je vás pouze čtrnáct, jak ho chcete porazit?“ Divila se Jesica. „Nechápu, jak může jedna bytost dokázat zničit celou galaxii, tomu nevěřím, podle mě nás vodíte za nos. Máte obrovské ztráty a karta se začíná obracet a vy prohráváte a chcete si nějak vymluvit mír,“ vložil se do toho opět Dorfein. „Myslíte, že prohráváme? Zatím nám nikdo nezemřel, zatímco vám ano. Máme na planetách pouze androidy a dostatek technologií k vyzbrojování nových a nových strojů. Ale není naším cílem dobýt galaxii, my chceme Arina. Vaše omezená strážcovská inteligence to asi ani nemůže pochopit. Zkusím to vysvětlit jednodušeji. Vy Strážci si na bohy pouze hrajete,“ při této větě pohlédl na Whoritze, „ale on se jím může nazývat,“ dodal Losfaron. Dorfein zmlknul, jako by mu dal někdo podpásový úder.

„To je teď jedno,“ smetla to Jesica, kterou diskuse na téma Strážci vůbec nezajímala. „Našli jste ho a dokážete ho porazit?“ „Doufali jsme, že on našel vás, Jesico,“ začala Acetie. „Jste mu více podobná než kdokoliv jiný a může vás vnímat jako hrozbu nebo jako zbraň proti nám. Nebo obojí. Nejdříve jsme mysleli, že vy jste on. Tehdy poprvé, co jsme vás spatřili na naší základně. Celkem nás překvapovalo, že by se maskoval jako žena. Dokáže si měnit sám části své DNA a přijímat prakticky jakoukoliv podobu. Měli jsme na něj přichystanou past. Jeho schopnosti měly být na krátkou dobu značně omezeny a my měli být schopni ho zničit. Naše helmy totiž výrazně zvětšují naše vlastní schopnosti. Kdysi jsme je neměli, proto tehdy mohl zlikvidovat téměř celou naší populaci. Náš omyl vás málem zabil. Našli jsme stopu, kam jste se přesunula, a vyslali za vámi naši speciální raketu. Naštěstí jste náš omyl přežila.“

„Nikdo takový mě nekontaktoval, takže vás zklamu. Nevyhledal mě.“ řekla po chvilce uvažování Jes. „Jste si jistá?“ Losfaron se mračil, jako by nedostal odpověď, kterou očekával. „Podle paměti vašeho mechanického přítele jsme zjistili, že vaší schopností bylo zpočátku pouze přemísťování se mezi světy. Pak ale kus paměti buď smazal nebo velmi dobře uchránil a pak už jste dokázala mnohem více věcí. Dlouho jste dokázala jen jednu věc a pak v rozmezí pouhého měsíce jste se naučila jen tak spoustu nových věcí. Povězte nám jak. Doufali jsme, že vám s tím pomáhal.“ „Asi vás zklamu, ale pomáhal mi jiný terran. Jmenoval se Petrus Corf a neuměl nic, co bych dokázala já.“ „CORF?!“ Zeptalo se společně několik Předků nahlas. „Celé jméno našeho nepřítele je Arin Corf Jarbek.“ Řekl nakonec spokojeně Losfaron. „To bude on. Víte jak vypadá teď?“ Jesica nebyla nikdy v životě více překvapená.

„Nosil kápi a pouze šeptal. Vypadal spíše jako mrzák než bůh. Navíc mě nikdy do ničeho nevmanipuloval, naopak mi radil, abych se od vás držela dál. A také říkal, že žádný bůh, který by dokázal všechno, není.“ „To je ale jeho taktika, má milá. Nakonec tě totiž přinutil přijmout jeho myšlenky za tvé vlastní. Musel vědět, že se sem vydáš, ale nechtěl, aby to vypadalo jako jeho rada. Chytrými řečmi v tobě ale ten úmysl zasel.“ Vysvětlila Acetie. „Chtěli jsme ale vědět, jaká jsi, nechali jsme tě bezpečně vrátit se sem. Na rozdíl od tvých pánů Strážců jsi sem šla hlavně zachránit své přátelé, tvůj zelený doprovod nás sem přišel hlavně zničit. Dokonce si troufám tvrdit, že původně ani záchranu tvých kamarádů neplánovali.“ Dodal Losfaron. „Jak si dovolujete…“ začal protestovat Dorfein. Losfaron na něj trochu zle pohlédl a profesor si pokračování protestů raději rozmyslel. „A co s námi máte v plánu?“ Jesica se obávala jediné věci, se kterou Losfaron nakonec skutečně přišel. „Rádi bychom, kdybyste nám pomohla Arina Corfa zničit. Je nebezpečí pro celý vesmír. Jak se tak stane, zvedneme kotvy a už o nás snad nikdy neuslyšíte. Přesuneme se do jiné galaxie, kde budeme mít klid. Tady už pro nás není místo.“ „Dobrá tedy. Vím, jak ho přivolat, když ho překvapíte, můžeme ho společně udolat.“

---

Jesica jim pověděla o přístroji, který jí Corf zanechal. Dohodli se, že Jesica přistane na nějaké planetě, vystoupí z lodi a přivolá ho. Předci zatím zůstanou schovaní a až přijde, tak ho Jesica překvapí útokem a ostatní jí hned pomohou. Našli tedy vhodnou opuštěnou planetu a připravili se. Jesica čekala na mýtince a čtrnáct argonských bojovníků se schovalo za kameny, stromy nebo křoví. Zároveň se snažili maskovat pomocí různých přístrojů. Spoléhali na to, že Corf nebude obezřetný, když půjde k Jesice, kterou považoval za svého spojence. Několik minut po zmáčknutí tlačítka se na obloze objevila Corfova překrásná loď a přistála. Corf oděn stále ve stejné kombinéze s kápí přes hlavu vyšel ven.

„Slečno Warden, dostal jsem váš vzkaz, jste v pořádku, není vám něco? Mohu vám pomoci?“ Ptal se svým typickým šeptem. „Ano, pojďte blíž, potřebuji, abyste se na něco podíval,“ Corf důvěřivě přistoupil a hleděl na Jesičinu ruku. „Co se stalo v základně? Kde jsou ostatní?“ Otázka Jesicu utvrdila v tom, že dělá správnou věc. „Myslela jsem, že si myslíte, že jsem s Brockem. Vy jste přece nevěděl, že se tam nakonec vypravím, ne?“ A pustila do něj obrovský výboj energie, který ho odhodil několik metrů do zadu. „Co to…“ Corf nestihl vyjádřit svůj údiv a už vyskakovali z úkrytů Předci. Pak se vzpamatoval a silou odhodil Jesciu a poslal modročervené záblesky směrem k Předkům. „Co jsi jí udělal, Losfarone? Ji nedostaneš.“ Slyšela z povzdálí Jesica už nešeptající hlas, zdál se jí povědomý. Jak byla ale ochromená, nemohla si ho přesně vybavit. Corf zatím dokázal odrazit vše, co na něj Předci zkoušeli. Ale ani on nebyl v útoku o moc lepší. Vzdálenosti mezi Předky a Corfem se však zmenšovaly. Stáli kolem něj v dokonalém kruhu a vypadalo to, že jeho síla povoluje. Ale pak Corf ze sebe vydal maximum a všichni předci byli odhozeni několik metrů vzad. Jesica se vrátila do boje a vyslala na Corfa několik výbojů, které zapálily kápi, kterou nosil. Pak ho společně s několika dalšími Předky odhodila. Narazil do skály za ním takovou rychlostí, že praskla a několik úlomků se mu muselo zaříznout do obličeje. Odhodil hořící kápi a klečel na zemi hlavou dolů a zhluboka oddechoval. Jesica a několik předků k němu přistupovali, další se teprve stavěli na vlastní nohy. Corf se pomalu zvedal se sklopenou hlavou, na které měl černé, trochu spálené vlasy. Zvedl i hlavu. Jesicu ani nepřekvapilo to, že krvavá řezná rána způsobená úlomky, se sama zaceluje, jako spíš to, kdo před ní stál. Dívala se s otevřenou pusou. „Ahoj, Jes,“ řekl Brock smutně.

PŘÍTOMNÁ MINULOST – VII. KŘEHKÁ NESMRTELNOST

Jesica mlčky hleděla na Brocka a nevěděla, co říci. Do očí se jí začaly hrnout slzy. „Je mi to líto, že ses to dozvěděla takhle,“ řekl Brock. Už se k němu přibližovali všichni Předci. „Snad to jednou pochopíš.“ Pak zničehonic zmizel. Stála tam jak sloup a přemýšlela, co se stalo. Jestli to není jenom zlý sen. Bohužel nebyl. Brock, muž, kterého milovala, ji celou dobu vodil za nos. „Pojďte Jesico, raději zmizíme, mohl by se nečekaně vrátit a nečekaně udeřit,“ řekla jí jedna z žen Předků. Jesica se ještě chvíli dívala. Brockovu loď nechali zničit zevnitř, než opustili planetu a vrátili se zpět do podprostorové kapsy.

---

Jesica nechtěla s nikým mluvit. Lehla si ve své kajutě do postele, brečela a přemýšlela dokola o tom, co se stalo. Jak byla s Brockem šťastná, a přitom se z něj vyklubal nepřítel číslo jedna, který stojí za celou tou válkou. Najednou se otevřely dveře a vešla tam Arfonka, která promluvila na Jesicu na planetě, kde se střetli s Brockem.

„Promiňte, že ruším, Jesico, ale mohla bych s vámi mluvit?“ „Pojďte dál, co máte na srdci?“ Snažila se potlačit pláč. „Vím, jak se cítíte a je mi líto, že vás takhle postihla naše válka s Arinem.“ „Vážně víte? Zradil vás někdy váš blízký? Někoho, koho jste milovala?“ Ptala se s brekem Jesica. „Dá se to tak říci. Jmenuji se Nikka a jsem dcerou Losfarona. Měla jsem sestru Ifein, která zradila svůj lid a dala se na stranu Arina. I mně zezačátku imponoval, byl velice hodný a milý, nechtělo se mi skoro věřit, že je schopen něčeho takového. Ifein ho milovala, ale on ji jen sprostě využil a pak asi i zabil. To už se asi nedovíme.“ „A proč mi všechno tohle říkáte?“ „Chci říci, že není třeba se trápit pro někoho takového, litovat ho. Nic není vaše chyba, tak se netrapte. Myslete na lepší zítřky.“ „To bude chvíli trvat, snad to nějak přežiji, teď bych se ráda vyspala, snad přijdu na jiné myšlenky. Nezlobte se.“ „Dobrá, snad vám to pomůže, doktorko, hezké sny.“

---

Byla na pískovišti a byla malá, šťastná. Pak šla na houpačku a její matka ji houpala. Obraz se všude rozostřil, pak zostřil. Stála doma, dospělá. „Neruším?“ Zeptal se jí Brock. Otočila se a viděla ho. Toho, který ji zradil, přesto toho, kterého stále milovala. Hned k němu přistoupila, objala ho a chtěla ho políbit. On však mezi její rty vložil ruku. „Ač bych rád, nechci zneužívat situace.“

„Nerozumím,“ řekla Jesica. „Jes, nejsem sen jako každý jiný, do tvého snu jsem vstoupil. Nechci zneužívat situace, že bych tě líbal, ač bych to udělal strašně rád.“ Jesica se od něj odtrhla a poodstoupila. „Takže ty nejsi sen?“ „Ne úplně. Jsme tam, kde si přeješ být ty podvědomě. Takže asi doma. Můžeš spojení kdykoliv přerušit, ačkoliv bych byl rád, abys mě nejdříve vyslechla. Teď ti totiž mohu odpovědět na všechny tvé otázky a obávám se, že nikdy jindy k tomu nemusí být příležitost.“

„Jak ses mi dostal do hlavy?“ „Spíš, tvá mysl je otevřená a navíc podvědomě toužila po mé přítomnosti tak moc, že jsi mě kontaktovala ty, ani o tom nevíš. Protože jindy to půjde těžko, využil jsem šanci s tebou mluvit.“ „Proč jsi mi to udělal? Proč to všechno?“ Brock na ní chvíli koukal. „Jestli myslíš tvé schopnosti, tak mi věř, že sám nevím, jak se to stalo. V minulosti se Arfoni snažili mé schopnosti získat, nikdy se jim to nepodařilo. Kdysi, když jsem s nimi byl ještě zadobře, když jsem byl jejich miláček. A pokud myslíš, že jsem ti lhal a využil tě, tak se ti velmi omlouvám, něco byla asi chyba.“ „Asi chyba? Rozpoutal jsi celogalaktickou válku a mě jsi přitom sprostě využil.“ „Chtěl jsem ti vše říci už na začátku. Když jsme šli tou jeskyní, kde měli poradu. Říkal jsem, že ti chci něco důležitého říci. Ty jsi ale chtěla rychle dolů a neposlouchala jsi mě.“ Vzpomněla si na tu událost, když šli špehovat Předky.

„Takže za to můžu já? Že umírají nevinní lidé?“ „Nic takového jsem neřekl. Je to mnohem komplikovanější, než si myslíš.“ „Lhal jsi mi na každém kroku, o tom, kdo jsi, o tvé minulosti…“ „Tak to je věc, ve které se mýlíš, Jes. O své minulosti jsem ti akorát neřekl vše, ale nelhal jsem. A to ani jako Brock Zarwas, tak ani jako Petrus Corf. Jen jsem použil jiné přirovnání.“ „Nelži mi tu do očí, pověděli mi, co jsi spáchal. Jak jsi ovládnul Ifein a použil ji stejně jako mě a pak jsi ji zabil.“ „To není pravda a kdo to tvrdí, je lhář.“ „Není, Brocku.“ Jesice už tekly slzy proudem. „Když mi to Nikka říkala, neměla nasazenou tu svou helmu a já se jí pokusila proniknout do mysli. Tak, jak jsi mě to učil. A víš, co jsem viděla? Že mluví pravdu.“ Brock se podíval do země a kroutil hlavou. „Jistěže jsi to cítila a cítila jsi to naprosto správně. Ale to nebude tím, že to je pravda, ale že to Nikka za pravdu považuje. Jak jsem ti říkal za Corfa svou minulost, tak Ifein byla má žena a Losfaron tchán. Losfaron se úplně pobláznil a poštval proti mně celou flotilu bez rozvahy. Co bys dělala ty, kdybys byla v obklíčení desetitisíců bitevních lodí? Byl jsem zrovna u nějaké hvězdy, tak jsem ji nechal vybuchnout. Myslíš, že rád zabíjím? Pak na nás ušili boudu, když jsme se vrátili za Ifeininou matkou. Losfaron byl tak bláznivý, že obětoval svou ženu. Samozřejmě pak za destrukci planety vinil mě, ačkoliv to byly jeho nálože, které ji rozmetaly na kousky.“

„Nevím, co si mám myslet. Proč jsi neodstranil pak už jen Losfarona? Mohl být klid.“ „To mohl, ale když Ifein umírala, chtěla po mně jedinou věc. Chtěla, abych nezabíjel nikoho z její rodiny, ani otce ne. Milovala ho přes to všechno, co nám udělal. Já tedy přísahal. Takže jsem jen utíkal jeho fanatickému pronásledování. Musíš si uvědomit, že tehdy jsem nebyl tak mocný, jako jsem teď. I já se stávám podobně jako ty mocnějším až v průběhu času. A zkoušel jsem jim definitivně uniknout až přesunem do úplně jiného vesmíru. Ale útěk nevyšel a skoro jsem zničil celý náš vesmír. Pak jsme se vynořili z časoprostorové téměř nicoty zpět do tohoto vesmíru.“ „Téměř nicoty?“ „Ano, Arfoni možná ne, ale já si sám sebe uvědomoval, takže úplně nic to nebylo. Víš, jaké to je být milióny let pouhou myšlenkou? Ale byla to právě tato doba, kdy jsem prohlédl mnoho tajemství vesmíru. Mohl jsem o nich přemýšlet. Vím tolik věcí, přesto nejsem bůh. Nedokážu vrátit čas, nedokážu změnit minulost, která mě pronásleduje. Minulost, která byla a je stále všudypřítomná. A hlavně mi chybělo to nejdůležitější – láska. Možná právě to bylo důvodem, proč se do tebe překopírovala část mých sil. Ani já nedokážu krotit všechny své podvědomé schopnosti, koneckonců jsem jen výsledek experimentu.“ Jesica nevěděla, čemu věřit. Zda Losfaronovi, kterého nezná nebo Brockovi, kterého si myslela, že znala, ale který jí lhal. „Ale pořád kvůli tomu, že jsi lhal, zemřely milióny, možná miliardy nevinných, protože kvůli tvému mlčení ta válka vůbec začala.“ „Losfaron by dříve nebo později stejně zaútočil, možná to měl dokonce v plánu. Jen by se mu to zprvu těžko prosazovalo mezi ostatními Arfony. Po čase, kdy by mě nenašli, by určitě opět zešílel.“ „To nemůžeš vědět.“ „Znám ho, Jes,“ Brock nyní trochu přistoupil k Jesice. „Zničil celou svou planetu, značnou část svého lidu jen proto, aby mě polapil. Proč by nezničil pár jiných ras?“ „Prosím, přísahej mi, že mi nelžeš.“ „Přísahám,“ řekl Brock. Jesica ho objala a tiskla se k němu. „Budou tě chtít použít jako návnadu a bojím se, že pokud neuspějí, bude tě chtít Losfaron odstranit jako další hrozbu. Snaž se odtamtud co nejrychleji dostat pryč. Budu u toho whoy, který tě léčil. Je to velmi inteligentní tvor a ví více, než na co vypadá. Miluji tě, Jes.“

---

Nestačila mu vyznání oplatit a obraz se rozplynul, otevřela oči a budila ji Nikka. „Musíme s vámi mluvit. Rádi bychom se pokusili vypracovat novou strategii na Arina.“ Jesica přikývla, převlékla se a zamířili do poradny. Po cestě se naskytla příležitost k rozhovoru. „Mám na vás malou otázku, pokud smím,“ řekla Jes. Celý sen ji vrtal hlavou. „Jistěže smíte, doktorko,“ odpověděla Nikka. „Jak víte, že Corf tehdy zradil? Jak to započalo? Jak jste se o tom dověděla?“ „Úplně poprvé? Otec přišel a oznámil nám, že odhalil jeho zradu a že unesl Ifein. Pak začala naše pronásledování. Vrcholem bylo, když zničil naši domovskou planetu a s ní i mou matku.“

„Vážně? Jak zničil celou planetu?“ Jesica začínala Brockově verzi věřit čím dál více. „Otec tvrdil, že svými silami dokázal planetární jádro destabilizovat a to vedlo k výbuchu.“ „A nemyslíte, že se to mohlo stát i jinak?“ „Jak to myslíš?“ Nikka se ptala podezřívavým hlasem. „Nesedí mi tu pár věcí. Nechtěl mě jako zbraň. Chtěl se mnou prchnout na nějakou odlehlou planetu a tam se mnou v klidu žít. Nečekal, že půjdu na vaši základnu. Čekal na mě doma a byl velmi vystrašen, že jsem byla tady na základně a do poslední chvíle mi rozmlouval můj návrat sem.“ „Nesnažte si namluvit lež, Jesico, je dost možné, že to takhle celé plánoval od začátku a že počítal s tím, že ho dříve nebo později odhalíte. Nemiluje vás, stejně jako nemiloval mou sestru. Dokázal vytvořit dokonalou iluzi. I já jsem kdysi těm jeho povídačkám věřila, měla jsem ho ráda jako svého bratra.“ „Co když ale byl takový, jakého si ho pamatujete z dřívějška. Co když někdo jiný rozpoutal tu válku?“ „A kdo jako? Nějaké jeho neviditelné dvojče?“ „Ne, váš otec.“ Řekla klidně Jesica. Nikka sebou trhla a zastavila se.

„Nebuďte hloupá, proč můj otec? Vždy ho měl rád, navíc jsme už trochu více civilizovaní a takové způsoby se nám příčí.“ „To si Strážci o sobě myslí také, že jsou všichni dokonalí. Přesto existuje minimálně jeden, který byl jiný, mocichtivý a který byl nakonec vykázán. Nic není dokonalé, Nikko a já jsem přesvědčená, že za tou celou katastrofou je váš otec.“ „To jsou nesmysly, Jesico, jak jste na tohle vůbec přišla?“ Arfonka si Jesicu prohlížela velmi nedůvěřivě. „Kdysi mi vyprávěl svůj příběh. Neříkal přesně jména, ale povídal mi, jak na něj jeho tchán ušil boudu a jak zešílel a fanaticky se ho pustil pronásledovat.“ „To, jsou pohádky, navíc vám přeci lhal, proč byste měla věřit zrovna tomuhle?“ „Pravdu zjistíme snadno. Podíváme se vašemu otci do hlavy. Když nebude mít na hlavě tu přilbu a vy s ostatníma se mu ponoříte do mysli, můžete se dopátrat pravdy.“ Nikka váhala s odpovědí. Muselo se to příčit jejich zvyklostem. Přesto nakonec zvítězila touha zamezit všem pochybnostem. „Dobrá, na poradě to navrhnu, ale doufám, že se mýlíš. Ani nevím, jestli naše moc na takovou věc bude stačit.“

---

Okolo stolu již sedělo třináct Předků a Jesičini přátelé. Všichni Předci měli své helmice. „Výborně, už jsme mysleli, že jste se ztratili, můžeme začít,“ řekl Losfaron. „Moment, otče. Než začneme, mám na tebe pár otázek,“ zastavila ho Nikka. „Povídej, dcero, poslouchám.“ „Rozpoutal válku skutečně Arin? Skutečně nás chtěl zničit? Skutečně unesl Ifein?“ Otázky Losfarona zřejmě překvapily o nic méně než ostatní přísedící. „Co tím myslíš? Co je to za hloupé otázky?“ Ptala se Acetie. Losfaron pořád mlčky zíral na svou dceru. „Přísahej otče, že Arin začal válku, že unesl Ifein a že naši rodnou planetu zničil také on,“ trvala na svém Nikka. Ostatní příslušníci její rasy na ni jen němě zírali.

„Tak přísahám, jak chceš, jsi spokojená?“ „Ne, chci si to ověřit,“ překvapila opět Nikka. „Co blázníš, zešílela jsi?“ Ptala se Acetie. „Ať si sundá přilbu a my se mu koukneme do jeho hlavy,“ trvala na svém Nikka. „Taková drzost, nestačí ti má přísaha, dcero? To ti nakukala ona? Já to věděl, že jí nemáme důvěřovat, měli bychom se jí hned zbavit.“ Losfaron vstával a chtěl dát povel ostatním. Nikka si však stoupla před Jesicu. „Čeho se bojíš otče? Že jsi nám lhal, že můžeš za smrt celé naší civilizace ty a že honíš jedinou bytost, která zná pravdu?“ Ostatní Předci jen tiše přihlíželi rodinné rozepři. „Ty drzá huso, co si to dovoluješ?!“ Losfaron vyslal směrem k dvěma ženám výboj, ale Jesica jeho úmysl vycítila a včas vytvořila bariéru. To už byli všichni na nohou, Zar’Khul vyrval z podlahy sedačku a stoupl si před Jesicu a výhružně s ní mával nad hlavou.

„Losfarone, příteli, sundej si tedy helmu a my se podíváme, zjistíme, že to byl jen omyl a tvá dcera se ti jistojistě omluví. Netřeba se hádat, mohlo by to být nakonec to, co náš nepřítel chtěl, ne?“ Navrhl nakonec jeden z Předků. Ostatní pak souhlasně přikyvovali. Losfaronovi nezbývalo nic jiného, než tu potupnou kontrolu absolvovat. Sundal si helmu a ostatní se na něj zahleděli. I Jessica se pokusila ponořit do tajuplného myšlenkového pochodu. Chvíli cítila klid a harmonii Losfarona, po chvíli si ale uvědomila, že to je jen skořápka něčeho většího. Pak se ponořila hlouběji a našla odpovědi, které hledala. Losfaron lhal ve všem. Když se vrátila z jeho mysli a pohlédla na zbylé Předky, viděla, že se dopídili ke stejnému závěru.

„Jak… Jak jsi mohl?“ Koktala Acetie. „Nic nechápete, chtěl nás zničit, určitě, bylo to správné ho pronásledovat,“ hájil se Losfaron. Nekris mezitím proplul k jeho helmě a ponořil ji dovnitř svého těla, aby se k ní Losfaron již nedostal. „Porušil jsi přísahu. Jen ses domníval, navíc neoprávněně. Jsi blázen a my hlupáci, že jsme tě následovali. Nechápu, proč tě vlastně ještě nenašel on sám a nezabil, protože by sis to zasloužil.“ Nikka byla nyní plná zloby. Jesica se jen domnívala, jak velký boj v ní zuří. Určitě ji i napadlo svého otce zabít na místě. Bez helmy by byl proti ní bezbranný.

„Na to je jednoduchá odpověď, milá Nikko,“ ozvalo se za ní. „Slíbil jsem tvé sestře, že mu neublížím.“ Všichni se ohlédli a za nimi stál Brock, jejich dosavadní úhlavní nepřítel. Všichni tam stáli s ústy otevřenými dokořán. „Jak ses sem dostal?“ Ptala se překvapená Nikka. „Snad jste si nemysleli, že by mě nějaká vaše ochrana zastavila, ačkoliv tentokrát nebyla vůbec zle připravená. Škoda, že jste mě na základnu přesunuli přímo vy sami, když jsem se z bojiště teleportoval do vaší lodi. Nemohl jsem ji tedy otestovat naplno,“ Brock se pousmál. Jesica k němu přišla a objala ho. „Nikdo mě nechtěl poslouchat, všichni jste se chtěli jen mstít, je mi líto, kam až to zašlo, kolik u toho zemřelo Arfonů a zástupců jiných ras.“ „Viníka jsme už našli a asi ti dlužíme moc velkou omluvu, Arine Corfe…“ Acetie nedopověděla. Losfaron se vrhl k nějakému spínači.

„Nedovolím, aby se tyhle zrůdy pohybovaly vesmírem!“ Stiskl tlačítko. Základna se začala otřásat. Ač na něj většina předků vyslala energetické výboje, mrtvý padl až po zmáčknutí knoflíku.

„Co se děje?“ Ptal se vystrašený Whoritz. „Generátor podprostoru byl nenávratně zničen,“ vysvětlovala rychle Acetie. „Navíc takovým způsobem, že dost možná zničí celou galaxii, možná vesmír.“ „Jak to?“ Divil se Dorfein. „Ta černá díra,“ ujal se slova Brock. „Měla být už dávno zničená, ale byla Arfony uměle udržena. Není to obyčejná černá díra, víte, jakou dělala neplechu posledně. Aby mě vypátrali, museli ji nějak udržet. To hroucení vás všechny může zabít. Měli byste zmizet, co nejrychleji. Na co čekáte? Utíkejte. Hned!“ Arfoni a Jesičini přátelé se dali na útěk. „Ty také, Jes,“ usmál se na ní Brock. „Slib mi, že se za mnou vrátíš.“ Jesica nechtěla ztratit svého Brocka hned, jak k němu zase přišla. Brock ji dlouze políbil. „Slibuji.“ Jesica se vydala za svými přáteli a Brock spěchal ke generátoru. Jes se ale po chvíli zastavila. Chtěla být s Brockem, ať se stane cokoliv. Nedokázala si bez něj život představit, takže jí bylo jedno, jestli zemře s ním nebo bude žít dále bez něj. Dostihla ho, když si prohlížel obrovskou oranžovou kouli, která tvořila generátor. Brock se ohlédl a spatřil ji. Pak jako by se čas zastavil, ale poznala, co se děje. Brock zrychlil pohyb svého těla a ona udělala instinktivně totéž. Pomalu k ní přicházel.

„Je mi líto, ale nebudu moci splnit svůj slib,“ slyšela Jesica v hlavě Brockův hlas a viděla, jak na ní smutně kouká. Věděla, proč s ní komunikuje telepaticky. Pohybovali se tak rychle, že byli rychlejší než zvuk. Komunikace slovy byla tedy vyloučena. „Proč?“ Odpověděla v myšlenkách Jesica. „Je to moc náročné i na mě a jediný způsob, jak černou díru zničit, je odtud - zevnitř. Takhle máme aspoň ještě trochu času pro sebe. Jak zanikne černá díra, zanikne i tento podprostor a já s ním.“ „Ne, musí to jít i jinak,“ Jesice začala pomalu brečet. „Zůstanu tu s tebou. Do konce, neopustím tě.“ „Je mi líto, ale to nejde. Miluji tě, Jesico, budu žít v tvé paměti a třeba se o mě složí nějaká balada. Budu žít v lidských srdcích navěky,“ utěšoval ji Brock. „Ne, zůstanu,“ trvala na svém.

„Promiň, Jes,“ políbil ji. Jesica zavřela oči a když je otevřela byla na lodi s Dorfeinem a Zar’Khulem. Sledovali z povzdálí černou díru, která se stále zmenšovala, až zanikla úplně. „Kdy se k nám připojí Brock?“ Zeptal se Zar’Khul. Jesica se smutně dívala na místo, kde zmizela černá díra, jako by doufala, že se tam Brock objeví. Nic se ale nedělo. „Nepřipojí, my se jednou připojíme k němu,“ odpověděla nakonec Jesica. Všichni věděli, co to znamená a po zbytek cesty už nikdo nepromluvil.

---

Procházela se po troskách svého domu. Stále je ještě nikdo neodklidil. Připojila se k ní další postava. „Je mi líto, jak to skončilo, Jesico,“ řekla Nikka. Jesica mlčela a pomalu pokračovala v procházce po troskách. „Můžeš jít s námi. Mimo tuto galaxii. Dosáhnout nového poznání.“ „To mi ho nevrátí,“ řekla nakonec Jes. „Nevrátí, nic ho nevrátí. Ani on nedokázal vrátit čas. Ale to ti přece nebere právo na štěstí, ne?“ „Je mi líto, ale asi bych nedokázala být poblíž vás, když byl Losfaron důvodem jeho smrti, neurazte se.“ „Chápu. Kdyby jste si to někdy rozmyslela, Dorfeinovi necháváme přístroj, kterým nás může kontaktovat. Můžete ho také použít.“ „Myslím, že ho nebudu potřebovat, ale děkuji.“ „Nezbývá mi nic jiného, než se s vámi rozloučit, Jesico. Hodně štěstí a nezapomeňte, že on by nechtěl, abyste byla smutná.“ „Sbohem,“ rozloučila se s Nikkou Jesica.

Jesica pohlédla na zem a spatřila něco zázračného. Něco jako znamení – ze země vyrůstala malá květinka. Hned ji poznala. Nevěřila, že by cokoliv živého mohlo přežít útok taktickou zbraní Předků. A přece – Surfein, květina, kterou dostala od Brocka. Zahřálo jí u srdce. „…Dokáže přežít téměř ve všech podmínkách…“ Vzpomínala na Brockova slova. Už rozuměla všemu, co se odehrálo. Brock ji na to připravoval dokonale. Uvědomila si také, že to byl určitě právě Brock, kdo zachránil ji a Zar’Khula před piráty. Tehdy si mylně myslela, že Brock měl strach, když při pádu zavřel oči. Ve skutečnosti se ale určitě soustředil na vytváření štítu kolem lodi. Teď to bylo tak jasné. Až teď, když ji po Brockovi zbyla pouze květinka. „Aspoň ta květina, aspoň ta,“ utěšovala se.

---

„Á můj věrný služebník se vrací,“ řekla postava v plášti v tmavé místnosti. „Ano, můj pane,“ řekl Nekris. „A máš pro mě něco? Něco cenného z té základny?“ Ptala se dál osoba. „Mám helmici, která znásobovala přirozené schopnosti Předků a datapad profesora Dorfeina,“ odpověděl nekron a ze svých útrob vyndal helmici a datapad, kam Dorfein zaznamenával informace o základně. „Výborně, podej mi to,“ neznámý nastavil svou zelenou ruku. Nekris mu bez řečí odevzdal helmu a přístroj. „Ještě uvidíme, Cole, jestli celá Galaxie nebude znát mé jméno, muhahahaha.“ Místností se ozýval zákeřný smích.

TO BE CONTINUED…