Společenství Ushinau

Společenství Klubů Dark Orbitu
 
PříjemPortálGalleryFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení
Poslední téma
» problemy s Realtec HD
Sat Mar 21, 2009 4:29 am pro Anonymní

» Team Speak +POL
Fri Nov 07, 2008 8:05 am pro +POL Grisza81[s7]\POL/

» 100% munice
Sun Oct 12, 2008 1:19 pm pro 2gen-94

» Soutěž návrh
Tue Oct 07, 2008 7:40 am pro 2gen-94

» Nápady a Návrhy
Tue Sep 30, 2008 10:04 pm pro Bacil67[NočníKlub]

» Aukce: rady a nápady
Tue Sep 30, 2008 11:44 am pro red852

» Pár Noob dotazů
Tue Sep 30, 2008 8:01 am pro Bacil67[NočníKlub]

» greenic a skype
Mon Sep 29, 2008 10:10 am pro Greenic

» !!! OHROŽENÍ HRÁČI, NÁVRHY NA VYHAZOV !!!
Mon Sep 29, 2008 9:34 am pro Greenic

October 2018
MonTueWedThuFriSatSun
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    
CalendarCalendar
Statistiky
Je zde 56 registrovaných uživatelů
Nejnovějším registrovaným uživatelem je charlie061990

Uživatelé zaslali celkem 207 příspěvků v 29 tématu

Share | 
 

 Noční klub díl 1

Goto down 
Jdi na stránku : 1, 2  Next
AutorZpráva
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:40 am

„Uděláme ji nějak složitě, nebo jen tak na česneku?“ muž přetáhl tenkou čepel přes opotřebovaný brousek a s kriticky nakrčeným obo-čím zkontroloval ostří. Žena, velký pekáč v rukou, zamyšleně sledo-vala směr jeho pohledu – nůž vypadal víc než jedovatě.
„Já ti nevim. Je hubená, žádný sádlo, bude to suchý… Takže buď jovance s mangoldovými řapíky a Sauce a la Maltaise, nebo něco jednoduchýho. – Třeba ragů.“
Muž dál brousil a ocel vydávala pravidelné svištivé zvuky. Poo-tevřeným oknem vlétla poslední podzimní moucha, z dálky ječela cirkulárka a od sousedů přes zahradu znělka Zlaté Prahy. Žena polo-žila pekáč na stůl, urovnala fald na voskovaném plátně a protáhla si záda; kuchyní vonělo koření a cibule, voskované plátno bylo květo-vané a znělku vystřídala píseň v rytmu prchajícího bizona.
„Ty a ty tvoje maltaise a řapíky,“ muž ono cizí slovo vyslovil ja-ko maltajíííze, „to zas bude trvat dva dny,“ znovu zkontroloval ostří.
„Takže ragú,“ řekla žena definitivně.
„No jo. Pudem se na ni mrknout,“ muž vstal, tupou stranou nože se podrbal na bradě a tiše zabručel: „Ragú, to zase abych škrábal brambory.“
***
Žena se ostražitě rozhlédla a otevřela dveře do sklepa – něco se jí dneska nezdálo, nevěděla co, a to se jí nezdálo ještě víc.
„Nedloubej se tim v zubech!“ alespoň okřikla muže, který právě začal ostrou osobní hygienu.
Co tu babu zase žere? pomyslel si, ale poslušně dal ruku dolů. V chodbě bylo přítmí ředěné jedinou čtyřicetiwattovou žárovkou a skrz pečlivě zavřené kuchyňské dveře sem nepronikla ani Zlatá Pra-ha, ani cirkulárka. U bílé zdi seděl bílý kocour, a když se k němu lidé otočili zády, otevřel blankytně modré oči, zašvihal špičkou ocasu a protáhl se muži pod nohama. Žena se naposledy ohlédla, ale nic zne-pokojivého tam skutečně nebylo, tak jen pokrčila rameny, dveře do sklepa zapadly a v zámku dvakrát cvakl klíč.
***
Schody dolů, ještě jedny dveře a ještě jedny – na těch posledních bylo zvláštní, že byly polepené půlmetrovou vrstvou polystyrenu. V malé místnosti za nimi bylo vůbec mnoho zvláštních věcí.
Žena rozsvítila a v žlutém světle žárovky za drátěným krytem se objevila stará postel s kovovými pelestmi. Na posteli byl flekatý slamník a na slamníku tak desetiletá holčička s rozcuchanými vlasy, obrovskýma očima a stopami zaschlých slz na ušmudlaných tvářích. Kolem levého kotníku měla sešroubovaný okov, od kterého vedl řetěz k bytelné kotvě zapuštěné mezi cihlami – byl dlouhý tak akorát, aby dosáhl k záchodu bez prkénka a rezavému kohoutku trčícímu z omítky.
„Ragú,“ řekl muž.
***
Žena dovřela dveře a polystyren ohavně zaskřípal. Hnědý kocour seděl u hnědé stěny ve stínu jednoho z drátů kryjících lampu – v hnědém štuku se táhl dlouhý světlý škrábanec a kousek nad ním se rozpíjela tmavá skvrna. Přestože obojí mělo být částečně skryté za chlupatým tělem, světlý šrám křížil hnědý kožich a rozpitá skvrna přecházela na kocourovu hruď a levou polovinu hlavy až k uchu. Žena přejela pohledem přímo po zvířeti, ale neviděla nic.
Holčička se schoulila a řetěz zařinčel. Neplakala, věděla, že to Ona nemá ráda. Neplakala, ale třásla se, až kovová postel vrzala.
„Ale jovance s mangoldovými řapíky jsme neměli ani nepamatu-ju,“ žena sundala z hřebíku gumovou zástěru a zamyšleně si měřila holčičku, která sice byla hubená, ale rozhodně ne vychrtlá. „Máme v mrazáku trochu sádla od minule, kdyby se to podlejvalo…,“ sklonila se nad slamník a promnula holčičce koleno, „jen aby nebyla tuhá, je pořád taková vyběhaná. To ty jejich ajrobíky.“
Muž zatím z rohu místnosti přitlačil vysoký řeznický špalek, peč-livě ho nastavil nad kanálek uprostřed podlahy a jednu nohu podložil složeným papírem.
„Tak?“ zabodl nůž do zčernalého dřeva a drnčivý zvuk vytrhl že-nu z kulinářského zamyšlení.
Holčička začala plakat. Byla sice malá, ale o tom, co ji čeká, ne-měla sebemenších pochyb. A i kdyby měla, Ona jí to řekla, už tehdy, když ji sem přivázali. Ona byla horší než On. Mnohem horší.
„Tak co, malá, co tomu říkáš,“ štípla ji žena do lýtka, „tohle bude dneska k obědu – ty si ale asi moc nepochutnáš – a neřvi! – kdo to má poslouchat!“ Holčička další vzlyk zdusila.
Slabá žárovka nade dveřmi zablikala.
„Do háje, kdo to zase votravuje! Zrovna teďka!“ muž vytáhl kudlu ze špalku a schoval ji do kapsy montérkové bundy.
„Du s tebou,“ žena pověsila gumovou zástěru zpátky na hřebík.
„To bude jen Jirka, bude chtít pučit druhý hrábě na listí.“
„Du s tebou, mám dneska špatnej pocit. A stejně jsme zapomněli hrnec na krev.“
Těsně před tím, než zaskřípal polystyren, pojal holčičku pocit, že dole u zdi zahlédla dvě velké, blankytně modré oči.
***
„Dobrý den,“ za dveřmi stála mladá usměvavá žena v oranžové kšiltovce a oranžové kombinéze s nápisem PRAŽSKÁ PLYNÁRENSKÁ, a. s., „pan Václavík?“
„Jo. Co se děje?“
„Pravidelná kontrola plynových spotřebičů.“ Oranžová měla přes rameno nevelký přístrojek, z kterého vedla kroucená šňůra k něčemu, co vypadalo jako mikrofon.
„Dneska?!“
„Dávali jsme do schránek upozornění,“ oranžová pokrčila rame-ny, „za čtvrt hodiny je to hotové,“ skočila panu Václavíkovi do otáz-ky: „Jak dlouho to bude trvat?“
„No jen pojďte dál, slečinko,“ usmála se paní Václavíková a při-hladila si odbarvené vlasy s odrůstající trvalou, „jste tu sama?“
***
„Koukám, bude zabíjačka,“ oranžová slečna kývla k pekáči na stole a kastrolům na kuchyňské lince.
„A možná větší, než by kdo čekal,“ usmála se paní Václavíková a přitom se dívala z okna. Tak sama – a přijela normálním autem, ško-dovkou, zelenou, jakejch jsou miliony, a zaparkovala za Turkovic stodolou, tam co nikdo nechodí a z celý vesnice tam není vidět…
„Dáte si kafe, slečinko?“
„Ráda, ale až to doměřím, zblblo by mi to čidlo,“ oranžová strčila mikrofon na kroucence za sporák a zaujatě sledovala malý displej.
„Dobrý?“ pan Václavík se zvědavě podíval na nicneříkající čísla.
„Ano… Ještě byste tady měli mít…,“ vytáhla z kapsy pomačkaný papír a narovnala ho, „karmu a kotel.“ Papír, přestože pomačkaný, vypadal úředně.
„Karma je na chodbě a kotel… kotel je ve sklepě,“ pan Václavík vrhl na oranžovou ostražitý pohled, ale ta si jeho kratičké odmlky nevšimla – nebyla to ani tak odmlka, jako spíš polknutí.
Nemohl si pomoct.
***
Když za Nimi zapadly dveře, holčička zvedla hlavu a podívala se tam, kde před okamžikem zahlédla modré oči.
Mourovatý kocour se protáhl pod špalkem a vyskočil na postel.
„Kocourek…,“ zašeptala holčička a posadila se.
„Mňau?“ řekl kocour a opatrně jí přelezl na klín. Malá třesoucí se ruka přejela po teplém kožichu a zvíře začalo příst. Holčičku kocou-rova přítomnost nijak nepřekvapila, za dobu, co byla tady v té míst-nosti, viděla i divnější věci – a kdyby se jí někdo zeptal, možná by jí ty divné věci připadaly normálnější než normální věci předtím. A možná by si na ty normální věci ani nevzpomněla.
Jasně fialový kocour předl jako nastartovaná motorka a holčička si nemohla pomoci, ale musela se mu dívat do očí. Kdyby si to uvě-domila, všimla by si, že se poprvé po čtrnácti dnech přestala třást.
„Na kocourka máš hodně velký oči,“ řekla a bůhví proč si vzpo-mněla, že se jmenuje Pavlína. Pavlínka. Tak jí říkala máma, tehdy, kdysi… Maminka… taky měla velké modré oči, jako… jako… Hol-čičce klesly víčka a bezvládně se svezla na slamník. Trošku se usmí-vala.
Fialovému kocourovi přejela po kožichu duhová vlna a vzápětí zčernal.
Ty modré oči, které holčičce před okamžikem připomněly matku, zežloutly a objevil se v nich výraz, že kdyby ho Pavlínka viděla, i po pekle, kterým v uplynulých čtrnácti dnech prošla, omdlela by hrůzou.
***
„Opatrně, slečinko, schody jsou trochu příkrý,“ cvakl pan Václa-vík vypínačem a obtloustle zafuněl. Ze sklepa zavoněla jablka, za-páchla sychravá sklepní plíseň a ještě něco… něco hnilobného.
„Trochu nám netěsní kanál, to víte vesnice,“ paní Václavíková stála za oranžovou slečnou, ruce za zády: „Jakpak se vlastně jmenu-jete, slečinko?“
„Kristýna.“
„Kristýnka,“ usmála se žena. V rukou za zády měla železnou pa-ličku na maso.
***
„To auto odvezeš, než se setmí.“
Pan a paní Václavíkovi se skláněli nad Kristýnou v oranžové kombinéze. Nebylo to tak snadné, jak si představovali, ale s trochou snahy se nakonec zadařilo.
„Koukni, co nám rozbila kompotů,“ kývla paní Václavíková pa-ličkou, na které byl nalepený chumáč blonďatých vlasů.
„No jo, umí nějaký to karáte, musíme si na ni dávat bacha,“ třel si pan Václavík nakopnutou bradu. To, co na jeho padesátiletém těle vypadalo obtloustle, byly převážně svaly – hlavně jejich zásluhou teď ležela oranžová Kristýna ve střepech, láku a nakládaných švest-kách.
„Rozbila i vokurky! A zrovna ty předloňský! Sakra!“ zahrozil pan Václavík ležící postavě, „a ty taky – už by ses s tou paličkou mohla naučit, himl!“
Tělo na podlaze zasténalo.
„Předloňský vokurky!“
„No nic,“ řekla kupodivu smířlivě paní Václavíková – každé uznání jejích kuchařských schopností ji těšilo, a ty předloňské okur-ky se vážně povedly – cvičně švihla paličkou: „Nejdřív tu malou – takhle bysme měli přecpanej chlívek a…“
Nahoře nad schody se otevřely dveře. Vzhledem k tomu, že byly zamčené, to nešlo přeslechnout.
„Přeji hezké dopoledne.“
Ten muž vypadal jako úředník. Propadlé, pečlivě oholené tváře, nenápadný oblek, střízlivá tmavá kravata, volný kabát pod kolena, černý klobouk do očí.
„Sejmi ho, Jindřichu!“ paní Václavíková namířila paličkou jako pistolí. To už ale pan Václavík běžel do schodů.
„Jaké vřelé uvítání! Vím, že venkované jsou pohostinní a bodří lidé, ale tohle jsem skutečně nečekal.“
Přestože úředník vypadal jako hůlka, vzápětí se Jindřichův met-rák kutálel zpátky, jen schody duněly. A paní Václavíková už věděla, proč dnes ten špatný pocit:
„Vstávej, troubo! Musíš ho dostat! On… on… určitě tady není náhodou!“
„Jak pravdivá slova, madam,“ úředník zvolna – tak pružně – se-stupoval k nim a motyky, jíž se Jindřich vyzbrojil, si nevšímal.
Když mu pod podrážkami těžkých bot, na kterých nebylo úřed-nického pranic, zaskřípaly střepy z rozbitých zavařovaček, paní Vác-lavíková zahlédla pod krempou i oči. Také na nich nebylo úřednic-kého pranic. Paní Václavíkové změkla kolena a přitiskla si ruce s paličkou na hruď. Podle očí se pozná, co v kom je, a paní Václavíko-vá – přestože smrti spatřila už mnoho – zjistila, že tolik naráz jí v životě neviděla.
***
Motyka opsala krátký svištivý oblouk.
Dalším zvukem bylo nezaměnitelné ostré mlasknutí, s nímž do-padají tupé předměty do masa – v tomto mlasknutí bylo i nezaměni-telné křupnutí kosti.
Další zvuk opět vydala motyka: odrazila se ode zdi a rozbila je-den ze střepů na ještě menší střepy.
Jindřich Václavík klesl na kolena, oči rozšířené úžasem, a z roz-drcených úst mu visel šlahoun krvavých hlenů.
„Opatrně, ať si nekleknete na sklo, pořezaná kolena bolí,“ úřed-ník zvedl z podlahy okurku, otřel ji o rukáv a opatrně ukousl:
„Výborná, skutečně, všechna čest, paní Václavíková…, mohu vám říkat Heleno?“
„A… Ano.“
„Vypadáte s tou paličkou,“ úředník napodobil zkřížené ruce, „ja-ko jeden egyptský bůh, paní Heleno. Bůh smrti?“
„A… Ano,“ svěsila paní Václavíková ruce k bokům. Ani si to neuvědomila – před očima jí stále probíhal ten kratičký okamžik, ve kterém se úředník – tak jakoby mimochodem – vyhnul motyce a vzápětí úderem pěsti zmrzačil jejího Jindřicha. Tedy předpokládala, že to byla pěst, pohyb byl tak rychlý, že vlastně nic neviděla.
„Postrachu, co tu děláš?! Mám to pod kontrolou,“ ozvalo se od podlahy.
„Hmmm!“ vsunul si úředník do úst zbytek nakládačky, „Kristý-no, rád tě slyším,“ mluvil trochu křupavě, „jak je tam dole mezi švestkami…? Podívej, máš tam zrovna okurku, podala bys mi ji, pro-sím?“ V hlase měl krom křupání i potlačovaný smích. Mladá žena se postavila, na levé tváři proužek krve z rozražené hlavy, na pravé rozmázlou…
„To je jistě bluma v rumu, co máš na obličeji, ochutnej, paní Vác-lavíková je pravý kuchařský mistr,“ Postrach se lehce uklonil stále zkoprnělejší paní domu, „ach ano, a tím se dostáváme k hlavnímu důvodu naší návštěvy. Naší kulinářské návštěvy.“
Panu Václavíkovi blesklo mezi bolestí z rozbité čelisti, zdali se mu to předtím nezdálo – že by v tom hlase vůbec kdy mohl slyšet smích.
„Kde ji máte?“ Ani v Kristýnině hlase nebylo nic, co by kdo chtěl poslouchat příliš dlouho.
Přesto nikdo neodpověděl.
Postrach si protáhl prsty – paní Václavíková si všimla, že má čer-né bezprsté rukavice. Na kloubech pravé byl vytlačený profil zubů jejího manžela.
„Tam! V chlívku!“ zabublal pan Václavík a než slovům bylo ro-zumět spíš jeho ruce, která ukazoval a na jednu z polic, za kterou byly první dveře do tajných částí sklepa.
„No tak se tedy do chlívku půjdeme podívat. Do chlívku. Kristý-no, nepřinesla bys mi prosím aktovku? Je nahoře na chodbě.
Až po vás, přátelé,“ usmál se úředník na Václavíkovy.
***
Na slamníku před spící holčičkou seděl černý kocour a Jindřicho-vi se z jeho očí zvedal žaludek – dal by půl života za pořádnou štam-prli. Hlavně před tím, co chtěl udělat – o co se chtěl pokusit – na nůž v kapse montérkové bundy nezapomněl ani na okamžik.
„To je čtrnáctka, že?“
„Co?“
„Tady,“ zvedl Postrach kotník s okovem.
„Jo, klíč, čtrnáctka, jo.“ S rozdrcenou spodní čelistí se mluví váž-ně špatně.
Když se úředník znovu sklonil nad holčičku, vytrhl Jindřich Vác-lavík nůž z kapsy – věděl, že záda v kabátě nemůže minout.
***
Další děj vnímal jen jako sled diapozitivů:
Záda zmizela.
Zápěstí ruky s nožem obemkl svěrák v bezprsté rukavici.
Nůž zmizel.
„Jindřichu, Jindřichu,“ Postrach zavrtěl hlavou, „hezký nůž, ost-rý… Vy jste pravák, Jindřichu, že?“
„Pra… pravák. Proč?“
„Abyste mohl psát, přece,“ chytil ho Postrach za levou ruku a připleskl ji na zčernalé dřevo řeznického špalku.
„Ani nemohu říci kterápak ručička to byla? – nehodí se to,“ řekl muž s kloboukem a vzápětí se ozval další z charakteristických zvuků: čepel zaražená hluboko do dřeva. Pan Václavík okamžik zíral na neuvěřitelné – na vlastní ruku s nožem uprostřed hřbetu, a pak jeho hlasivky přidaly další ze série charakteristických zvuků.
„Za provedení protihlukové izolace vám mohu jen pogratulo-vat… A! moje aktovka, výborně. Podívej se, Kristýno, prosím, po čtrnáctimilimetrovém klíči.“
***
Potom co odšroubovala a odnesla spící holčičku, vrátila se Kris-týna do sklepního chlívku a pečlivě za sebou zavřela. Napadlo ji, že název je víc než přiléhavý – potící se Jindřich Václavík smrděl téměř nesnesitelně.
„Takže,“ Postrach cvakl zámkem patinované kožené tašky, „něco nezbytného úřadování a pak přistoupíme k hlavnímu bodu dnešního dne,“ vytáhl z aktovky standardní světlezelené papírové desky. To už si on i Kristýna natáhli silné gumové rukavice.
„Takže,“ zopakoval Postrach, otevřel desky a vytáhl několik pa-pírů, „paní Heleno Václavíková rozená Čeřovská, pane Jindřichu Václavíku, vznáším proti vám obvinění z mnohočetných trestných činů únosu, vraždy a kanibalismu. Máte-li k tomu co dodat, řekněte to prosím nyní.“
„Jsme nevinní!“ poprvé v pochmurné místnosti promluvila paní Václavíková. Naprosto netušila, co se bude dít, ale papíry a úřední tón toho člověka jí daly naději, že to přece jen dopadne dobře. Třeba jsou to policajti, nějací divní, ale policajti.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:42 am

„Nevinní, ano, myslel jsem si to. Nevinní jsme do určité míry všichni… Jména vašich obětí číst nebudu, když jste nevinní, jen bych poprosil, abyste mi napsali, co jste udělali se zbytky těl,“ Postrach položil na špalek psací podložku s papírem a propisovačkou.
„Nic jim nepiš, Jindřichu, jsme nevinní! A máme svá práva!“ pa-ní Václavíkové rostlo sebevědomí okamžik od okamžiku. „A vy si to pěkně odskáčete, probodnout manželovi ruku!“
„Pište, Jindřichu, prosím,“ Postrach vyndal z aktovky velké ští-pačky s modrými gumovými rukojeťmi, a Kristýně, opírající se o polystyren na dveřích, se v ruce objevila hranatá pistole.
„Co s těma kleštěma…?!“
„Obvykle je používám na manikúru.“
Jindřich se podíval do stínu pod krempou a začal psát. Bylo toho docela dost, ale měl dobrou paměť, a zbylé kosti vždy zakopával on.
***
„Výborně, výborně… tak jich bylo dvanáct, věděli jsme jen o osmi,“ Postrach vrátil podložku na špalek: „Ještě bych poprosil o datum a podpis – plným jménem.“
Propisovačka zavrzala.
„Teď vy, madam,“ podal papír paní Václavíkové sedící na slam-níku.
„Nic nepodepíšu… a chci svého právního zástupce!“
„Právního zástupce? Asi se přespříliš díváte na televizor, madam. Právního zástupce nemáme… co takhle odborného manikéra? Vy jste také pravačka, že?“ Štípačky kovově zacvakaly – sice naprázdno, ale paní Václavíková podepsala.
„To bychom měli,“ přidal Postrach papír do světlezelených de-sek, psací podložku vrátil do aktovky a zároveň z ní vyndal rozměrné umělohmotné pouzdro:
„Paní Heleno Václavíková, pane Jindřichu Václavíku, tímto vás jménem Nočního klubu odsuzuji k smrti. Bez odvolání.“
***
Jindřich Václavík si připadal jako ve snu: Ten úředník vytáhl z kazety nastřelovací kladivo, nastřelil do stropu dvě ocelová oka a do každého zavěsil jednoduchou oprátku z modrého silonového provazu – pak pečlivě změřil vzdálenost k podlaze a obě trochu zkrátil.
„Poprava bude vykonána ihned. Oběšením.“ To ten neuvěřitelný člověk řekl, když kazeta s kladivem zmizela zpátky v aktovce.
***
„To… to nemůžete! V Čechách není trest smrti! My jsme nemoc-ní! Patříme do ústavu!“
„Ano, možná ano,“ Kristýna dotáhla paní Václavíkové smyčku a zkontrolovala, jak na povadlém krku sedí. Černý kocour ležel na slamníku a pošvihával ocasem. Paní Václavíková měla maso na levé tváři stržené skoro na kost – čtvero škrábanců vypadalo jako od tyg-ra.
Václavíkovi stáli na zelených přepravkách, každý na jedné, a na-pnuté modré oprátky se ve světle žárovky za drátěným krytem mast-ně leskly.
„Bohužel je tu příliš nízký strop, takže se neoběsíte tradičně, zlomením vazu, ale udusíte se. Co jsem kdy viděl, není to příjemné. Omlouváme se,“ řekl Postrach.
„Nemůžete nás popravit! V Čechách není trest smrti!“
„Přestože se začínáte poněkud opakovat, paní Heleno, nezbývá než vám dát za pravdu. Jediný problém je, že tu jsme my – já, Kris-týna a Kocour. A to znamená, že Čechy jsou daleko. Teď – s námi – je tady Noční klub.
Hop.“ Poslední slovo už nebylo pro paní Helenu.
Dva kopance, a dvě zelené přepravky na zeleninu odlétly ke zdi.
***
Když skončilo obvyklé divadlo se škubáním, poulením očí, povo-lujícími svěrači a mokrými skvrnami rozlévajícími se po kalhotách, vytáhl Postrach z aktovky řeznickou porážkovou pistoli a dvě patro-ny. V uzavřené místnosti to dvakrát ohlušivě třesklo.
„Jistota je jistota,“ řekl Postrach, otřel zakrvácený trn pistole a schoval horké nábojnice do kapsy.
***
„Působí to docela směšně, jak vždycky říkáme to: Teď je tady Noční klub!, nebo Jménem Nočního klubu vás odsuzuji k trestu smr-ti!“ Kristýna zvedla z podlahy oranžovou kšiltovku promočenou lá-kem, zpod rozsypaných brambor vytáhla plynařské čidlo a z paličky na maso obrala chumáč svých vlasů.
„Směšně… Možná ano, ale všimni si, oni se nikdy nesmějí.“
***
Nahoře v kuchyni Postrach položil světlezelené desky do pekáče na květovaném ubruse: „Snad to policie nepřehlédne.“
„Jak tohle Kocour jenom dělá,“ Kristýna přišla do kuchyně, tvrdě spící a stále se usmívající holčičku v náručí, „takhle ji uspat.“
„To víš, Kocour.“
***
„Na shledanou, Jindro!“ zavolal Postrach do dveří, okamžik stál, jako by poslouchal odpověď a zavřel. Přes zahradu znovu zavřeštěla znělka Zlaté Prahy a sousedé policii řeknou, že se ten pán v kabátě s Václavíkovými hlasitě loučil.
Hlasitě a přátelsky.
***
„Je to sice záslužná činnost, ale zachraňování holčiček už se mi poněkud zajídá, šla bych radši do něčeho pořádného,“ Kristýna zastr-čila klíčky do zapalování a zelená stodvacítka chytla na první škrtnu-tí. „Zachraňování dětí, to zas bude mít náš spisovatel o čem klapat.“
„Zítra, nejpozději pozítří to myslím zajímavé být začne. Možná až přespříliš,“ Postrach přitáhl holčičce spící na zadních sedadlech deku až k bradě. „Ostatně, aby to zajímavé nezačalo už dnes… bude se ti po té ráně do hlavy dobře řídit?“
„Neměj péči.“
Tmavozelený kocour ležel pod zadním oknem a hlasitě předl.
***
„Vážně Kristýnu sejmula nějaká důchodkyně paličkou na maso?“
„Jo,“ zahihňala se Klára, „tys ji neviděl, když přišla, ale vypadala jako kompot s boulí na hlavě. V kapse měla dvě nakládaný okurky. Fakt! Nekecám!“ Znovu zahihňání.
Opíral jsem se o Kláru v pasáži kina Blaník, pravou ruku na pev-ném zadečku hluboko pod minisukní. Venku se zvolna šeřilo a do zápěstí levé ruky mne zábly hnědožluté kachlíky za Klářinými zády.
„To jí tam dal určitě Postrach,“ předstíral jsem, že své společnici žužlám boltec a dál vedl tichou výzvědnou konverzaci.
„Je to možný, smál se jí celý odpoledne…,“ Klára se hlasitě na-dechla: „Neblbni!“ Nějak jsem se nechal unést a začal jí hníst pozadí až příliš opravdově – na to, že se vlastně nemáme rádi. Co nemáme rádi, jeden čas jsme se dokonce i solidně nesnášeli – přesněji, Klára nesnášela mě.
„Neblbni, sakra!“
Zajel jsem malíčkem pod lem kalhotek a pomalu táhl dolů.
„Máme tu práci, nech toho!“
Zamlaskal jsem jí do ucha a kousl do lalůčku: „Proto to taky dě-lám, musíme vypadat věrohodně – snad si nemyslíš, že mě to baví?“
„Syčáku!“
Zastavil jsem sestup malíčku těsně před tím, než to začalo být skutečně důvěrné.
„Copak, mám pokračovat?“
„Tohle ti nedaruju!“ Klára se prohnula v bocích a začala dýchat poněkud přerývaně. Skvělé bylo, že nemohla dělat nic jiného než tam stát – máme tu skutečně práci a naše laškování není ani zdaleka sa-moúčelné: Za prvé, že se lidé ocumlávají po pasážích, je docela nor-mální, za druhé, pohled na intimnosti nutí většinu ostatních, aby se dívali stranou a aby se v okolí zakleslé dvojice moc nezdržovali, a za třetí, líbajícím se není vidět do obličeje – ani všudypřítomné kamery na Václaváku to nezvládnou.
„Jak to vypadá?“ malíček dojel zpátky nahoru a znovu se dal na sestup a Klára už dýchala fakt docela ztěžka.
„Pět minut,“ levou ruku měla kolem mého krku, tak viděla na ho-dinky, „jen ta Japonka pořád opruzuje.“
„To víš, orientální prasáci,“ zakřenil jsem se jí do ucha a znovu zamlaskal. Jestli to má ráda tak jako já, musí to pro ni být dobrá mu-ka. Na to, aby řekla, ať toho nechám, je příliš dobře vycvičená – ví, že pak bych ji umlaskal.
„A krom Japonky?“
„Jinak dobrý, všechny jsme spolehlivě zahnali – tys je spolehlivě zahnal.“
„To víš, jsem mistr reality.“ Tentokrát se malíček – nečekaně – zastavil trochu níž než předtím, a když se Klára znovu prohnula, na bříšku prstu mne zalechtaly jemné chloupky.
„Ty se neholíš?“
„Tyyy…!!! Tohle schytáš! Jéžiš ty to schytáš! Počkej v Klubu… Bacha, už se to valí!“
Odpolední představení skončilo trochu dřív a v pasáži vypukla obvyklá tlačenice:
„…ty vole, jak mu to Willis nasázel do ksichtu…!“
„…anebo ta holka, jak tomu negrovi skoro ukopla hlavu…!“
„…anebo…!“
Věděli jsme, že náš člověk půjde až tehdy, co odejdou všichni ostatní, věděli jsme, že dnes není večerní představení, a že právě pro-to tu bude. Věděli jsme, že do kina chodí až po začátku, věděli jsme, že vždy sedí v poslední řadě, a věděli jsme, že si nový trhák s Bru-cem Willisem nenechá ujít. Pevný životní rytmus je pro lidi obvykle zdravý: pravidelné vstávání, pravidelné jídlo, pravidelný biograf, pravidelná stolice. Pro běžné lidi určitě ano. Pro šéfa české větve Bílé brigády určitě ne.
Povykující dav se pomalu odvalil.
„Už jdou,“ řekla Klára a její dech byl rázem tichý a klidný, „ale bude problém – je jich víc.“
„Kolik?“
„Pět…, sedm, s Vorožinem osm.“
„Co to sakra je?! To měli bejt bodyguardi, ne celej wehrmacht!“
„Spíš Rudá armáda,“ Klára mi tak mimochodem zasunula jazyk mezi rty – teď byla věrohodnost nejdůležitější.
Ani my nevíme všechno: Vorožin vždy chodil se dvěma gorilami, nikdy ne se sedmi.
„Tři vpředu, cíl, čtyři vzadu,“ řekla Klára.
„Co nevinné oběti?“
„Jen Japonka.“
Pružný lem slabě mlaskl, jak malíček opustil Klářiny kalhotky a spolu s ostatními prsty se obtočil kolem pažby pistole, kterou měla připevněnou na kříži. Ucítil jsem, jak ze závěsu pod mým kabátem zmizela i její zbraň.
***
„Jdi do hajzlu!“ zaječela Klára a odstrčila mě přes celou pasáž. Tím na mě soustředila pozornost všech bodyguardů – to je instinkt:
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:42 am

můžete být sebevycvičenější, přesto vás vždy upoutá rychle se pohy-bující předmět – ne ten nepohyblivý, byť v daném okamžiku daleko nebezpečnější.
Klára jedním plynulým pohybem doklekla na levé koleno, sevřela hranatý glock oběma rukama a mířidla jí vylétla před pravé oko.
Čas se proměnil v hustý med.
***
Rusové stále zírali na mě.
***
První dvě rány rozkřáply hlavu tomu nejvíc vlevo. Byl mrtvý už po první kulce, ale jistota dvojvýstřelu je jistota dvojvýstřelu. V dru-hém záblesku jsem viděl, jak má Vorožin obličej rázem pruhovaný krví.
Další Klářin dvojvýstřel už nebyl tak úspěšný – Rusové nebyli žádná pojízdná střelnice. První kulka minula, druhá prosekla druhé-mu chlapovi krk – vzduch se okamžitě naplnil chraplavým hýkáním a rudou mlhou.
To už jsem střílel i já.
Zasáhl jsem dvoumetrového tlusťocha s kratičkým blonďatým ježkem do břicha – kryl Vorožina vlastním tělem.
Ten s prostřeleným krkem sice šel do kolen, ale to mu nebránilo, aby zpod kabátu nevyhoupl krátký kalašnikov s dlouhým zásobní-kem.
***
Co to sakra je?!?!
Tváří v tvář kalašnikovu med prudce zhoustl – obzvlášť kolem mé ruky s glockem – to mají být bodyguardi, ne začátek třetí světo-vé!
Ještě ke všemu, blonďatý tlusťoch měl neprůstřelnou vestu, s kte-rou si standardní střelivo z mé pistole neporadilo. A co hůř, i on měl kalašnikov.
Prásk! Prásk! Klářin glock.
Další bodyguard zemřel.
Kalašnikov krčního případu rozkvetl ohněm.
Svak! Moje kulka mu prosekla levou tvář a utrhla spodní čelist.
Bezohledně střílel dál.
A tlusťoch začal taky.
Žlutohnědé kachlíky se pod vysokoenergetickými projektily z au-tomatů tříštily jako granáty – ostrá keramická střepina strhla Kláře kůži z půli nosu. Pečlivě namířila, a klečící bodyguard už si krčaře neužije.
***
Bohužel, i zbylých pět Rusů mělo kalašnikovy.
***
„To jsou móresy, každej normální člověk nosí pistoli, ne tohle!“ vztekal jsem se do vřavy a moje střela vyryla tlusťochovi hlubokou rýhu do levého spánku – z krátkého ježka se zakouřilo – druhá mu prosekla vnější část nadočnicového oblouku. Osvobozená bulva se na mne nechápavě vyvalila.
Všechno se odehrávalo tak rychle, že uražená čelist – z nynějšího pohledu – už dávno mrtvého krčaře, se stále točila po podlaze.
Tlusťochovi začala podklesávat kolena – v křeči ztuhlý ukazovák bohužel pořád držel spoušť.
***
Svak! Svak! Plesk!
První dvě kulky zasáhly klečící Kláru do hrudi – viděl jsem, jak jí z oblečení vyrazily dva obláčky prachu a jak ji to odmrštilo dozadu.
Prásk!
Od závěru mé zbraně odskočila další nábojnice.
Jak se Klára zakláněla, třetí kulka ji zasáhla těsně nad horním rtem – to bylo to Plesk! – viděl jsem, jak jí vzadu odlétly vlasy i s kusem lebky.
Prásk! Další nábojnice u závěru mé zbraně. Další bodyguard pod-stoupil závěrečný devíti milimetrový piercing.
Mrtvý tlusťoch dopadl na kolena a konečně přestal střílet.
Bohužel, zbylí tři ne.
***
Pomalu čas, aby dorazily zálohy, pomyslel jsem si.
Žil jsem jen díky klubové vestě: speciální konstrukce dokáže za-stavit i střely z kalašnikovů a dokáže jejich energii rozložit a absor-bovat takovým způsobem, že to vycvičeného člověka ani neomráčí.
Otázka je, jak dlouho to vydrží.
***
Navíc, přestože jsem měl v glocku prodloužený devatenáctiranný zásobník, i devatenáct patron jednou dojde.
Prásk! Prásk!
O dalšího zabijáka z Bílé brigády méně – začínám se dostávat do formy.
Cvak!
***
Věděl jsem, že nemám šanci zásobník vyměnit. Sice se trochu stydím, ale jak jsem to schytal do vesty, na okamžik jsem z mířené střelby přešel na nemířenou, ale o to zběsilejší.
Zpomalený čas se s oním osudovým cvaknutím vrátil do běžného tempa.
„Asi budu muset víc trénovat,“ zazubil jsem se kalašnikovům do očí.
Přestože jsem věděl, že to nestihnu, zkusit jsem to musel.
Čas znovu zmedovatěl.
***
Prázdný zásobník neuletěl ani polovinu cesty k zašlapaným dlaž-dicím, když se stalo něco nečekaného: O Japonce, krčící se za deseti-centimetrovým výstupkem na zdi, jsem samozřejmě věděl celou do-bu – teď jsem odtamtud koutkem oka zachytil rychlý pohyb: Kupo-divu, z kleku udělala něco jako hvězdu.
Zásobník třeskl o zem.
Další dva projektily do vesty.
Bolelo to.
Jak se Japonka točila, její levá ruka dopadla na dlaždice, pravá na Klářin zakrvácený glock.
Svak!
Kulka mi spálila kůži na tváři a usekla špičku levého lalůčku.
Japonka hvězdu neubrzdila a bokem narazila do stěny – pořád by-la hlavou dolů.
Po zdi a sklech butiků se ke mně řítili dva hadi rozprsků – jinak bylo v pasáži už dost špatně vidět: dým se válel jako mlha nad blaty a prach z malty všeobecné přehlednosti také neprospíval.
Přesto jsem si všiml, že Klářin glock zmizel.
Tehdy se mi podařilo vytrhnout náhradní zásobník. Japonka se odrazila od zdi a dopadla na záda.
Klářinu zbraň v rukou.
***
To je marný, pomyslel jsem si do ohlušujícího randálu, to funguje jen ve filmech.
Japonka, jak ležela na zádech, dala ruce za hlavu a začala střílet.
Naštěstí pro mě ruským směrem.
Zásobník v mé levé dlani už byl napůl cesty k pistoli.
Bohužel, hadi vybuchujícího skla to měli mnohem blíž.
***
Pak jsem si všiml něčeho neuvěřitelného: Japonka nejenže stříle-la, ale dokonce se i trefila: kulky zvedly Vorožina do výšky.
Ruce mu jen vlály.
***
Nebyl mrtvý, ale ke své smůle vlétl do cesty poslednímu z hadů. Jeho neprůstřelná vesta byla jistě kvalitní, ale tak jako moje ani zda-leka ne. Hrudník mu vybuchl bílými kusy žeber, a mám pocit, že jeho plíce budou pucovat ze stropu pěkně dlouho.
Pak konečně dorazily zálohy.
***
Kulomet je strašná zbraň. Jen lidé, kteří neviděli rozdíl účinků, si mohou plést kulomet s útočnou puškou nebo dokonce se samopalem. Tenhle se jmenuje Red Baron a je to originál ze slavného rudého trojplošníku ještě slavnějšího leteckého esa první světové války, ba-rona Manfreda von Richthofena.
Vorožinovo už tak rozstřílené tělo se rozprsklo do stran a zbylý bodyguard zmizel v jedovatých čarách fosforových stopovek. Když se znovu objevil, vypadal spíš jako haše než jako poctivá mrtvola.
Všechno se to stalo sice rychle, ale ne natolik, aby mi poslední dávka z jeho samopalu nepřejela přes hruď.
A něco takového se ustát nedá.
***
„Mám pocit, že to nějak přeháníme,“ s kašláním jsem se hrabal na všechny čtyři a lovil z vrstvy rozbitých kachlů glock.
Vysoký muž ve volném oranžovém hábitu sklonil kouřící hlaveň:
„Co je, Tobiáši, proč vám to tady tak trvá?!“
„Co je?! Bylo jich osm, místo tří! Já bych se měl ptát tebe, co je – kde seš!? Zabili Kláru!“
„To mě mrzí, ale nebuď zas tak sebestřednej, tady to asi nebylo slyšet, ale venku jich bylo taky pár – pár hodně… Chudák Klára. Kdo je tohle?!“ muž v oranžovém hábitu ukázal na zvolna vstávající a neskutečně špinavou a uválenou Japonku. Kulometem.
„Nevím, ale zachránila mi život – na rozdíl od tebe –, tak na ni, prosím tě, nemiř, Rozmetale.“
Muž sklonil zbraň a potřásl dlouhým pramenem vlasů, osamoce-ně visícím z temene jinak holé hlavy:
„Tobiáši, někdy seš hrozně nespravedlivej. Musíme jít, takže roz-hodni, co s ní.“
„Mluvíte anglicky?“ zazubil jsem se na Japonku. Vypadala nejen uvaleně, ale i otřeseně. Obličej se ztrácel pod vrstvou prachu.
„Ano, pane,“ překvapila češtinou a lehce se uklonila.
„Půjdete s námi?“
„Jaká je jiná možnost?“
„Zůstanete tady – ale bohužel, viděla jste naše tváře, takže…“
„Rozumím, půjdu s vámi.“
„Myslím, že jste se rozhodla správně. Nemusíte mi sice věřit, ale nic se vám nestane.“
„Možná,“ řekl pochmurně Rozmetal, „Rusové to hnedka tak ne-vzdají. Zdá se.“ Před pasáží prudce brzdil černý mercedes.
***
Pravda, parkovat v zákazu zastavení se nevyplácí. Z kulometem provrtaného auta tekla krev.
Vyběhli jsme na Václavák, a já musel uznat, že se Rozmetal sku-tečně neválel – další automobil hořel převrácený na střeše a třetí stál napříč chodníkem s kapotou srolovanou kulkami, rozervanými pne-umatikami, a skly zbělelými prasklinami a zrudlými nejvzácnější tekutinou. Z okénka spolujezdce visela ruka se zlatými prsteny a krátkým samopalem; z hlavně odkapávala krev. Po kočičích hlavách se válelo několik zmasakrovaných mrtvol a všechny vypadaly rusko-jazyčně…
„Stůjte, občane! Kdo… kdo jste?!“
***
Mladý policista se poté, co se na něj Rozmetal otočil, díval do dýmající hlavně Red Barona.
Trochu ho to zarazilo.
„Hare Krišna, kreténe,“ zpod oranžového hábitu vylétla noha v těžké botě a policejní čepice opsala působivý oblouk. Po takové ráně do hlavy si sotva vzpomene, jak vypadá jeho matka, natož my.
Neběželi jsme, rychlý pohyb poutá pozornost. Jen jsme schovali zbraně a ostrým krokem se dali doleva. Všudypřítomných policejních kamer jsme se obávat nemuseli – přesně s koncem bijáku je postihla záhadná porucha, která přetrvá, dokud nezmizíme z ulic.
Jeden z vchodů máme ve sklepě nedalekého domu.
„Až po vás, slečno,“ řekl Rozmetal. Já jsem zatím odhrnul ples-nivé krabice a zarazil do věkovitého uhelného mouru klíč. Pomalí vlhcí brouci se rozlézali do stran a možná sto let staré a možná stejně dlouho neotevřené kanálové víko se zvedlo – žebřík pod ním je sice rezavý, ale pevný – sám jsem ho předevčírem kontroloval. Zespoda samozřejmě.
„Trochu to smrdí, ale zvyknete si,“ vzal jsem Japonce Klářin glock, počkal, až zmizí i Rozmetal, vklouzl do kanálu a tisíckrát na-cvičeným pohybem nad sebou zavřel.
***
„Mamííí, u mě v pokoji je bubááák! Ale je hodnej.“
„Ale Zdeněčku, bubáci přece nejsou, jdi spát, prosím, ano?“ Sotva třicetiletá žena si sundala brýle, otočila se od monitoru zářícího ztemnělým pokojem a rozcuchala čtyřletému klučinovi v pyžamu vlasy.
„Vím, že nejsou, ale u mě v pokoji jeden je. Vlastně dva. Dvě.“
„Takže to nejsou bubáci, ale bubice? Jakpak se to pozná?“ Žena byla na svého syna pyšná – takovou fantazií nemá žádné z dětí, které zná.
„Mají prsa, mami,“ řekl Zdeněček s vědecky vážnou tváří.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:43 am

„Ale ty rozumbrado!“ zasmála se žena a znovu ho pohladila. „Mám se tam jít podívat s tebou a říct jim, ať jdou pryč?“
„Ne, jsou to hodní bubáci, jen jsem ti chtěl říct, že tu jsou. Mají na hlavách takový černý če… čepice, až takhle,“ naznačil stažení pod bradu.
„Dobře,“ cvrnkla ho do nosu a rozkázala si, že špunta nesmí ne-chat tolik dívat na televizi. Pak se mu zdají takovéhle věci. Podívala se na hodinky: půl osmé a tolik práce…
„Pojď, dej mamince pusu a do postele, ano?“ Líbilo se jí, jak ke všemu přistupuje tak vážně a zodpovědně – tak mlaskavou a mokrou pusu neumí dát nikdo jiný.
„Dobrou noc, mami.“
„Dobrou.“ S úsměvem se dívala, jak odchází, a k počítači se oto-čila, až když klaply dveře.
Zdeněk prošel velkým obývákem s nenápadně vypadajícím, o to však luxusnějším zařízením. Po chodbě kolem ložnice pro hosty do-šel až ke svému pokoji, pečlivě za sebou zavřel, a tam – jeden na posteli a druhý na podlaze pod oknem – seděli dva bubáci.
Otvory v černých maskách bylo vidět, že mají namalované oči a podle oblých křivek to byly skutečně ženy.
***
Když se dveře za jejími zády otevřely znovu, paní domu se ani neotočila, jen se usmála; pak se donutila k nesouhlasnému nakrčení obočí:
„Zdeňku, neměl bys už spát?!“ přes přísný tón byla ochotná ne-chat práce a jít si se synem lehnout, dokud neusne.
Vzápětí se jí kolem úst sevřela černá kožená rukavice a mladý mužský hlas řekl:
„Nazdar podnikatelko.“
Ve zdeformovaném odrazu na monitoru spatřila dvě tváře v čer-ných kuklách.
Brýle zarachotily o klávesnici a rukavice spolehlivě zadusila vy-děšené zaječení.
***
„Takže nejdřív šperky, pak hesla k účtům, pak ostatní zajímavos-ti.“
Ležela na zádech, jeden z mužů jí seděl na břiše, ruce měla oce-lovými pouty přicvaklé k noze půltunové knihovny. Druhý maskova-ný muž jí zatím sundal trepky, a ten, co jí seděl na břiše, jí vystřelo-vacím nožem rozřezal a stáhl punčochy. Ústa měla omotaná lepicí páskou, a jen myšlenka na syna ji držela při vědomí. Stejně si ale – tak chladně – uvědomila, že se nejspíš počůrá.
Stojící muž – ten s mladším hlasem – přinesl černý vak a vyndal z něj… Už ten přístroj někdy viděla, ale zapomněla, jak se jmenuje.
Místností zavoněl benzín.
„Seznamte se, paní podnikatelko, tohle je letlampa,“ muž se za-chechtal, klekl si a začal usilovně pumpovat malým táhlem na pří-strojku. Pak benzín zavoněl daleko pronikavěji, škrtl zapalovač, a po chvíli se letlampa frčivě rozhořela.
„Zjistil jsem, že se lidem mluví líp, když nejdřív poznají trochu bolesti. Jen málokdo to riskne podruhý. Jen málokdo nám lže,“ řekl muž s letlampou. Ten, co jí seděl na břiše, jí přitiskl kolena ke kober-ci.
Žena už věděla, kdo to je. Jednou za čas jsou toho plné noviny – fotky vynášených rakví, bledé obličeje policistů, pohřební vozy… Mezi lidmi se šuškalo o nohách ohořelých na kost, o vydloubaných očích…
Nikdy tomu nevěřila. Teď už ano.
Také se šuškalo, že potom, co zloději dostanou, co chtějí, umučí oběti k smrti.
Jen tak pro zábavu.
Počůrala se.
***
Muž s letlampou nespěchal – líbil se mu strach, miloval ho. Nejdřív jen lehce přejet plamenem chodidla – všichni si myslí, že je to strašné; nevědí, jak strašné to je vteřinu, deset vteřin, jak pod kůží taje tuk, jak hoří a jak bzučivě odkapává na podlahu… jen kdyby to tak nesmrdělo. Muž s letlampou ucítil vpředu v kalhotách příjemný tlak.
„Ahoj chlapci,“ ozvalo se mu za zády.
***
Muž s letlampou si nejprve myslel, že se dívá do zrcadla – stejná černá kukla, stejné černé oblečení… Jenže zrcadlo obvykle nemluví ženským hlasem.
A nekope vás do rozkroku.
***
Nový zakuklenec chytil rotující letlampu a jedním rázným pohy-bem ji zhasl.
Žena na podlaze si všimla, že nový zakuklenec má na hrudi cha-rakteristické obliny. Jeho… její hlas – přestože si uvědomovala, že maska promluvila – neslyšela – slyšela jen všepohlcující hučení letlampy, přestože ta už zhasla.
Zakuklenkyně, zakuklenkyně, zaku…! točilo se jí hlavou v stále šílenější spirále.
Muž, který ještě před okamžikem svíral plamen, se kroutil na podlaze a všemi otvory v masce se mu valily zvratky.
„Vstaň z ní.“ To řekla další zakuklená postava – také ženským hlasem.
„Ženský!“ v dlani druhého muže se znovu objevil vystřelovací nůž.
„Slyšela jsem, že vystřelovací nože nosej chlapi, co ho maj krát-kýho,“ řekla první maskovaná a položila letlampu na konferenční stolek.
„Já ti ukážu, jak ho mám…!“
Žena ležící na podlaze zahlédla jen dva žluté plameny – až na oči byl velký kocour černý jako noc. V jednom okamžiku tam nebyl, v druhém spatřila – v naprosto ostrém detailu – jeho tlapku s dlou-hými zakrvácenými drápy. V tom samém detailu ustrnul ve vzduchu i lesklý vystřelovací nůž.
A čtyři utržené prsty.
„Omlouváme se, paní Sladká, ale musely jsme je chytit přímo při činu – o Zdendu se nebojte, spí a o ničem neví,“ jedna z maskova-ných žen jí sundala náplast z úst a odpoutala od knihovny; druhá zatím svázala oba zloděje – tomu s utrženými prsty dala na paži ige-litový sáček a bručela při tom:
„Kocoure, Kocoure, taková velká kočka, a pořad děláš nepořá-dek.“
Paní Sladká si stále připadala jako někde úplně jinde: ta útlá žena ji zvedla jako dítě a položila na pohovku:
„Víte, musím vás poprosit, abyste o nás nemluvila – nikdy a s ni-kým,“ sedla si vedle ní a vzala ji za ruku, „nejsme sice policie, ale mohu vám zaručit, že jste byla poslední, koho tihle dva napadli – už nikdy nikomu neublíží.“
„Co-co s ni-nimi uděl- uděláte?“
„Radši to nechtějte vědět,“ žena ji pohladila po tváři a omotala kolem boků přehoz – paní Sladká si až teď uvědomila studené mokro svého spodního prádla.
„To nic, to se stává,“ žena sáhla pod přehoz, „zadek nahoru!“ a stáhla z ní všechno naráz.
„Teď budete spát, nechci, abyste nastydla.“
Teprve teď se paní Sladká rozplakala.
„No jo, no jo,“ zas to pohlazení. „Až se vzbudíte, bude vám mno-hem lépe. Kocoure!“
Pak už paní Sladká viděla jen velkou fialovou kočku s nádherný-ma zelenýma očima, jako dvě hvězdy, jako…
***
„Už spí.“
„Fajn, doufám, že přestane koktat… Musíme tady trochu uklidit, sleduju.“
Čtvrtý prst hledaly skoro deset minut.
***
„Panebože, já smrdím!“
Oranžové roucho bylo do pasu obalené zeleným slizem a použi-tým toaletním papírem.
„To teda smrdíš,“ zachechtal jsem se.
Rozmetal se před chvílí zapletl do hábitu a sklouzl z chodníčku do stoky. Kdyby ho Japonka nezachytla, vypadal by daleko, daleko hůř. Kdyby pustil kulomet, nenateklo by mu ani do bot – ale on by se do toho radši potopil celý, jen aby zbraň uchránil. Ví, že to může být jediný rozdíl mezi naším životem a smrtí.
A to je to hlavní. Stejně jako já je i on Noční klub.
***
Vím, zní to směšně, když se to takhle řekne, ale opravdu nikdo, nikdo se tomu nesměje. Mrtví se obvykle nesmějí.
***
Rezavým poklopem jsme se protáhli do sestupové šachtice – Rozmetal musel jít poslední, kdo by se taky chtěl plazit po něm.
„Musím také?“ zeptala se Japonka, když uviděla úzký černý otvor téměř uzavřený pavučinami – šachtice byly vybudovány tak, že se opticky jeví ještě užší, než ve skutečnosti jsou; pro člověka vypadají naprosto neprostupně.
„Ano,“ řekl jsem a dopnul si límec kabátu.
Sestupové šachtice jsou jedním z důvodů, proč musíme být štíhlí – jsou to jediné cesty dolů, do staré kanalizace, a ještě níž, do středo-věkých katakomb a tunelů. Přesněji řečeno, šachtice jsou jediné časté cesty – jsou samozřejmě i pohodlnější vstupy, jenže jich není moc a obvykle jsou jinde, než zrovna potřebujete.
Tahle šachtice byla tak úzká, že jsem musel dát ramena na štorc, abych se protlačil. Jsou tak úzké proto, aby nikdy nikoho nenapadlo do nich lézt – i když, pravda, občas tam dole narazíme na nějakého zvědavce… na zvědavého kostlivce. Stačí tři dny bez jídla a smečky potkanů vás strhnou jako vlci. Šachticím se sestupové neříká jen tak pro nic za nic: cest vzhůru je vždycky podstatně méně.
Dopadl jsem do suchého písku, sloupl závěj pavučin z hlavy a otřel sklo na čelovce, takže se prudce rozsvítilo.
Celé okolí se zachvělo, jak někde poblíž prohučelo metro.
Japonka dopadla do dokonalého parakotoulu. Chytl jsem Rozme-talův kulomet a pak jsme byli všichni.
Chvíli jsem šel v čele, ale jako obvykle, když jdu tady spodem, zabloudili jsme.
„Seš trouba, Tobiáši, jestli kvůli tobě zmeškám Taťánu…! Tudy,“ mávl rukou Rozmetal. Pokrčil jsem rameny: on je jeden z Původních, jim pohyb tady tím chaosem tunelů, polozborcených průlezů a ve skalách vysekaných myších děr připadá naprosto samozřejmý. Mně sice taky, ale holt občas ztratím směr.
***
Po půlhodině jsme došli ke dveřím. Rozmetal si otřel palec o ru-káv a přitiskl ho na nenápadnou plošku vedle veřejí. Chvíli se nic nedělo, ale pozornější člověk by si všiml, že i v neširokých proudech světla našich čelovek je okolí podezřele od sazí. Občas se některý ze zvědavců doplazí až sem, potkani nepotkani, a uklízet jejich zuhelna-tělá těla není žádný med. Ochrana Klubu je priorita číslo jedna.
Dveře se otevřely.
„Zdar Jane,“ řekl jsem.
Starý muž kývl – co si vzpomínám, nikdy jsem ho neslyšel mlu-vit, a to tu žiju od svých osmi měsíců. V rukou měl plamenomet a díval se na Japonku; z iniciační trysky vyrazil modrý plynový plamí-nek.
„To je v pořádku, Jane, přivádí ji Tobiáš,“ řekl Rozmetal.
Plamen – trochu neochotně – zhasl a starý muž ustoupil stranou. Vím, že by bez zaváhání upálil kohokoli. Vím, že kdyby nepřítel prorazil dveřmi, on tu vždy bude a já a všichni ostatní budeme mít čas se ozbrojit a zahájit protiúder. Vím, že on by přitom zemřel, a vím, že on to ví také. Jan a jeho synové hlídají oba vchody do Noč-ního klubu. Jsou čtyři, aby se mohli střídat, a nikoho z nich jsem ni-kdy neslyšel mluvit. Nemluví, není to třeba – jejich život je jasný – hlídají vchody, stejně jako jejich předci, a jejich předci a jejich… už víc než sedm set let.
Dlouhé vyšlapané točité schodiště (stáčí se doprava – je ještě z dob mečů, aby se dalo dobře bránit), dveře, velká rohož na čištění bot, ještě jedny dveře a po pachu podzemí naprosto jiný svět.
S osudem smířené Japonce se rozšířily oči: měkký koberec, staré obrazy, vůně dýmkového tabáku, tmavé barvy, mahagonové obklady zdí, kazetový strop…
Když jsme prošli chodbou a korálovým závěsem, Japonka pře-kvapením řekla něco jako: „Kuňk!“

Noční klub je svým způsobem opravdu noční klub – sice přísně soukromý, přesto ale ano. Dlouhý bar z leštěného dřeva, dlouhý stůl, několik kulatých stolků, starožitné židle, piáno (křídlo, pravý kon-certní Stenway), další obrazy, krb… V polici za barem nejsou lahve a sklenice, ale knihovna. Tedy, nějaké lahve a sklenice tam jsou taky.
„Koláčku, nahráls mi Taťánu?! Tady ten trouba dole zase zablou-dil!“
„To víš že jo, Rozmetale, jak bych mohl zapomenout,“ usmál se
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:43 am

starší podsaditý muž s věnečkem šedých vlasů kolem skrání.
Sundal jsem si rozstřílený kabát (i s většinou špíny) a pověsil ho na věšák.
„Co jste to tam dělali, proboha? Měli jste odstranit jednoho zlo-čince a přitom děláte z Prahy Bejrút! A kde je Klára?!“
„Taky tě rád vidím, Postrachu,“ řekl jsem.
„Kterej z vás zase spadnul do sraček? Rozmetal! To jsem si moh-la myslet!“ narovnala se za barem Kristýna, hlavu obtočenou bílým obvazem – takže to s tou paličkou asi bude pravda.
„Jdu se převlíci,“ podal Rozmetal kulomet muži v umaštěné ko-žené zástěře – vynořil se ze dveří vedle krbu, jen zaslechl naše hlasy.
„Tobiáši?“
Podal jsem mu svůj i Klářin glock. Tím jsem vlastně odpověděl.
„Tak Klára…“ Postrach se odmlčel, „nepředstavíš nám slečnu, Tobiáši?“
„Hmmm… slečno?“ usmál jsem se na Japonku, „představila bys-te se nám, prosím?“
„Hanako Dlouhý,“ Japonka se uklonila.
„Hezké jméno,“ řekl Postrach a všichni se dívali na mě.
„Zachránila mi život. Myslím, že střílí líp než my všichni dohro-mady.“
Noční klub omyly netoleruje: zemřít pro ostatní je normální. Ohrozit ostatní – potom je normální zemřít. Ale to jsem věděl, už když jsem Rozmetalovi nedovolil, aby ji zastřelil v pasáži.
Ticho se trochu natahovalo.
„Kristýno, ukaž slečně Hanako její pokoj a postarej se jí o šaty, prosím,“ řekl Postrach. Noční klub nemá velitele, nebo tak něco, ale Postrach je nejstarší z Původních.
Všichni jsme si oddechli (já nejvíc) – ještě nikdy jsem do Klubu nikoho nepřivedl, a vlastně, co si pamatuju, za mého života se to sta-lo jen dvakrát.
Janovi synové, tak nenápadně stojící v obou východech z hlavní místnosti, zmizeli.
Věděli, že já bych neutíkal.
Hanako si ničeho nevšimla, krusta špíny na obličeji jí popraskala úsměvem, uklonila se Postrachovi a odešla s Kristýnou.
„Co si dáš k jídlu?“ vykoukl ze dveří kuchyně náš kuchař – jme-nuje se Tomislav.
„Dej mi prosím tě jen polívku… nemáme náhodou knedlíčkovou? Jo? Dík. Jsou tu někde noviny?“
„Chytej,“ hodil mi Postrach ranní Timesy a večerní Večerku.
„Dík.“
Zašel jsem si umýt ruce a posadil se na své místo u dlouhého sto-lu. Než mi Tomislav ohřál a donesl jídlo, četl jsem si Večerku. Na-příklad o tom, jak dnes odpoledne donesl neznámý muž do motolské nemocnice čtrnáct dní pohřešovanou Pavlínu T. Dítě prý trpí částeč-nou ztrátou paměti, jinak je naprosto v pořádku. Každý, kdo dnes krátce po dvanácté viděl v okolí motolské nemocnice tohoto muže – kresba člověka v klobouku do očí a tříčtvrtečním kabátu – nechť to neprodleně hlásí na nejbližší policejní stanici.
V novinách byla také senzační zpráva o dvojité vraždě v nejme-nované vesničce poblíž východního okraje Prahy:
…nesmírná brutalita, s níž byli starší manželé doslova popraveni, klade naší policii další z otevřených otázek…
„Brutalita klade policii další z otevřených otázek,“ řekl jsem na-hlas a zavrtěl hlavou.
„Jo, to i ty snad píšeš líp,“ řekl Rozmetal.
„Á, pan plavec v hovnech promluvil,“ namířil jsem na něj lžíci, „cos to na sebe napleskal? To i ten kanál smrděl líp!“
„Ha-ha-ha, závidíš mi moji kolínskou!“
„Co si dáš k jídlu?“ Tomislav je s tou výživou někdy otravný.
„Taky polívku. Ale víc.“
Rozmetal byl oblečený už normálně, i nalepovací cop zmizel, zů-stalo mu po něm jen červené kolečko vzadu na hlavě. Dneska v tom hábitu měl těžkou roli – výstředním zjevem poutat pozornost, aby-chom s Klárou mohli případně utéci. Výstřední oblečení má pravda i výhodu: až ho budou popisovat, všichni řeknou, že měl oranžový kaftan, holou hlavu a cop do půli zad – na jiný detail si nikdo ne-vzpomene.
„Chceš s knedlíčkama jako Tobiáš, nebo boršč?“ Vážně je otrav-ný, ale vaří výborně.
„Teď neruš, Tomislave,“ Rozmetal zrovna zápasil s dálkovým ovladačem.
„Ukaž,“ natáhl jsem se, vzal mu přístrojek a pustil záznam jeho jediného oblíbeného televizního pořadu – vlastně jen kvůli tomu snad máme televizi i video.
„Tak jakou?“
„Knedlíčkovou, na ruský jídla dneska nemám… Ta-ťá-na! Ti-cho!“ nesouvisle vydechl Rozmetal. Tomislav pokrčil rameny a ode-šel – teď nemělo smysl na Rozmetala mluvit, to vědí všichni. Nor-mální lidé se dívají na předpověď počasí kvůli počasí, Rozmetal se dívá na Taťánu Míkovou.
„Dneska jí to sluší, Tobiáši! Dívej, dívej!“
„Jo, to jo.“
„Tyhle šaty jsou možná ještě hezčí než ty černý.“
„Určitě.“
„A ten rozparek!“
„Mhm.“
Z chodby se ozval rozruch.
„Kruci…!“ zaklel Rozmetal a vypnul video, „tady není klid! Ni-kdy tady není klid!“
Závěsem prošly dvě vysoké ženy v přiléhavých černých kombi-nézách, blonďaté vlasy spláclé dlouhodobě nasazenými kuklami, na špičkách nosů otlačenou osnovu látky.
„Kamilo, Mazlíku, ahoj. Co si dáte k jídlu?“ řekl Tomislav.
***
„Ahoj všichni.“
„Ahoj holky.“
Já jsem měl zrovna plnou pusu horkého knedlíčku, tak jsem jen mávl.
„Máte je, Kamilo?“ Postrach sklapl displej notebooku.
„Máme dva.“
„Měli být tři,“ Postrach si nespokojeně poklepal na čelist: „V ja-kém jsou stavu?“
„Jeden už asi moc dětí nenadělá, druhému Kocour utrhnul čtyři prsty.“
„Na to, že jste je dostaly vy dvě, jsou docela OK,“ řekl Rozmetal.
„I ty rozumbrado,“ zašklebila se na něj mladší z obou žen. Té starší bylo k osmadvaceti a byl to skutečně kus – štíhlá blondýna s dlouhýma nohama a moudrýma očima. Ovšem, jestliže ta starší byla kus, ta mladší byla ten typ krásky, kdy stačí letmý pohled a vysychá v ústech, třesou se ruce a podlamují kolena – říká se, že naprostá dokonalost už není hezká, ovšem, co se říká, když je něco dokonalej-šího než dokonalé…
„Dáte si s knedlíčkama, nebo boršč?“
„S knedlíčkama,“ řekly dvojhlasně.
„Nechaly jste je v autě?“ Postrach vstal a protáhl si záda.
„Ano, jsme v pátý garáži.“
„Pojď, Koláčku,“ pleskl Postrach podsaditého muže do ramene, „skočíme pro ně. Tohle bych chtěl dneska dořešit.“
„Stav se potom u mě, Tobiáši, uděláme něco s tím uchem,“ když šli kolem mě, chytil mne Koláček za bradu, natočil si můj ustřelený lalůček ke světlu a posunul si brýle. To, že jsem se celý pobryndal polévkou, ho vůbec nevzrušovalo.
„Koláčku, nezlob!“
Zatřásl mi hlavou a usmál se. Jeho ruce mne fascinují už odma-lička – neznám nikoho, kdo je má tak velké a silné, Vím, že by mi jediným stiskem dokázal rozdrtit lebku.
„Dostala se ti do toho v kanále špína, pozor na to,“ pustil mě, „a mrknem taky na žebra,“ – tím okomentoval mou prostřílenou košili.
„Já se mu na to mrknu.“
„To zrovna! Padej ode mě, Mazlíku, švihej,“ píchl jsem mladší z blondýn prstem do břicha.
„I ty netykavko,“ vyklonila se a naznačila nad stolem zpomalený kop.
„Strč si tu nohu do zadku, padá mi z toho něco do polívky!“ zvedl hlas Rozmetal.
„Ummm!“ Vzpomněl jsem si a rychle polkl, „Postrachu, mám trochu problém.“
Postrach si dorovnával klobouk a zpod krempy po mně bleskl očima.
„Klára na sobě bude mít mé otisky prstů.“
„Kde, prosím tě?“ řekla Mazlík a sedla si na své místo.
„Na zadku.“
„Úchyle!“
„Jakej úchyle, to je normální, sahat holkám na zadek.“
„Já ti dám normální…!“
„Dost,“ řekl docela tiše Postrach.
Ztichli jsme jako zaříznutí.
„Stejně bychom pro Kláru šli, takže pro ni zajdeme ještě dnes v noci. Nejdřív ale musíme vyslechnout ty dva, aby nám řekli, kdo je ten třetí, co s nimi chodil krást. Pro toho také budeme muset zajít ještě dnes. Vy se zatím najezte, pak všichni dolů – Tobiáši, vezmi tam Hanako… Pamatuješ si pravidla, doufám?“
„Ano,“ řekl jsem. Protože jsem ji přivedl, nesu za Japonku zod-povědnost.
„Počkej, počkej! Tobiáši, Klára je…?“ Mazlík mi položila ruku na rameno.
„Bylo jich osm místo tří.“
„Ale to mě mrzí,“ Mazlík se naklonila a pohladila mě po tváři. Mám z těchhle jejích důvěrností trochu husí kůži – přestože vypadá jako supermodelka, je to jeden z nejnebezpečnějších lidí, jaké znám.
Postrach s Koláčkem odešli a Tomislav donesl další dva talíře po-lévky: „Taky byste mohli chodit naráz,“ bručel, „kdo se s tím má pořád ohřejvat.“
„Dík,“ usmály se na něj obě.
„Hanako, Tobiáši?“ podívala se na mě přes stůl Kamila.
„Japonka, zachránila našemu ostrostřelcovi hýždě, tak ji vzal s sebou,“ řekl Rozmetal.
Radši jsem mlčel.
„Tobiáši, pistole,“ přinesl mi muž v umaštěné zástěře můj glock a několik zásobníků.
„Vy jste nestřílely, holky?“ zaklepal jim na opěradla.
„Ne, Teodoriku. Jen ruční práce.“
Muž v zástěře odešel. Reflexivně jsem zbraň zkontroloval, vyndal a znovu zasadil zásobník – tentokrát standardní sedmnáctiranný. Vě-děl jsem, že je to zbytečné, protože Teodorik je jeden z nejlepších zbrojířů na světě. Hranatá smrt byla vyčištěná a měla vyměněnou hlaveň a úderník – kdyby mě chytli policajti, nikdo by mě podle ní nemohl spojovat s dnešním masakrem v pasáži.
S posledními sousty polévky přišla Kristýna s Hanako. Mazlík ti-še hvízdla a Kamila na ni pohoršené nakrčila obočí.
„Přeji dobrý večer,“ řekla Hanako a uklonila se.
I já jsem málem hvízdl – předtím, uválená, v pytlovitých šatech, s obličejem obaleným špínou, mi přišla jako normální Japonka – teď jsem viděl, že je něco, čemu Němci říkají die orientalisch Schonheit*. Že je na Japonku dost vysoká jsem si všiml už prve, ale že je míšen-ka, ne, – a míšenky orientálců a bělochů jsou nejhezčí ženy na světě. Jemně vystouplé lícní kosti, velké modrozelené oči, evropský nos, úžasné bílé zuby, ještě úžasnější rudé rty, rovně zastřižené černé vla-sy, štíhlé boky, pětadvacet let…
Rozmetal hlasitě polkl.
„Aspoň jednu chybu jsem dneska neudělal,“ položil jsem lžíci.
„Co si dáš k jídlu, Hanako?“ řekl Tomislav – z jeho pohledu není nic důležitějšího, než do někoho pořád cpal něco nutričně vydatného – jedno kdy, jedno do koho.
„Děkuji za laskavost a omlouvám se, ale já nejím.“
„Všichni jedí!“
„Ano, jistě, ale já mám bohužel… diet? Je to tak správně česky?“ Podívala se na mě a usmála se, až se mi zpotily ruce. Když mluvila déle, byl v její češtině zřetelný přízvuk a „r“ vyslovovala s jistou námahou.
„Dietu? Jakou? Uvařím cokoli, jsem na to zvyklý,“ Tomislav se zamračil na Kamilu, která věčně bojuje s postavou.
„Já mám medicínskou, musím vařit sama z… z japonských věcí. Omlouvám se velice, že nemohu přijmout vaši štědrost, pane, ale postihla by mne alergická reakce vážna… tedy vážná alergická reak-ce. Bych mohla i zesmrtnout.“
„Tak zesmrtnout,“ zatvářil se Tomislav.
„Ano,“ znovu se usmála – Rozmetal a Mazlík na ni zasněně hle-děli; a dokonce i Tomislav tomu úsměvu uvěřil: sice s bručením, ale odešel: „Dieta, dieta, samá dieta! Musej mít sílu, a přitom jsou samá dieta, z Pátera Koláčka by si měli vzít příklad, diety…!“ zmizel v kuchyni.
„Posaď se, Hanako,“ přistrčila jí Kristýna židli a na baru zazvonil
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:44 am

zelený telefon – je tam ještě modrý a černý – vstal jsem a zvedl to. Postrach.
„Ano, jdem. Hned. Jo,“ položil jsem sluchátko. Kamila s Mazlí-kem zrychlily práci lžic.
Rozmetal se zvedl a zakřupalo mu v kolenou: „Takže výslech, to zas bude,“ povzdechl si.
„Hanako, jdeš s námi?“ zaklepal jsem nehty po sluchátku.
„Jistě, pane Tobiáši,“ znovu se usmála. Takže není ani hloupá – velmi přesně chápala, o co jde. Ona zachránila život mně, já jí – to spojuje.
„Stačí Tobiáši,“ usmál jsem se také – zjistil jsem, že na ni se prostě nejde neusmívat.
„Bacha, aby taky neměla na zadku otisky prstů,“ zašeptala Maz-lík.
***
Cestou po schodech jsem se snažil Hanako připravit na to, co nás čeká. Jenže na tohle nejde připravit nikoho.
Výslechová místnost je hluboko pod Klubem, v prostorách, do nichž se nedá dostat odnikud zvenčí. Středověké prostředí klenutých katakomb a očouzených stropů, plesnivý zápach a neustálé slizké odkapávání vody ladí přiváděné odsouzence na správnú notečku, jak říkává Mazlík. Ona jediná chodí na výslechy ráda – přesněji řečeno na výslechy mužů. Podezíral bych ji, že je tak trochu sadistka, kdy-bych netušil, co ji potkalo kolem sedmého roku života.
***
Všechny výslechové místnosti smrdí, a už jen ten zápach rozva-zuje vnímavějším lidem jazyky.
Hanako nakrčila nos a trochu vyděšeně se podívala na promoče-ného muže s páskou přes oči, vestoje připoutaného ke zdi; Páter Ko-láček se synem mu zrovna dotahovali okovy na nohou. Zatímco Ko-láček s funěním a šklebením vstal (bolí ho kolena), mladý Koláček mužovi podvázal nohavice nad kotníky. Rozesadili jsme se na lavice u stěny tak, abychom dobře viděli, a Páter Koláček si na přenosném pultu začal rozbalovat nevelké pouzdro z černého sametu.
Postrach seděl na osamocené židli za stolem proti vyslýchanému a pročítal složku v světlezelených kancelářských deskách; od ka-menné podlahy záblo do nohou a muž u zdi slabě páchl zvratky a hlasitě drkotal zuby. Když na něj mladý Koláček namířil dva velké reflektory a rozsvítil, z mokrých šatů se začalo kouřit. Páter Koláček mu sundal pásku z očí.
„Pan Stanislav Hlavatý?“ položil Postrach otevřenou složku na stůl.
Muž u zdi mžoural do světel: „Kdo jste? Potřebuju doktora.“
„Pan Stanislav Hlavatý?“ zopakoval Postrach otázku zdánlivě stejným tónem, ale v hlase měl něco, z čeho mě mrazí; jednou se mi přiznal Páter Koláček, že i jeho.
„Jo, jsem Stanislav Hlavatý, policajte. A co. Víc ti neřeknu, do-kud mi nepřivedete doktora.“
Pan Hlavatý – jako ostatně většina z těch, kteří nám padnou do rukou, špatně vyhodnotil situaci. Všichni si pořád myslí, že jsou v Čechách. Postrach je někdy až nelidsky trpělivý:
„Stačí, když nám řeknete jméno třetího společníka, který se s vá-mi zúčastnil osmi z vašich přepadení. Víme, že je to jeden ze dvou vašich přátel, ale potřebujeme jistotu.“
„Polib si, policajte!“
Tohle nikdy nepochopím, proč se ti lidé chovají jako kreténi – připoutaný u zdi a nadává. Asi to mají z televize.
„Doporučuji vám, abyste odpověď ještě jednou uvážil. Příště už se vás zeptá pan Koláček.“
„Seru na vás!“
Rozmetal zavrtěl hlavou.
Kamila zklamaně vydechla.
Hanako se tvářila orientálně.
Mazlík si poposedla.
***
Na zdi vpravo a vlevo od mužovy hlavy byly dva železné držáky s plochými oky. Mladý Koláček vzal z pultu široký řemen a provlékl ho tak, že panu Hlavatému obepnul čelo – zatím zvolna.
„Co to děláte, hajzlové?!“ zaječel muž. „Mám svý práva!“
Zajímavé, u této zdi si na práva vzpomene každý – hlavně na ta svá.
Páter Koláček ho chytil levou rukou za bradu a přitiskl pravou tváří k cihlám. Přestože se panu Hlavatému svaly na krku napínaly jako provazy, nezmohl nic. Druhou rukou Páter srovnal a dotáhl ře-men, Mladý Koláček ho chytil za konec, dopnul a zahákl za hřeb zdánlivě nelogicky vystupující ze stěny.
„Jaááu!“ zaprotestoval muž – na víc se nezmohl, hlavu měl fixo-vanou tak pevně, že mohl sotva koulet očima; na bledé pokožce měl rudé otlačeniny po Páterových prstech.
„Co chcete dělat?! Varuju vá…!“
Páter mu otevřel ústa a mezi zuby vtlačil už notně okousaný dře-věný roubík. Poodstoupil, posunul si brýle a založil ruce na hrudi: „Takže, pane Hlavatý, co bude následovat: nyní podstoupíte bolest, která bude trvat přesně patnáct vteřin. Pak vám vyndám roubík a ze-ptám se vás, kdo je váš třetí spolupachatel. Pokud neodpovíte, znovu podstoupíte bolest. Tentokrát minutu. V záznamech mého rodu je, že v roce čtrnáct set dvacet šest vydržel jeden vyslýchaný tento druh bolesti, hmmm, dnes bychom řekli asi pět minut. V poslední minutě už omdléval každých deset vteřin. Pak zemřel.“
Mladý Koláček přinesl otci k ruce pult se sametovým pouzdrem.
Páter si ohrnul manžety košile, natáhl chirurgické rukavice, nalil na vatičku trochu hnědé tekutiny a místností zavoněla jódová tinktu-ra. Muž u zdi se potil a pach jeho strachu začal přebíjet i zvratky. Hanako začínala vypadat strnule, ale držela se.
Páter panu Hlavatému vykasal rukáv, potřel tinkturou nejprve lo-ketní jamku, pak levou tvář, a zvedl z podnosu injekční stříkačku. Vybalil ji ze sterilního obalu, nasadil jehlu a z malé dózy nasál tro-chu namodralé kapaliny. Zvedl si stříkačku před brýle a jak odstříkl, kapičky ve světle reflektorů zajiskřily jako safíry:
„Abychom se vyhnuli nepříjemnému přerušování výslechu omdléváním a vyvarovali se nečekané smrti, byla vyvinuta tato… nebudu vás obtěžovat chemickým názvoslovím, jednoduše řečeno, odstraní to blokace, které má každý organismus… jsou to takové pojistky, které postupně vypadávají, vždy když bolest přeroste urči-tou mez. Druhotný účinek této sloučeniny je, že činí receptory bolesti poněkud… poněkud značně citlivějšími.“
Mladý Koláček zvedl ze stolku nůž a rozřízl panu Hlavatému černý svetr – muž se zazmítal a Hanako zase řekla něco jako „Kuňk!“ a zavřela oči.
Mladý Koláček si nasadil stetoskop, přitiskl ho muži na hruď, soustředěně popojel trochu doprava a kývl na otce. Ten muži stiskl biceps, počkal až naběhnou žíly, vbodl mu do loketní jamky injekci a stlačil píst.
Pan Hlavatý se začal okamžitě potit takovým způsobem, že mu kapky padaly ze špičky nosu, a začala se mu neovladatelně třást lýt-ka. Mladý Koláček mu malou baterkou posvítil do očí, posunul steto-skop trochu výš a znovu kývl. Páter Koláček zvedl skalpel.
***
Postrach se tvářil nezúčastněné – jako vždy.
Rozmetal také zavřel oči.
Kamile ztvrdla brada.
Mazlíkovi pohled.
„Hanako, měla by ses dívat,“ řekl Postrach, vstal a vyndal ze stě-ny vedle úst pana Hlavatého dlouhou dřevěnou zátku.
„Trojklaný nerv,“ řekl Páter. Nemluvil na vyslýchaného, ale na svého syna – říká se tomu předávání zkušeností praxí.
Skalpel prořízl kůži zhnědlou jódovou tinkturou a muž se zazmí-tal.
Byl to sotva půl centimetru dlouhý řez, ale docela hluboký.
Páter zasunul do rány malé zubaté kleštičky.
***
Přiznám se, nesnáším to. Krom Mazlíka to nesnášíme všichni – a Páter Koláček nejvíc ze všech. Ale je pravda, že přítomnost u vý-slechů zvyšuje naši odolnost, a hlavně odhodlanost – lidé, s kterými bojujeme, obvykle používají stejné metody, jen je to většinou baví.
Nevím, co je horší: když vyslýchaný řve, nebo když má roubík – zvuky, které se zpoza něj linuly, mi vystačí na měsíc špatných snů.
Páter Koláček bedlivě sledoval hodinky. Po patnácti vteřinách vyndal kleštičky z rány.
Mladý Koláček zvedl panu Hlavatému víčko, znovu mi posvítil do oka a znovu kývl.
Postrach zasadil zátku zpět do zdi a Páter vyndal panu Hlavatému roubík a mulem mu otřel sliny z brady – v roubíku přibyly čerstvé otisky zubů a zachytil se v něm i úlomek nějaké stoličky.
Hanako seděla, záda jako prkno, oči přes půl obličeje, ruce zaryté do kolen – dívala se ale skutečně celou dobu, a věřím, že těch patnáct vteřin pro ni bylo stejně dlouhých jako pro pana Hlavatého.
***
„Tak, Stanislave, řeknete nám, kdo je ten třetí? Musím vás požá-dat, abyste ve vlastním zájmu nelhal. Přistoupili bychom k tomu sice neradi, ale v nejzazším případě se dá bolest – i intenzivnější – pro-dloužit na hodiny.“
„Tonda Kolčíků, je to Tonda!“ muž u zdi hlasitě plakal, „je mi to líííto, nechtěl jsem, já jsem nechtěl…!“
Zajímavé, u téhle zdi nakonec litují všichni. Toho, že znásilňovali a zabíjeli, toho, že pálili ženám nohy letlampou.
Skutečně zajímavé.
„Takže pan Antonín Kolčík? Ano?“ řekl Postrach.
„Anóóó!!!“ zavřeštěl pan Hlavatý, protože slyšel, že Páter znovu něco zvedl z podnosu – jak měl hlavu otočenou na stranu, neviděl co.
„Žádný strach, jen vám to umrtvím, hochu, malinko to štípne,“ řekl Páter, stříkl mu na tvář anestetikum a přelepil ránu žlutou leuko-plastí. „Pro vaše dobro doufám, že jste nám nelhal,“ dodal mírným hlasem a jeho syn si dal stetoskop kolem krku.
„Pokadil jsem se,“ řekl pan Hlavatý překvapeně.
S Rozmetalem jsme ho odvázali, nasadili pásku na oči a odvedli. Koláček se synem zatím přivedli druhého muže: byl velmi bledý – skoro modrý – celou dobu byl ve vedlejší cele – v té, do které vede otvor, který Postrach na veledlouhých patnáct vteřin odzátkoval.
„Pan Daniel Fingerhut?“ řekl Postrach a znovu odložil světleze-lené desky.
„Ano, pane.“ Igelitový pytlík na jeho pravé ruce byl plný černé sražené krve.
„Pane Fingerhute, potřebovali bychom znát jméno vašeho třetího spolupachatele.“
To, které řekl pan Hlavatý, neslyšel – na rozdíl od patnáctivteři-nového projevu nesnesitelné bolesti.
„Je to Tonda Kolčík. Tonda. Ano.“
„S vámi je radost spolupracovat, pane Fingerhute,“ usmál se Po-strach. Mazlík nespokojeně zasupěla: muže, kteří týrají ženy, má
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:44 am

ráda nejméně ze všech. Docela se divím, že pan Hlavatý a pan Fin-gerhut cestu do Klubu přežili.
„Takže já s Kamilou zajedeme pro pana Kolčíka, Tobiáš s Mazlí-kem pro Klářino tělo. Ulrich už by měl vědět, kam ji odvezli.“ Po-strach zavřel desky a nechal je na stole.
„Hanako, dobrý?“ plácl jsem ji do kolena. Svírala si ruce mezi stehny a polykala.
„Ano, Tobiáši,“ usmála se, ale nenuceně to rozhodně nevypadalo. Dobře jsem si všiml lehkého zavrávorání, když vstala. Postrach ji zamyšleně pozoroval – přesně vím, proč chtěl, aby byla u výslechu: zátěžový test – víte-li, že vás čeká, není zátěžovým testem. Střelba na lidi, střelba na vás, mučírna… všechno v jednom dni – to je dobrá zkouška pro budoucího člena Nočního klubu.
Hanako udělala dva kroky, podlomila se jí kolena a Kamila ji chytla do náručí. Je obdivuhodné, co vydržela – já jsem se u svého prvního výslechu pozvracel už jen z toho smradu.
„Skutečně dobrá volba, zítra ji začneš učit,“ poklepal mi Postrach na rameno. Přiznám se, dělá mi neskutečně dobře, když mi Postrach klepe na rameno.
***
Kamila donesla Hanako až nahoru do Klubu a jemně ji položila na pohovku vedle baru. Mazlík se mračila.
„Nežárli, Mazlíku,“ řekl jsem a půlotočkou uhnul ráně, která by mi urazila hlavu. „Jestli tě Kamila nechá, potřebuju někoho na čištění bot…“ Zezadu se mi kolem krku obtočila štíhlá ruka – zasmušile jsem si pomyslel, že na ně dvě jsem prostě příliš pomalý. Mazlík zastavila ránu a olízla si rty: „Myslím, Kamilo, že Tobiáš potřebuje ošetřit ucho.“
„Ať tě to ani nenapadne!“
„Žádný strach, nezapomeň, jsem diplomovaná zdravotní sestra.“ Pokusil jsem se uvolnit, ale bohužel, ony dvě jsou specialistky na boj zblízka, ne já, takže jsem během několika vteřin ležel na zádech. Mazlík mne už od dětství s oblibou používá jako zápasnického part-nera – už od dětství to s železnou pravidelností končí stejně: klečí na mně a směje se. V mládí mi dávala válečky, a když měla špatnou náladu, plivala mi do pusy.
„Kristýno, drahoušku, nepodala bys mi od Koláčka dezinfekci? Víš, tu hodně štípavou.“
„Opovaž se!“
„Nebo co? Nebo si zase budeš muset vyměnit trenýrky, Tobiáš-ku?“
Všichni se – samozřejmě – rozesmáli; jednou zamlada to s těmi válečky a lechtáním skutečně přehnala. Zazmítal jsem se, ale přesto-že jsem o dvacet kilo těžší, zbavit se jí nedokážu. Navíc mi na nohou seděla Kamila.
Kristýna – zbabělec – donesla celou Koláčkovu lékárnu, takže mi nezbylo než to přetrpět. Mazlík je ale opravdu zdravotní sestra, ve vnějším světě pracuje v nemocnici, na dětském oddělení.
„Tak…,“ zručně mi zalepila ucho vodovzdornou leukoplastí, „…co trenky?“ Opřela se mi pěstí o hruď a graciézní pomalou otoč-kou přes mou hlavu se postavila.
„Ha-ha,“ řekl jsem. Ve dveřích kuchyně se opírali Tomislav a je-ho dcera Jana – když jsem k nim zvedl oči, tvářili se naprosto vážně. Ale jak se před chvílí smáli, jsem slyšel víc než dobře.
***
Zašel jsem se do svého pokoje vysprchovat a převléci, a když jsem se vrátil, měl jsem na židli novou neprůstřelnou vestu.
U stolu seděl Koláček, a když uviděl tu starou s trsem rozpleska-ných střel z kalašnikovů, zamračil se: „Tos neřekl, že to nebylo z pistolí. Musíš na rentgen.“
„To je dobrý – kdyby mi něco bylo, ona už mě mezitím dorazila,“ zašklebil jsem se na Mazlíka. „Hanako, jak je?“
Pobledlá Japonka seděla u stolu, z jedné strany Kamilu, z druhé Kristýnu a pusa jí jela jako namazaná – posttraumatická kecavka; normální. Vzal jsem si ze skříně nový plášť a ze stolu pistoli se zá-sobníky.
„Kde je to blonďatý pometlo?“ podíval jsem se na Mazlíka, která si prohlížela mou starou zničenou vestu.
„Pár dírek v košili a dělá z toho aféru, pan Citlivka.“
„Už jeďte, vy dva,“ řekla Kamila a Hanako se na mě usmála.
***
„Řídím,“ řekl jsem, když jsme vylezli poklopem v jedné z našich garáží. Tmavomodrý oprýskaný Ford Transit měl plnou nádrž.
„Jen si řiď.“
„Kde říkal Ulrich, že je?“ nastartoval jsem.
„Ve Vojenský, a prej ji hlídaj policajti. Asi si pamatujou že se jim občas ztrácejí těla.“ Mazlík nasedla a zabouchla dveře – zmáčkl jsem dálkový ovladač a vrata garáže vyjela vzhůru.
***
Bylo před jedenáctou, provoz v Praze už sympaticky zřídl a ne-měli jsme to daleko.
Zastavil jsem za nemocnicí, nasadil si klobouk a zvedl límec. Mazlík měla pod pláštěm sesterskou uniformu (pěkně vypasovanou a snad ještě zkrácenou), teď si natočila zrcátko a připíchla do stoče-ných vlasů čepeček. Stiskl jsem klíčenku, transit klapl zámky a mrkl blinkry. Prošli jsme temným areálem, kde oranžové lampy marně bojovaly s podzimní mlhou. Ve stromech kvílel vítr, spadané listí šustilo a většina oken byla černá.
„Támhle to je, snad Ulrich stihnul vyrušit kamery,“ došli jsme k betonové rampě mířící pod zem.
Mazlík zazvonila a policista při pohledu na její úsměv a čepeček úplně ztratil ostražitost. Krátkým úderem na spánek ho omráčila. Druhý policista zrovna vyšel zpoza rohu, kelímek s kafem v ruce: „Co se to…!“
„Rychle sem, kolega omdlel!“ rezolutně zavelela Mazlík. Protože policista se jí než co jiného díval na nohy, mě, stojícího za dveřmi, si vůbec nevšiml: Ten úder do spánku umím taky a kafe jsem chytnul, aniž se rozlilo. Bylo horké, ale bohužel sladké.
Každý jsme vzali v podpaží jednoho a odtáhli je do přístěnku na smetáky. Naše univerzální klíče zvládnou i složitější zámky.
„Fajn, tudy,“ Mazlík rychlým krokem vyrazila po šipkách s nápi-sem MÁRNICE.
***
Zřízenec ke své smůle vykoukl ze dveří, právě když jsme vstou-pili do dlouhé chodby, kde se nedalo schovat – byl úplně na druhé straně.
„Co tu dělát…!“ O čelo se mu rozpleskl narkotizační náboj z mé pistole a hlava mu zaduněla o kachličky. Nechtěl bych být v jeho kůži, až se probere. Mazlík ho zatáhla zpátky do sesterny, zkontrolo-vala tep a uložila do stabilizované polohy. Já jsem zatím klepal do klávesnice:
„Tady to máme – neznámá žena, příčina smrti střelná ránu do ob-ličeje, příjem ve dvacet jedna nula sedm… Číslo 774.“
„To už mi řekl Ulrich, chytráku.“
***
Klářino tělo jsme našli rychle – bylo v mrazáku. Bohužel, že tu nejsou jen dva poldové a jeden zřízenec, jsme nějak přehlédli. Od každého druhu tu bylo ještě po jednom.
„Stůj, nekrofile!“ Zřízenec vážil asi metrák a půl a zdvihání mrt-vol mělo zřetelný vliv na jeho muskulaturu – vypadal jako almara.
„Tos mi nikdy neřekl, že jsi na mrtvolky,“ zašeptala Mazlík.
„Teď už o mně víš všechno.“
Policista na nás mířil pistolí a z deseti metrů se nedá minout.
„Strážníku! To jsem ráda, že vás vidím! Tady ten perverza mě nutil… já to ani nemůžu říct k čemu!“
„Pojďte k nám, sestři, a ať se mi nedostanete do rány!“ Mazlík vypadala jako uzlíček neštěstí; kdyby nebyla Noční klub, určitě by byla u filmu. Postavila se za policistu a chytla se za loket svalnatého zřízence – nafoukl se jako balon: „Hele, pane, nevadilo by vám, kdy-bych ho trochu zvalchoval? Vím, násilí nic neřeší, ale tihle úchyláci sem lezou dnes a denně a vlastně jim za to nikdo nic neudělá.“
„To jako vážně souložej s mrtvolama?!“ zeptal se zhnuseně poli-cista.
„To byste viděl!“
„Dobře, půjdu na obchůzku. Ale ať může chodit. A ne do obliče-je.“ Mazlík se za svalovcovým ramenem potutelně křenila a pohladi-la ho po bicepsu.
„Pojďte se mnou, slečno,“ tak otcovsky jí policista položil ruku kolem boků a významně mrkl na svalovce, „musím vás vyslech-nout.“ Mazlík na okamžik ztuhla, ale nechala se odvést. Tenhle polda z toho s humánním klepnutím do spánku nevyjde.
Zatím to je dobré: Mazlíkovi se nikdo do obličeje nedíval – proto ta kratičká uniforma, a já mám klobouk.
Svalovec se ke mně svalnatě přivlnil a rozmáchl se pěstí zvíci šunky.
„Hlavně ne do obličeje,“ zasadil jsem mu dvojúder na solar a třetí na bradu – když se zvolí správný úhel, je to účinnější než narkotizač-ní náboj. Jak se hora masa skládala, navalil jsem ji na jeden z pitev-ních stolů – leželo na něm mrtvé tělo. Neodpustil jsem si, a narafičil ho do poněkud lechtivé pozice. Zpoza dveří se ozvalo krátké vyjek-nutí a za okamžik už vcházela Mazlík a rovnala si šaty.
„Neublížilas mu, doufám?“
„Neboj.“
***
Přeložili jsme Kláru na pojízdná nosítka: „Hej šup!“ Tělo zmrzle cvaklo.
Najednou jsem si všiml, že Mazlík má podezřele lesklé oči:
„Tak krásná holka by neměla skončit takhle.“ Kláře se z obličeje sesmeklo prostěradlo.
„Koláček jí to spraví,“ i mně se ale v krku dělal podezřelý knedlík. Přestože se smrtí počítáme každý den, počítáme se svou smrtí, ne se smrtí přátel – můžeme se tvářit jak chceme, vtipkovat jak chceme, ale smrt ostatních se nás dotýká daleko víc, než bychom si kdy přiznali. Mazlík mi na okamžik sevřela dlaň – ruku měla úplně ledovou. Studená místnost plná mrtvých a nerezu, odlesky světla pronikající mléčným sklem v izolačních, dveřích a dvě rozsvícené baterky.
Prsty se rozpletly a kolečka vozíku zapištěla.
***
Nerušeně jsme dojeli k autu, naložili Kláru a nasedli.
„Víš, že jsem fakt nevěděla, že jsi na mrtvolky?“
„Jsem se tě chtěl, Mazlíku, už dlouho zeptat, kdo je vlastně u vás doma chlap? Myslel jsem vždycky, že je to Kamila.“
„Tos přepísk, hochu,“ informovala mne nebezpečně roztomilým hlasem, „počkej v Klubu. Ježiš, jak ty to schytáš! Jak ty to jen schy-táš!“
Až mě zamrazilo – to samé před pár hodinami říkala Klára. Ještě jsem cítil teplo její kůže, její vůni… a teď je ledová a smrdí jako ma-so vytažené z mrazáku.
Mazlík si všimla, že se něco děje, a další vtípky spolkla, byť ji to muselo stát spoustu sebepřemáhání.
***
Přitiskl jsem palec na senzor vedle dveří, Jan nám otevřel, pokři-žoval se a uklonil se padlé.
Donesli jsme Kláru do naší márnice a položili ji na máry – byl jsem rád, že to máme za sebou, protože to vůbec nebyla snadná ces-ta; hlavně spouštění kanálem, a také to, že jsme ji museli několik kilometrů nést bez nosítek – strašně zábla do rukou.
Obhlédl jsem chladnou klenutou prostoru: do naší márnice mrtví patří – žádné chromované mrazáky, žádné prosklené vitríny s pilka-mi na kosti, ale kříž na zdi. Zakryli jsme máry přehozem důstojným člena Nočního klubu. Přehozy jsou v polici hned vedle vchodu do márnice – a i kdybych dnes vyndával první v životě, stejně bych měl pocit, že jsem jich vyndal už strašně moc. Jako všichni z nás.
***
„Ani nechoďte nahoru,“ potkal nás u točitých schodů Rozmetal, „Postrach chce ty tři dořešit dneska.“
„Panebože,“ Mazlík zakryla rukou zívnutí, „ještě tohle ke vše-mu.“ Vešli jsme zpátky do katakomb, ale tentokrát neodbočili k már-nici, prošli kolem výslechové místnosti, kolem cel… Žárovky na stropě zeslábly a zřídly a Mazlík přestala brblat, kdy že se jako dneska dostane do postele – tam, kam míříme, to je i ostrým tempem patnáct minut, a při ostrém tempu se brblá obtížně. Chodbami s pra-podivnou akustikou se rozléhalo pravidelné: svist-plesk, svist-plesk; čím jsme byli blíž, tím tišeji.
Došli jsme k dvoukřídlým dřevěným dveřím, Rozmetal otevřel a do nosu mne udeřil charakteristický pach jatek: krev, mnoho krve. Místnost měla oproti všem tady dole vysoký strop s žebrovou klen-bou – tradičně se tu svítí pochodněmi, ale pochodně nejsou to, co každému padne do očí jako první – to nejimpozantnější a zrak přita-hující je obručemi okovaný, tlustý, sedmdesát centimetrů vysoký, černý špalek.
Na zdi proti vchodu visí tři dlouhé meče s kulatými špicemi a prostými křížovými záštitami, pod meči dvě sekyry s širokým ostřím; všechny zbraně mají jílce oleštěné používáním. U stěny vpravo stáli tři muži s černými páskami na očích, ruce připoutané ke kruhům vsa-zeným vysoko mezi cihlami.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:45 am

U stolu z druhé strany špalku seděl Postrach, před sebou světlezelené desky. Posadili jsme se na lavici vedle Kamily a Kristýny.
Abych nelhal, špalek nebyl to úplně dominantní – tím byli dva muži v rudých katovských kápích. V mihotavém světle pochodní ten pohled nedělal dobře ani mně.
„Co Hanako?“ šeptl jsem na Kristýnu.
„Spí. Kdyby něco, je u ní Janička.“
„Ticho, prosím,“ řekl Postrach. I jeho záda vypadala přísně. Pří-tomnost u poprav je další tradice – memento mori v pravém slova smyslu: tady v té místnosti totiž končí i členové Klubu, kteří zkla-mou. Vždy sem jdou dobrovolně, bez pout – patří to ke cti – a dosta-ne se jim řádného pohřbu se všemi poctami. Ten meč uprostřed je výhradně pro nás.
Postrach kývl a Koláček se synem sundali odsouzeným pásky z očí. Všichni tři měli vzadu ustřižené vlasy a odpárané límce.
„To je nějakej vtip?“ řekl ten, kterého jsem ještě neviděl. Podle rozmazaného pohledu byl opilý, naši ho zřejmě odchytli někde v hospodě.
„Ne, pane Kolčíku, toto není vtip,“ řekl Postrach a vstal.
Vstali jsme všichni.
„Za loupeže, mučení a vraždy vás jménem Nočního klubu odsu-zuji k trestu smrti. Poprava bude vykonána ihned,“ Postrach zavřel světlezelené desky a klepl na ně prsty. Věděl jsem, že v deskách jsou podepsaná přiznání těch dvou, které jsme zajali první, a věděl jsem, že Postrach pány slušně požádal, aby na naše účty převedli veškeré své peníze, nejen ty získané loupením. A věděl jsem, že ti dva bez problémů vyhověli. Kolčíkovy peníze stáhne Ulrich, kdo by se s ním teď měl vybavovat.
„Ha-ha – to se mám jako posrat?“ řekl pan Kolčík a drsně se roz-hlédl.
Pan Hlavatý se tiše modlil a tekly mu slzy.
Pan Fingerhut už při prvním pohledu na špalek omdlel, tak jen ti-še visel v poutech.
S opilci jsou vždy problémy. Vyměnil jsem v glocku narkotizační náboje za ostré a položil si zbraň na koleno.
„Ne, pokud vás mohu požádat, tak ne, pane Kolčíku,“ řekl Po-strach.
Vím, že je Koláček vzal všechny tři vymočit, a mladý Koláček těm dvěma, co je ještě neměli podvázané, podvázal nohavice.
„Pan Hlavatý první,“ řekl Postrach, „a chci…“
„Já se polepším, všechno jsem vrátil, udělám všechno, udělám, polepším…!“ došla panu Hlavatému slova. Postrach trpělivě čekal, až skončí; i v téhle místnosti všichni vedou stále stejné řeči: u výsle-chu litují, tady se polepšují.
„Jen blafujou, Stando, neboj, v Čechách není trest smrti,“ plivl na podlahu pan Kolčík. Ti druzí dva na rozdíl od něj už věděli, že nejsou v Čechách.
„Nějaké poslední přání, pane Hlavatý?“
„Udělám všechno, všecičko, jen, jen…,“ panu Hlavatému se k podlamujícímu hlasu podlomila i kolena a Koláček ho musel na po-slední cestě podpírat. Když ho mladý Koláček požádal, ať si klekne a položí hlavu tváří ke zdi, začal se zmítat jako ryba na háčku.
„Nemá smysl se bránit,“ řekl Páter Koláček a bez zjevné námahy ho nadzdvihl a zatřásl s ním, „jediné, čeho dosáhnete, že nás to bude zdržovat a vás bolet. Je to nedůstojné.“
„Nějaké poslední přání?“ zopakoval Postrach. Pan Hlavatý už jen plakal. Nakonec pláčou všichni.
Mazlík mi v autě řekla, že tohle je ten s letlampou.
***
Mladý Koláček sundal jednu ze seker a podal ji otci. Ten ale za-vrtěl hlavou a dal ruce za záda. Takže slavnostní okamžik: první po-prava mladého Koláčka. Mladý se trochu vyjeveně podíval na Po-stracha, ale ten jenom povzbudivě kývl. Všichni víme, že nezklame, už od šesti let ví, že to jednou bude dělat, a od té doby jsem ho mno-hokrát viděl, jak štípe dřevo do krbu, popřípadě seká otepi – sekerou i mečem – s daleko vážnějším výrazem, než té prosté domácí práci přísluší.
Mladý posunul panu Hlavatému hlavu trochu doleva a sklonil se těsně k němu a něco mu šeptal. Vím, že to umí dokonale: onen ot-covský uklidňující tón, kterým se odsouzenému řekne, ať se ničeho nebojí a ať klidně klečí, že mu kat řekne těsně před tím, než sekne – kupodivu, každý odsouzený tomu uvěří; každý si myslí, že to není pravda, že jeho nepopraví, že když bude dobře vycházet s katem, že mu to nějak pomůže, že vyklouzne. Někteří si možná myslí, že uhnou.
„Naposledy se vás ptám: nějaké poslední přání?“ Pan Hlavatý neodpověděl, už jen čekal, až mu mladý Koláček řekne.
Sekera hvízdla a hlava odskočila – vždycky mají v očích ukřivděný výraz – Přece jsme se domluvili, že mi řekneš! Páter Kolá-ček spokojeně kývl, přestože jsme všichni viděli, že mladý dal z ner-vozity příliš velkou ránu – až se sekera zaťala hluboko do dřeva a hlava přeskočila proutěný koš. Kati odnesli tělo, a pak starý Koláček spláchl vědrem vody krev ze špalku.
Pan Fingerhut vůbec nereagoval a zemřel tiše a pokojně. Druhá rána se mladému povedla už lépe – sekera se o špalek jen jemně opřela, a tak to má být.
Zato pan Kolčík dělal ve své opilosti nechutný virvál. Páter Kolá-ček mu musel držet hlavu: jeho kápě kývla a mladý zvládl i toto – kdyby se pan Kolčík hnul, mohl otci useknout ruce. Poslední hlava padla do koše a Páter Koláček vypadal jako řezník.
„Umučili jich dvaadvacet, ten Hlavatý to přiznal,“ otočil se na nás Postrach, „samé ženy. Osm nebo deset jen pro zábavu; už si přesně nevzpomínal.“
Slyšel jsem, jak Mazlík začala skřípat zuby – v takovémhle stavu se jí neodváží uklidňovat ani Kamila.
„Jdem je zaházet, Tobiáši?“ musela si dvakrát odkašlat, než to dokázala říci.
Koláčkovi odnesli i třetí tělo, začali uklízet podlahu a nářadí, a ostatní se vydali do Klubu; my s Mazlíkem jsme rozsvítili baterky a zahnuli na opačnou stranu – tímto směrem už elektrifikace nepokra-čuje.
Vím, proč to chtěla udělat – chtěla vymazat poslední pozemské zbytky těch tří, chtěla být u toho, jak mizí v hlíně, chtěla mít jistotu, protože jinak by nemohla spát. Nevím přesně, co se jí tehdy stalo, když jí bylo sedm, vím jen, že mi Postrach řekl, ať to raději nechci vědět a po krátké odmlce dodal, že to nikdo nemohl přežít, a že ne-chápe, jak to ona dokázala. Ale pamatuju si, když ji tenkrát v noci přivezli, že Kocour málem zemřel vysílením, jak se ji snažil uspat a vymazat jí vzpomínky, ale že se mu to nepovedlo. Pak už jen ležel na stole, nemohl se zvednout a žalostně mňoukal – vím, zní to divně: slova žalostně a Kocour nejdou dohromady, jenže tehdy to tak bylo. Mazlíka z toho dostala Kamilina matka: bez váhání ji adoptovala, stejně jako sedm let předtím mě. Mazlík ještě skoro půl roku nesnes-la přítomnost jakéhokoli dospělého muže a nedokázala se od Kamili-ny matky a Kamily odpoutat ani na vteřinu – pořád se jich musela dotýkat – od té doby se jí ostatně říká Mazlík.
Cestou jsme potkali dva z Janových synů, byli špinaví a zpocení: to bylo to svist-plesk, jak kopali hroby. Když viděli, jak se Mazlík tváří, přitiskli se zády ke stěně, a dokud jsme nepřešli, sklopili oči.
Za chvilku začal hřbitov: předkové pohřbívali odsouzence vý-hradně po stranách tunelu, po druhé světové válce, když Postrachův otec, Kamilina babička a ostatní lovili gestapáky a podobnou chamraď, bylo třeba začít pohřbívat i do kobek. Ale pražské kata-komby jsou téměř nekonečné, nemám strach, že by jednou nebylo kam.
Došli jsme k třem čerstvým dírám a třem zakrváceným jutovým pytlům a zhasli baterky: i na tuhle práci se pochodně hodí lépe a Ja-novi synové nám jich tu pár nechali. Pak jsme bez jediného slova hodinu dřeli a přes sychravý chlad z nás pot jen lil. Tady dole je hlína těžká. Nakonec jsem donesl tři měděné tabulky, razníky do nich vy-razil čísla a položil je na hroby; mladý Koláček je vsadí do zdi, až přijde čas.
„Ať vaše kosti shnijí v zapomnění a vaše duše nikdy nedojdou klidu,“ pronesla Mazlík řeč na rozloučenou.
Uklidili jsme lopaty a vrátili se do Klubu.
***
Ostatní už šli spát, jen Postrach něco klapal na notebooku, a Ja-nička, v županu a s rozespalýma očima, nám donesla po dvou deci vavřince – Janička je nejhodnější stvoření, jaké znám, zbožňuje Maz-líka a strašně by chtěla být (vypadat) jako ona. „…ale když v kuchy-ni se musí pořád něco ochutnávat,“ svěřila se mi jednou. Je prostě malá a kyprá. Teď voněla spánkem a lítostivě se na nás dívala, že se tak mračíme a nemluvíme – v její přítomnosti se ale dlouho nedokáže chmuřit ani Mazlík: „Tak co, Janičko, co mi uděláš k snídani?“
„Co hemenex?“
„Pchá! Mastný po ránu? Ty mě chceš zabít!“ natáhla Mazlík ruku a udělala jí špinavým prstem čáru na nos. Janička se šťastně roz-hihňala. Malá, kyprá a trochu jednodušší. Jednou zamlada jsem ji zlobil trochu víc, než Mazlík snesla, a pak následovala známá přího-da s trenýrkama.
„Udělala bych ti ho z úplně libový šunky, na kapce olivovýho oleje, dvě domácí vajíčka, žluťoučký… A Postrach říkal, že zítra musíte odpočívat a k odpočinku dobrý jídlo patří.“ Janička svého otce nezapře.
„Vykašli se na ni, Janičko,“ upil jsem vína, „jí je stejně jedno, co jí. Já bych si hemenex rozhodně dal.“
„Takže dvakrát,“ řekla Mazlík a Janička celá zčervenala – i to má po otci: když někdo chce jídlo, které mu osobně doporučí, je v sed-mém nebi. Když je to Mazlík, v devátém.
„Co Hanako?“ znovu jsem upil a alkohol se mi začal příjemně rozlévat po těle.
„Spí jak dřevo. Nejdřív se trošku odkopávala, ale teď už ne – byla jsem se na ni mrknout, než jste přišli.“
„Dobrou noc,“ řekl Postrach, notebook v podpaží.
„Dobrou, Postrachu,“ odpověděli jsme trojhlasně. Zítra přijde na kriminálku nevystopovatelná zpráva, ve které bude přesný popis pří-padu paličů, kopie přiznání, a hlavně místa hrobů nenalezených obětí – to je to nejdůležitější. Příbuzní od jejich zmizení žijí v pekle a jisto-ta smrti je lepší než nejistota života – i když se to na první poslech nezdá.
Během několika týdnů dorazí všem pozůstalým nevysledovatelné balíčky s hotovostí: budou obsahovat poměrné části toho, o co byli jejich blízcí okradeni plus bonus z rozděleného majetku vrahů.
Zákon Nočního klubu.
Dopil jsem víno a šel spát.
***
Ráno – po hemenexu – jsem byl nekompromisně odvolán do Ko-láčkovy ordinace. Koláček byl zase ten brýlatý strejda s věnečkem šedých vlasů; příšera v zakrvácené kápi byla zapomenuta. Kdyby Klub včera Hanako nepřijal, byl by to on, kdo by napravil mou chy-bu – oním prostředním mečem.
Prohlédl mi ucho a znovu ho přelepil – dokáže to daleko jemněji než Mazlík. Pak mi proklepal a zrentgenoval hrudník; měl jsem ho sice samou modřinu, ale ani kulky z kalašnikovů mi skrz vestu nedo-kázaly poškodit žebra.
Tak mě jen natřel mastí vonící kafrem (strašně to lechtalo a studi-lo, ale podlitiny do večera zmizí): „A dneska odpočívat a brzo spát.“
***
„V pořádku?“ Kamila zvedla hlavu od novin a tvářila se účastně.
„Ale jo,“ podržel jsem dveře do ordinace Kristýně.
„Co by mu taky mohlo bejt, takovýhle šašci maj vždycky štěstí,“ řekla Mazlík a udělala na mě ksicht.
„Mlč,“ zakřikla ji Kamila, „fakt ti nic není, Tobiáši? Jsi bledej.“ Přestože věděla, že mne právě Koláček prozkoumal nejmodernější medicínskou technikou, vstala a položila mi ruku na čelo.
Asi to budu muset trochu vyjasnit, neboť naše vztahy jsou poně-kud komplikované: Když mi bylo devět let a dva měsíce, Kamilina matka se jednou nevrátila, a tak Kamila, která je o tři roky starší než já a Mazlík, zcela samozřejmě převzala její roli. Takže za ní jsem si chodil pro rady, když jsem dospíval, ona seděla u mé postele, když jsem měl horečku, ona se o mě starala, když kulka projela pod vestou a o několik milimetrů minula srdce. Dodnes jí v soukromí říkám mami. Na druhou stranu, před tím nás mnoho let vychovávali jako sourozence, proto nikdy nemá problém připojit se k Mazlíkovi a dát mi do těla. Přičemž její vztah s Mazlíkem je ještě komplikovanější: Když jsem se osamostatnil a začal žít i veřejný život, jednou – zrov-na jsem končil druhý semestr – mě zavolali do Klubu. Zcela neoče-kávaně na poradu. Postrach si mne tehdy vzal stranou a tak rozpači-tého jsem ho v životě neviděl:
„Víš, Tobiáši, přišly za mnou Kamila s Mazlíkem, že prý se chtějí vdávat. Když jsem se jich zeptal, kde mají ženichy, řekly, že se chtějí vdávat spolu.“ Pátravě se na mě zahleděl, co já na to.
„Co na to Klub?“ zeptal jsem se.
„Jsou dospělé… pravda, je to trochu netradiční, ale na druhou stranu, Klub to chápe.“
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:45 am

„Já taky,“ řekl jsem tehdy.
A byla svatba. Obě děvčata byla v bílém a šťastně se usmívala, Janička plakala, pak plakaly všechny… prostě normální svatba. Jen Páter Koláček byl trochu nesvůj, v další ze svých rodových rolí, ale nakonec řekl:
„Kamilo, bereš si Karolínu za ženu?“
„Ano.“
„A ty, Karolíno, bereš si Kamilu za ženu?“
„Ano.“
Pak už jen prstýnky, polibek, Klára hrála na křídlo svatební po-chod… jak říkám, normální klubová svatba. Tím vším chci říci, že jejich vztahy jsou skutečně nejednoduché: nejprve sestry, pak matka s dcerou a nakonec manželky, dokud je smrt nerozdělí.
Na hrob Kamiliny mámy nosíme květiny všichni tři.
***
Usadil jsem se na svém místě, začetl se do poslední kingovky a v duchu se při tom přesvědčoval, že bych měl zase něco napsat. Roz-metal se už potřetí díval na včerejší předpověď počasí a spolu s Ka-milou zasvěceně probírali přednosti Taťány Míkové. Mazlík si zula boty a na koberci před barem cvičila nějaké ladné, pomalé, ale ne-skutečně náročné kung-fu figury. Dokáže se dvěma prsty na jedné ruce přitáhnout tak rychle, že z toho pohybu plynule přejde do salta, kterým doskočí na úroveň toho, k čemu se přitáhla (a je jedno, že je to třeba trubka hrazdy – problémy s rovnováhou rozhodně nemá), dokáže skočit deset metrů do dálky a skoro tři do výšky – její fyzické dispozice zdaleka nemá jeden z miliónů – možná z miliard, ale nej-spíš z desítek miliard. Ani její postavu. Polkl jsem a radši dál četl Kinga. A při vší té kráse je naprosto nedosažitelná: v její veřejné práci kvůli ní spáchal jeden lékař sebevraždu.
A já vedle ní dospíval.
Hrozná puberta.
„Dobré ráno,“ korálovým závěsem prošla Hanako.
„Dobré ráno,“ pozdravili jsme všichni a Rozmetal dokonce pře-stal sledovat Taťánu.
„Mnohokrát děkuji, že jste mi z penzionu dopravili mé věci.“ Do-šla přede mě a tak půvabně se uklonila: „Dobré ráno, Tobiáši, jaký dnešní program bude… bude dnešní program?“
„Proč von má vždycky takový štěstí?“ tiše zaskučel Rozmetal. Postavu má Hanako stejně dokonalou jako Mazlík, jen je možná tro-chu útlejší v ramenou – bylo to vidět naprosto přesně, protože na sobě měla přiléhavý cvičební trikot.
Zapolykal jsem.
„Janička-san říkala, že všichni mnoho cvičíte, tak…,“ trochu bez-radně se podívala na svůj úbor.
„To jistě ano, cvičíme, a i kdyby ne, můžeš si tu chodit oblečená, jak chceš. Nikomu to nevadí, rozhodně ne,“ řekl jsem rychle.
Přestože Mazlík k mužům nic ženského necítí, bytostně nesnáší přítomnost ženy, která by ji mohla jakkoli zastínit. Vláčnou trojhvězdou zastavila vedle Hanako:
„Víš, Kamilo, co včera říkal Tobiáš v autě?“
„Hmmm?“ zvedla oči Kamila.
To už jsem odložil knihu a začal se zvedat: „Hanako, jdeme cvi-čit!“
„Kam ten spěch? Co říkal?“
„Kdo prý je u nás doma ten chlap.“
„To že řekl?“ Kamila se začala usmívat, ale mně z toho moc dobře po těle nebylo. Rozmetal vypnul video a natěšeně se začal chystat na divadlo.
Hanako se trochu zmateně rozhlížela a Mazlík si zamyšleně dala prst před pusu:
„Co, Tobiáši, jakýpak máš dneska asi spoďáry?“ To bývala za-mlada jejich nejcennější trofej, co já se tehdy nabrečel… A vím, že by mi to s klidem udělaly i dnes. Dále vím, že Kamilu zvládnu – po-kud nepoužije nějaké tvrdší údery, ale ty na mě ona nepoužívá nikdy.
„Hanako, výcvik začíná! Zastav Mazlíka!“ rozkázal jsem zbaběle a přeskočil stůl.
***
Mazlíkova noha mne ještě v letu zasáhla do kotníku, takže místo do dřepu jsem dopadl do kotoulu. Převalit se, nahoru…
Ale Kamila už stála přede mnou.
Podsekl jsem jí lýtka.
Jak padala dozadu, kopla mne do ramene a skončila ve stoji na rukou. Rozmáchl jsem se…
„Počkej,“ dívala se někam za mě a vlasy jí visely na koberec. Abych pravdu řekl, taky mě překvapilo, že mi Mazlík ještě nesedí na zádech; Hanako ji mohla zdržet maximálně o půl vteřiny.
Přestože to mohl být jen trik, otočil jsem se také.
***
„Mazlík-san, nechci ti ublížit. Jak silné údery mohu užít?“
„Tak ona mi nechce ublížit…!“ Mazlík nakrčila obočí, o kterých ten zasebevražděný doktor napsal do dopisu na rozloučenou báseň. „Tak dobře, Japonečko malá, ne na hlavu, ne na prsa. Která dokáže druhou dostat na lopatky, vyhrála. OK?“
„Haj!“ řekla Hanako a uklonila se.
Pak jsem viděl něco, co asi moc lidí v dějinách planety nevidělo. Bruce Lee by vrátil kimono a odešel do ústraní.
Mám pocit, že Mazlík chvílemi chodila i po stropě, ale kupodivu jí to nebylo nic platné – za sotva dvě minuty se vír paží a nohou za-stavil a Mazlík byla poprvé v životě vespod.
„Zlechtej ji!“ neudržel jsem se.
„Hanako, vstaň! Rychle!“ zavolala Kamila.
To už Hanako Mazlíka zvedala na nohy:
„Výborný boj, Mazlík-san. Na Evropanku. Půjdeme nyní cvičit, Tobiáši?“ otočila se na mě, jakoby nic.
„Ano, jistě,“ řekl jsem, ale bylo mi tak všelijak: přes své vítězství byla Hanako ve smrtelném nebezpečí a já si to na rozdíl od Kamily neuvědomil: bylo to přesně ono moje Zlechtej ji!, co ji mohlo stát život. Mazlík se, je-li zahnaná do kouta, nedokáže se kontrolovat a zabíjí. Kohokoli. Možná jeden z důvodů, proč s ní vždycky prohraju.
„To bylo působivé, Hanako,“ řekl Postrach. Ani jsem si nevšiml, kdy přišel. „Nechcete si všichni sednout, prosím? Hanako by nám mohla říci něco o sobě a o své rodině.“
„Ano, mistře Postrach… chu,“ následovala oblíbená půvabná úklona.
„Stačí Postrachu,“ galantně jí nabídl židli – je to ta, kde nikdo ne-chce sedět, protože tam lustr svítí do očí. Rozesadili jsme se, aby-chom na Japonku viděli, Tomislav s Janičkou zaujali strategická mís-ta u dveří kuchyně a Kristýna dovedla Ulricha. Ulrichovi je asi čtyři-cet, je trochu tlustý, pořád se usmívá a je slepý. Navíc má absolutní paměť, a krom toho, že je asi nejrychlejší uživatel klávesnice na svě-tě, má v levé paži implantovaný čip, kterým dokáže se svými milo-vanými počítači navazovat cosi, čemu říká přímý kontakt. Ten čip a výdaje na operaci stály Klub asi milion dolarů, ale nekupte to, abyste viděli šťastného Ulricha. Takže jediné, co ho skutečně mrzí, je, že nikdy neuvidí Matrix – vyprávěl jsem mu to už tisíckrát, do posled-ního detailu, ale chce pořád znovu a znovu, pořád se vyptává na ty nejtitěrnější podrobnosti, opravuje, co jsem od minula spletl… Zkrátka, od té doby se nechává stříhat dohola, nosí zrcadlový cvikr a lituje, že není černoch.
Ulrich se posadil za Hanako, my jsme na něj viděli, ona ne.
„Mohla bys začít o svých rodičích, rodině, kde ses narodila, proč tak dobře mluvíš česky… Ale kdybys s češtinou zrovna teď měla problémy, můžeš i anglicky,“ laskavě Hanako pobídl Páter Koláček.
„Haj. Přidržím češtinu: Můj otec je americká NAVY… námořník, sloužící v Japonsku. Jeho dědeček je Čech, mé příjmení má být správně Dlouhááá,“ natáhla koncovku.
Ulrich za jejími zády přikývl.
„Moje maminka je… je to neveřejné, nemluvte o tom nikde, pro-sím, tedy ona je členkou rodiny… klanu Ipponsugi – tradiční skryté armády žen-bojovnic. Já také. Proto Mazlík-san neměl… neměla naděj na vítězství,“ s jemným úsměvem se uklonila zmíněné san.
„Klan Ipponsugi. Nájemné osobní strážkyně, asi nejlepší výcvik. Jsi Přímá větev, nebo Odnož Skloněného modřínu?“ zeptal se Ulrich.
„Přímá větev,“ Hanako ztuhla ramena, jak odolala pokušení oto-čit se.
„To znamená obě genetické poruchy naráz? Alergii i hypoter-mii?“
„Haj,“ záda jak prkno, ale zase se neotočila. Hezky.
„Pokračuj, Hanako,“ Koláčkův úsměv byl stále laskavý.
„Podstoupila jsem kompletní tradiční výcvik klanu, a když nastal čas mého světského vzdělání, já rozhodla se poznat kulturu otců mé-ho otce – česky umím od nějho… něho, zakládal si na tom.“
„Takže prvním rokem studuješ tady na Karlově univerzitě český jazyk a literaturu plus evropské dějiny,“ řekl Postrach.
„Haj… ano, tak jest.“
„Dobře. Nyní něco o nás,“ Postrach vstal, tvářil se vážně a nevě-děl, jak začít. Přece jen, mluvit o tom, o čem nám první zákon Noč-ního klubu zakazuje mluvit za všech jiných okolností, asi není snad-né, takže to bude trochu šroubované a trochu patetické. Hodně šrou-bované a hodně patetické:
„Naše společenstvo umožnil založit Přemysl II. Otakar – slavný český král – roku dvanáct set sedmdesát čtyři. Jeden můj předek mu s pomocí neznámého bojovníka zachránil život při přepadení a král jim za to věnoval pozemek v Praze a královský patent na ,potírání zla‘. Byla to neklidná doba plná bezpráví, proto i práce bylo mnoho. Pak osvícený král zemřel a novému vládci se křivda a nespravedlnost stala způsobem udržení moci – tehdy se předkové rozhodli, že v ta-kové zemi nechtějí žít, ale zároveň se rozhodli, že ji nechtějí opustit – tak vzniklo Souručenstvo. Jak běžel čas a zákony stále víc a víc stranily mocným a stávaly se stále nepřehlednějšími, kluzčími, všeo-hebnými a pro běžného občana nevysvětlitelnějšími, Souručenstvo určilo několik jednoduchých pravidel a začalo trestat ty, kteří je pře-kračovali. A tak je to dodnes: uklízíme špínu, kterou by Češi zavírali do nemocnic a do vězení, léčili ji a propouštěli za dobré chování. Jen jméno společenství bylo změněno, protože Souručenstvo je příliš archaické slovo, které přitahuje pozornost – proto Noční klub. Ale nemyl se, Hanako, Noční klub není tady to místo,“ Postrach ukázal k zemi, „byť ho všichni máme rádi a je nám domovem; Noční klub je to, co máme v sobě – stav mysli – to, co určuje, že půjdeme proti stonásobné přesile a zvítězíme, jsou to slova, která slyší ti špatní těs-ně před smrtí, slova, kterým se nikdy nesmějí. Noční klub jsme my.“
Několik okamžiků bylo ticho, pak Hanako vstala, obřadně se Po-strachovi uklonila a řekla: „Haj.“
„Jsem rád, že si rozumíme,“ řekl Páter Koláček: „Na mně je, abych ti pověděl, že chyby se netolerují a je pouze jediný trest.“
„Haj.“
„O Nočním klubu nesmíš nikdy mluvit s nikým jiným než s čle-nem Klubu nebo s odsouzeným – ve formuli, po níž následuje smrt – to je základní pravidlo,“ řekl Postrach, „a to je zároveň vše – zbytek ti vysvětlí Tobiáš a neboj se ptát i ostatních. Kohokoli z nás.“
Jak se všichni před chvílí sešli, tak se začali rozcházet, nikdo se ale nezapomněl zastavit u Hanako a podat jí ruku nebo poplácat po rameni – vystřídali se i mlčenliví Janovi synové a zbrojíř Teodorik.
Za pár minut, když jsme zůstali v ranní sestavě a když si Rozme-tal zase pustil Taťánu, naklonila se Hanako ke mně: „Nebude přijí-mací rituál?“
„Ten byl včera u výslechu. Prošlas,“ zazubila se na ni Mazlík. „Tobiáši, nepůjčil bys mi ji na chvíli do tělocvičny?“ dívala se Hana-ko přímo do modrozelených očí, „vzali bysme si nějaké chrániče a plný kontakt? Co, krasotinko!“
„Ráda, Mazlík-san. Musím tě ale upozornit, že nemáš šanci.“
„Grrr!“ řekla Mazlík chápavě. Už na odchodu se otočila: „Kdo tam strčí nos, přijde o něj.“
Tak jsme jen poslouchali za dveřmi: temné dunění ran, pleskavé dopady lehkých nohou, rotující stíny pode dveřmi i nade dveřmi, zpevňovací výkřiky, funivá vyheknutí vzduchu vyraženého z plic… Trvalo to skoro půl hodiny. Pak se ozvalo Mazlíkovo bolestné: „Jau!“
„Haj.“
***
Než se děvčata vrátila, dávno jsme seděli v hlavní místnosti. Ha-nako podpírala Mazlíka, která měla monokl, kulhala na pravou nohu a propocené, roztrhané kimono na ní jen viselo.
Hanako vypadala pořád stejně upraveně… možná měla trochu rozcuchané vlasy.
„Moc se neškleb, Tobiáši, slíbila, že mě bude cvičit!“
Můj obličej byl přitom nejkamennější ze všech. Koláček stál ve dveřích ordinace a zasmušile vrtěl hlavou. Do večeře bude Mazlík v pořádku – Koláčkovy byliny a recepty po předcích si dokážou s na-moženinami poradit až neuvěřitelně snadno.
„Hanako, nepotřebuješ masáž? Po boji tě to uvolní,“ zeptal se – s profesionálním lékařským výrazem – mladý Koláček.
„Ano, ráda,“ rozzářila se.
„Já měl bejt kat! Jo, teď to vím naprosto přesně,“ řekl Rozmetal, když za nimi zapadly dveře. Přesně to samé jsem si myslel i já, a Kamila taky vypadala zamyšleně.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:45 am

„Jdu se převléci,“ prošla Hanako podél baru, zmuchlaný trikot v rukou, kolem těla velkou osušku. Má ještě vláčnější svaly a ještě delší nohy, než jsem si myslel – ta osuška zas tak velká nebyla. Před-pokládám, že mladý Koláček právě bere dlouhou ledovou sprchu.
„Abyste se nepodělali,“ řekla znechuceně Mazlík, statečně zvedla hlavu a odkulhala ve vůni kafrové masti.
***
Zašel jsem za Teodorikem, aby pro Hanako přichystal pistoli. On už ji ale měl skoro hotovou: „Přiveď ji sem, musím jí změřit ruku, ať dodělám pažbu.“
Někdo by řekl glock jako glock, jenže po Teodorikových úpra-vách se z vynikající zbraně stane zbraň skutečně osobní – hranice mezi naším životem a cizí smrtí.
Když jsem se vrátil do baru, mladý Koláček seděl u pultu a vypa-dal trochu nepřítomně – mokré vlasy měl pečlivě učesané a každých deset vteřin se napil z dávno prázdné sklenice džusu.
Za pár okamžiků dorazila i Hanako, tentokrát v džínách a volné košili s vykasanýmí rukávy – mladému Koláčkovi se po obličeji roz-lil výraz jako z kreslené grotesky – jen jazyk mu nevisel až na prsa.
„Půjdem se podívat po Klubu; nejdřív ti ale skočíme pro pistoli,“ řekl jsem. Hanako se na mě usmála – po masáži jí tak zvláštně zářily oči – má je hluboké, spíš zelené než zelenomodré… Myslím, že mne mladý Koláček začíná nenávidět.
Teodorik ji nechal stisknout dva válečky modelovací hmoty – le-vou i pravou rukou, změřil ji kolem ramen a přes záda, vybral pod-pažní pouzdro a řemení, pečlivě ho nakrátil a Hanako si ho zkušeně nasadila.
„No jo, výcvik, to se vidí,“ řekl spokojeně – nesnáší, když se ně-kdo do popruhů zaplétá, vždycky říká, že zbraň si musíš nasadit po-tmě během dvou vteřin – a on to skutečně dokáže.
„S jakou pistolí tě cvičili?“ zeptal jsem se, a už poněkolikáté mi blesklo, jaká je to náhoda, že jsem do Klubu přivedl někoho s tak elitním výcvikem, navíc jako dělaným pro boj našeho typu.
„Měla jsem také glock, je to současná nejlepší ruční zbraň.“ Teo-dorik nadšeně zachrochtal a podal jí pistoli. Hanako ji obřadně vzala do obou rukou a uklonila se.
Teodorik se málem rozpustil: „To je výchova, ne jako vy, vám zbraně padají po zemi a neumíte ani pořádně poděkovat.“
Hanako glock zkušeně zkontrolovala a schovala do pouzdra.
„Vyzkoušej si ho, já ti zatím připravím pažby.“
„Děkuji, mistře Teodoriku,“ usmála se, „ale není možné mít dvě zbraně?“
„Proč? Glocky neselhávají, obzvlášť moje ne,“ naštětil se mistr.
„Jsem vycvičená ve střelbě ze dvou pistolí naráz.“
Zvedl jsem obočí.
Teodorik mentorsky zvedl prst:
„To je jen filmové klišé! Ve skutečnosti je nejúčinnější mířená střelba z jedné zbraně!“
„Ano,“ Hanako se zahleděla do země – to je panečku výchova – starší má vždy pravdu.
„Půjčím ti bouchačku a ukážeš nám to,“ řekl jsem.
„Neříkej glocku bouchačka!“
„Ano, mistře Teodoriku,“ zahleděl jsem se do země.
***
Naše podzemní střelnice vypadá jako každá jiná podzemní střel-nice. Ve vzduchu voněl střelný prach a rozbitý kov; žárovky se roz-svítily, větráky zahučely.
Teodorik přichytí na pojízdnou rampu terč a já položil na stolek před Hanako svou zbraň a zásobníky. Připravila obě pistole a se spuštěnýma rukama počkala, až si i my nasadíme sluchátka.
Pak předvedla něco, co jsem ještě neviděl. Pravda, měla mě na to připravit už její včerejší střelba z lehu na zádech.
Nemířila – dvěma pistolemi naráz se mířit nedá – přesto šlo všech čtyřiatřicet kulek do kroužku o průměru pět centimetrů.
„Umím to i v běhu, z kotoulu, a docela dobré výsledky mám i při saltu,“ řekla takovým oznamovacím tónem, když jsme si sundali slu-chátka – chlubivého v tom nebylo pranic.
„Ano,“ řekl Teodorik a Hanako přibyl další zbožňovatel. Vzal si její pistoli na dodělání, poděkovala a poprosila ho, zda by jí nedal o půl centimetru delší hlaveň.
„Provedeš mě Klubem, Tobiáši, prosím?“ řekla, když nás Teodo-rik opustil.
„Proto jsem zde,“ zhasl jsem a vypnul větráky. Nevím, jestli si to nenamlouvám, ale když jsme procházeli dveřmi, lehce se o mě opřela bokem.
Možná špatně došlápla na práh.
***
Do oběda jsem ji protáhl obytnými prostorami v přízemí i prvním patře, ukázal jí, kde má kdo pokoj, vysvětlil, jak funguje větrání, přestože v Klubu není jediné okno („…předkové byli pašáci!“) a za-vedl ji, kam nikdy nesmí chodit.
„Jaký to má důvod?“ zeptala se, když nám Janův syn nekompro-misně namířil samopal na břicha; byli jsme v úzké lomené chodbě vedoucí z baru.
„Tady je jediný východ z Klubu ven – teda normálně ven, na uli-ci. Nikdy se nepoužívá a nesmí používat, aby se Klub nedal určit – pro zajímavost, ani já nevím, kde vlastně jsme – tuším, že někde na Starém Městě, ale může to být Josefov, Nové Město…“
„Ano, nikdo to nemůže prozradit ani při… při výslechu,“ použila správné neutrální slovo pro mučení.
„Přesně.“
„A jak to, že o Klubu nikdo neví, už dávno, musí to být velká bu-dova…,“ zastavila se Hanako tak náhle, že jsem do ní vrazil.
„Jsi v Praze už docela dlouho, takžes určitě viděla takové ty do-my ve starých čtvrtích; jsou klidně sto metrů dlouhé, čtyři patra ma-linkých zaprášených oken, mříže, středověké dveře. Obvykle je ně-kde cedulka ARCHIV, nebo tak, a někdy ani to ne. Jsou to depozitáře muzeí, knihoven, domy postavené klidně ve čtrnáctém století. A z druhé strany bloku je třeba nějaký úřad – ve stejně staré budově, za ta století tisíckrát přestavované, upravované, plné chodeb a zákoutí, místností, které byly pro zlepšení statiky zasypány a zazděny, scho-dišť, která nikam nevedou, zavalených sklepů… Úředníci, i když tam pracují třeba dvacet let, obvykle neznají jinou cestu než k sobě do kanceláře, všichni se bojí, že zabloudí, všichni mají vyšláplé své stezky a všichni vědí, že se tam občas ztrácejí údržbáři. Jsou tam klidně i pět metrů silné zdi, a všichni – když už o tom přemýšlejí – si myslí, že za nimi je ten archiv, co kolem něj dvacet let jezdí tramva-jí.“
„A tam někde je Noční klub.“
„Ano, tam někde. Na pozemku, který Postrachovu předkovi vě-noval král Přemysl II. Otakar.“
„Postrach, Rozmetal, nezvyklá jména,“ prošli jsme barem a se-stupovali po točitém schodišti do podzemí. Hanako šla za mnou a občas se mě na vyšlapaných stupních přidržela za rameno. Sice jsem mluvil, ale začínal jsem být trochu roztěkaný.
„Tradiční rodové přezdívky – za ta staletí se z nich stala jména a je nás tak málo, že příjmení nepotřebujeme.“
„Řekni mi, Tobiáši,“ odmlčela se, „to už nikdy nebudu moci ven? Pořád jen tady?“
Nechápavě jsem se na ni otočil, hlavu ve výši jejích prsou: „Aha!“ došlo mi, co řekla, za trochu déle než obvykle: „Ale vůbec ne, nikdo tě tady nedrží, zrovna ti jdu ukázat východy… jsi členkou Klubu, ne ve vězení. Jestli chceš, můžeš se třeba hned sebrat a odle-tět do Japonska – jsi svobodný člověk. Co si o nás myslíš?!“ Až mě překvapilo, jak mne to rozčílilo – my a někoho omezovat.
„Ale přece bych mohla zachodit na policii a říct, že tu týráte lidi, že tu máte tajný dům…,“ zatočila zápěstím a v očích měla něco, če-mu jsem tak docela nerozuměl.
„To bys mohla – zachodit – ale myslíš, že by ti věřili? Možná bys je dokázala dovést ke spodním dveřím – to by ale bylo naposledy, co je někdo viděl – tunely jsou podminované – staré miny z druhé svě-tové. Výbuch by vypadal zcela přirozeně. A kdybys unikla, měla bys nás do konce života v patách. Připouštím, máš dokonalý výcvik a v Japonsku určitě i výborné zázemí. Ale my jsme Noční klub.“ Zmlkl jsem: „A ty taky, nezapomeň.“
Jan nás pustil do vnějších katakomb, dal jsem Hanako baterku a dlouho jsme šli mlčky.
„Jak je to s přijímáním nových členů?“
„Není hlavně moc časté – já jsem to zažil třikrát. Poprvé, když přivezli mě, což si nepamatuju, protože mi bylo osm měsíců. Podru-hé, když přivezli Mazlíka, ale i ona byla dítě. A včera tebe.“
„Ale to je vás – nás – málo.“
„Není nás zrovna moc, ale neznáš zatím všechny, většinou máme i veřejné životy – někteří jsou teď venku.“ Došli jsme k jednomu z východů, dal jsem Hanako klíč a naučil ji, jak otvírat kanál. Je to východ přes garáž, o které si každý v okolí myslí, že je někoho jiné-ho z okolí – se zadním vchodem.
„Auta můžeš používat, jak libo – jen se musíš předem zeptat. Mohla bys trefit nějaký horký.“
„Horký? Aha, použité.“
„Ano,“ poklepal jsem na střechu přičaplé zelené škodovky.
***
Do Klubu jsme se vrátili akorát k obědu.
„Hanako, ty vážně vůbec nejíš?“ Janička se na ni sice přátelsky, ale mračila.
„Jistěže jím, ale jen jednou ve dni, před spaním, Janička-san.“
„To musí bejt fakt dobrý suši,“ poznamenala Mazlík.
„Není to suši, ale polévka z přesně určené směsi bylin a extrudo-vané zeleniny. Je to také jediný nápoj, který za den pozřu… vypiju.“
„Vážně se vůbec nepotíš?“ zeptal se s profesionálním zájmem Koláček.
„Ano, proto nemusím pít.“
„A nepřehřeješ se kvůli hypotermii, samozřejmě,“ Koláček kývl, „to pro tvou matku speciálně vybírali muže, aby se vlastnosti zacho-valy?“
„Ano, velmi pečlivě, a v matčině případě to bylo obzvlášť obtíž-né, jinak by Američan naprosto nepřipadal v úvahu.“
„To jsi pomalu něco jako angorskej králík! Ještě že nemáš červe-ný oči,“ řekla Mazlík.
„Mazlíku!“ obořil se na ni mladý Koláček a vzápětí se celý schoulil, co že si to dovolil.
„Říkal jsi něco, mlaďochu?“ tak nebezpečně roztomile řekla blonďatá kráska a mezi plnými rty se zaleskly zuby. Mladý Koláček už věděl, že masírování japonských zad nebyla poslední masáž, kte-rou dnes zažije. Prosebně se rozhlédl, ale všichni zrovna strašně jedli a Hanako nevěděla, o co jde.
***
Po hlavním chodu…
(„Co to je?! Mrkev?! Vařená mrkev?! Já angorskej králík roz-hodně nejsem!“
„Nech si ty blonďatý vtipy.“
„A ty to schytáš taky, Tobiáši!“)
…tedy po hlavním chodu si Postrach vyžádal pozornost: „Takže zítra máme práci – je potvrzené, že město bude kolem jejich domu prořezávat stromy, takže v devět tam budeme i my. To znamená já a Rozmetal vpředu, Tobiáš s Mazlíkem nás budou krýt, Kamila řídí, Hanako pojede s námi – je možné, že dojde k pronásledování a je možné, že někteří z nás budou zraněni. Kristýna bude tady k ruce Koláčkům – Pátere, zavoláš Antonínu, ať je na telefonu, kdyby bylo nějaké zranění vážné.“ Postrach nás přejel pohledem: „Tobiáši, vy-světli Hanako, o co jde – pak. Otázky?“
„Proč nemůžu bejt vpředu já?“ řekla Mazlík.
„Mám strach, že tebe by to mohlo bavit,“ řekl Postrach a Mazlík zčervenala a sklonila hlavu. Postrach je jediný člověk, kterému skoro nikdy neodmlouvá. A nejen proto, že je nám mladším téměř otcem – jeho rodová přezdívka je velmi případná.
„Zapomněli jsme na neprůstřelnou vestu, stav se pro ni pak,“ kývl na Hanako Teodorik a odspěchal. Teodorik neumí relaxovat, pořád jen práce, práce a práce – to nám ostatním jde relaxace výborně – obzvlášť po jídle.
„Hanako sem, Hanako tam, vestičku, Hanako?“
„Mazlíku, nebuď neslušná!“ Páter Koláček se zamračil.
„Mazlík-san, chceš pokračovat ve výcviku? Nějakou ostřejší lek-cí?“
„Po jídle necvičím,“ nonšalantně mávla Mazlík rukou. „Řekni mi, Hanako, proč mi vlastně říkáš Mazlík-san?“
„V našem klanu mají ženy hlavní postavení, tak je třeba jim pro-jevovat úctu. Obzvlášť těm starším,“ dodala po krátké odmlce a blesklo jí v očích.
„Ty…!“ Mazlík vyskočila jako na pružině a všichni se rozesmáli. Mazlík udělala dětské „Csss!“ a odešla. Ještě trochu kulhá.
„Nesmějte se jí,“ řekla Kamila.
„Je nějaká nabroušená,“ řekl Postrach, „pomalu načase, aby se naučila i prohrávat.“
Do večera Teodorik pro Hanako připravil vestu i druhou zbraň.
***
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:48 am

„Velmi lehká,“ potěžkala vestu. Zase jsme byli v Teodorikově království.
„Sám jsem ji vymyslel, navrhnul a zkonstruoval – snese dokonce i přímý zásah z kulometu, bohužel jen jeden, a člověka to – bohužel – přiomráčí, ale pracuju i na tom,“ ukázal palcem přes rameno ke své laboratoři. Jeho stroje a přístroje rozhodně nejsou nic zastaralého: sám vyvinul kompozit, z kterého jsou vesty vyrobeny, a sám vyvinul i orientovaný gel, který rozkládá nárazy kulek do stran.
Je to pašák.
***
V šest večer měla Klára pohřeb.
Pohřby jsou nejtradičnější obřad Nočního klubu; černé oblečení je vyžadováno.
„Ještě meč a pár šurikenů a celej nindža,“ zaslechl jsem ne-přeslechnutelný Mazlíkův komentář. Mně se Hanačino černé kimono a zvláštní boty s vysokými dřevěnými podrážkami líbily.
Náš hřbitov je úplně jinde než hřbitov odsouzených – je to nej-větší prostora katakomb. Klenuté stropy, cihlové sloupy, hliněná podlaha, pochodně v držácích, hroby
Hanako se rozhlížela, a ano, některé kříže Prvních jsou skutečně ze zlata. I tady je hrobů hodně, daleko víc, než by nám všem bylo milé. Na několika z novějších ležely čerstvé květiny.
Páter Koláček se synem už čekali u jámy, po straně stál dřevěný pult.
Klára ležela v otevřené rakvi v tradičních bílých šatech, pečlivě učesaná, pod rukama složenýma na hrudi červený sametový polštá-řek. V obličeji vypadala jako živá, deformace i díra po projektilu zmizely. Nevím, jak to Koláček dělá, a snad to vědět ani nechci.
Náš obřad je sice tradiční, ale krátký, bývaly časy, kdy se jich za den muselo stihnout i mnoho.
Shromáždili jsme se kolem hrobu.
„Noční klub na tebe nikdy nezapomene, Kláro,“ začal Páter Ko-láček a Postrach položil na pult Knihu cti. Jsou v ní zapsáni všichni naši padlí, už od začátku, a původně se jmenovala Kniha na slávu Boží odejitých, jenže dvacáté století je stoletím zkratky. Když ji předkové před více než sedmi sty lety zakládali, rozumně zvolili nej-větší a nejtlustší formát, s jakým se dá ještě manipulovat. Stejně už je z poloviny popsaná.
„Tvé činy budou žít navždy a tvá duše dojde věčného klidu,“ do-končil Postrach a zapsal ten krátký řádek, o kterém všichni víme, že nás jednou také nemine. Pak jsem já položil na červený sametový polštářek Klářin glock. Byl vyleštěný a nabitý; předky pohřbívali s meči. Přestože Klára měla rukavičky, ledová neohebná tíže jejích prstů mě děsila. Zavřel jsem víko a zaklapl západky. Viděl jsem, jak Kláru pohlcuje tma, jak ta tolik známá tvář mizí ve věčném stínu; pohled, který se nedá zapomenout.
Když ji Postrach s Kamilou spouštěli, Mazlík mi vsunula ruku do dlaně a všiml jsem si, že i Hanako si všimla, že jí po tvářích stékají slzy. Jinak nikdo neplakal.
Pak jsme hodili dolů do sychravé noci po hroudě hlíny a beze slova – každý sám – odcházeli. Poslouchat, jak na rakev Nočního klubu bubnují lopaty těžké prsti, na to má málokdo. Ta práce je další kříž, který nese Páter Koláček. Přestože je jeho syn už dost starý na popravy, na tohle zatím ne.
Stoupal jsem po schodech a myslel na všechno pěkné, co jsem s Klárou kdy zažil. Čím výš jsem byl, tím víc se mi do toho pletlo, že jsem na něco zapomněl, na něco, co s pohřbem nemá nic společného, ale na něco důležitého.
V Klubu nás čekala smuteční večeře. Tomislav s Janičkou házeli hroudu první – i při pohřbu je třeba myslet prakticky. Na baru stála řada vysokých sklenic.
„Nemusíš pít, stačí naznačit,“ zašeptal jsem, když se na mě Ha-nako bezradně podívala.
Postrach nalil šampaňské, bez přípitku jsme se napili a on řekl: „A je to za námi.“ A tím byla Klára pohřbená.
„Fufff, tlačej mě boty,“ řekl Rozmetal a složil se na své místo, „doufám, Janičko, že se ukážete. Žádná mrkev, doufám.“
Hanako si sedla vedle mě.
„Nelep se na něj, nindžo, kdo ví, to pyžamo je tak velký, že by se do něj i meč schoval, když se v tom schová i ten tvůj zadek. Ať nám Tobiáška nepořežeš.“
„Nindžové skutečně používali meče, nám z klanu Ipponsugi stačí ruce. Obzvlášť na odbarvené blondýny.“
„Ha-ha!“ Mazlíkovi zřetelně otrnulo – po pohřbu i po ranním vý-prasku, „já jsem přiroze…!“
Najednou jsem uviděl to, na co jsem zapomněl.
***
Nestačil jsem ani zařvat a místností švihl černý blesk. Ohnutá vi-dlička zabzučela vzduchem, zabodla se do zdi a…
(šok!)
…a těsně před Hanako Kocour zabrzdil. Z povrchu stolu se odví-jelo šestnáct spirálových hoblin a kouřilo se z nich. Všichni jsme vypadali jako živý obraz. Na Kocoura jsem zřetelně nezapomněl jen já — občas se stává, že je celou noc pryč, nebo spí někde v teple – inventář, na který nikdo nemyslí, a už se to stalo strašně dávno, co se do Klubu probourali dva zedníci s krumpáčem, a tak jsme všichni pozapomněli, jak je Kocour během pěti vteřin zabil.
Nemá cizí lidi v Klubu rád.
„Kocoure, nedělej to,“ zašeptal jsem.
Hanako se po nás udiveně rozhlédla:
„Kočička,“ řekla, a pak udělala něj větší hloupost ve svém krát-kém životě: natáhla ruku a…
Zavřel jsem oči, tohle vidět nemusím.
***
Když jsem je otevřel, stejně jako všichni ostatní jsem pokračoval ve vystoupení na téma živý obraz – jen zraky jsme měli povyvaleněj-ší: Kocour se prohnul jako luk, vystrčil oháňku ke stropu a nechal se hladit! A co víc! Vzápětí se překulil na záda, vystrčil ke stropu tlap-ky a nechal se drbat na břiše! A předl u toho!!! Za okamžik jsem má-lem šel pod stůl – po černém kožichu mu přejela duhová vlna a pak celý zrůžověl!
„Phááách!“ vydechli jsme všichni.
„Panebože, Kocoure, nejsi nemocnej?“ řekl jsem a myslel to do-cela vážně, „vždyť vypadáš jako pudřenka!“
„Či-či! Mnóóó,“ udělala na Kocoura Hanako a zavířila mu prsty před očima – reagoval tím, že vystrčil drápy a začal tlapkami hrabat vzduch a cenit zuby jako kotě – přitom pořád předl; znělo to jako vzdálený traktor.
„Teda holky, já padám!“ vytřeštěně řekla Mazlík.
Postrach se natáhnul a vyndal ze zdi vidličku, a i on se musel do-cela snažit, aby narovnal, co ohnul jeden náhodný dopad Kocourovy tlapy.
„Co se děje, Tobiáši?“ zvedla oči Hanako, „mne mají zvířátka rá-da.“
„Ano, vidím. Ráda, zvířátka, to opravdu ano,“ řekl jsem a pře-mýšlel, jak bych asi dopadl já, kdybych Kocoura tahal za uši a strkal mu prst mezi zuby.
Po jídle se někteří rozešli, Mazlík s Kamilou si domlouvaly veče-ři na zítra ve městě, Rozmetal se dodíval na předpověď počasí a bru-čel, že Zákopčaníka by měli omezit, a Kocour se vrátil k normálním barvám (zezelenal).
„Jak to dělá?“ zeptala se Hanako a foukla mu do kožichu (celou dobu jí ležel na klíně).
„Kdo ví,“ pokrčil jsem rameny, „zřejmě nějaká adaptace na pro-středí… On je vůbec divnej.“ Jak blízko byla smrti, jsem jí raději neřekl: „Má neuvěřitelnou sílu – a jistě sis všimla, jak je rychlej,“ ukázal jsem na hobliny.
„Všimla, ano.“
„Dokáže zabít člověka – a to tak, že docela snadno.“ Kocour vě-děl, že mluvíme o něm, tak přestoupil Hanako na rameno, omotal jí oháňku kolem krku, opřel se jí bokem o tvář a stále předl.
„Dokáže zabít člověka,“ zopakoval jsem, „vždycky si mu sedne na rameno, zasekne drápy do brady a zlomí mu vaz.“
„No ty jsi mi ale šikovný kocourek, či-či-či!“
„Mňáu?“ řekl Kocour, olízl jí drsným jazykem nos a Hanako se rozhihňala.
„Jsou prostě věci mezi nebem a zemí,“ plácl jsem rukou do stolu, „Kocoure, hop!“ Zvíře se přelilo prostorem jako kapka zelené rtuti. „Jaký je tvůj vztah k bezobratlým?“
„Bezobratlí?“ zamračila se Hanako, „co je to?“
„Udělej pavouka,“ řekl jsem na půl úst a sledoval Japonku – ta zbledla jako smrt, a měl jsem pocit, že má na zádech přísavky – za-stavila se skoro u stropu.
Kocour dokáže složit přední nohy, zadní nohy a ocas tak, že když k tomu přidá ty správné barvy, pruhy a falešné stíny, vypadá jako pětikilový sklípkan – iluze je pro člověka, pro kterého ji dělá, napros-to dokonalá.
„Neber to osobně, Hanako, ale s odjištěným granátem se také ne-hraje. Kocour… to, co s tebou předvedl, je nevídané až neuvěřitelné. Tím chci naznačit, že zítra tak dobrou náladu mít nemusí. A on opravdu zabíjí lidi. Dost.“ Poslední slovo už bylo pro zvíře a na stole se rázem rozvalovala tmavozelená kočka s hrdou hlavou a velkými tlapkami.
Hanako stekla ze stěny a už se nelísala. Bohužel ani ke mně ne.
Řekl jsem si, že je nejvyšší čas něco napsat, v černém obleku jsem se necítil pohodlně a zítra bude náročný den.
„Dobrou noc,“ vstal jsem.
„Dobrou.“
***
Vysprchovaný, v županu a teplých ponožkách, jsem ve svém po-koji nechal svítit jen malou lampičku na pracovním stole a zahákl notebook k lokální síti. Ulrichův správní program převzal požadavek a stáhl z Xdrive mou nejnovější rozpracovanou knihu. Díky Ulricho-vu programu nikdo nedokáže vystopovat, kdo ta data chtěl a kde skončila.
Nejnovější Kniha je poněkud silný výraz – mám toho sotva deset stránek a nějak už není o čem psát. Napil jsem se horkého čaje. To, jak Postrach s Kristýnou zachránili děvčátko, by se dalo využít – bohužel, tu paličku na maso do toho nezamontuju…
„Jasně!“ napadl mne čtyřruký zabiják. Mohl by sedět v baru pl-ném černochů a vyprávět rasistické vtipy, a ta holčička by mohla být Japonka…
Někdo zaklepal na dveře. Vím, kdo to je, klepe takhle už odmala.
„Neruším, Tobiáši?“
„Ty rušíš vždycky, sestřičko,“ otočil jsem se na židli. Mazlík mě-la taky župan, vlasy stažené gumičkou do ohonu, pod županem oblí-bené pytlovité pyžamo – monokl z ranního zápasu už zmizel.
„Co se děje?“ tázavě jsem zvedl obočí, když zavřela a zcela ne-zvykle nemluvila.
„Proč by se něco mělo dít?“ pleskla sebou přes postel, bradu v dlaních.
„Tak co otravuješ? Tvořím.“
„A jéje! Pan spisovatel přichází! To zas bude stártrek… Je mi smutno.“
„Klára?“ zeptal jsem se, přestože dobře vím, že ona nese pohřby hůř než my ostatní. „Taky mi schází. Ale sama to znáš…,“ nechtěl jsem omílat fráze, jako že smrt je smrt a že Kláře je tam líp a že s Nočním klubem Zubatá jídá u jednoho stolu.
„Na všechno se díváš cynicky a na to jediný, co nejde ve větších dávkách pojmout jinak, to nedokážeš,“ zavrtěl jsem hlavou, protože začínala natahovat. „Není ti něco, proboha? Poslední dobou pořád jen bulíš. Zítra to nebude nic snadnýho, museli bysme tě vystřídat.“
„Zítra je zítra,“ vytáhla z županu kapesník a vysmrkala se, „smutná jsem dneska.“
Věděl jsem, co chce, zamlada jsme tomu říkali dělání tmy – to když zemřela Kamilina matka a Kamila se vůči nám vyhranila do rodičovské role, takže Mazlík v jednom týdnu ztratila dvě hlavní opory svého života. Tehdy nás to hodně sblížilo – a vůbec, dětství v Nočním klubu není žádný med.
Mazlík nesnáší tmu a za světla pro změnu nedokáže usnout, takže jsme spávali spolu. Nikdy v tom nebylo nic erotického, i když, při-pouštím, jak jsme stárli, bylo to pro mě stále obtížnější: přece jen, sourozenci jsme pouze výchovou.
Klářina smrt ji musela sebrat mnohem víc, než jsem myslel, od nějakých šestnácti jsme tmu nikdy nedělali.
Rozhodl jsem se ale být pravý Noční klub:
„Mazlíku, na tmu už jsme moc velcí. A vůbec, měla bys pomalu dospět… Jsi přece jen vdaná žena,“ zachechtal jsem a chytil polštář.
„Ty syčáku!“ Tentokrát v tom ale nebyla obvyká průraznost, i ten polštář letěl nějak pomalu. Došlo mi, že je to vážné.
Už už jsem chtěl na starou hru přistoupit, když zase někdo zakle-pal. Ale tak je to vždycky: když začnu psát, všichni mi najednou mu-sí říct něco nesnesitelně neodkladného.
„Ano?“ řekl jsem odevzdaně.
Dveře se otvírají dovnitř, takže přes ně není vidět postel.
„Neruším, Tobiáši?“ řekla Hanako.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:48 am

Mazlík se zašklebila a naaranžovala se po posteli jako madam de Pompadour.
„Ne. Jen pojď dál.“
I Hanako měla župan – a dokonce i můj s oranžovými papoušky je proti jejímu střízlivý a decentní. Inu orientálci.
Zavřela dveře, a i já jsem se docela těšil na její rozpaky – krom úsměvu, popřípadě jiskření očí jsem u ní zatím neviděl jedinou po-řádnou emoci.
„Hezký večer, Mazlík-san.“ Hanako na sobě nedala znát ani ň, došla k posteli, zula si pantofle a vláčně se natáhla na záda, tak, že jí hlava skončila na Mazlíkově břiše.
„Co-co-co???“
„Vás Evropany hned všechno vyvede z míry,“ posadila se Hana-ko na kraj postele, přehodila nohu přes nohu a zase ten mírný úsměv.
„To-to-to!!!“ Mazlík se nezmohla na slovo, střídavě ukazovala prstem na mě a na Japonku a tvářila se jako krajně pobouřená madam de Pompadour. Já jsem se tak v klidu dusil smíchy.
„Tobiáši, prosím, zapomněl jsi mi říci, čeho se týká náš zítřejší úkol.“
„To zrovna! Vleze sem, rovnou do postele, a prej se jde vyptávat na práci!“
„Ale Mazlík-san, tiše, prosím,“ natáhla se Hanako za sebe, po-hladila ji po lýtku a přitom se mi dívala do očí. Mazlík se málem zvrátila z postele:
„To je normální sexuální harašment! Viděls to, Tobiáši?! Viděls to?!“
„Že zrovna tobě by to vadilo?“
„Já, já…! Já jsem vdaná žena!“
To už jsem nevydržel a ten kašel by mi nevěřil asi nikdo.
„Nesměj se! Já tady vůbec nemusím bejt!“ vyskočila Mazlík a oči jí žhnuly vzteky.
„Prosím, Mazlík-san, omlouvám se za nevhodný žert,“ otočila se k ní Hanako a sklonila hlavu, „zůstaň zde, prosím.“
Mazlík založila ruce v bok, ale místo další exploze si zase sedla: „Tak dobře, když tak hezky prosíš.“ Zatvářila se komisně.
„Tobiáši, řekneš mi tedy…?“ Hanako zaostřila oči na můj počí-tač: „Co to píšeš?“ vyhrklo z ní zcela nejaponsky zvědavě.
„Ale?! To se ti náš pan spisovatel ještě nepochlubil? No neuvěři-telné!“ okamžitě se chytla Mazlík: „Řekni si mu, a napíše ti nějakou raketu nebo pár trpaslíků s velmi dlouhým mečem.“
To už Hanako stála, a bohužel, kniha byla na začátku, kde se pod názvem černalo mé veřejné jméno.
„Já tě znám!“ vykulila Hanako oči a namířila na mě prst: „Ty jsi napsal Upíry!“ Vzrušením přešla do kulometné angličtiny.
„Á! První obdivovatelka v životě mistrově. Možná i první čtenář-ka-až-do-konce. To bych měla jít zvonit na zvon, nebo střílet z děla, nebo tak něco,“ začala mi Mazlík vracet ten smích před chvílí.
„Tys to skutečně četla?“ cítil jsem, jak se mi po tváři rozlévá de-mentní úsměv – mně je sice samozřejmě úplně jedno, jestli mé knihy někdo čte nebo ne, ale mé ješitnosti to jedno rozhodně není.
„Ano, mám v pokoji výtisk. Podepíšeš mi ho? Ano?“ Hanako za-čala dokonce trochu nadskakovat. A pak že jsou Japonci suchaři.
„Nejdřív ho budeš muset propíchnout, ať zas přistane mezi námi prostými smrtelníky.“
„Rád. Stačí zítra?“ Jako pan spisovatel začínám vždy mluvit spi-sovně – dokonce i v angličtině. Jen jsem se divil, že z toho, jak na mě Hanako kouká, nekoktám. Ty oči. Ty oči!
„Zkoumám moderní českou literaturu a Upíry jsem vzala do srovnávací studie – jen jako materiál, nejdřív. Ale pak! Dokud jsem to nedočetla, tak…“
„Nemaž mu medy, kdo to s ním má pak vydržet!“ Mazlík jí zeza-du zacpala pusu a Hanako s ní tak jakoby mimochodem plácla zpátky na postel.
„Och pardon! Omlouvám se, Mazlík-san, reflex.“
„Jau, bouchla jsem se do hlavy.“ Mazlík prostě vyžaduje stálou pozornost a nesnese, když ji ostatní věnují někomu jinému – nebo něčemu – mé knize například.
„Dovolíš, Mazlík-san?“ Hanako si sedla k ní a začala jí prohma-távat týl.
Díval jsem se na dvě nejhezčí ženy, jaké jsem kdy viděl, jak se mi rozvalují po posteli, a nevěděl, co si mám myslet.
„Je to lepší?“ Hanako Mazlíkovi masírovala kůži ve vlasech a sestřičce začaly podezřele světélkovat oči.
„Hmmm,“ protáhla tak divně.
„Děvčata, děvčata, nezapomeňte, že jste na návštěvě!“
„Ale ale, že by nějaké rozpaky?“
„Koukám, že ti otrnulo, sestřičko. Sypej domů,“ vrátil jsem se k češtině.
„Ty mě vyháníš?“
„Jo. Vystřel.“
„A to tu mám Hanako nechat samotnou?“ přejela Japonce prsty po rameni. Věděl jsem, že vtipkují, ale kupodivu i Hanako měla v očích něco… něco. Vrazil jsem ruce do kapes županu.
„Vždyť už jdu. A proberte tu zítřejší práci důkladně!“ Mazlík od-kráčela jako královna ze Sáby, a než zavřela dveře, udělala na mě neslušné gesto. Já si oddychl – po smutku nezbylo ani stopy.
„Ona je tvá skutečná sister… sestra?“ Hanako se posadila na kraj postele, stáhla cípy županu k sobě a znovu přehodila nohu přes nohu.
Takže jsem ji chvíli zasvěcoval do našich rodinných vztahů a prozradil jí i pravé Mazlíkovo jméno.
„Chudák Karolína,“ podívala se ke dveřím, „myslíš, že jí tehdy… ublížili?“
„Podle jejího vztahu k mužům? Ano.“
„Proto ta náklonnost k ženám,“ účastně pokývala hlavou: „Jsi hodný, jak se k ní chováš,“ dodala trochu nelogicky.
Pokrčil jsem rameny a Hanako vstala a došla ke stolu: „Smím se zeptat, na čem pracuješ?“ tak mimochodem zvedla knihu ležící na-vrchu hromady poznámek a studijních materiálů.
Pojal mne mráz.
„Sametové kočičky… to neznám,“ zalistovala a vzápětí jí tváře zbarvil slabý ruměnec a tázavě se na mě podívala.
„Já to nečtu. Teda čtu… Jak to jen říct… Čtenáři po mně pořád chtějí erotické scény – ne tedy že bych měl problém nějakou na-psat –, ale… ale,“ zatočil jsem rukou, „nějak se mi nedostává slov, tedy slov do popisů, chápeš, erotické scény potřebují popisy pro urči-tá slova… teda obráceně,“ začal jsem se zamýšlet nad ukousnutím jazyku.
„Tak proto. A pomohlo to? Sametové kočičky?“ Držela knihu po-řád v ruce.
„Já nevím. Oni používají terminologii… inu, řekl bych spíš geo-logickou.“
„Geologickou? Bohužel asi přesně nerozumím, co máš na mysli.“
„No-o. Víš… Radši ti to přečtu,“ vzal jsem jí Kočičky, „a nebo radši ne.“
„Vysvětli mi to, prosím. Vážně nerozumím, ale zajímá mě to – studijně.“
Pořád nerozumí a nerozumí, Japonka natvrdlá. Co mám dělat? Sakra?!
„Tak dobře,“ nadechl jsem se, „hledal jsem slova, ta slova, ale v Sametových kočičkách je to samý bouřící vulkán, žhavá láva, valící se žhavá láva, stříkající žhavá láva, kolíky, tvrdé kolíky… Rozu-míš?“
„Láva? Kolíky?“
„Jo, kolíky, to používaj zeměměřiči,“ předvedl jsem pantomimu zatloukání, „když vyměřujou ulice.“ Už jsem mluvil docela z cesty a seriózně se zamýšlel nad sebevraždou.
„Já tomu vážně stále nerozumím, Tobiáši, omlouvám se,“ řekla zaujatě Hanako, „prosím, přečti mi něco.“
„Ano. Sama sis o to řekla,“ zahučel jsem a otevřel Sametové ko-čičky: „Třeba tady,“ zalistoval jsem a odkašlal si. Když je to nezbyt-né, my z Nočního klubu dokážeme úplně všechno: „…její lůno se proti němu vzpínalo jako rozžhavený vulkán, ale jeho kolík se blížil tak pomalu, tak pomalu… Co následovalo si jistě dovedeš domyslet; z geologického hlediska je zajímavý až konec,“ znovu jsem zalisto-val: „…a žhavá láva se valila.“ Zaklapl jsem Sametové kočičky: „Jasný?“
Hanako se tiše hihňala: „Kolík! Už chápu!“
Vyndal jsem z kapsy županu kapesník a otřel si čelo – že to ale trvalo: „Vidíš, autoři nemají snadný život,“ poklepal jsem na Same-tové kočičky: „A orgasmu zásadně říkají ohňostroj. Co si s tím po-čít? S takovou terminologií přece nejde psát erotická scéna – to bych si připadal jako zábavný pyrotechnik.“
„Chápu… Nemáš zde, prosím, ještě jednu židli?“
„Jenom postel… Ne! Tak jak myslíš, jsem to nemyslel,“ zamával jsem rukou, hlavu plnou aplikované vulkanologie.
„Jak můžeš vědět, na co myslím?“ řekla a přistoupila tak blízko, až mne lem županu zalechtal na kolenou. Ucítil jsem lehkou vůni parfému a Hanako se usmála tak, že byl málem rovnou ohňostroj.
***
„Brrr, jsi studená jako, jako…,“ chtěl jsem říci led, ale přírodově-decké terminologie pro dnešek stačilo.
„Třiadvacet stupňů, ale ne všude…,“ hlasitě vydechla, prohnula se a postel tiše zavrzala.
„Pravda… To taky nechápu, proč v Sametových kočičkách pořád někdo někam tápá,“ zvedl jsem hlavu, „to je samé … a ruka mu tápa-la po jejím těle, když každý ví… mhmmmm.“
„Moc přemýšlíš, Tobiáši,“ řekla za chvíli Hanako trochu udýcha-ně. „Víš, v Japonsku máme takové přísloví – tradiční přísloví: Proč by měl muž dělat, co může udělat žena?“
Odpověď jsem nenašel (a ani nehledal), a ukázalo se, že Hanako je skutečně z tradiční části ostrovní říše.
Takových petard a bengálského ohně jsem v životě neviděl.
***
Hanako se mi bradou opírala o prsní kost, dívala se mi do očí a na hrudi mne šimral její dech. Dívala se zamyšleně, a já věděl, že se na něco zeptá.
Když si mne kdysi ve dvanácti vzal Postrach stranou na vážný rozhovor, nevyprávěl mi, jak čmeláčci opylují květinky a jak semín-ka létají s větrem, vyprávěl mi o postkoitální uvolněnosti, a že přesně to je onen okamžik, kdy ženy dokážou z mužů vytáhnout něco, co by jim jinak nikdy neřekli.
„Nikdy na to nezapomeň, mohlo by nás to stát život. Všechny.“
Takže o první dvě dívky z vnějšího světa jsem přišel, protože jsem si s nimi nechtěl povídat.
„Řekni mi, Tobiáši, co je na psaní nejtěžší?“ Obvyklý postup, za-blikalo mi hlavou – začít se zajímat o práci… Jenže, co je na mém psaní tajného? Navíc pro členku Klubu? Protože jsem neodpovídal, zavrtala mi prst do pupku.
„Jo, jen přemýšlím,“ zamlel jsem se: „Co je nejtěžší obecně, ne-vím. Já osobně mám největší problémy se jmény.“
„Se jmény?“ zopakovala jako scénář amerického filmu. Prst z pupíku mi pro jistotu nevyndala.
„Nikdy nesmíš nikoho pojmenovat jménem ze svého okolí. Před-pokládám, že právě proto tolik autorů píše příběhy z dalekých a exo-tických krajů. Já jsem tohle pravidlo nedodržel jen jednou…“
„Klára v Upírech!“
„Jau! Pozor na ten prst!“
„Musíš si patřičně všimnout, jak jsem bystrá, ne?“
„Pravda, byla to Klára – a přestože jsem její jméno dal kladné po-stavě, začala mě kvůli tomu nesnášet. To víš, Mazlík jí od té doby neřekla jinak než upíre a sebelepší žertíky s vyndavacími zuby se časem zajídají.“
„Chápu… Mně by se ale líbilo, být v knize.“
„Hmmm,“ zatahal jsem ji za ucho, „tak líbilo… Třeba o tobě ně-kdy napíšu,“ pokrčil jsem blahosklonně rameny.
„To by bylo moc hezké,“ usmála se a tak nevinně si špičkou ja-zyka přejela rty: „A jak ty příběhy vlastně vymýšlíš? Děláš si plán… osnovu, studuješ zdroje? Knihovny, internet?“
„Napadá mě to tak nějak samo. Sedím a píšu,“ řekl jsem až ne-zvykle upřímně – abych pravdu řekl, myslel jsem spíš na ten jazyk mezi hebkými rudými rty…
Prst v mém pupíku se zatočil.
„Prosím?“
„To tě Upíři taky jen tak napadli? Jen tak sami?“ zopakovala a dívala se na mě obdivně. Nic na autora nepůsobí tak, jako obdivné pohledy krásných žen při diskusi o jeho díle.
„Ano.“
Ruka u pupíku mi začala stáčet chloupky na břiše, Hanako trochu zafuněla, protáhla se a položila mi tvář na žebra – jak jsem dýchal, její vlasy mě šimraly na kůži – bříško mi lnulo k boku a cítil jsem, jak jí buší srdce.
„Všechny ty detaily o tom, jak na některé působí stříbro a na jiné míň, o křížích – ale hlavně to o rozmnožování: četla jsem mnoho vampýrských knih, ale nikdo nepoužil to, co ty – jak je zuby odebrá-na krev, která je v těle vampýra modifikována, po čase vstříknuta zpět a oběť se mění na nového démona.“
„To víš, fantazie,“ polkl jsem.
Mluvilo se mi trochu hůř, protože ruka u pupíku už mi nestáčela chloupky na břiše. A vlastně už ani u pupíku nebyla. Hanako se zase protáhla, hladké stehno mi sklouzlo po nohou a její hlava skončila opět o něco níž. Jazyk na břiše docela lechtá.
A další protáhnutí.
Jak říkám: tradiční výchova.
***
Hanako se vracela z koupelny a cestou přes pokoj nijak nespěcha-la – něco velmi důležitého zřejmě měla i na mém pracovním stole:
„Velmi voňavý čaj. Mango, že?“ předklonila se a přivoněla ke konvičce.
„Správně, kupuju to tady v Růžovce,“ po tom předklonění jsem vážně netušil, co říci moudřejšího. Lampička na stole stále svítila a žlutý pruh zpod stínítka ji vytínal ze tmy od pasu ke kolenům. Oby-čejně ženy vypadají nejlépe, když na sobě přece jen něco málo mají. Hanako na sobě nepotřebuje nic, a navíc to víc než dobře ví – tlume-né světlo se jí lámalo na bocích a prosvítalo mezi dlouhými štíhlými stehny, a jak se předklonila…
Zapolykal jsem.
Ne že bych byl zrovna zvoník od Matky Boží, ale takovéhle ženy si mne obvykle nevšímají, natož takhle intenzivně, a natož po dvou-denní známosti, byť plné silných zážitků…
Hanako se otočila, a jak se ty zlaté odlesky na vláčných stehnech blížily, kacířské myšlenky se odpařovaly jedna po druhé.
***
Tentokrát se mi hlava orámovaná černými vlasy zavrtala do ra-mene a dech mne pro změnu šimral na krku; jedna z těch božských nohou se mi skrčila přes břicho. V Sametových kočičkách jsem četl, že mezi lidmi v jistých situacích přeskakují jiskřičky. Taky blbost.
Pomalu jsem přejížděl prsty po té heboučké dokonalosti, způsob-ně od kolena vzhůru, a Hanako tiše řekla: „Hezky tápeš.“
Za chvilku začala příst.
Za další chvilku se zeptala: „A to jsi vážně vymyslel sám? I to, jak žena-upír, může stvořit jen muže-upíra a naopak?“
„A jéje!“ plácnul jsem ji. „Další jelito, který si myslí, že se znám s nějakou upírkou! Kdybys viděla těch dopisů, jak škemrali, kde se upíři v Praze scházejí, kde bydlí…!“
Naklonila se nad mne a zaryla mi loket doprostřed hrudníku: „Přiznej to! Kde se scházejí?! Kde bydlí?! Taky nechci stárnout a chci být na věky mladá a krásná!“
„Dej se nabalzamovat.“
„Tyyy!!!“
***
Seděli jsme v otřískané hnědé dodávce zaparkované u chodníku nedaleko Ořechovky. Kamila u volantu, Hanako vedle ní. Hanako…
Zatřásl jsem hlavou. Vedle mě seděla Mazlík a za mnou Postrach s Rozmetalem. Naštěstí jsem k ránu stihl Hanako vysvětlit, o co pů-jde… Hanako… Hanako se na klíně rozvaloval Kocour – je to vážně nejchytřejší zvíře, jaké znám.
„Poslouchej,“ naklonila se ke mně Mazlík a naschvál hlasitě za-čenichala: „Ty máš novou vodu po holení? Taková orientální vů-ně…, kde já to jen cítila?“ Kamila po mně v zrcátku střelila veselý pohled.
Mazlík pokračovala: „Hanako, nevíš, proč dneska Tobiáš vypadá jako tamagoči? Tamagoči, o kterýho se nikdo nestará? Je takovej bledej, skoro zelenej… že by akutní žloutenka!“ Mazlík protáhla ruce podél opěrky hlavy a začala Hanako masírovat krk. Ten krk… ta kůže, pořád ji cítím v dlaních, na…
„Už jedou. Deset minut,“ řekl zezadu Postrach. Čekáme tady už přes půl hodiny – když český dělník řekne v devět, je jeho přítomnost v půl desáté spíš zázrak než pravidlo.
„Deset minut…,“ natáhla Mazlík a sjela Hanako palci na šíji. Vi-děl jsem, jak si Japonka poposedla, sklonila hlavu na stranu a otřela se Mazlíkovi tváří o hřbet ruky…!
Zřejmě jsem se zatvářil tak, že se autem rozlehl trojhlasý – a pěk-ně poťouchlý – smích. Hanako po mně přes rameno vrhla pohled, z kterého mi málem zaskočilo – v očích zase měla to… to…
„Teď tiše,“ řekl Rozmetal tónem, jako by se chystal přestěhovat Mount Everest: „Potřebuju si zavolat domů.“
„A jéje,“ řekl jsem, když jsem v jeho ruce uviděl malý mobil – Rozmetal má s moderní elektronikou vážné problémy, až bych řekl
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:48 am

konflikty. Kamila mi podala, a já podal jemu anténní přípojku. Zastr-čit ji do přístrojku zvládl, ale na to, jak je to prosté, se tvářil až příliš šťastně; řekl bych předčasně šťastně:
„Halóóó???“ zařval do telefonu – on do telefonu vždycky řve –, ještěže je náš volkswagen zvukově izolovaný.
„Musíš nejdřív naťukat číslo, Rozmetale,“ řekl Postrach.
„Neraď mi, prosím tě!“ obořil se na něj Rozmetal, „já přesně vím, co mám dělat!“ začal vyťukávat a jeho velké prsty se do malé klá-vesničky zoufale nevešly.
„Proč to ty kreténi dělaj tak prťavý?! Japonci jedny, stoupnou si za drn, není je vidět, a pak si myslej, že můžou dělat takovýhle…!“ Mobil protestoval žalostným pípáním a skřípáním.
„To je finskej telefon,“ řekla Mazlík.
„Japonci nebo Finové, je to jedna prťavá pakáž… Halóóó???“ za-řval a z telefonu se skutečně ozval hlas jeho pětileté dcery.
„Ahoj broučku, dej mi mámu!“
„To dítě musí mít z toho řevu trauma,“ řekla Kamila a nastartova-la. Za okamžik kolem nás projela dodávka velmi podobná té naší. Kamila chvilku počkala a vydala se za ní.
Všiml jsem si, že Mazlík jednu ruku kolem opěrky nechala – ja-koby náhodou.

„To je krám, panebože!“ zabušil Rozmetal telefónkem o hranu sedačky.
„To při telefonování nesmíš rozpojovat ten drát,“ ukázal Postrach na přípojku, kterou Rozmetal v zápalu diskuse vytáhl.
„Neraď mi! Radím ti snad já?!“
Postrach jen pokrčil rameny – Rozmetal nebyl vynervovaný z to-ho, co nás čeká – a hlavně co čeká je dva – ale skutečně jen z toho telefonu. Vrazil si přístrojek do náprsní kapsy volného oranžového overalu, holou hlavu celou rudou, v očích blesky.
Zvenčí i do zvukově izolované dodávky (slabě) proniklo zakašlá-ní a pak zařvání motorové pily. A přidávalo se další a další. Dělníci začali prořezávat stromy.
„Jdeme,“ řekl Postrach a trhl bočními dveřmi.
***
Postrach s Rozmetalem si nasadili oranžové přilby s plexisklo-vými obličejovými štíty a natáhli kožené rukavice s vysokými man-žetami. Na dálku nebylo vidět, že jejich overaly jsou nepromokavé. Pak Rozmetal otevřel zadní čelo dodávky a ve světle podzimního dopoledne se objevily dvě motorové pily – husqvarny se středně dlouhými lištami.
To je jeden z problémů, které musíme řešit: chcete-li rozpoutat válku mezi ruským organizovaným zločinem, musíte použít jeho nezaměnitelné postupy.
K řevu pil se přidaly dvě další a ve vzduchu zavoněl benzín se spáleným olejem.
Jen doufám, že v nenápadné šedé vile nebudou ženy.
***
Stáhl jsem si klobouk do čela a pevně usadil velké brýle se žlu-tými skly. Mazlík má stejné. Šli jsme k vile, rychle, ale ne nápadně rychle. „Až řeknu teď, jdeme,“ řekl Rozmetal a vykopl dveře: „Teď.“
***
Prvního dobrmana jsem zastřelil já, druhému urval hlavu Kocour.
Rozmetal vrazil chlapovi v černém obleku řvoucí pilu do břicha a decentní malba chodby rázem získala poněkud abstraktní nádech.
Měli jsme s Mazlíkem tlumiče, tak se další muž roztancoval bez obvyklého práskání výstřelů – o zvukovou kulisu se bohatě staraly obě pily. Ten Rozmetalův chlap se konečně rozpadl.
„Mám nějakej tupej řetěz,“ setřel si rukavicí krev a kostěné piliny ze štítu.
Další chlap, když viděl ta jatka, něco zařval a pokusil se utéci do patra. Postrach ho přeřízl zezadu. Na okamžik jsem se zamyslel nad dvojsmyslností své úvahy…
(„A jak to mám ráda? Zezadu!“)
… zatočil jsem za roh a dvě kulky do vesty mne málem poslaly k zemi.
„Kamera! Bacha!“ z kleku jsem rozstřelil objektiv, ale zbytek ochranky už o nás věděl. Mongolského ksichta, co mě trefil, sundala Mazlík.
***
Drobný problém byl, že nevíme, kolik lidí tu vlastně je. Nifontov, hlava české frakce Kalužské eskadry, je docela velké zvíře, tudíž jsme to odhadli na deset, možná patnáct.
Plán je, aby se do sebe pustila Kalužská eskadra s Bílou brigádou – tohle bude vnímáno jako odplata za Vorožina. Potom bude násle-dovat prudký pokles stavu organizovaných zločinců v českých lu-zích.
***
Kryl jsem záda Rozmetalovi.
Vykopl další dveře a krátké zaječení zaniklo v řevu pily.
Křup! Uslyšel jsem za sebou spíš týlem než ušima: Mazlík a její kung-fu. Toho druhého jsem tentokrát sundal já.
„Nehraj si a střílej,“ řekl jsem. Ona kryla záda Postrachovi, tak jsme se rozešli.
***
Rozmetalovi to vyloženě šlo – tedy přesně do chvíle, kdy v ob-rovském tlusťochovi na konci chodby udusil pilu.
„A sakra,“ řekl do náhlého ticha. Nemohl jsem střílet, protože stál mezi mnou a sádelnatcem a protože jsem udržoval odstup – já ne-promokavý overal nemám. Těžce zraněný obr chytil Rozmetala za hlavu a začal mu s ní kroutit – ten se snažil nastartovat, ale pile se zahltila karburace.
Rus šel do kolen a strhl Rozmetala s sebou – hlavu mu nepustil. Pila bouchla o koberec, a přestože jsem sprintoval, že jsem se skoro nedotýkal podlahy, tušil jsem, že by tlusťoch mohl Rozmetalovi zlomit vaz dřív, než doběhnu.
Jak jsem byl v rozletu, někdo do mě přesně vypočítaným úderem práskl dveřmi. Všiml jsem si, že je na nich bílý plastový panáček.
Rusové nemají vkus.
Dopadl jsem na záda, glock mi vylétl z ruky a brýle se rozstříkly po celé chodbě. To už se zpoza dveří s panáčkem vyklonila krátká černá hlaveň – ingram, pětačtyřicítka. Dotočil jsem kotoul vzad, za-razil se, bleskově jeden vpřed a vší silou jsem oběma nohama kopl do dveří – teď si pro změnu užíval bezmotorového létání majitel in-gramu.
Hmátl jsem po glocku, ale v té chvíli mne někdo příšerně nakopl do ramene.
„Jau!“ řekl jsem a zase viděl strop s nechutnými modrými hvěz-dičkami.
Takovýhle váleček, to je vážně hrůza.
***
Černá hlaveň mi mířila do obličeje – majitel je zřejmě lepší bez-motorový letec než já.
Divil jsem se, proč nestřílí.
Nad hlavou se mi mihla zakrvácená ruka v kožené rukavici s dlouhou manžetou. V té ruce byl – kupodivu – malý šedivý mobilní telefon.
Rus s ingramem udiveně vyvalil pravé oko – místo levého měl zlatý konektor. Vsadil bych se, že mu anténa vykoukla uchem.
„Neváhej a zavolej,“ řekl Rozmetal a roztříštil mu zbytek obličeje motorem pily. „Přece jen ty telefony na něco jsou,“ přišlápl svůj zkr-vavený nástroj a začal startovat: „Hele, Tobiáši, neměl jsem radši říct: Zavolej mi do klubu!“ Pila zakašlala a konečně chytla.
***
V příštích zhruba dvaceti sekundách jsem mu záchranu života oplatil třikrát; přemýšlel jsem přitom, proč se vlastně víc nedívám na televizi – podle všeho je tam docela sranda.
„Je jich tu nějak hodně, co?“ protúroval Rozmetal pilu.
„Samá práce – jak vyčerpávající,“ vyměnil jsem zásobník a pro-běhli jsme dalším pokojem do zadního traktu prvního patra. Oknem byla vidět poklidná pražská ulice: lidé s taškami chodili pro rohlíky.
Narazili jsme na chlapa se zlomeným vazem a hlubokými rýhami po drápech na bradě. Ten Kocour vůbec nepřemýšlí. Rozmetal přidal plyn a zahladil stopy.
Další dveře – koupelna.
***
Černé vlasy nad lemem vany, vůně mýdla, kotouče páry… Prst na spoušti se zastavil v posledním okamžiku: Malý, tak sedmiletý kluk, sprchu v rukou.
„Řekni do tý sprchy slovo, a ponesou tě vocaď v pixle na špage-ty… Koljo,“ řekl mi přes rameno Rozmetal. Zabouchl jsem a podíva-li jsme se na sebe – přesněji, já jsem se podíval do krví zkrabatělého obličejového štítu:
„Co tu dělá dítě?“
„Mě se neptej.“
***
Během dalších pěti minut byl dům čistý. I když, jak se to vezme. Identifikovali jsme Nifontovovo tělo a pak museli Postrach s Rozme-talem dokončit práci: pily se znovu rozeřvaly.
Je to hnusné, ale Rusové si tohle skutečně dělají, krom rozpouš-tění v kyselině zaživa, pomalého upalování v krbech plus spousty podobných civilizovaných kratochvílí. Ženy tu naštěstí nebyly žádné.
Jen to dítě.
„Je tu dítě,“ řekl jsem Postrachovi.
Pomalu si zvedl štít a z jeho očí se mi udělalo slabo:
„Kolik mu je?“
„Tak sedm. Je v koupelně nahoře.“
Postrach se podíval na pilu – z rozžhaveného motoru stoupal od-porně páchnoucí bílý dým. Ostatně, v celé vile bylo kouřmo a nic nesmrdí tak nesnesitelně jako rozřezané kosti.
„Když ho necháme, poznají, že to nebyla Bílá brigáda. ..“ Zvenčí mu do slov vpadlo zaječení pneumatik a dlouhá dávka ze samopalu.
Času začalo ubývat.
„Kocoure, Mazlíku, koupelna nahoře. Uspat, vzít s sebou. Roz-metale, popleskej to tam krví.“
Postrach se (jako vždy) rozhodl správně: my jsme totiž ti hodní… ti hodní, to je dobré, to si musím zapamatovat do nějaké knihy. Ti hodní. To už jsem vybíhal na schody před vilou.
***
Dvě auta stála napříč silnicí proti naší dodávce.
Moje tichá rychlopalba zneškodnila samopalníka v modré oktávii, za druhým vozem se vztyčila Hanako a obouruč prohnala zadním oknem tak dvacet kulek. Je příjemně důkladná.
Životní pojištění bych s pány uvnitř neuzavíral.
***
Rozlétly se dveře, kolem proběhla Mazlík, uspaného kluka v osušce. Rozmetal s Postrachem cpali své overaly, přilby a pily do velkého plastového pytle. Postrach měl i pod overalem jeden ze svých obleků se slavnostní kravatou a stříbrnou sponou.
Přiřítila se další dvě auta.
Jak to, sakra?! Tak rychle tu přece nemůžou být! A tolik! Na ta-kovéhle náhody nevěřím.
***
Stříbrnému subaru se kouřilo od kol a z pravého okénka pálil au-tomat. Kulky mi bzučely kolem uší, ale disciplinovaně jsem střílel po druhém vozu, z kterého si vzali na mušku bezbrannou Karolínu sprintující s dítětem ulicí.
Postaršímu BMW vypadlo boční sklo i s půlkou řídičovy hlavy, vůz se smýkl, přeskočil obrubník a narazil do betonové lavičky – spolujezdec vystoupil předním oknem, čelem přímo do betonu. Sklo-nil jsem se za zídku a vyměnil zásobník. K samopalu ze subaru se přidalo několik dalších, protože dojížděla další dvě auta – tipoval jsem to na většinu vojáků, co jich Kalužská eskadra v Praze má. Ně-kdo věděl, že přijdeme, ne přesný čas, ale i takhle to stačí.
Rozmetal si hodil těžký pytel s věcmi na rameno, v druhé ruce pistoli. Postrach na mě kývl, já vyskočil zpoza zídky a začal jim krýt ústup.
V té chvíli se k rachotu samopalů a útočných pušek přidalo poně-kud temnější dunění.
Kulomet.
Mazlík zakopla, z oblečení jí vyrazilo několik obláčků prachu a praštila sebou o chodník.
***
Čas opět zpomalil.
Nijak jsem se nekryl a metodicky zabíjel muže v subaru.
***
Ten kulomet byl naštěstí náš – už jsem si pomalu říkal, kam se ta Hanako poděla.
Rozmetalův Red Baron.
Subaru vybuchlo a ohořelá ruka s uzi mi dopadla k nohám. Pokud ale máte čím střílet, nemá smysl sbírat cizí zbraně. Ale na druhou stranu, samopal je samopal.
***
Postrach zrovna v dešti střel z dojíždějících aut zvedal Mazlíka – dítě měla pořád pevně v náručí. Rozmetal klečel, pytel před sebou, a kryl je vlastním tělem – z asfaltu kolem něj jiskry jen létaly a naše dodávka zvonila a odskakovala z ní barva.
Do dunění zbraní se najednou ozval divný zvuk – jakoby lidské – nelidské řvaní a v předním okně prvního z dojíždějících vozů se ob-jevila díra jako po průstřelu dělem – už jsem to jednou viděl: zname-ná to, že se Kocour doopravdy rozčílil.
A další auto – už jsem je nestíhal počítat.
***
Tentokrát přijíždělo zepředu, střílelo jako v bitvě u Kursku a náš kulomet zmlkl.
Dobrá zpráva byla, že Mazlík s Postrachem a Rozmetalem pro-klouzli do dodávky – a ona není ani tak zvukově izolovaná, jako je neprůstřelná: zvuková izolace je pouhý doprovodný jev. Teodorik na ni použil stejný materiál jako na naše vesty – jen patřičně tlustší vrst-vu.
Špatná zpráva byla, že mě cesta k hnědému volkswagenu ještě čeká.
Hořící subaru halilo ulici černým dýmem. Koukl jsem uzi do zá-sobníku, ale byly tam jen tři náboje. Tak je to vždycky. Položil jsem zbraň a znovu vytasil glock.
Podle toho, jak kolem poskakovala tráva a z keříků létaly větvič-ky, Rusové o mně vědí.
***
„Teda,“ funěl jsem, „asi jsem měl víc trénovat přespolní běh.“ Keříky mě rvaly za kabát. Přeskočil jsem plot: „Nebo spíš parkur.“ Hnal jsem se přímo proti poslednímu vozu jedoucímu zezadu.
Ten se smykem protáhl před stroj, ve kterém si brousil drápy Ko-cour; v běhu jsem střílel, ale přestože na předním okně vybuchovaly bílé fontány skla, nějak to nebylo ono. Řidič dupl na plyn, práskavá rána, ale odstrčit BMW zaklíněné v lavičce a blokující ulici se mu nepodařilo.
Přeskočil jsem kufr bavoráku a dopadl jim na kapotu – takhle zblízka už má střelba měla patřičný efekt. Překulil jsem se přes stře-chu BMW zpět – zrovna když z dodávky vystartoval Rozmetal s Red Baronem.
„Kde seš, chlape, mně tady ubližujou!“ vyměnil jsem zásobník a hnal se k autu s Kocourem. On ale pomoc nepotřeboval – jsou sku-tečně věci mezi nebem a zemí: třeba jak takové roztomilé heboučké zvířátko dokáže během tak krátké doby zabít čtyři dospělé chlapy.
„Dobrý?!“ otevřel jsem dveře a Kocour mi skočil na rameno.
„Mňau,“ řekl.
Poslední auto – to před dodávkou – zaječelo pneumatikami, zara-chotila převodovka a začalo ujíždět. Problém je, že by nás mělo vidět co nejméně lidí. Rusů obzvlášť.
Skočili jsme s Rozmetalem do rozjíždějícího se volkswagenu a Postrach za námi zabouchl.
„Jeď, Kamilo, jeď jeď jeď!“ Takže o Mazlíka si starosti dělat nemusím. Plášť na zádech sice měla na cáry, ale zrovna se z okénka snažila trefit vůz smýkající se před námi – byla to nenápadná starší fordka, tuším mondeo. Tuším, že Mazlík zrovna není typ střelce na jedoucí cíle.
„Hanako, střílej!“ píchl jsem prstem dopředu – já se zatím nějak nemohl vymotat z Postracha, Rozmetala a protestujícího Kocoura.
***
Motor dodávky tlumeně burácel, jeli jsme hrubě přes sto padesát, ale Kamila je náš nejlepší řidič. A Hanako právě fordce prostřílela zadní gumy.
Mondeo se roztočilo, dým u hořících pneumatik, Kamiliny ostré brzdy, s Postrachem jsme ještě za jízdy vyskákali a následovala pro-měna mondea na perforované mondeo.
Organizovaní zločinci mají občas těžký život.
***
Postrach si dotáhl uzel kravaty, schoval pistoli, nasedli jsme a od-jeli. Další všední den Nočního klubu.
***
„Něco je špatně. Jak to, že se tam tak slejzali?“ vyslovil Rozmetal to, co nás trápilo všechny.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:49 am

Dodávka prudce zatočila a Postrach se zamyšleně díval na Hana-ko. Věděl jsem, na co myslí, ale byla celou dobu v Klubu, a kdyby se pokusila o libovolný neautorizovaný výstup, Ulrich by nám to řekl.
„…navíc o tom věděla až od rána, od šesti, asi tak,“ jenom jsem do hučení motoru naznačil rty; věděl jsem, že se Postrachovy a moje myšlenky ubírají stejným směrem. I když stejným směrem, přinutil jsem se k racionalitě, Postrach strávil noc jinde než já.
Kamila dodržovala předpisy a kolem Kulaťáku byla obvyklá zá-cpa. Naše auto sice vypadalo jako by zažilo Pražské povstání, jenže lidé to považovali zase za nějakou reklamu.
Stejně jsme ale zajeli do nejbližší garáže, takže do Klubu je to docela daleko. Mlaďoch zabalený v osušce spal na zadní sedačce a funěl při tom.
***
„Rozmetale, brnkni prosím Ulrichovi, že se zpozdíme,“ Postrach ještě jednou kontroloval, jestli jsme v garáži a v dodávce něco neza-pomněli – policajti to tady zřejmě najdou.
„Nemám telefon,“ řekl Rozmetal šťastně.
Postrach tázavě vyhlédl z vozu.
„Ale, jeden tam potřeboval srovnat kontaktní čočku.“
Kamila už otevřela poklop kanálu a začala sestupovat: „Dobrý, Hanako?“ podívala se odspodu na Japonku.
„Ano. Snad. Ne zcela.“ Hanako byla bledá, až mi její rty připada-ly modré.
„Kocoure, hop,“ poklepal jsem si na rameno. Zvíře nespokojeně zežloutlo, ale poslušně přestoupilo. Hanako má zřetelně jiný náklad, než aby jí bylo jeho pět kilo lehkých.
„Poslyš,“ otočil ji Postrach obličejem k žárovce, „zabilas už ně-kdy člověka? Úmyslně? Tak, že jsi viděla jeho krev?“
„Ano. Ne. Dnes.“ Hanako zamrkala a pod dlouhými řasami se za-leskly slzy.
„A sakra!“ řekl jsem – to mě vážně nenapadlo. My tuhle zkuše-nost neseme už od mládí, a navíc nás na ni od útlého dětství připra-vují. Pravda, Hanako její výcvik jistě na zabíjení připravil také, ale jedna věc je příprava a druhá mrtvý pohled vaší oběti. I když je to sebevětší parchant.
„A to si nemůžeš dát ani panáka,“ řekl Rozmetal a tak nesměle jí stiskl rameno.
„Chudáčku,“ řekla Mazlík a objala ji. „Hmmm, hmmm,“ řekl jsem, když to trvalo trochu dlouho, „radši půjdem.“ Kamila se na Mazlíka a Hanako dívala tak nějak smutně.
***
Z Dejvic je to do Klubu skutečně pěkně daleko – a podzemím ob-zvlášť – Postrach s Kamilou mají (naštěstí) dokonalý orientační smy-sl, kdybych odsud navigoval já, našli by naše práchnivé kosti až ar-cheologové za tisíce let.
„Tvoje noční můra, co?“ vyhmátl Rozmetal, na co myslím a nad-hodil si spící dítě na ruce. Takže zbytek cesty si ze mě všichni – sa-mozřejmě – dělali šoufky. Cesta byla tak dlouhá, že se ke konci zača-la smát i Hanako.
***
Jan nás pustil do Klubu a z výrazu jeho tváře nás všechen smích okamžitě přešel.
„Spěchejte,“ řekl.
První slovo, které jsem od něj kdy slyšel.
Takže jsme spěchali.
***
Páter Koláček stál zády k baru a Tomislav rázoval po koberci – podle světlého pruhu sešlapaných vláken už pěkně dlouho. Měl šedý, ztrhaný obličej.
„Janička zmizela,“ řekl Páter.
Postrach namířil prst ke vchodu Ulrichovy počítačové svatyně.
„Už je všechny svolal, Antonína operuje, takže přijde trochu poz-ději.“
Postrach kývl a otočil se na nás: „Umýt, převléct.“ Bylo to ne-zbytné; my, co jsme byli ve vile, jsme ohavně páchli spálenou krví, a ten smrad z rozřezaných kostí snad zalézá i do kůže.
Teodorik nám vzal pistole.
„Dej mi závěs na Barona,“ řekl Rozmetal.
„Samopal?“ zachytil mne očima Teodorik.
„Asi jo. Jo.“
Zmizení libovolného člena Klubu je nejvážnější věc, co se může stát. Janička – i kdyby se stalo cokoli, i kdyby se zamilovala sebevíc – ví, co by následovalo, takže by nikdy neutekla. A Janička by neu-tekla, ani kdyby se zamilovala víc než sebevíc.
To už jsem sprintoval ke schodům do patra.
„Všichni se ozbrojte. Teodoriku, zapoj obranné systémy a nahoď záložní agregát…!“ ještě jsem zaslechl, jak Postrach dává příkazy.
Nejdřív Rusové, kteří věděli, že přijdeme, teď Janička. Něco je špatně, zatraceně špatně. Cítil jsem, jak mě mrazí kolem žaludku.
***
V mém pokoji se stále vznášela slabá vůně orientálního parfému, ale dnešní noc byla asi tak tisíc světelných let daleko.
Strhal jsem ze sebe oblečení, horká sprcha a kartáč, kterým jsem si málem sedřel kůži. Do parfému zavoněl můj denim – snad se pod tím zbytek kostěného puchu schová. Vytrhl jsem šuplík s oblečením, volné kalhoty ze silného plátna s bočními kapsami, triko, vestu… už nebude čas shánět novou, podíval jsem se na dvě stříbřité placičky kovu na hrudi, košili, popruhy na glock, ze skříně tříčtvrteční černý baloňák… teprve teď jsem si začal ručníkem drbat vlasy – to už jsem vybíhal na chodbu – téměř současně s Mazlíkem a Rozmetalem. Po-strach, přestože se šel mýt poslední, už bude určitě dole.
Ručník jsem zahodil pod schody.
***
Na baru ležely vyrovnané zbraně a zásobníky. Glock do pouzdra v levém podpaží, krátký Heckler-Koch do závěsu na druhé straně, zásobníky do speciálních kapsiček, které mám všité ve všech pláštích.
„Tobiáši, pojď sem!“ přivolala si mě Kamila, stoupla si na špičky a malým hřebínkem mne učesala, „nemůžeš vypadat jak utržený ze řetězu.“
Závěsem proběhli dva sotva osmnáctiletí mladíci – klubový po-těr. Mávli jsme si na pozdrav.
„Ctirade, Dětřichu, rád vás vidím,“ kývl jim Postrach a otočil se na Koláčka: „Nic?“
Koláček zavrtěl hlavou – věděl jsem, že mladý Koláček teď dělá Ulrichovi oči a že spolu žhaví všechny kamery, kolem kterých mohla Janička projít. Vyšla z podzemí nejbližším východem – pro zeleninu k večeři – cestou, kterou šla snad tisíckrát.
Mrazení v okolí mého žaludku sílilo.
„Rozmetal s Mazlíkem, projděte její trasu. Kamila, Tobiáš a Cti-rad s Dětřichem obchody a restaurace, kolem kterých šla – vemte i druhou možnou cestu. Kristýna a Hanako hlídají tady – Jane, přiděl je k synům. Rychle, prosím.“
Ctirad běžel přede mnou, Kamila za mnou a ty točité schody dolů mi nikdy nepřipadaly tak dlouhé.
***
Vzduch voněl podzimem a páchl smogem. Po nízkém nebi se hnaly tmavošedé mraky a v podzimu voněl brzký déšť.
Bral jsem levou stranu ulice, Kamila pravou, tramvaje řinčely a kladl jsem pořád stejnou otázku: „Nebyla tady prosím moje sestra? Malá blondýnka, trochu při těle, semišová bunda, velká žlutá nákup-ní taška. Je nemocná.“ A dostával jsem pořád stejnou odpověď: „Ne. Ne. Ne.“
Předbíhal jsem fronty v obchodech a lidé se na mě vztekali – přesně do okamžiku, než jsem řekl, že je nemocná – nebo než uviděli můj obličej. Ti, kterým jsem se podíval do očí, bledli.
Dorazil jsem až k zelenině, kam chodila nakupovat, a nic– vrhl jsem pohled nahoru a dolů ulicí. Byla temná a pochmurná. Přitáhl jsem si límec.
Takže únos.
Nikdo z našich už nebyl na dohled; já jsem toho měl nejvíc a tr-valo mi to asi o čtvrt hodiny déle – v téhle situaci se nedá než vrátit do Klubu…
Znovu jsem se rozhlédl.
Vedle zeleniny byly úzké dřevěné dveře zakrývající proluku mezi domy – zřejmě vchod pro zásobování. Přestože byly zamknuté na petlici, dřevo kolem zámku bylo čerstvě vyštíplé. A přestože jsem věděl, že dělám chybu, vzal jsem za madlo sloužící místo kliky.
Šrouby byly jenom zastrčené – někdo je nedávno vyrval.
***
Za dveřmi bylo přítmí, ale ne tma.
Špinavé, listím zanesené tabule skla vyztuženého dráty propouš-těly světla dostatek – chmurný vlhký tunel se skleněným stropem.
Zelené přepravky, červené přepravky, nahnilý smrad starých brambor, zapomenutý svazek mrkve… glock mi skočil do ruky A kovový pach krve.
Janička byla až vzadu za horou složených plesnivých krabic.
Nejdřív jsem nechápal, co vlastně vidím, pak mi do krku stoupla kyselá pachuť zvratků.
Vlasy měla slepené špínou z podlahy, pusu omotanou stříbřitou lepicí páskou, ruce svázané za zády a ve vytřeštěných mrtvých očích šílenství.
Krev se roztekla spárami podél zašlapaných dlaždic.
Zapolykal jsem; tohle by neudělali ani Rusové – v tom okamžiku jsem byl rád, že je po smrti. Sklonil jsem se a zatlačil jí oči, ale hrůza a bolest zůstaly ve tváři. Janička, veselá usměvavá Janička. Trochu kyprá, trochu jednodušší. Nejhodnější stvoření, jaké znám.
Jaké jsem znal.
Něco za mnou zašramotilo.
Otočil jsem se a malá šedá myš pod mým pohledem strnula jako zmražená.
Vzal jsem z hromady složených krabic tu vrchní a Janičku při-kryl. Ti, co ji najdou, nemusí vidět, co já.
Nikdy ten pohled nezapomenu.
***
Asi uplynul nějaký čas, nevím kolik. Všiml jsem si, že v ruce dr-tím kus kartonu. Vím, že je chyba, nechat se ovládat emocemi, ale cítil jsem chladnou, vražednou zuřivost.
Myš zděšeně vypískla a jako šílená narazila do zdi.
***
Hnal jsem se katakombami, pod podrážkami pleskala udusaná hlína a v plicích syčel vlhký vzduch.
Když jsem vyšel z proluky, donutil jsem se ke klidu. Pečlivě jsem za sebou zavřel a rozhlédl se. Telefonující paní vytřeštila oči, pustila sluchátko a odešla z budky daleko rychleji, než na co jí důstojnost a vysoké podpatky stačily. Ano, potřeboval jsem si zatelefonovat. Přes mrtvé číslo, na které není třeba karta, jsem se přepojil na černý tele-fon na barovém pultu. Poprvé v životě ho nikdo nezvedl.
***
Nejbližší vchod do podzemí máme v oprýskaném šedivém domu maskovaný jako kanceláře. Na dveřích v suterénu je napsáno NADACE JOZY SKÁLOVÉ.
Na špatně osvětlené chodbě přede mnou někdo uskočil a zařinče-ly rozbíjené lahve. A to si tu o mně myslí, že jsem nejslušnější člo-věk na světe.
Byl jsem.
***
Dveře z katakomb byly dokořán.
Přes práh ležel starý Jan, hadice plamenometu omotané kolem krku, modročerný jazyk na bradě.
Pod točitým schodištěm ležel jeden z jeho synů, hlavu překrouce-nou týlem dopředu. Sáhl jsem mu na zápěstí – už začínal chladnout.
Cvakl jsem pojistkou Heckler-Kocha a cítil, jak mi tuhne obličej.
***
Po točitých schodech tekla krev – hezky v drážce u zdi; před sta-letími ji tam vysekali předkové, aby jim to s jejich meči neklouzalo.
Přibližně v půli schodiště jsem našel krvavou kouli. Byla to Ka-milina hlava a podle všeho ji někdo utrhl. Všude kolem byly roztříš-těné zuby.
Vnímal jsem jen jednu důležitou věc – tři mrtví členové Klubu, a nikde ani jedno nepřátelské tělo, nikde ani vystřelená nábojnice, ni-kde zeď omlácená kulkami.
Tušil jsem, že se to brzy změní.
Chtěl jsem to.
***
Nahoře nad schody ležel Kamilin bezhlavý trup a Postrach. Po-znal jsem ho jen podle kravaty a bot.
Měl jsem pocit, že kolem mrzne; slyšel jsem dokonce křupání le-du.
Mladého Koláčka někdo přibodl nohou od židle ke stěně. Vím, zní to nemožně, ale visel tam a boty mu mizely v hromádce vlastních vnitřností.
Pořád ani nábojnice.
Proběhl jsem korálovým závěsem.
***
Ulrich ležel na zemi stočený do klubíčka, v holé hlavě pro-máčklinu jako od pěsti, rozbitý cvikr přilepený krví k čelu. Ze dveří k Teodorikově zbrojírně vyčnívaly nohy zamotané do kožené zástěry a na baru ležela Kristýna. Někdo jí utrhl ruku se zbraní a přirazil ob-ličej k desce takovou silou, že jí špička nosu trčela vedle ucha. Po-znal jsem ji podle obvazu kolem hlavy.
Rozmetal visel na židli – kdosi ho zvedl do výšky a zády napřed jím mrskl přes opěradlo. Nohy i ruce se dotýkaly koberce a z nosu mu přes čelo a půl lysé hlavy visel krápník sražené krve.
Zapolykal jsem.
„Ale! Sám mistr! Jsem velmi potěšen, že vás poznávám,“ řekl někdo anglicky.
***
Ten muž vyšel z kuchyně a o rukáv kabátu upnutého přes usedlé bříško si leštil jablko a usmíval se na mě.
Měl růžové baculaté tváře, kulaté brejličky s drátěnou obroučkou, malý knírek a na hlavě směšný klobouk, buřinku.
Na rukou měl černé rukavice a na nohou polovysoké kožené bo-ty. Obojí bylo od krve. I jablko bylo od krve. Muž vycenil hranaté bílé zuby a zdravě si ukousl.
„Vida, vida, náš pan spisovatel,“ promluvil někdo za mnou, také anglicky.
Tento muž byl starší a vyšší, s vyschlým vrásčitým obličejem, z kterého trčel orlí nos. Do očí mu pro krempu měkkého šedého klo-bouku nebylo vidět. Také on měl dlouhý plášť, pod kterým byly zce-la nepatřičné vysoké boty s mnoha sponami a terénní podrážkou. Nehodily se mu k vázance.
Obzvlášť levou z bot jsem viděl dobře, protože ji měl opřenou o židli a cídil si ji nějakým hadrem. Nebyl to hadr, byl to mrtvý Ko-cour.
„Ano, pane Van Vrene, náš pan spisovatel,“ muž s jablkem hlasi-tě křoupal.
Něco mi vyrazilo Heckler-Koch z rukou – přistál na stole daleko ode mě. Strnule jsem zíral na svůj pravý ukazováček zachycený mezi lučíkem a spouští.
„Omlouvám se,“ řekl Van Vren, „nezbytné bezpečnostní opatře-ní,“ a dál si cídil botu.
Myslím, že mi zbraň vyrazil Kocourem.
Neviděl jsem to.
***
Hanako stála kus od zdi proti baru a smutně se na mě usmívala – uvědomil jsem si, že ji vnímám, co jsem vstoupil, ale přes vrstvy ledu jsem ji spatřil teprve teď; pánové drželi strategické cesty k vý-chodům. Z pahýlu prstu mi kapala krev a měl jsem v něm intenzivní pocit horka.
„Hanako?“ konečně jsem se zmohl, ale moc nahlas to nebylo.
„Hanako?! Slyšel jsem dobře?“ muž s buřinkou dál křoupal jabl-ko a trochu bílé dužniny si vyprskl na bradu. Vyndal z kapsy složený bílý kapesník a pečlivě se otřel – mezitím polkl: „Omlouvám se,“ otřel si i rty, „ale tak mne překvapilo, že se vám, hm, Hanako ne-představila pravým jménem… Děláš to tak obvykle, Agony? Se svými oběťmi? Není-liž pravda?“
„Mlč, Wriesi!“
„Prosil bych pane Wriesi, trochu úcty ke starému člověku,“ zazu-bil se na ni a točil si zbytkem jablka, stopku mezi palcem a ukazová-kem.
Měl jsem dunivý pocit snu – takovou tu odosobněnou pulzující gumovitost okolí. A k tomu ten led. Popraskávající led.
„Ale to jsi o sobě mistrovi jistě neřekla i spoustu jiných věcí,“ Wries měl mezi řezákem a špičákem zachycený kousek červené slupky.
V místnosti někdo zasténal a já to nebyl. Příšerný zvuk. Led ještě ochladl.
Hanako stála tak, že jsem neviděl na stůl za ní. Vlastně jsem si uvědomil, že se tam posunula, jen jsem proběhl korálovým závěsem.
„Nuže, mistře – že odbočuji – ta vaše kniha, ti Upíři, jsou skuteč-ně výborní. Dali jsme si je s panem Van Vrenem přeložit do angličti-ny.“
Kupodivu mne to nějak nepotěšilo; přemýšlel jsem, co je na tom stole za Hanako.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:50 am

„…ale vy mě neposloucháte, mistře,“ tlouštík zamával rukou, „to mi nedělejte, nedozvěděl byste se to nejzajímavější.“
Zamrkal jsem.
„Víte, vždy, když někde vyjde něco podobného, oni pošlou… řekněme účetního. Ten zjistí, odkud se vzaly tak jemné detaily, pod-trhne a sečte – a na vás poslali svého nejlepšího, svou nejlepší: Voilá – samotnou slovutnou Agony!“ V teatrálním gestu namířil obě ruce na Hanako.
Proč jí pořád říká Agony?
„Kdo oni?“ řekl jsem a můj hlas zněl i skrz ten led naprosto nor-málně.
„Kdo???“ zopakoval Wries a zvedl obočí, až mu brejličky sjely na špičku nosu, „ani to jsi mu neřekla, Agony? Ty jsi mi ale tajnůst-kářka, neukázat mistrovi zoubky.“
Hanako se na mě znovu usmála – tentokrát to vypadalo bolestně.
Jak tam tak stála, celou dobu mi na ní něco připadalo nepatřičné-ho, ale až teď jsem si uvědomil co.
Její zornice.
Nebyly kulaté, ale svislé jako u kočky.
***
„Huhl!“ řekl jsem. Pozorovatel, kterého má každý autor někde uvnitř, si zapsal, že tak duchaplné prohlášení by se mělo zachovat pro pozdější generace.
„Upíři neexistují,“ řekl jsem.
„Ale!“ řekl pan Wries. „A proč si myslíte, mistře, že už skoro dva měsíce žijeme tady v té vaší Praze, pijeme pivo a nudíme se ušlechti-lými skutky, co tady s tím spolkem dobráků děláte?“ Zamyšleně pře-hlédl mrtvoly: „Dělali jste?“
„Jasně že jsme čekali, koho na tebe pošlou, troubo,“ řekl mi za zády Van Vren.
„Správně,“ řekl pan Wries, „ale že přijede samotná Agony… Oni jsou nesmírně cenní, nevěřil byste, k čemu všemu se dají použít. Ty jejich fyzické fondy… To vám určitě ani nevyprávěla, proč se jme-nuje Agony? Velmi poučná historka…“
„Mlč, Wriesi!“
Zatímco se tlouštík podíval na Hanako, předklonil jsem se, tři rychlé kroky, odraz, a saltem přes stolek jsem se přenesl vedle ní; tak aby na mne Van Vren už nedosáhl.
***
Dopadl jsem na nohy a glock mi skočil do dlaně tisíckrát nacvi-čeným pohybem. A na tisknutí spouště stačí i prostředníček.
***
V tom zlomku sekundy, jak jsem chytal rovnováhu, abych mohl střílet co možná nejpřesněji, jsem zahlédl to, co přede mnou Hanako zakrývala.
Pistole mi vypadla z ruky, neovladatelně jsem se předklonil a po-zvracel si boty.
„Výborná akrobacie,“ zatleskal pan Wries, „ale neměl byste to dělat, je-li vám po tom nevolno.“
Mazlík měla ruce přitlučené ke stolu lesklými hřebíky. Ležela na zádech a někdo jí něčím ostrým rozšvihal obličej na kost; zkrvavený drát visel přes židli.
Předtím jí vypálili oči.
Doširoka roztažené kotníky měla přivázané k nohám stolu…
Znovu jsem se pozvracel.
Udělali jí to samé, co Janičce, jenže Karolína na rozdíl od Janičky stále žila.
***
Tentokrát už to byly jen žaludeční šťávy. Před očima mi plul za-cákaný vzorek koberce, hřbetem ruky jsem si otřel bradu a narovnal se. Po čele mi tekl pot, ale ta poslední křeč prolomila ledový krunýř.
„Ošklivé, ošklivé,“ řekl pan Wries, „ještěže už jsem dojedl,“ upustil ohryzek a začal prsty v černé rukavici bubnovat po baru. V kůži rukavice byly zřetelné rýhy od drátu. „Tedy, abych vám to do-pověděl, mistře: Agony vás přijela zabít – určitě se k vám přidala nějakou neuvěřitelnou srdceryvnou náhodou, není-liž pravda? Před-tím, než zabíjí, vyslýchá. Proto Agony.“
„Nikdy bych ti neublížila,“ zašeptalo stvoření, které má sice ne-přímo, ale přesto na svědomí smrt Nočního klubu.
Maně mne napadlo, že vesničtí kanibalové začnou tloustnout.
***
Mazlík opět zasténala. Střehl jsem se jejím směrem byť jen mrk-nout. Nejenže žije, ale je dokonce při vědomí. Bar se mi trochu za-tměl.
„Tobiášku… zabij… zabij mě!“
Hlas zněl přes pahýly zubů a rozmlácené rty bublavě.
Bar se mi zatměl trochu víc.
***
Ale já pořád žiju, pořád jsem Noční klub. A to stvoření vedle mě taky, vířilo mi hlavou. Na něco jsem se upnout musel, protože jinak bych se zbláznil.
Zbláznit se… Zajímavá myšlenka: šlo by to docela snadno, žádné dramatické efekty, žádné dramatické pózy. Prostě cvak a problémy by se rozpustily ve smíchu.
Dlouhém, dlouhém smíchu.
***
Jasná byla jedna věc: Pokud Hanako ještě nedostali, je k tomu ně-jaký důvod. A jaký důvod mohou mít bytosti, které zmasakrovaly Noční klub, aniž by se kdokoli zmohl na jediný výstřel?
Mé literární teorie o fyzické odolnosti a rychlosti těch stvoření v sobě mají zřejmě něco pravdy.
„Já je zdržím, ty zachraň Mazlíka,“ řekl jsem česky.
„Nezdržíš. Oni jsou… v té knize jsi jim říkal Lovci. Lovci s vel-kým L. Lidé pro ně nejsou nic.“
„Zachraň Mazlíka, já to nedokážu. Odnes ji odsud a zachraň ji. Já je prostě zdržím.“
„Copak si to tam špitáte, vy dva? Začíná mne to nudit a je nesluš-né, mluvit řečí, které zbytek společnosti nerozumí,“ řekl pan Wries a už se neusmíval.
***
„Závěsem a dolů. Do katakomb je dokořán,“ řekl jsem.
„Zemřeš,“ řekla Hanako a i přes nelidský tvar zornic se jí tak divně leskly oči.
„Asi jo, ale kvůli tobě určitě ne.“
Zamrkala – vypadalo to ublíženě. Měl jsem z toho radost.
„Až řeknu teď.“
„Dost,“ řekl pan Wries.
„Teď.“
***
Ještě než jsem dořekl, vší silou jsem se odrazil od hrany stolu a skočil na Van Vrena.
Čas se tradičně zpomalil.
Hanako i Wries se přesto rozmazali do dlouhých stínů. Van Vren rovnou zmizel.
V letu jsem pomalu otáčel hlavu.
Na stole, kde ještě před okamžikem ležela Mazlík, zbyl jen krví přilepený chomáč blonďatých vlasů, tři ulomené zuby, díry po hřebí-cích a přervané provazy. Nemyslel jsem si o tom nic – člověk tak rychle přemýšlet nedokáže.
Příští vjem byl stín, kolem kterého něco prolétlo. Nějaký super-rychlý převod v mé mysli vyhodnotil, že ono něco byla Kocourova mrtvola, tentokrát použitá jako vrhací zbraň.
Tělíčko stín minulo a rozstříklo se po zdi. Zbylé chlupy silou ná-razu vzplály.
To jsem ulétl sotva polovinu oblouku.
***
Postřehl jsem, že koberec je najednou celý roztrhaný, jako by se po něm někdo prohnal mnohametrovými skoky a jeho odrazy byly skutečně silné.
V příštím okamžiku jsem se díval do očí panu Wriesovi.
Byl jsem těsně za polovinou oblouku.
Mířil na mě černým lugerem a vypadalo to, že míří už pěkně dlouho.
***
Vždycky jsem si říkal, jaké to bude, zemřít, a jestli je něco po-tom: světlo na konci tunelu, peklo, andělé, hurisky, nebo tak.
Kouřící nábojnice zamrzla ve vzduchu, těsně u závěru Wriesovy pistole.
Vždycky jsem si říkal, jestli je pravda, že vám těsně před smrtí proletí před očima celý život.
***
Já jsem asi trochu jednodušší: mně před očima prolétl jen dnešní den, a ani ne celý – jen od snídaně.
…rozespalý Rozmetal se zasunul na své místo u stolu a Janička mu přinesla snídani – vajíčka na hniličku se strouhaným křenem a topinky. Poděkoval, ale těžce se mračil – a mračil se stále víc:
„Co to proboha posloucháme?“ píchl nakonec vidličkou k rádiu.
„Rádio, nedovtipo,“ řekla Mazlík, a protože Kamila nedávala po-zor, zabrala jí máslo.
„Rádio? Těmhle… těmhle srágorám říkáš rádio?“
Zřetelně se schylovalo k oblíbené kolektivní diskusi, co poslou-chat za hudbu. Tomislav zaujal obvyklé strategické místo u dveří kuchyně a natěšeně si zamnul ruce.
„No naschvál, co si o tom myslíš ty, Hanako,“ použil Rozmetal známý trik obrátit se na nezasvěceného v naději, že se přidá k němu. Lil jsem si mléko na ovesné vločky a Janička mi dolila kávu. Také mě zajímalo, co si Hanako myslí; vůbec, měl jsem pocit, že mě na Hanako zajímá úplně všechno a že mě nic jiného než Hanako neza-jímá. I z ovesných vloček jsem cítil slabou vůni jejího parfému. „No naschvál, co si o tom myslíš ty, Hanako,“ zopakovala Mazlík, přivře-la oči, a protože jedla rohlík s máslem a medem, olízla si med z hor-ního rtu – velmi pomalu. Tak pomalu, až mladému Koláčkovi upadl nůž na talířek. „Promiňte,“ řekl stydlivě.
„Inu, konzumní hudba,“ Hanako bezkonfliktně (a půvabně) pokr-čila rameny.
„Hudba?! Tomuhle říkáš hudba…?! I když, tam u vás v Japonsku stačí zafunět do bambusu, a všichni jsou z toho auf!“ naježil se Roz-metal: „Jak to můžeš říct! Hudba!“ zašermoval vidličkou, „tohle není hudba, to jsou… to jsou normální hlasitý hovna! To se může líbit maximálně nějaký blonďatý, blonďatý…!“
„Jen dořekni!“ řekla výhružně Mazlík.
Rozmetal ji odmávl, protože se právě rozhodl, že Hanako zvrátí pomocí nezvratných argumentů: „To přece někdo s velkou kasičkou napíše pár uslintanejch šlágrů, najme pět magorů, který se budou vlnit po jevišti, pojmenuje je Veselí pumprlíci a nechá je tahat mla-dejm holkám prachy z kapes. Když magoři zestárnou nebo si začnou myslet, že jsou umělci, vyhází je, najme nový magory, naučí je starý slintárny a Veselí pumprlíci, s. r. o., jedou vesele dál! Nepřipadá ti to už jen z tohodle důvodu hrozný?“
„Je to jejich věc, myslím,“ řekla Hanako, „a domnívám se, že to není hudba určená tvé generaci, a že se někomu určitě líbí a scházela by mu.“ Napadlo mě, jestli náhodou není buddhistka, takováhle smíř-livost.
„To jo, ale my to musíme poslouchat! U snídaně! Pořád znova a znova a znova!“ vrátil se Rozmetal k jádru problému.
Mazlík si začala polohlasně zpívat s rádiem.
„Prý Veselí pumprlíci,“ zamyšleně řekla Kamila a navíjela si na prst blonďatou kadeř, „to asi dnes byla obtížná noc, Rozmetale… No ano, včera nebyla Taťána, ale Jenda Zákopčaník. Žádná stimulace, že?“ Janička hlasitě vyprskla.
„Hele, Rozmetali,“ nevinně zamrkala Mazlík, „viděla jsem tuhle v obchodě hezkej vibrátor, nechceš ho k Vánocům? Pumprlík asi veselejší nebude, ale manželka by mohla.“
To se začal smát i Tomislav, a Páter Koláček si rychle sundal brýle a jal se je leštit. I Postrachovi zaškubalo v koutcích.
„Mazlíku! Bavíme se tady o hudbě, ne o mým… mým intimním životě!“
„Á! Tak už je to hudba, začínáš bejt nějak nesoustředěnej, ho-chu,“ Mazlík našpulila rty do srdíčka.
„Rozmetali, nemysli si, i tvůj intimní život je zajímavej – i když asi ne tolik jako rádio,“ zatvářila se vážně Kamila, „ale víš, vždycky jsem se tě chtěla zeptat, jak to zvládáš, manželku a k tomu Taťánu, doma se určitě na předpověď díváš taky.“
„Manželku miluju, Taťánu zbožňuju… Hanako, tobě se to kvílení vážně líbí?“ zoufale uhnul od své upřímnosti.
„Okamžik, Rozmetale, mohl bys mi prosím vysvětlit to miluji a zbožňuji?“ řekla Hanako a tak měkce se usmála.
Buddhistka asi nebude.
„I ty, Brute! Ženský! Jsou všechny stejný, pamatuj si to,“ namířil vidličku na mladého Koláčka. Ten se zvolna dusil bábovkou, tak nereagoval.
„Jen se směj! Počkej, až se oženíš, tak ten rozdíl mezi milovat a zbožňovat poznáš taky – a budem tu sedávat dva,“ kývl k televizi a konečně začal loupat chladnoucí vajíčka. „Ale stejně,“ naposledy statečně zvedl hlavu, „nemohli bysme si pustit něco jinýho? Já při tomhle nemůžu zažívat,“ skoro prosebně se podíval na Postracha.
„Nóóó jóóó,“ natáhla Mazlík a znechuceně pustila půlku rohlíku na talířek: „Vy jste všichni stejný! To že on je tu šéf, tak ti prdýlko přeladí rádijko! Co?“
„Nejsem zde šéf, Karolíno,“ řekl Postrach a vstal, „ale znáš to: demokracie je demokracie, ale Rádio 1 je Rádio 1: Poslouchej Rádio 1, tam je všechno,“ řekli s Rozmetalem dvojhlasně. Postrach došel k aparátu a přepnul ho.
„To vaše Rádio 1! Celej den tam mydlej prknem do plechu, říkaj tomu performance, a když už večer všichni slintaj, pustěj pro změnu heavy metal,“ temně bručela Mazlík, ale ani ona si netroufne přeladit po Postrachovi. Život je někdy fajn, pomyslel jsem si.
***
Na nábojnici u závěru Wriesova lugeru se odráželo světlo. Jsem asi ještě jednodušší, než jsem si kdy myslel – ani ten poslední den mi nestihl proběhnout celý. Jak jsem stále letěl, kulka mne spálila pod bradou, rozervala hrtan a roztříštila páteř.
Ve vzduchu kolem najednou visely tučné rudé kapky.
Čas se opět rozběhl.
Dopadl jsem.
Světla zhasla.
***
Tomislav se krčil pod dřezem za závěsem z batikovaného plátna, kterým se normálně zakrývají velké černé hrnce, které stejně nikdy nikdo nepoužívá. Studená kuchyňská podlaha ho nesnesitelně zábla do kolen, ale on se neodvážil ani pohnout. Mezerou v závěsu viděl ruku Pátera Koláčka, tu obrovskou ruku obdařenou až nadlidskou silou: podél zpřelámaných prstů se plazili hádci krve, nejdřív červení, nyní černí.
Tomislav tiskl v náručí malého chlapce. Když mu ho Rozmetal předával do opatrování, právě se probouzel a pěstičkami si mnul oči. Tomislav jeho ruštině moc nerozuměl a zrovna se z něj pokoušel rozsáhlou prohlídkou kuchyně dostat, na co má chuť, když se z hlav-ní místnosti ozvaly ty zvuky. Přestože netušil, o co jde, vlasy se mu zježily jako kartáč. Pak dveřmi prolétla Koláčkova ruka.
Bez zaváhání zvedl klučinu a jedním ladným skluzem zmizel pod dřezem; od té doby bez pohnutí klečí na ledových dlaždicích a dítě si tiskne k hrudi.
Když začala Mazlík křičet, ucpal hošíkovi oběma rukama uši. Sám sobě už uši neměl ucpat, čím, tak se jen díval na nerezový od-pad; tam dole nebylo moc světla, ale přesto viděl, jak mu šednou vlasy na skráních. Napadlo ho, že být šedivý v devětatřiceti je příliš brzo.
Pak, asi za sto let, Mazlík zmlkla.
V hlavní místnosti někdo mluvil – anglicky – bylo to moc tlume-né, aby rozuměl, ale rozpoznal hlasy dvou mužů a té nové, té, co nejí, Hanako. Z tónu hlasů bylo poznat, že po ní něco chtějí, ale ona odmítá.
Pak se na dlaždicích kuchyňské podlahy ozvaly kroky. Malý Rus zahlédl stín na závěsu a doširoka otevřel oči, jinak se naštěstí ani nepohnul.
Koláčkovu ruku překročily nohy v polovysokých kožených bo-tách a Tomislav zahlédl i lem zapnutého kabátu. Na dlaždicích zůsta-ly rezavě hnědé otisky podrážek, a Tomislav uslyšel, jak se ten člo-věk přehrabuje v košíku s jablky.
Kroky se vzdálily a znovu se ozvaly hlasy – jeden byl nový a Tomislav ho poznal:
„Tobiáš!“
Hruď se mu naplnila nadějí, skutečně to tak cítil. Nejnebezpeč-nější střelec Nočního klubu, pan Smrt…
Pak se ozvalo hlasité české slovo:
„Teď!“
Pak zahvízdal vzduch a pak se ozval výstřel – jeden jediný vý-střel. Pak něco dopadlo na podlahu a podle ostrého třesku zubů to bylo tělo.
V tom okamžiku Tomislav pochopil, že zůstal sám. Stiskl malči-ka ještě pevněji.
Trvalo další hodinu, než se odvážil vylézt zpod dřezu. Nohy od kolen dolů vůbec necítil, tak jen bezmocně seděl na podlaze a masí-roval si lýtka. Malý Rus se díval na Koláčkovu ruku, pak na ni namí-řil prst a podíval se Tomislavovi do očí: „Časy.“
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:51 am

„Jo, hodinky,“ řekl Tomislav, klekl si a vstal – nohy ho brněly, jako by měly upadnout, ale věděl, že musí pryč – ty dva anglické hlasy by se mohly vrátit.
Zvedl kluka a posadil si ho na ruku. Kluk mu zaryl nos do rame-ne.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Meňá zavůt Robin.“
„Neumíš radši česky?“
„Němnóžka.“
„Robin, Robin, co je to za jméno pro Rusa,“ Tomislav vzal z řez-nického špalku velký sekáček na maso. Věděl, že by mu byl na nic, ale měl s ním lepší pocit.
***
Když uviděl Kristýnin obličej rozdrcený po baru, jen zaťal zuby. Po křiku, který musel vyslechnout, už ho nic nemohlo vyvést z míry, ale roztrhanou mrtvolu Pátera Koláčka si raději moc neprohlížel. V baru intenzivně smrděly spálené vlasy nebo zvířecí chlupy – přebíje-lo to všechno ostatní. Překročil Teodorika a v jeho dílně vyměnil sekáček za dva glocky – kapsy si nacpal zásobníky.
„Bolšája vintóvka,“ Robin ukázal na zeď ověšenou zbraněmi. Tomislav ale věděl, že přežije, jen když bude co možná nenápadný.
Tak na co s sebou vláčet kulomet. Vrátil se do kuchyně a z šuple-te vyndal všechny peníze, které tam byly na nákupy.
Prošel barem a držel dítěti hlavu tak, aby nic nevidělo. Sám měl hlavně strach, že uvidí Mazlíka, ale dívka naštěstí nikde nebyla – cákanec na zdi nejdřív nepochopil, teprve podle zbytku ocasu poznal Kocoura.
Další z nechtěných myšlenek: Tak chlupáč byl ve skutečnosti obyčejný český mourek… Na podlaze – na boku – ležel Tobiáš. Krev na koberci u rozervaného krku už se srazila. Tomislav se nemohl nedívat, tak v otvoru uviděl bílé úlomky páteře a viděl i rudočerné kapky rozcáklé po obličeji i po dokořán otevřených očích. Tomislav se podivil, že nezvrací. Překročil Tobiáše a překročil i Ulricha. Korá-le tiše zachřestily a teprve nyní si Tomislav uvědomil, jaké je v Klu-bu ticho. Takové ticho ještě nikdy neslyšel. Prošel kolem mladého Koláčka a v patře zahlédl trčet nohy v bílých botách – tak i Antonína. Přiběhla z nemocnice div ne v doktorském plášti. Na jedné soukromé klinice bude scházet nejlepší chirurg. Před časem se s ní docela sblí-žil, když byl Páter Koláček marodný – tehdy tu bydlela a vedla místo něj výslechy. Koláček byl na svou nejstarší dceru hrdý.
Tomislav minul Postrachovo tělo i bezhlavou Kamilu a začal se-stupovat do podzemí. Nohy už ho skoro nebrněly a on věděl, co musí udělat.
„Jsem Noční klub, jsem Noční klub,“ tiše si opakoval pořád do-kola.
***
Dole postavil chlapce na zem: „Budu ti říkat Voloďa, Robin není pro Rusa žádné pořádné jméno.“
„Dá,“ řeklo dítě a zamyšleně pozorovalo mrtvolu Janova syna.
„Zvykej si, hochu. Uvidíš jich ještě hodně – i ty jsi teď Noční klub.“
„Dá.“
Tomislav vzal oběma tělům baterky a Janovi i jeho svazek klíčů – byly jenom čtyři, ale málokterý zámek odolá. Pak těla odtáhl až sko-ro k výslechové místnosti, zavolal Voloďu k sobě a otevřel nenápad-ný rezavý poklop zasazený do nazelenalých cihel. Uvnitř byl pavuči-nami opředený detonátor – jak se s ním zachází věděli všichni členo-vé Klubu. „Vidíš,“ zvedl klučinu, „musí se otočit doleva a zmáčk-nout.“ Přestože byl detonátor opředený pavučinami, Teodorik ho stejně jako všechny zbraně udržoval v dokonale provozuschopném stavu.
„Takhle…,“ domáčkl rukojeť a chodbou otřáslo zadunění. Tlako-vá vlna bodla v uších, ze stropu vypadly kousky malty a udupaná hlína poskočila pod nohama.
„Vot tak,“ řekl Voloďa.
„Jo, tak nějak,“ řekl Tomislav. Na točité schodiště se právě pro-padly stovky tun kamene – nálože byly propočítané, aby dokonale odřízly Klub od podzemí.
Tomislav věděl, co musí udělat dál: plán se mu seřadil v hlavě ja-ko položky nákupního seznamu.
Sundal si bílou kamizolu, vyndal věci z kapes, zmuchlal ji a za-hodil na zem; vaření teď na nějaký čas ustane. Vzal si rýč a lopatu a šel kopat své první dva hroby.
***
Janovo tělo těžce žuchlo dolů, ale sám je nedokázal spustit s pat-řičnou pietou.
„Promiň, Jane,“ otřel si zpocené čelo a šel se k pramínku věčně proudícímu do vědra nedaleko popravčího sálu umýt. Svlékl si tričko a do půl těla se postříkal vodou. Zamyšleně se zahleděl na své ku-chařské bříško a cvičně zaťal levý biceps – tam to vypadalo značně lépe, kuchaři mívají sílu. „Jsem Noční klub,“ řekl a utřel se do ledo-vého přehozu na mrtvoly.
***
Už čistý si stoupl za podstavec a otevřel Knihu cti.
„Pojď sem, Voloďo,“ zavolal na chlapce, tiše si hrajícího mezi hroby. Pak chvíli vzpomínal, jak jen to Koláček s Postrachem říkáva-li: „Aha,“ zaťal prsty do krajů pultíku:
„Noční klub na tebe nikdy nezapomene, starší Jane, ani na tebe, mladší Jane. Vaše činy budou žít navždy a vaše duše dojdou věčného klidu.“
Když psal první z řádků do Knihy cti, třásla se mu ruka.
***
„Poslouchej, nemáš hlad?“ řekl o dvě hodiny později, když na hrobech vztyčil jednoduché kříže a odškrtl tím další položku na se-znamu nákupů. Někde v hloubi duše ho napadlo, že jedná v opačném pořadí – nejprve se věnuje mrtvým a teprve potom živým.
Ale seznam je seznam.
„Dá,“ řekl chlapec a ospale mžoural.
„Říká se ano.“
„Dá, ano.“
***
Během čtrnácti dnů se dostali do rytmu. Tomislav si sehnal dlou-hý ošuntělý havelok a maskoval se za bezdomovce. Ostatně, při živo-tě v podzemí se ani nemusel moc namáhat. Chlapec se ukázal jako nesmírně odolný a přizpůsobivý – zřetelně byl zvyklý vyrůstat bez ostatních dětí a poslouchat na slovo – a ti, kteří ho vychovávali před-tím, mu nijak nechyběli.
Výbuch schodiště uprostřed Prahy samozřejmě neunikl pozornos-ti úřadů, a tak byl Noční klub odhalen. Policejní mluvčí dala vše do souvislosti s právě probíhající válkou ruskojazyčných zločineckých organizací a všetečné novinářské otázky komentovala obvyklým: „Bez komentáře.“ Pár článků rychle zapadlo pod neustále narůstají-cím počtem mediálně zajímavějších mrtvol bez končetin a osamoce-ných končetin s kůží potetovanou azbukou.
Tomislava nejvíc trápil nedostatek peněz: věděl, že se ke klubo-vým účtům nedostane, i kdyby uměl zacházet s počítači – Ulrich byl skutečný génius a kryptografie byla jeho oblíbenou disciplínou.
V parku už šíralo a začínalo pršet.
„Já Nóčnyj kljub,“ řekl Voloďa.
„Dá,“ řekl Tomislav a složil noviny.
***
Celých těch čtrnáct dní Tomislav obtelefonovával nemocnice a hřbitovy, až zjistil, kam byla odvezena většina těl z Klubu.
Protože mrtvol bylo v Praze poslední dobou nějak přespříliš, fu-nebráci složili každého jinam. – Policie zjistila, že je nedokáže iden-tifikovat, soudní lékaři určili příčiny smrti, fotografové je nafotili a snímači otisků prstů sejmuli otisky prstů – a protože vše bylo jasné, bez pitvy je dali pohřbít – kdo by se tím měl zdržovat, když každý den přijela nová hromada Rusů plus jejich komponent, a mrazáků byl zoufalý až kritický nedostatek. A řádní občané neradi vidí, když se mrtví skladují na jatkách mezi kravami a prasaty – po Praze se začí-nalo šuškat o vepřových kýtách potetovaných azbukou.
Štěstí bylo, že lékaři nesměli nechal neidentifikovatelná těla zpo-pelnit – co kdyby se jednou musela exhumovat.
***
Když Tomislav vykopával svého prvního mrtvého, měl strach. Celých uplynulých čtrnáct dní se proklínal, jak se v onen den zacho-val nelogicky – nejprve měl pohřbít blízké, až pak vyhodil schodiště – jestli vůbec.
„Co naděláš,“ povzdechl si a násada lopaty se mu jen prohýbala v rukou.
Nočním hřbitovem profukoval vítr, a listí hlasitě šustilo. Ale hlí-na byla měkká a každých pět minul přišel Voloďa a tiše řekl: „Chara-šó!“ Na tak malého kluka to je zodpovědný hlídač.
Rakev vytáhl skoro bez problémů – bříško už téměř zmizelo a ramena se znatelně rozšířila – cvičil až osm hodin denně a přesně věděl, co jíst, aby síla rostla okamžik od okamžiku.
Dovlekl rakev k bleděmodré dvanáctseltrojce a naložil ji. Auto našel v garáži u jednoho východu z podzemí; byl sice dost vzdálený od soukromých katakomb Klubu, ale zato se žádná z chodeb nekříži-la s chodbami k Nadaci Jozy Skálové – tam byl jen jednou a pohled na to, jak jsou všechny dveře roztříštěné a vyvalené ven, jako by jimi proběhlo nějaké neuvěřitelně silné zvíře, mu stačil, aby se tam vrátil už jen jedenkrát. Katakombami se potulovali zvědaví obyvatelé do-mu, tak počkal až do noci a odpálil tam starou německou protitanko-vou minu.
Jelikož neměl s výbušninami prakticky žádné zkušenosti, nepřed-vídal, co velký kovový koláč dovede, takže strhl nejen strop mnoha desítek metrů chodeb, ale narušil statiku celé tamější části katakomb – alespoň měl jistotu, že odtamtud už nikdo nepřijde.
***
Nepříjemné je, že rakev bude muset otevřít – nevěděl, kdo je uvnitř, tak nevěděl, koho zapsat do Knihy cti. Dotlačil ji na vozíku na hřbitov Nočního klubu, Voloďa seděl nahoře a dělal: „Hyjé! Hyjé!“
Poslal chlapce, ať si jde hrát, ovázal si obličej šátkem napuště-ným vodou po holení, ale nebylo to třeba – přece jen, byl podzim a v noci už přimrzalo.
„Tak Dětřich,“ pokýval hlavou, zavřel víko a co možná šetrně truhlu spustil dolů.
***
Vzhledem k tomu, že po sobě vždy pečlivě zahladil stopy, žádný správce hřbitova netušil, že se mu ztrácejí mrtví. Když se vláčel s třetí neskladnou rakví, rozhodl se, že od příště bude nosit jen těla, takže když ho potkal jeden z nočních hlídačů, nesl zrovna v podpaží mladého Koláčka. Hlídač s jekotem utekl: Ramenatý bledý muž, pod levou paží mrtvolu s vlasy slepenými hlínou, a malý bledý chlapec s velkýma očima se mu budou zjevovat ve snech do konce života.
Tomislav si tiše pískal – věděl, že ho tato pochmurná práce teprve připravuje na daleko pochmurnější část seznamu nákupů.
Na pomstu.
„Jsem Noční klub,“ říkal si, když se cítil unavený. Voloďovi sta-čilo říci: „Vyčistit zuby a spát!“ a chlapec za chvíli oddychoval v pelíšku, který mu udělal v jedné z cel. On sám noc co noc slýchal křik mučené dívky, a když zjistil, že se nemůže upamatovat na Maz-líkovo pravé jméno, tak spal nerad.
A řádky v Knize cti přibývaly.
***
Tomislav měl i problémy: byly jen dva, ale i to stačí. Za prvé ne-dokázal vykopat a řádně pohřbít svou dceru. Věděl, že je mrtvá, ale nevěděl, jak zemřela, a hlavně to nechtěl vědět. Když na ni myslel, slyšel Mazlíka křičet i ve dne a tak divně se šeřilo. To se na něj Vo-loďa vždy tak tázavě podíval a ten pohled Tomislava vrátil. Tak na ni nemyslel.
Druhý problém byl, že přes veškerou snahu nemohl najít Tobiáše – hrobů každý den přibývaly desítky a desítky.
***

Té nadúrody si samozřejmě všimli i jiní. Hlavně ti, kteří věděli, že si ruští gangsteři nechávají dělat zuby ze zlata.
***
„Tenhle je tam ňák dlouho, je to kurva už celý slehlý,“ otřel si muž pot z obličeje a vyškrábal se z polovykopané jámy. Měl otrhaný klobouk a chraplavý hlas těžkého kuřáka.
Pršelo a kapky tiše pleskaly po okolních náhrobcích.
„Jen ještě hrabej, vole, hrabej,“ zkusil se vyvléci druhý muž, ale první mu beze slova vrazil násadu do ruky.
„Zasraná dřina,“ sklouzl do hrobu, pod nohama mu šplouchla mělká kaluž, ujistil se, že má kapsu s nerezovými zubařskými kleš-těmi pevně zapnutou a zarazil rýč do rozblácené země.
Aspoň není taková zasraná kosa, říkal si a házel, dokud rýč dutě nenarazil. Z deštěm promočených zad mu stoupala pára, v záři stíně-né petrolejky tajemná až duchovitá.
„Už?“ naklonil se nad jámu ten první, obličej ozářený cigaretou, a podal dolů láhev rumu. Tvářil se trochu zbaběle a hodně lačně.
„Další ruskej klondajk,“ napil se ten dole a znovu bodl rýčem, až v rakvi pod tenkou slupkou hlíny křuplo. Znovu se napil.
„Hele, hele! Zpomal,“ natáhl se horní muž po lahvi. Jeho promo-čené oblečení smrdělo jako starý hadr na podlahu a z krempy mu syčivě káplo na cigaretu.
„Jen se neposer,“ zvedl ten zespoda ruku s lahví, ale na poslední chvíli ucukl, a tak ten horní málem spadl: S máváním chytil rovno-váhu a do hrobu slétlo několik hrud hlíny a proud nadávek. Ten dole se znovu napil a lítostivě uvažoval, že je to zasraná smůla, že se to nepovedlo – stačila by jedna rána rejčem naplocho a všechno mohlo bejt jeho – cítil, že dnes tam dole najde pravý poklad.
„No jo, furt,“ ještě se napil a podal poloprázdnou flašku nahoru. Když kumpán uviděl stav tuzemského, znovu ho zasypal nadávkami.
To už ale muž dole opět kopal, a že to není nic jednoduchého: ra-kev se musí odkrýt tak, aby se mrtvole mohlo i k rukám – někdy jim nechávají prsteny, které nejdou sundat. Druhý problém je, že víka rakví nejsou dělána na to, aby po nich někdo chodil, dřevo je navíc mizerné, takže i po pár týdnech v hlíně zpuchří a praská.
„…a propadnout se dovnitř, to bych si moh zase zničit boty,“ vy-hekl, jak nahoru vyhodil velký hranatý kus zeminy: „Sviť mi, aspoň!“
Muž shora spustil petrolejku tak, že bylo vidět špinavou půlku rakve – déšť rozmýval hlínu na blátivé stružky.
Mizerné dřevo má ale i výhody – víko se musí proříznout, aby se ta polovina od hlavy k rukám dala zvednout, takže to i ruční pilou zvládl sotva na dvacet tahů. Zavoněly piliny.
„Jen aby ho tam ty kreténi nedali zas vobráceně, kurva,“ hledal špičatým truhlářským kladívkem spáru mezi víkem a dnem a vzpo-mínal, jak před týdnem načal rakev ze špatné strany a místo zlatých zubů na něj koukaly plesnivé nohy s přerostlými nehty.
Špička kladiva se konečně chytla. Muž se ujistil, že sedí, ještě ná-stroj dorazil dlaní, postavil se a uvážlivě si otřel ruce: „Rum.“
Tentokrát parťák neprotestoval – tuhle část práce vždy raději ne-chával na tom druhém. Ten si nalil dávku hnědé tekutiny do úst, polkl, ale druhý doušek už ne – kdyby bylo nejhůř, polkne později. Trochu rumu si nalil na ruku a popleskal se s ním pod nosem a po bradě – co kdyby to byl zase nějakej upálenej, bože jak ty smrděj…! „Tak jo,“ zabublal přes alkohol, opatrně si klekl, vzal za kladívko, trhl a odříznutá část víka se nadzvedla. Muž nahoře opatrně začichal a pak se zvědavě naklonil – z hrobu se nevyvalil obvyklý výdech hnilobného puchu.
Kdyby to byla nějaká mladá holka, mladá a zachovalá… čerstvá, pomyslel si a uslyšel, jak parťák dole hlasitě polkl: „No nazdar.“
„Dobrý večer,“ ozval se zespodu druhý hlas.
***
Ležel jsem na zádech a sledoval, jak se chlapovi se špinavým ob-ličejem rozšiřují oči. O hlavu, shora nasvícenou nějakou lampou, se mu do stran rozstřikovaly blyštivé kapky deště, a stěny hrobu se takhle odspoda dost klaustrofobicky svíraly.
„Blab,“ řekl a na tvář mi kápla slina vonící rumem.
„Jak nechutné,“ řekl jsem a můj vnitřní pozorovatel si jeho pro-hlášení připsal k těm, která určitě jednou použiju v nějaké knize.
Muž přestal třeštit oči, sáhl za sebe a vzápětí mi proti krku sviště-lo hlínou vyleštěné ostří rýče.
„Do krku ne, jsem na něj trochu citlivej,“ usmál jsem se a s neu-věřitelnou lehkostí rýč zastavil – rukou. Pak stačilo jen trhnout vzhů-ru a chlap odlétl na druhou stranu jámy. Pokrčil jsem kolena a dlouhé bílé třísky pronikly tenkou vrstvou hlíny.
Zpoza okraje hrobu na mě třeštil oči ještě jeden muž – měl klo-bouk, cigáro a držel v rukou provázek s petrolejkou. Na rozpáleném skleněném chránítku syčely kapky.
„Hele, co umím,“ řekl jsem, a rovnou z lehu – aniž bych se o co-koli opíral – jsem se postavil: „Boris Karloff hadr… Nebo to byl Bela Lugosi?“ zamyslel jsem se a v tom zamyšlení jsem to nějak nezvládl a zaryl se obličejem do bahnité stěny. „Budu muset potré-novat,“ dloubal jsem si hlínu z nosu a pozoroval muže s rýčem. Bůh-ví proč se třásl a linul se z něj pach čerstvé alkoholové moči.
„Zima, co? Nastydlej močák je svinstvo,“ zazubil jsem se.
„Blab,“ řekl už trochu únavně.
Měl jsem na sobě bílé (kdysi bílé) nemocniční pyžamo typu anděl
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:51 am

a mezi prsty bosých nohou mi prolézala hladká blátěná hovínka. I ten s lampou se na ně díval – jinak měl v očích takové divné prázdno.
Déšť šuměl a ticho začínalo byt společensky neúnosné. Asi proto to ten s rýčem zkusil ještě jednou.
***
Bez jakékoli námahy jsem mu přerazil násadu v rukou – úder mu vykloubil většinu prstů. Jen tak zlehka jsem ho chytil za promočené klopy a ladným obloukem vyhodil z hrobu.
„To je panečku fitness,“ dupl jsem a víko rakve poslušně zaduně-lo.
Chlapíkovi s lampou se na mé metodě bodybuildingu něco nezdá-lo, tak se začal pomalu zvedat a omluvně se přitom usmíval. Najed-nou prudce otočil hlavu – vzhledem k tomu, že zbytek těla ne, bylo ono hlasité křupnutí bez všech pochyb jeho vaz. Pomalu se převážil dopředu a těžce mi padl k nohám. Zbytek rakve se prolomil a hořící petrolej se zakousl do promočených šatů: muž si se zamyšlenou vráskou na mrtvém čele a zlomenou cigaretou mezi rty prohlížel vlastní záda a déšť v plamenech prskal.
„Říkal jsem vám, pane Van Vrene, že to muselo mít nějaký dů-vod, že ho Agony nezabila,“ řekl pan Wries a tak přátelsky se na mne svrchu zahleděl.
***
„A ona láska, ten svatý cit,“ řekl Van Vren a hodil dolů mrtvolu páchnoucí močí a rumem: „Nic ve zlém hochu,“ otřel si zakrvácené prsty, „ale zlaté zuby jsou zlaté zuby.“ Mrtvole mezi potrhanými rty tekly krvavé sliny.
„Škoda ho,“ řekl pan Wries, „nechat si udělat zuby z jiných zubů, chlapík podle mého gusta… Nechtěl byste vylézt z té díry, mistře?“
„Ale s největší radostí,“ usmál jsem se.
***
Stačil jen zdánlivě slabý odraz a dlouhým skokem jsem přistál nahoře na trávníku.
Tentokrát se mi to se zpomalením času asi nezdálo – kapky deště padaly velmi zvolna. Nebo jsem se já pohyboval velmi rychle.
Vší silou jsem Wriesovi zasadil ránu do vystouplého bříška.
***
Než pěst stačila dopadnout, sevřela se mi kolem zápěstí ruka v černé rukavici – všiml jsem si, že je to vcelku stažená kůže z ruky nějakého černocha – díry po nehtech byly zdařile zakryté. Vzápětí mnou neskutečná síla švihla takovým způsobem, že jsem se po zá-dech zaryl na dvacet centimetrů do rozmáčeného trávníku – nijak mi to kupodivu neublížilo.
Bohužel, efektní vztyk se mi ani tentokrát tak zcela nepovedl – trochu jsem to přehnal s odrazem, takže jsem musel dotočit dvojsalto a bohužel jsem dopadl zády před Van Vrena.
„Hezká prdelka, ale na mě to neplatí,“ okomentoval mého vyhr-nutého anděla a jeho prsty se mi sevřely kolem krku a zvedly mne jako králíka.
„Nemrskejte se, mistře, je to marné… Navíc vypadáte poněkud nekonfekčně.“ Až teď jsem si všiml, že se anděl, týdny v rakvi pat-řičně zteřelý, těmi nárazy rozpadl v cáry. Jak jsem si tak visel, omo-tal jsem si ten největší kolem boků.
„Půjdeme?“ řekl pan Wries.
„Půjdeme,“ řekl pan Van Vren.
Hlavou mi prolétl blesk, a po temném zadunění se prudce setmě-lo.
Divné: bouřka začátkem zimy.
***
Probral jsem se omotaný tlustým černým kabelem, kolena přita-žená k bradě. Byl jsem zavřený v nějaké krychlovité bedně, podle nedostatku zvuků zvenčí dobře izolované – takže proti uplynulým týdnům téměř žádná změna. Přestože jsem byl zauzlován v poloze, z které bych se měl během deseti minut zbláznit, necítil jsem se nijak zvlášť nepohodlně.
***
Byl to hrozný pocit, když jsem se tehdy probudil: naprosto přesně jsem si pamatoval úder kulky do páteře i ten poslední vzdálený třesk, s nímž jsem narazil do koberce.
Byla neproniknutelná, totální a definitivní tma. Cítil jsem kolem sebe uzoučký svíravý prostor, sychravou plíseň, hlínu a mokré dřevo a vnímal vlnivé pohyby malých slizkých zvířátek na hrudi. Ke všemu jsem se nemohl ani hnout, ani křičet, ani nic. Věděl jsem, že bych měl být co možná v klidu, abych spotřeboval co nejméně kyslíku, ale vzhledem k tomu, že mě probrala zvolna stoupající ledová voda, zas tak moc mě to trápit nemuselo.
Voda stoupala sice zvolna, ale zato vytrvale a ta slizká zvířátka hledala záchranu na stále vyšších a vyšších místech mého těla. Voda se vůbec nevlnila – sotva znatelné dýchací pohyby mé hrudi na to nestačily.
Pak mi voda zalila oči a pak už nad hladinu koukal jen nos – pro červy to byl takový lokální Ararat. Pak zmizely i mé nosní dírky a za chvíli mi mrtvá tělíčka utopených zvířátek splývala po tvářích jako slzy.
Myslím, že tehdy jsem byl šílenství nejblíž: ono není divu: topit se, nemoci se ani pohnout, navíc pohřbený zaživa…
***
Nejdřív to byl jen lehký tlak za hrudní kostí, během minuty pálivá bolest a pak mi plíce začaly nedostatkem vzduchu doslova pukat – přesně jak se píše v knížkách.
Jal jsem se modlit, ale nějak mi to nedělalo dobře. Jak jsem o tom tak přemýšlel, zjistil jsem, že mi ty plíce pukají už nějak podezřele dlouho – jako netrénovaný bych měl během sotva tří minut omdlít.
Asi za deset minut jsem zjistil, že si tu nesnesitelnou bolest a pukání jen namlouvám – čtení knih je někdy škodlivé.
Za dvě hodiny už jsem si připadal docela fajn – tedy, co se plic týče – jinak jsem měl v hlavě onen literaturou často zmiňovaný vír myšlenek: Jak to, že mne ta kulka v páteři nezabila? Jak to, že se neutopím? Jak to… ?
Když za dva dny voda opadla a můj nos se slavnostně vynořil nad hladinu, stále ještě jsem odpověď neznal – přesněji řečeno, odmítal jsem uvěřit. Jasně, psal jsem o tom do té své knihy, jak jeden vampýr kousne nemocnou (měla AIDS), a ta se přeměnou uzdraví, jenže, jak už jsem si ověřil mnohokrát, knihy lžou – a ty moje obzvlášť. To, že Wries a Van Vren o Hanako tvrdili, že je upírka, také nic neznamená, už od pohledu to jsou těžcí psychopati – a i kdyby byla, proč by pro-boha měla kousat zrovna mě?! A kdy!?
Pak jsem si vzpomněl, že mi Mazlík ten poslední den říkala, že jsem nějaký bledý, tehdy v autě, než jsme šli na Rusy… Blbosti, za-vrtěl jsem hlavou – a skutečně zavrtěl! Zjistil jsem, že jsem s ní sku-tečně pohnul!
Následovala malá soukromá oslava.
I když, tu poslední noc byla Hanako pořád se mnou… Ale to bych musel mít na krku ty dvě dírky…
„Nevěř knihám, hochu, nevěř,“ řekl můj vnitřní pozorovatel – za-číná se poslední dobou nějak osamostatňovat. Musím mu říci, aby si to poznamenal, taková rozdvojená osobnost, to by se také dalo někde použít.
***
Přestože muselo uběhnout už hodně dní, necítil jsem hlad ani ží-zeň, a protože jedinými vstupy zvenčí byli další a další červi plus jemné otřesy půdy, jak někdo kopal další a další hroby, upadal jsem na celé desítky hodin do celkem příjemné letargie.
Pak jednou – zrovna jsem přemýšlel, na kterém hřbitově mě po-hřbili (vždycky jsem to chtěl dotáhnout až na Slavín), jsem ucítil takový zvláštní pocit v puse, přesněji v horní čelisti, ještě přesněji, v obou horních špičácích. Pořád jsem nemohl hýbat rukama, ale ne-zvyklý tlak na dolním rtu až skoro do půli brady mne konečně pře-svědčil.
„Tak je to pjavda,“ zašišlal jsem.
Nejenže to byla má první slova, ale po tom zašišlání jsem tomu i uvěřil: Zní to možná trochu banálně, možná trochu směšně a určitě hodně hloupě, ale stal se ze mě upír. Šmytec.
***
Od té doby se má fyzická kondice prudce zlepšovala. Zanedlouho jsem začal hýbat pažemi a konečně se mohl vypořádat s červy, kteří si na mně sice vylámali zuby, ale vůbec jim to nebránilo, aby to ne-zkoušeli znovu a znovu. Byl to tuhý mač, ale vyhrál jsem.
Rakev byla tak úzká, že jsem sotva ohnul předloktí, abych si mohl sáhnout na hlavu. První dobrá zpráva byla, že na mém krku není ani stopy po díře od kulky a páteř je na pohmat jako dřív – i když, pravda, trochu mi v ní vrzalo, ale to mohlo být vlhkem. Druhá dobrá zpráva byla, že mi dorostl utržený ukazováček a dokonce i ucho přiustřelené při akci v pasáži. Sundal jsem si už zbytečnou náplast.
Žmoulal jsem v prstech ten lepkavý kousek perforovaného plastu a poprvé nechal vzpomínky, ať se vrátí. Znovu jsem procházel zma-sakrovaným Nočním klubem, znovu jsem viděl Karolínu a její roz-švihaný obličej, znovu jsem viděl… Zapolykal jsem a pokusil se nadzvednout víko. Přestože v něm zapraskalo, tuny zeminy se ani nepohnuly. Zahnal jsem minulost a upadl do letargie.
***
Když jsem se probral, zase mi bylo lépe – už jsem mohl hýbat i nohama, vrzání v páteři ustalo a ze stoliček mi vypadaly plomby (dí-ry po zubařské vrtačce se zacelily a ani dušení amalgamem není tak hrozné, když nemusíte dýchat). Bylo mi lépe i uvnitř – měl jsem totiž jasno o své budoucnosti: Jednou se odsud dostanu a pomstím se.
První na seznamu je Hanako.
Přemýšlel jsem, co upíří životaschopnost řekne na useknutí hlavy, a zjistil, že se budu muset hodně učit. Pánové Wries a Van Vren ná-sledovali v těsném závěsu. Pak se rakev znovu začala plnit vodou, tak jsem se opět letargizoval. „To je ale hrozný slovo, letargizoval,“ řekl můj vnitřní pozorovatel. Už jsem se s jeho stále svéhlavější exis-tencí téměř smířil – začal jsem mu říkat Ten druhý.
Když jsem se probral příště, voda už opadla a byl jsem zcela fit. Protáhl jsem se, vousy zašustily o víko a patami a temenem jsem narazil do čel rakve.
„Doufám, že nezačnu růst. To by byl trabl,“ řekl jsem nahlas a v tom okamžiku jsem uviděl, že vidím: Strukturu syrového dřeva pár centimetrů nad nosem, černými mapami bahna pokrytého anděla, bledé mrtvolky utopených červů… i když, „černá“, „bledá“ – těžko to popsat – pro tyhle barvy nemá lidština jména; přátelsky jsem na sebe zakomíhal prsty u nohou.
„Jak můžeš vidět, když tu není žádné světlo?“ řekl Ten druhý.
„Jiná vlnová délka?“
„Myslíš jako záření, který proniká pevnou hmotou?“
„Co jinýho, chytráku?“
„Neříkej mi chytráku!“
Přemýšlel jsem, jestli se mi zornice také stahují do svislých čárek. Abych pravdu řekl, to mě vždycky bralo – když upírem, tak jedině kvůli těm očím. Představil jsem si, jak s tváří zahalenou pláštěm kloužu nocí a mé děsivé zraky planou tmou… Kupodivu, představa nepokračovala tím, jak hroužím špičáky do hrdla krásné panny, ale standardním schématem jak ji zachraňuji ze spárů zloduchů, a ona – celá odvázaná – mne oči neoči vezme k sobe domů…
„Sakra,“ zamlel jsem se po rakvi a myslel radši na něco jiného.
***
Za další čas jsem začal dostávat hlad – nic intenzivního, jenom takové to, jak tři hodiny po dobré snídani přemýšlíte, co bude k obě-du.
„Tak mne to sání krve asi nemine, časem,“ mlaskl jsem a povyje-ly mi zuby. Než lidi jsem v následující kulinářské vizi spatřil spíš králíky, husy a tak.
„Tos psal do ty tvý slavný knihy. Myslíš, že je to normální, nebo že tě to tak ovlivnilo, že to teď za normální považuješ?“ řekl Ten druhý.
„Jak to mám asi vědět – a nekoukej se, o čem přemejšlím!“
„Csss, husy a králíci – nuda. Posledně s tím zachraňováním krás-ných panen to bylo daleko zajímavější.“
***
Ani jak běžel čas se hlad nestával nijak nesnesitelným – žízeň jsem necítil vůbec. Sice jsem trochu vychrtnul, ale zřejmě takhle v klidu bez výdeje energie vydržím nejíst pěkně dlouho – musím se někoho zeptat, až se odsud dostanu… přesněji: ne až, ale jestli. V rakvi se mi skutečně přestávalo líbit a jen jsem blahořečil svému no-vému metabolismu, že je bezodpadový. Představil jsem si, co všech-no by plavalo na hladině, kdyby zase stoupla voda a Ten druhý řekl:
„Brrr!“
„Přesně,“ shodl jsem se s ním a zase zkusil zvednout víko. Vodou prosáklá zemina ale odolala i mé stále rostoucí síle. Trochu mě to frustrovalo.
***
Po dalších pár dnech letargie jsem o sobě zjistil asi to nejzajíma-vější. Zrovna jsem přemýšlel, jak zařídit, abych nemusel ležet v neu-stále vlhkém blátíčku, jehož jediným zpestřením byly třísky, které se mi pokoušely zapíchnout do hýždí, když jsem shledal, že jsem právě narazil nosem do víka – to jsem přitom hlavou ani nepohnul. Zděše-ně jsem zatápal pod sebou, a skutečně, mezi mým tělem a třískami byla na dlaň silná mezera.
„Ty levituješ!“ zaječel Ten druhý.
Tak jsem se leknul, až jsem spadnul zpátky.
„No jo, sakra! A neřvi tady!“ zařval jsem na něj.
„Nemůžeš levitovat! To… to… to prostě nejde!“
„To vím taky,“ znovu jsem povylétl – po třech vteřinách jsem ale zjistil, že to není nic jednoduchého a vyčerpaně padl nazpět.
„Říkal jsem ti, že nemůžeš levitovat,“ řekl škodolibě Ten druhý.
Co na to odpovědět.
Zatímco jsem vymýšlel něco pádného, rozechvěla se půda kolem slabými, ale pravidelnými otřesy.
***
Za slabou hodinku (chvilku potom, co mi zuby pily zlodějky pře-jely až nebezpečně blízko kolem pasu) se půl víka nade mnou odklo-pilo. Přestože byla noc, překvapilo mě, co je světla. Zavoněl rum, usmál jsem se a hlava nade mnou řekla:
„No nazdar.“
***
Mojí bednu zrovna někdo někam nesl, protože se pohupovala a nakonec tvrdě dopadla. Podle zvuku na něco dřevěného. Bedna na sobě zřejmě má takové ty šipky, která strana musí být vzhůru, proto-že mě pokaždé dávali – s urputnou pravidelností – hlavou dolů.
Nejdřív jsem byl v autě, pak v letadle (hodně dlouho) a teď na tom dřevěném. Bedna se znova zahoupala a já poznal, že to dřevěné je loď – což bylo vzápětí potvrzeno zařváním silného motoru a stále se zrychlujícími nárazy vln.
Jen jsem zatnul zuby a sesunul se, abych ležel aspoň trochu na zádech, a ne tolik na hlavě. Do bedny někudy pronikal slabý přídech slunečního světla – bylo v ní tak příjemně nažloutlo –, a navíc voněla po čaji (to jsem zjistil, až když jsem si po všech těch hodinách vzpomněl a nadechl se) – vyjma onoho úporného stoje na temeni to byl proti rakvi velký pokrok – hlavně to sucho. Cítil jsem, jak na mně v rytmu vln popraskává tenká slupka černého hřbitovního bahna.
***
Za hodinu bylo jasné, že musíme být na moři – takhle velkých je-zer není mnoho, a měl jsem pocit, že v čaji cítím sůl a jód. Za další čtyři hodiny kvílení motoru opadlo, loď vykrojila ostrý oblouk (stoj na uchu), nárazy vln změkly, motor přešel do pokašlávání a pak bort do něčeho narazil. Cestou bedna trochu povolila ve švech, takže zvu-ková izolace nebyla co dřív – uslyšel jsem takové divné vysoké zpě-vavé hlasy.
„Kde já už jsem to jen…“ zamyslel se Ten druhý.
„Čínština?“ řekl jsem.
Bedna se začala otřásat, naklonila se na jednu stranu, na druhou a s pohupováním se vznesla. Pár hlasitých výkřiků, a zaduněla, jako by dosedla na sud. Následovalo několik ocelových ran, mezi prkny pro-nikly rezavé zuby páčidla, vytahované hřeby zakňučely a víko od-skočilo.
„Tak copak jste mi přivezli, pánové,“ ozval se chraplavý ženský hlas, anglicky, s těžkým přízvukem.
„Paní Dao, jak rád vás opět vidím,“ uslyšel jsem pana Wriese.
„Paní Dao,“ zabručel – velmi uctivě – pan Van Vren.
Já jsem pořád nic neviděl – krom čtverce nádherné večerní tem-němodré oblohy, špičky stěžně s horním šikmým ráhnem, krom jem-ného krajkoví narůžovělých obláčků, rozpíjejících se… brrr, nikdy bych do sebe neřekl, že jsem až tak romantik. Ale po těch týdnech v rakvi…
Slyšel jsem pleskání oceánu o boky lodi, cítil fermež, zelené ba-nány a kolébání, jak se pod kýlem protahovaly vlny, a vnímal po-klidné vrzání dřevěného trupu a lanoví.
„Dovolená!“ zašeptal jsem. Ten druhý se pod vší tou modří a ob-láčky někam stáhl.
„Takže?“ řekl chraplavý hlas, ten, co mu moji únosci říkali paní Dao. Někdo moji bednu nadzvedl a já se s patřičným duněním vyku-lil na palubu – spolu s hromádkou vysušeného bahna.
Bylo pozdní odpoledne, těsně než padne večer, obrovské narudlé slunce viselo nad širým oceánem a jeho zlaté paprsky umíraly na hřbetech vln, líně se valících za svým stínem… Zatřásl jsem hlavou.
„Co je to?“ řekla paní Dao. „Snad ne negr?!“
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:51 am

Přestože stála zády k slunci, pro mé oči to nic neznamenalo – vi-děl jsem ji naprosto jasně. Velmi tlustá a velmi zlatem ověšená Čí-ňanka – volné šaty z vyšívané látky, z jaké se dělají závěsy v luxus-ních bordelech, na bosých nohou zelené gumové žabky – vsadil bych se, že Made in Czech Republic.
„Tohohle mrzáka poslali, aby zlikvidoval toho spisovatele?“ za-střihala prsty a svalovec s velmi úzkýma očima a antracitově černým copem jí mezi ně vložil předlouhou hnědou cigaretu. Škrtl zapalovač a v nose mě zašimral sladký dým – zjistil jsem, že nejen zrak, ale i ostatní smysly mi silně zostřely.
„Ne, paní Dao, je to poněkud komplikovanější,“ řekl Wries a vy-padal v tom svém upnutém kabátě, buřince a černých rukavicích hodně nepatřičně. Večerní vánek mi ovíval tváře, a být Mácha, začal bych psát Máj nebo tak něco. Slunce a obzor v sobě mají cosi velké-ho – vidíte-li je po absolvování vlastního pohřbu. Nemohl jsem se nabažit.
„Ráda si to poslechnu,“ další závoj vonného kouře se vydal k ho-rizontu.
„Tohle je ten spisovatel,“ ukázal na mě Wries, „vypadá trochu zanedbaně, protože byl přes měsíc pohřbený, ale poslali na něj sa-motnou Agony, takže…“
„Agony!“ ozvalo se několik překvapených výdechů a paní Dao pozvedla silně namalovaná obočí a cigáro se napřímilo zájmem.
„Ano, Agony. A už jsme ji skoro měli, ale…“
„Nepřehánějte, pane Wriesi,“ skočila mu do řeči paní Dao a ně-kde za zády se mi ozvalo tiché uchechtnutí.
Marně jsem přemýšlel, co je to za lidi, že se posmívají Wriesovi.
„Skutečně, paní Dao, skoro jsme ji měli,“ řekl Wries tónem, po kterém už se nikdo nesmál. Všiml jsem si, přestože se paluba docela houpala, že nikdo nemá nejmenší problémy s rovnováhou – ani met-rák a půl živé váhy paní Dao ne.
„Agony nám sice unikla, ale byli jsme skutečně velmi, velmi blízko.“
„Tak jste mi chytili tohohle smraďocha?“
„Možná ho zbytečně podceňujete, paní Dao. Je to ten, co napsal onu knihu, ale hlavně: podle všeho je potomek právě Agony.“
„Ale!“ pohled paní Dao se rázem stal velmi živým: „To zní nad-míru zajímavě, pane Wriesi. Co mi k tomu řekneš ty, smraďochu?“
„To myslíte mě?“ řekl jsem.
„Mistře, doporučuji odpovídat na otázky paní Dao co možná přesně, co možná rychle, ale hlavně co možná zdvořile,“ usmál se na mě Wries, „přestože nyní jistě žijete v představách o nezranitelnosti a síle vašeho nového organismu, odporovat paní Dao může být velmi bolestivé i pro vás. Velmi.“ Kulaté brejličky se v záři zapadajícího slunce rudě zaleskly.
Měl jsem pocit, že nelže.
„Nevím přesně, paní Dao,“ řekl jsem, „ale je to dost možné.“
„Dost možné…“ přimhouřila oči do stavu, kdy by si Evropan za-strčil horní víčka pod spodní, odhodila vyhaslou cigaretu a luskla prsty. Ozvalo se zadupání bosých nohou a za okamžik se z palubní nástavby vynořil muž v žlutém sepraném hábitu, v rukou velkou ka-zetu ze světlého dřeva. Paní Dao píchla čerstvým cigárem mým smě-rem:
„Nic osobního, jen pár testů.“
Muž v hábitu položil kazetu na palubu a otevřel ji. Byl to orientá-lec s dlouhými řídkými licousy a copánkem, a přestože vypadal úpl-ně jinak, něčím mi připomněl Pátera Koláčka.
Začalo mě mrazit a večer už se nezdál tak romantický. Zlatá ra-kev.
„Ležte v klidu, mistře,“ řekl Wries, a Van Vren mne pro jistotu přišlápl.
Hábit vyndal z kazety malý dřevěný křížek – ucítil jsem slabé tr-nutí v zátylku, ale i když mi ho přiložil k chodidlu, nic se nestalo.
„Co cítíš?“ řekl muž.
„Lechtá to,“ řekl jsem. Vlny pleskaly. Muž vytáhl malou ampuli ze silného skla a postříkal mě zvětralou vodou – znovu to trnutí, možná trochu silnější.
„Mohlo by to být, paní Dao, skutečně ano: na křesťanské symbo-ly je zcela necitlivý a Agony je Japonka, takže její linie musí být také necit…“
„Myslíš, že to nevím, Li Pao?!“
„Promiňte, paní,“ hábit se pod chraplavým hlasem uklonil až k prknům. Čím to, že některým lidem stačí jen mluvit, a ostatní se kla-ní?
Li Pao se otočil zpět ke mně a začal recitovat – trochu nechápavě jsem ho pozoroval, ale když začal s Otčenášem (česky), pochopil jsem, že to jsou modlitby různých náboženství. Z Otčenáše se mi udělalo trochu šoufl, ale nedal jsem na sobě nic znát. Nakonec vytáhl buddhistický modlitební mlýnek a roztočil mi ho před očima. Vrzalo to.
„Nevídané,“ řekla paní Dao a namířila cigáro na Wriese: „Pane Wriesi, začínám být spokojená.“
Wries i Van Vren se uklonili. Můj hrudník pod Van Vrenovou botou slabě zavrzal.
Zato Li Pao se mračil – jako každý odborník, kterému se nedaří – a začal z kazety tahat různé byliny, kameny a do hladká opracované válečky dřeva a kovů – vždycky mi je přiložil k chodidlu, v levé ruce elektronické stopky, v očích nejprve naději, pak zklamání.
Něco svědilo trochu míň, něco trochu víc, něco studilo, česnek jsem poznal po čichu, ale většinou mi to nic nedělalo. Li Pao vrtěl hlavou:
„Neuvěřitelné, nikdy jsem nikoho z Agoniny linie netestoval, ale podle všeho…“
„…je to tak,“ dokončila paní Dao: „Nefalšovaný Japonský, snad dokonce přenos od samotné Agony – a na bělocha. Vskutku nevída-né. Pánové,“ otočila se na V+W, „očekávám vás ve své kajutě ke slavnostní večeři,“ tak velebně sklonila hlavu.
Li Pao po nich závistivě blýskl očima a znovu sáhl do kazety. Já už jsem si připadal jako hvězda: jsem aristokrat, superstar mezi upí-ry, King Leopardi. Li Pao mi jako už tolikrát přitiskl váleček kovu k patě…
„Jááááá!!!“ zařval jsem a Van Vřenova noha mne tvrdě přidupla. Li Pao odtáhl ruku a cvakl stopkami. Viděl jsem to i skrz bílý kouř stoupající z mého chodidla.
„Stříbro na vás platí vždycky,“ tichounce zasyčel, mrkl na stopky a pokračoval už normálně nahlas: „Obnova tkání probíhá trochu rychleji než průměr, navíc, vezmeme-li v úvahu, že zdaleka není do-vyvinutý… ale máme bič i na něj,“ jakoby náhodou mi znova přejel stříbrným válečkem po chodidle.
Tentokrát jsem nezařval.
„Ukliďte ho,“ paní Dao se na mne ani nepodívala a na svou hmo-tu se až neuvěřitelně snadno otočila a chřestíc zlatem odplula do za-padajícího slunce.
Wries mne zvedl (už mne skutečně dráždí, jak mě nosí za krk ja-ko kotě), něco za mnou kovově zařinčelo a následoval prudký se-stupný let do podpalubí. Nepřišlo mi taktické prozrazovat své levi-tační schopnosti, tak jsem nijak nebrzdil, pročež jsem do prken spod-ní paluby vykousl hezký pravidelný půlměsíc.
***
„Co je to?!“ řekl někdo za mnou. Přesněji řečeno – řekla. Měla hlubší, takový mazlivý, až bych řekl erotický hlas. I když, po měsíci v rakvi… Prskal jsem piliny a jazykem testoval zuby – trochu se ký-valy.
„Paní Deniso, rád vás opět vidím – pozdravte se s novým spolu-pracovníkem. Je trochu nevychovaný, ale myslím, že vy ho zvládne-te.“
„Hezký večer, pane Wriesi,“ hlas zazněl uctivě.
„I vám,“ podle zvuku kroků Wries odešel. Převalil jsem se na zá-da a uviděl nad sebou mříž ze silných trubek (tak pět krát osm metrů) a nad ní stále temnější večerní nebe – dokola se nakláněly zvědavé hlavy čínské posádky a v mříži byl poklop – už zavřený. Převalil jsem se na bok a konečně uviděl svou společnici: nejdřív štíhlé opá-lené kotníky, dokonalá opálená lýtka, vláčná opálená stehna…
„Kam si myslíš, že se díváš?!“ stáhla si krátké bílé tričko. Boky měla o maličko širší než Hanako nebo Mazlík, ale naprosto souměr-né, stejně jako celou postavu – navíc, jak si stáhla tričko, její po-prsí…
„Kam se koukáš teď?! Nevíš, že se mi máš dívat do očí?“
„Ano,“ sledoval jsem tričko, „jenže takhle odspoda se do očí dívá dost špatně. Nemohla bys mě rozvázat? Prosím?“ řekl jsem a koneč-ně jí pohlédl do obličeje. Jako celek byla ještě hezčí: kolem pětadva-ceti, velké modrošedé oči, výrazná obočí, hrdý nos, smyslné plné rty (ale jak smyslné!), jemně vystouplé lícní kosti, černé vlasy stažené do ohonu… zapolykal jsem.
Zornice měla do svislých čárek.
Tehdy jsem objevil jedno ze základních pravidel všeho: Potkáte-li skutečně nádhernou ženu kolem pětadvaceti let, je to upírka. A i kdyby ne, tak stejně ano.
„Ale,“ uviděla i ona moje oči, „jak tě dostali?“ hlas jí trochu změkl, ale ne moc.
„Snadno.“
Naklonila se nade mě a obličej se jí zkřivil nechutí: „Smrdíš!“
Zas věta, na kterou není co říct.
„Hej, nemůžete ho nějak umýt? Smrdí, jako by ho vytáhli z rak-ve!“
Shora se ozval smích: „Můžeš si…!“
Plesk!
Tváře nad mříží zmizely jako odfouknuté.
„Omlouvám se za tu nezdvořilost, paní Deniso,“ ozval se shora zpěvavý mužský hlas: „Mohu nahlédnout, paní Deniso?“
„Jistě, pane Ho.“
„Pan Ho?“ řekl jsem nevěřícně, „tak se jmenuje polovina lidí ve všech hongkongskejch filmech.“
„Zdravím vás, pane Tobiáši,“ nad mříž se naklonila blýskavá holá hlava asi padesátiletého Číňana.
„Nazdar,“ řekl jsem.
„Ano, pan Wries měl pravdu, bude třeba poněkud zapracovat na výchově,“ hlava se usmála, „spustím vám hasičskou hadici, paní De-niso, bude to vyhovující?“
Paní Denisa se na mě tak podívala a na těch úžasných rtech za-hrálo cosi jako úsměv:
„Ano, pane Ho, myslím, že to bude dostatečné. A pane Ho?“
„Ano, paní Deniso?“
„Nešetřete s tlakem, myslím, že špína je zažraná.“ Sleduju, že jestli je něco skutečně internacionální, pak to jsou veselé průpovídky z reklam na prací prostředky.
„Oni tě nechají dívat i na televizi? To musíš ale hezky panáčko-vat, děvče,“ neodpustil jsem si, přestože vím, že oběti časem navážou s vězniteli i důvěrné vztahy. Pro mne jako člena Nočního klubu je takové chování naprosto nepřijatelné. „Paní Deniso,“ mříže kovově cinkly, jak mezi nimi pan Ho prostrčil trysku vysokotlaké hadice. Byla to tlustá vysokotlaká hadice. „Přestože si vážím tvého zájmu o mou hygienu, nechtěla bys mě nejdřív rozvázat?“
„Ne.“
Denisa zkontrolovala, jestli je ventil zavřený, a stoupla si tak, aby voda nepostříkala hamaku pověšenou v jednom z rohů.
„Už můžete, pane Ho,“ zavolala a nad mříží se opět objevily zvě-davé čínské hlavy.
Někde zahučelo čerpadlo a látka hadice hlasitě zalupala, jak se do ní vedrala voda. Vím, že něco takového dokáže zamést se dvěma statnými muži; s Denisou to ani nehnulo. Usmála se a otočila pákou ventilu.
„Ne…!“ stihl jsem jen říci, zaprskal stlačený vzduch a vzápětí mě nabral na rohy dunící bílý proud.
Nevím, jak dlouho to trvalo, jediné, co mi utkvělo, že voda byla studená a slaná a že někdo v jednu chvíli řekl:
„Hezky za ouškama, tááák…“
Proud mě bez problémů smetl, kam Denisa chtěla, a když se sna-žila, zvedl mě po stěně skoro až nahoru k mříži, kde mě roztočil – když se snažit přestala, padl jsem na mokrá prkna.
A znovu a znovu a znovu. Bylo to přes tři metry. Pak to konečně přestalo.
„Myslím, že to bude stačit, pane Ho,“ řekla Denisa. Asi jsem se na ni nepodíval zrovna přátelsky, tak mě tentokrát bílý proud zasáhl mezi oči. Hlavy nad mřížemi radostně zavýskly.
„Omlouvám se,“ usmála se Denisa.
„Nic se nestalo,“ usmál jsem se také a zatvářil se mile: „Ostatně, děkuji za sprchu.“
Ruka z páky se stáhla.
„Ano, též myslím, že je to dostatečné,“ řekl shora pan Ho. Cítil jsem, že je oba začínám pomalu, ale o to upřímněji nenávidět. Čer-padlo ztichlo, Denisa z hadice vypustila tlak a podala ji nahoru. I když byla podpalubní prostora docela veliká a i když si Denisa dáva-la pozor, odstřikující voda jí úplně promočila tričko – jak byla vy-šponovaná na špičkách a ruce měla nad hlavou, zjistil jsem, že na všem se dá najít něco dobrého.
Opřel jsem se čelem o mokrá prkna a vratce se posadil – alespoň trochu důstojnější poloha, než se pořád plazit. Po prknech se v rytmu lodi převalila poslední vlnka, zaklokotala v odvodňovacích otvorech a zmizela.
„Mohla bys mě konečně rozvázat? Prosím?“ odplivl jsem si. I chuť mi zostřela a slaná voda není nic moc.
„Počkáme, až to tady trochu uschne,“ poklepala mi na rameno a jakoby náhodou mě znovu povalila.
„Tohle ti vrátím,“ zabublal jsem.
„Říkal jsi něco?“
„Jak bych jen mohl.“
***
Během čtvrt hodiny padla tma a podpalubí vyschlo – horký tro-pický vzduch funguje jako fén; a kupodivu i já jsem si připadal dobře – trochu vody občas neuškodí, a přestože klec je klec, proti rakvi je to celý svět. Odněkud z lodi se ozývala mňoukavá čínská hudba, ra-chotilo domino a vonělo jídlo se spoustou orientálního koření. Přes-tože jsem dřív jídával čínu k smrti rád, teď mi to naprosto nic neříka-lo, i když hlad jsem měl už docela dost.
„Nepotřebujete ještě něco, paní Deniso?“
„Ne, pane Ho, děkuji, přeji vám hezkou noc.“
Když zmizel, řekl jsem: „Divné, že si s nimi tak notuješ. Mně vy-vraždili všechny blízké, umučili sestru, mě unesli…,“ nechal jsem to vyznít.
„To mělo být obvinění?“ stála tak, abych na ni neviděl.
„Ale ne! Lichotka!“
„Nic nevíš, to jediné tě omlouvá,“ těžce si povzdechla: „Kouk-neme na ta tvoje pouta.“
Naprosto bez problémů mě zvedla a donesla doprostřed klece.
„Kde to začíná?“
„Myslíš, že jsem si to vázal sám?“
„Tak to budu muset najít,“ začala mnou koulet, až jsem nevěděl, kde je nahoře, kde dole a kde uprostřed.
„Tady,“ našla konec u kotníků – byl jsem do kabelu skutečně za-motaný jako larva do kokonu, koukala mi jen hlava a chodidla.
Když černého hada odmotala až někam nad půli stehen, s hrůzou jsem spatřil, že proud z hadice i mezi smyčkami definitivně zničil poslední cár nemocničního anděla.
„Pozor! Potřeboval bych něco na…!“ než jsem dořekl, už nebylo o čem mluvit. Vymrštil jsem se na volné nohy, ale ani můj organis-mus nesnesl tak dlouhé znehybnění bez úhony, takže jsem se jen skácel na druhou stranu.
A paní Denisa si – samozřejmě! – zrovna teď musela dát pauzu.
Nakonec mě ale vymotala celého.
Pokusil jsem se své poněkud trapné postavení drsně zamluvit: „Kdybysme ten kabel omotali kolem mříže, za chvíli budu mít dost síly, abych ji vytrhl… tedy, pokud tu máš nějaké volné kalhoty.“
„Nevytrhl, a nemám.“
„Tak to zkus ty, přece…“
„…přece si nemyslíš, že jsou tak hloupí a udělají mříž, abysme ji dokázali zničit?“ Klepla mi na čelo a ten pohyb byl tak rychlý, že jsem ho sotva postřehl. „Radši jdeme spát – ty spíš támhle v tom rohu,“ ukázala na opačný (zcela prázdný) kout, než měla pověšenou hamaku.
„Já nepotřebuju spát,“ řekl jsem přezíravě.
„Já také ne, ale nauč se to, doporučuju. Jinak je tu docela nuda.“ Okamžik čekala na moji předpokládanou nevkusnou poznámku, že by zas taková nuda být nemusela – obzvlášť v noci.
Ale já nejsem žádný nevychovanec.
***
Zkoušel jsem tedy usnout, což mělo několik zádrhelů: musel jsem ležet na břiše, a přestože v podlaze nebylo třísek zrovna moc, nějaké tam přece jen byly. Navíc, není to jednoduché pokoušet se usnout, když vám po nahých zádech fouká vítr, po tolika dnech hrobového bezvětří. Život s holým zadkem je prostě problematický.
Ani Denisa nespala, vždy když jsem se (kradmo) podíval jejím směrem, otevřela oči. V uhlové tmě jí modře světélkovaly.
Hamaku a spacák jsem jí vážně záviděl.
***
Druhý den ráno mi pan Ho dal krátké plátěné kalhoty, velké triko a žabky – největší poklad, jaký jsem kdy dostal: totiž, jen co vykouk-lo slunce, Denisa začala mít pořád něco na práci a pořád kolem mě,
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:52 am

a točit se po prknech na břiše, popřípadě postávat jako fotbalista při volném přímém kopu není žádny med.
Zaklesl jsem si gumičky žabek mezi prsty, prohrábl vousy a ko-nečně si zase připadal jako člověk – mohl jsem si po více než měsíci normálně sednout.
„Tak?“ řekl jsem.
„Tak co?“ řekla Denisa a dál se česala před zrcadlem přilepeným nad malým umyvadlem.
„Vyprávěj. Kdo, co, proč, jak – a vůbec všechno.“
„Proč? To, co potřebuješ vědět, zažiješ na vlastní kůži, co nepo-třebuješ vědět, ti říct nesmím a ani nechci… Máš nějaký trénink?“
„Třeba jestli jsem hokejista?“
„Vidíš tu někde hokejky?“
„Právě že ne.“
Položila hřeben na umyvadlo a došla tak těsně ke mně, až mi má-lem šlápla na natažené nohy: „Budeme muset spolupracovat, tak ne-buď zbytečně drzý – ani na mě, ani na nikoho.“
„To znělo ale nebezpečně,“ zašklebil jsem se a vzápětí jsem letěl vzduchem. Odrazil jsem se od stěny, a přestože holky normálně nebi-ju, nějak mi povolily nervy: ještě z letu jsem ji kopl do brady. Tedy pokusil se.
Uhnula a loktem mne trefila do břicha – přestože nemusím dý-chat, vydechl jsem opravdu zhluboka. Dopadl jsem do dřepu a prud-kým švihem nohou jí podsekl lýtka… ani lýtka už nebyla, kde měla být.
„Jau,“ řekl jsem, tvář na prknech, levou ruku zkroucenou až ke krku, koleno zaražené v páteři. Na druhé tváři mě lechtaly vlasy, kte-ré jí přepadly přes rameno. Moc hezky voněly jasmínem.
„Co mu říkáte, paní Deniso?“ ozval se nad mříží Wriesův hlas.
„Je to ňouma. Pomalý, hloupý, drzý, namyšlený ňouma,“ s kaž-dým tím slovem mi trochu přitáhla ruku. Radši bych si ji nechal ulo-mit, než říct znovu jau – to mám nacvičené z mládí ze zápasů s Maz-líkem.
„Nepodceňujte ho, Deniso, je to vzácný případ – potomek zřejmě samotné Agony.“
Stisk povolil: „Prosím?!“
Převalil jsem se na záda.
„Skutečně,“ Wries neměl kabát, ale volnou bílou košili se směšně krátkou a ještě směšněji širokou kravatou; kalhoty mu vysoko nad břichem držely silné staromódní šle a buřinku měl furiantsky na stra-nu.
„Agony přece už stovky let nikoho…,“ zamyšleně se na mě zadí-vala.
„Budete ho trénovat, paní Deniso? Alespoň pro začátek?“ Wries si začal kapesníkem čistit brýle.
„Proč ne, alespoň se nebudu nudit,“ Denisa se mi opřela rukama o hrudník a vstala.
„Výborně, výborně,“ Wries zamával kapesníkem a zmizel.
„Já žádný trénink nepotřebuju,“ řekl jsem a vstal také. To, jak snadno mě všichni mlátí, je dáno tím, že ještě nedokážu plně koordi-novat své tělo (domnívám se) – přece jen, reflexy mám nastavené na lidské schopnosti, a je to velká změna, najednou počítat s pětimetro-vými skoky bez odrazu jako se samozřejmostí. Nejsem nejlepší kara-tista na světě, ale zápasy s Mazlíkem mě něco málo naučily.
„Umíš zacházet aspoň s mečem?“
„Meč? Na co meč, proboha? S pistolema,“ naznačil jsem dvou-ruční střelbu.
„Agony tě to nenaučila?“ podívala se na mě udiveně: „Je to naše tradice.“
„Nenaučila mě vůbec nic – a když už jsme u toho, nemohli bys-me se najíst?“
„Kdys naposled jedl?“
„Před víc než měsícem, ovesné vločky. K snídani.“ Oči se jí roz-šířily a vypadala skutečně překvapeně – jak zavrtěla hlavou, ohon vlasů jí přepadl zpátky na záda: „Tím chceš říct, že jsi nikdy neje-dl…,“ zatočila rukou.
„Myslíš krev?“
„Ano.“
„Ne. Byl jsem měsíc pohřbený, pak mě Wries s Van Vrenem šoupli do bedny a včeras mě tady pro dovršení příjemných zážitků osprchovala. Celý můj nový život v kostce.“
„Ale to jsem nevěděla…,“ natáhla ke mně ruku – tak něžně.
„Žádné důvěrnosti,“ poodstoupil jsem, „já si tady s těmi lidmi komplimenty vyměňovat nebudu. Ani s nikým, kdo si je s nimi vy-měňuje.“
„Ale budeš,“ zase ke mně pokročila, „nevíš nic, jsi vlastně dítě, novorozenec, sám se nesvedeš ani najíst, žiješ jen proto, že to oni chtějí, vůbec nevíš, co dovedou – a kážeš mi tu morálku!“ Pomalu mě dotlačila ke stěně a oči jí hořely.
„Víte, paní Deniso, ani vy nevíte všechno,“ neusmál jsem se a ona ustoupila – možná v mých očích zahlédla něco z Nočního klubu. Rychle se podívala nahoru:
„Pane Ho, mohl byste nám dát něco k jídlu, prosím?“
„Jistě, paní Deniso, bude to bohužel chvíli trvat.“ Malý Číňan je zřejmě vždy na doslech.
„Nic se neděje… Mohl byste nám zatím dát dva meče? Bambu-sové budou myslím stačit.“
***
Než pan Ho přinesl jídlo, dostal jsem takových ran do ramen a dloubanců do žeber jako nikdy.
Bambusový meč je hnusná neovladatelná mrcha.
***
V mříži se otevřel poklop a pan Ho nám spustil velký proutěný koš zakrytý vyšívaným ubrusem. Denisa mi držela zápěstí ohnuté tak, že jsem se nemohl pohnout – vyskočit ven by pro mne nebyl nejmenší problém a ona to věděla.
„Proč to děláš?“ Zblízka jsem se jí podíval do očí, když mne pus-tila – to už poklop zase zapadl.
„Pro tvoje – dobro. Myslíš, že na lodi Wriese porazíš? Najednou, z ničeho nic? A pana Ho? A všechny ostatní? Nebo že uplaveš?“
„Proč to aspoň nezkusit.“
„Nafoukaný trouba – darmo mluvit,“ trhla rameny a došla pro ko-šík.
***
Rozložila ubrus přímo na prkna a položila koš na kraj. Když si sedala do tureckého sedu, naschvál jsem se díval na druhou stranu, a to přesto, že jsem koutkem oka zahlédl, že si záměrně nechala tričko povyhrnuté, abych mohl detailně prostudovat její bílé bikinky.
„Tak jak na to?“ sedl jsem si naproti, když už měla tričko stažené zpátky, a nakoukl do košíku: „Ryby? Syrové ryby?! Dokonce živé syrové ryby?!“
„Dívej se,“ vyndala prkénko, sklenici s těžkým dnem, sekáček a velkou hrubou rukavici; tu si nasadila na levičku, lapla jednu ze ze-lených mrskajících se ryb a krátkým švihem jí usekla hlavu – jako když se na Vánoce zabíjí kapr. Zručně chytala krev do sklenice, kvedlala s ní, aby se nesrazila, pak vrátila bezhlavou rybu do košíku, setnula druhou a její pohár byl plný.
„Prosím,“ podala mi sekáček a rukavici, a s pitím v rukou si od-sedla.
Přestože mi to ponejprv připadalo krajně nechutné, vůně rybí kr-ve ve mně vzbudila obdobné pocity jako dříve vůně čínské kuchyně – až teď jsem si uvědomil, jak velký hlad vlastně mám.
Už za krátký okamžik jsem pochopil, že tentokrát si Denisa neod-sedla, aby mi předvedla délku svých opálených nohou: Copak usek-nout rybě hlavu jsem zvládl (ale nedělal jsem to rád – kapry vždycky zabíjel buď Tomislav nebo Janička – co si pamatuju, ani Páter Kolá-ček to nedokázal), ale polapit krev do sklenice se ukázalo téměř ne-řešitelným problémem. Číňani nahoře se sázeli, kolik milimetrů na-cedím a Denisa se potutelně usmívala: „Pán nepotřebuje žádný tré-nink, hmmm hmmm.“
Podle všeho jsem si měl pokorně říct, ať to udělá za mě, ale to bych radši nejedl další měsíc. Denisa se napila, labužnicky přimhou-řila oči, vyndala z košíku ubrousek a osušila si rty.
Zabil jsem druhou rybu a konverzačním tónem řekl: „Ty moje jsou nějaké bezkrevné.“ Chvíli jsem mrskající se mrtvolkou manipu-loval a hodil ji zpátky do košíku – ve sklenici jsem měl sotva tři cen-timetry, zato jsem vypadal jako Jack Rozparovač po obzvlášť pro-duktivní noci.
„Na zdraví,“ usmál jsem se na Wriese, který mne svrchu pozoro-val, a otočil to do sebe. Nejenže mi chutnalo, ale okamžitě jsem ucí-til, jak se mi žilami rozlévá teplo a následoval pocit, že bych mohl… Skutečně jsem trochu povylétl – nikdo si toho naštěstí nevšiml.
„Nemáš ještě hlad?“
„Stačilo,“ postavil jsem sklenici na palubu – zbyteček krve se rozkýval v rytmu vln… panebože, jak já bych ho jen dopil!
„Ale nejedl jsi celý měs…“
„Stačilo,“ usekl jsem, aby pochopila, že se s lidmi, kteří kamarádí s posádkou, prostě vybavovat nebudu. A natož s upírkami.
Uraženě sklidila věci do košíku, pan Ho jej vytáhl a spustil nám tenkou hadici se sprchou na konci – aha, proto je v jednom z rohů zatahovací zástěna. – Mně dal i čisté oblečení. „Nebyl by nějaký kar-táček na zuby, prosím?“
„Oh! Promiňte, pane Tobiáši, já hlava děravá, hned vám přinesu celou výbavu,“ plácl se do čela a za okamžik už mi hodil lodní pytel – stejný, jaký měla Denisa v hlavě svého závěsného lůžka. Byla v něm hamaka, spacák, gumový opasek s pouzdrem na nůž, samozřej-mě bez nože…
„To je na nohu,“ řekla Denisa, když viděla jak nechápavě zírám na rozměr „opasku“.
Neodpověděl jsem. V pouzdru byla zapíchnutá dlouhá dutá jehla, jejíž smysl jsem skutečně netušil, ale tentokrát Denisa mlčela. Mý-dlo, pasta na zuby, kartáček, holení…
Zkulturnil jsem se (oholení mi vážně prospělo), vysprchoval se (bohužel zase jen slaná) a pověsil si hamaku hezky do rohu – a lehl si do ní. Jen svým levitačním schopnostem jsem vzápětí vděčil, že se pode mnou neprotočila. Vlézt do hamaky není tak snadné, jak se zdá – obzvlášť na kývající se lodi.
„Budeme trénovat?“ nevydržela mlčet Denisa déle než půl hodi-ny.
„Proč ne,“ sklouzl jsem na palubu. Čím víc se toho naučím, tím snáze uteču.
***
Během příštích pěti dní jsme zničili všechny bambusové meče na lodi – přece jen, na naši sílu dimenzované nejsou.
Už druhý den jsem si všiml, jak se mi zlepšuje koordinace, ale nedával jsem to znát a vykrýval jen ty nejbolestivější rány. Denisa mi s oblibou mířila na prsty svírající jílec, na hlavu, na břicho a do roz-kroku.
„Tak je to v reálném boji,“ říkala, „zapomeň na filmy o rytířích, jak si vzájemně pomáhají na nohy a podávají vyražené meče.“
Protože jsme byli pořád v pohybu, dostávali jsme jíst každý ve-čer. Denisa mi vysvětlila, že rybí krev sice není nejlepší krví na svě-tě, ale je nejvýživnější. Moje síla rostla téměř zázračně, druhým zá-zrakem byla nevídaná pružnost kloubů i svalů a také to, že se to po-řád zlepšovalo. Dělalo mi stále větší potíže vše tajit.
Po večerech mi pan Ho předcvičoval podobné figury, jaké cvičí-vala Mazlík, a já měl radost, jak se mi daří hrát občasné potácení a ztrátu rovnováhy.
***
„Co skutečné meče?“ řekl šestého dne ráno Wries – chodil se na nás pravidelně dívat, na rozdíl od Van Vrena, kterého jsem za celou dobu neviděl.
„Leda když si přijdete zašermovat vy,“ řekl jsem drze. Uslyšel jsem, jak se Denisa hlasitě nadechla – tyhle lidské projevy se asi také nikdy neodnaučím, a ostatně, chcete-li mluvit, dýchat prostě musíte.
„Dobrý nápad,“ řekl kupodivu Wries a za chvíli už seskočil dolů, dvě katany v podpaží. Nad klecí se okamžitě nakupila hlava na hlavu a sázky jen pršely.
„Není na vás příliš vysoký kurz, mistře,“ Wries si zastrčil kravatu mezi knoflíky košile a natáhl si své černé rukavice z lidské kůže.
„Paní Deniso?“ usmál se na mou společnici a ta se vmáčkla do rohu a zdálo se mi, že její snědá pokožka pod tím zazubením trochu pobledla.
Takže ta mi nepomůže, inu nevadí.
Chystal jsem se totiž Wriese zabít. Podíval jsem se mu do očí za brejličkami a věděl jsem, že on to ví také.
„Prosím, mistře,“ podal mi jednu z katan jílcem napřed. Zbraň byla proti bambusovým mečům samozřejmě těžší, ale proti poprav-čím mečům, které jediné jsem měl zatím v ruce, byla naprosto doko-nale vyvážená.
„Nuže?“ řekl Wries a efektně kolem sebe zašvihal čepelí. Postavil jsem se do střehu, jak mě to naučila Denisa.
***
Wries zaútočil – rána byla tvrdá a zapotácení jsem zahrál velmi hezky.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:53 am

Od mečů létaly kousky rozžhaveného kovu a já ustupoval – uko-lébej nepřítele, pak ho znič, tak mě to naučil Postrach.
Šklebil jsem se námahou a v duchu se připravoval – Wries začí-nal dělat opičky pro diváky: po dvojúderu, který mne „srazil“ na ko-lena, se otočil kolem dokola, ruce nad hlavou, až špičkou zbraně cin-kl o mříže.
Číňané bouřlivě fandili.
Další dvojúder, a všiml jsem si, že se mu už nechce zvedat ruku, aby se pořádně kryl.
Každý zabiják pozná svou chvíli.
Použil jsem všechny své nové schopnosti.
Čas se opět zastavil.
***
Ostří katany se blížilo k bílé košili napnuté pneumatikou podkož-ního tuku. Tušil jsem, že kdybych podobnou silou zasáhl lodní bok pod čarou ponoru, šli bychom ke dnu. Za těch pár dní od rakve jsem zesílel vskutku násobně.
Řev Číňanů ustrnul v hlubokém bučivém tónu.
Najednou jsem zjistil, že ostří katany míří někam jinam, než chci.
Co se to… ? pohlédl jsem si na ruku a spatřil své zápěstí svírající jílec – divné bylo, že zápěstí se zbraní je docela daleko od zbytku paže.
Odněkud přilétla noha v černé kožené botě a zasáhla mne do-prostřed hrudi – rázem jsem letěl tak rychle, že mi zvuk posledního z prasknuvších žeber došel až po nárazu do stěny.
Pomalu jsem stekl na prkna a sledoval katanu zabodnutou na dru-hé straně klece: kývala se ze strany na stranu a prsty mé pravé ruky stále svíraly jílec.
„Ještě je třeba hodně ho naučit, navíc ještě musí hodně dospět, ale pro naše běžné účely už to pomalu stačí. Děkuji, že máte trpělivost s jeho výcvikem, paní Deniso,“ Wries čistil ostří své zbraně kapesní-kem a lehce se Denise uklonil. Pan Ho otevřel poklop, Wries vytáhl můj meč a jako by hrál dětskou hru na vařila myšička kasičku, prst po prstu z něj sundal mou ruku: „Drží se pevně, nechci je polámat,“ usmál se na pana Ho, který chápavě přikývl. Wries mi hodil zápěstí do klína a bez zjevné námahy vyskočil z klece. Číňané obdivně vy-dechli.
***
„Jak je ti?“ přiklekla Denisa.
„Fajn. Jdi ode mě,“ zvedl jsem zbývající paži, abych ji odehnal, ale moc to nešlo, ten kopanec zřejmě neodnesla jen žebra a pohled na pahýl mi také moc nepomáhal.
„Budete potřebovat pomoc, paní Deniso?“ ozval se svrchu pan Ho.
„Děkuji, zvládnu to sama, jen kdybyste mi…“
„Tady,“ pan Ho jí spustil lýčenou brašnu – evidentně ji měl při-pravenou předem. Denisa mne položila na záda, otočila mi hlavu, abych se nemohl koukat, vyndala něco z kabely a sebrala mi mé zá-pěstí. Vtipy typu „dobrý den, paní ruko,“ si naštěstí odpustila. Pak mě pahýl chvíli svědil, chvíli zábl, něco tak píchalo, ale abych se podíval, co se mnou dělá, tak na to jsem psychické fondy neměl.
„Tak,“ řekla Denisa a ukázala mi mou pravou paži – kompletní pravou paži – zápěstí stažené plátěným obvazem: „Je to čistý řez, do čtyř dnů jsi v pořádku. Teď ta žebra,“ vyhrnula mi triko a začala mi prohmatávat a tisknout hruď – cítil jsem, jak se konce kostí dotýkají a během okamžiku spojují: „Tohle by se zahojilo samo, ale takhle je to rychlejší.“
Celou dobu mne na holé kůži břicha lechtaly její vlasy – jistě ná-hodou.
***
Přestože jsem se ji snažil ještě několikrát zahnat, zůstala u mě ce-lou noc – když si myslela, že jsem usnul, dokonce si mou hlavu po-ložila na klín a začala mě hladit po tváři.
Sehrál jsem probuzení, a přestože to bolelo, odkulil se stranou.
***
Když hvězdy začaly blednout, zjistil jsem, že se mi do useknuté ruky vrací cit a mohl jsem dokonce pohnout prsty – střehl jsem se to prozradit. Regeneruju zřetelně tak čtyřikrát rychleji, než je běžné.
„To byl ale nápad, vyzvat Wriese na meče,“ nevydržela mlčet Denisa.
Nic jsem neřekl.
„Narodil se někdy kolem roku patnáct set třicet, v době, kdy byly střelné zbraně nespolehlivé a nepřesné – tehdy se zabíjelo hlavně mečem a dýkou – a Wries tím i v tehdejší krvavé době proslul. Zabil mečem asi víc lidí, než jsi ty kdy viděl.“ Protože jsem stále nic neří-kal, zmlkla.
Kupodivu, najednou jsem měl docela dobrou náladu: Zápěstí fungovalo minutu od minuty lépe (pravda, odporně mravenčilo a svědilo), žebra už byla v naprostém pořádku, ale hlavně: poprvé v životě šermovat skutečným mečem, navíc s takovým zabijákem, tak to zase nebylo vůbec, ale vůbec špatné.
Soukromě přiznávám, že nejvážnější zranění utrpělo mé sebevě-domí.
***
Když nám pan Ho spustil košík s rybami, přestože mi Denisa na-plnila sklenici, raději jsem si naplnil druhou sám – jednou rukou jsem toho sice nedokázal moc, ale z toho, jak se zatvářila ublíženě, jsem měl skutečnou radost. To o Wriesovi mi mohla říci kdykoli předtím: i při výcviku s bambusovými meči by se hodilo zmínit, ja-kou šermířskou celebritu máme na palubě.
Večer jsme – beze slova – začali sice zlehka, ale trénovat. Usou-dil jsem, že ovládat zbraň i levou rukou se může hodit. U srdce mne hřála ještě jedna věc: ani v té těžké chvilce po amputaci jsem se ne-prozradil: myslím levitování. Jednou, až se střetneme mimo klec…
Jednou…
***
„Jak se cítíte, pane Tobiáši?“ druhý den ráno se na mě osobně přišel podívat pan Ho – beze strachu seskočil dolů. Teď stál nade mnou a tvářil se starostlivě. Přestože měří sotva metr šedesát a je vrásčitý a hubený, s výzvami na souboj už radši hýřit nebudu.
„Dobře, zdá se,“ posadil jsem se.
„Dovolíte?“ skrčil se na bobek, vzal si mou paži a odmotal z ní obvaz – v místě seku byla šikmá červená linka obroubená stehem, kterému se myslím říká stonkový – vytřeštil jsem na černou nit oči.
„Hezky to paní Denisa přišila,“ pochválil si pan Ho, vytáhl z klo-py špendlík a začal mne jemně píchat do prstů, do dlaně a do hřbetu ruky.
„Výborně, výborně,“ mumlal, když jsem mu hlásil, že vše cítím. Nakonec vzal manikúrní nůžtičky a vytahal mi stehy: „Ještě zápěstí nepřepínejte, zdá se být úplně v pořádku, ale na kompletní regeneraci jsou osvědčená doba čtyři dny… Tady,“ vytáhl z kapsy zelený gu-mový kroužek, „mačkejte to, ale s mírou.“ Vstal a protáhl si záda.
Stačil by jeden kop do břicha…
„Děkuji, pane Ho, jsem vám zavázán,“ řekl jsem.
Spokojeně se usmál: „Vidím, že jste vnímavý muž, pane Tobiáši. Poděkovat a projevit úctu svědčí nejen o dobré výchově,“ zapíchl si špendlík do klopy a vyskočil z klece – ještě snadněji než Wries.
Klika, že jsem ho nenakopnul, to už bych si zase počítal žebra… i když, z tohohle bych asi tak snadno nevyšel, paní Dao nás určitě ne-nechá hlídat nějakým obyčejným pucflekem.
Pan Ho zavřel poklop a kývl mi.
Kývl jsem mu také.
***
Natáhl jsem se rovnou na prkna a zbytek dne se tvářil, že spím. Měl jsem pocit, že posádka nedělá ani zdaleka takový hluk, jako ob-vykle – čím to, že se k nám chovají tak ohleduplně? Musíme pro ně mít buď velkou cenu, nebo… Proč chtějí, abych cvičil s mečem? Proč je k nim Denisa tak loajální? Proč…? Odpovědi jsem nenalézal, a tak jsem skrz přivřená víčka pozoroval, jak se po podlaze plazí a kývají stíny mříže.
Když slunce stouplo tak, že mi svítilo na hlavu, Denisa nade mne pověsila ručník. Pak jsem skutečně asi usnul, protože mě probudila až delikátní chuť čerstvé rybí krve v koutku úst – Denisa měla mou hlavu opřenou o stehno a krmila mě brčkem. Bylo to tak příjemné, že jsem tentokrát neucukl, ale ani jsem nedal najevo, že jsem vzhůru. Upíři se takhle krmit zřejmě mohou – těžko se zakuckat, když jsem se naposledy nadechl někdy ráno – to je další zajímavá věc: Sice jen občas, ale dýchat musíme (nemluvím o dýchám nutném k mluvení), a zjistil jsem, že já s daleko menší frekvencí než Denisa – buď tak, nebo si nedokáže odpustit dmoucí hruď. Podruhé mne probralo divné ticho. Prudce jsem otevřel oči – ručník nad hlavou zmizel a pod tý-lem jsem měl místo stehna stočený spacák.
Nebe temnělo prvními příznaky soumraku a nad mříží stála paní Dao, její šikmooký svalovec, Van Vren, Wries… prostě všichni, kdo na lodi něco znamenají.
„Vstaňte prosím, pane Tobiáši,“ slovo držel pan Ho. Denisa už stála, a podle toho, že mi neukazovala bikinky, jsem pochopil, že jde o něco důležitého. Vstal jsem a zdvořile se paní Dao uklonil.
…nepřítel si musí myslet, že jsi zlomený, zaslechl jsem z dávné minulosti Postrachův hlas. Moji úklonu následovalo pochvalné máv-nutí tlusté ruky obalené zlatými náramky:
„Od posledně ses hodně vylepšil, Evropane, čistý, oholený, ucti-vý – mohlo by z tebe být i něco víc než jen rohožka.“
Lidé nahoře se společensky zasmáli, ale já ten ostrý pohled zpod načerněných obočí viděl – byl to test, jak zareaguji na urážku. Znovu jsem se uklonil.
„I ovládat se umíš,“ řekla paní Dao. „Dívej se nahoru, Evropane, když s tebou mluvím.“
Poslušně jsem zvedl hlavu. Paní Dao kývla na pana Ho a ne-spouštěla ze mě oči.
„Paní Dao se rozhodla – u příležitosti jejích vzácných narozenin – pozvat vás – oba – na jejich oslavu,“ pan Ho se odmlčel a takové ticho jsem na této lodi ještě neslyšel. Všechny duševní i tělesné schopnosti jsem vložil do obličeje – abych na něm udržel nevýrazný, lehký úsměv – jen jsem doufal, že mne neprozradí oči.
„Pozve vás, ale jen tehdy, dáte-li slovo, že neuděláte nic, co by narušilo klidný běh oslav, a až nadejde doba, že se vrátíte sem,“ píchl mi pan Ho prstem k nohám.
Můj obličej se statečně držel.
„Vím, že paní Denisa zná hodnotu slova, co ale vy, pane Tobiáši? Víte, jak se jedná s mužem, který nedodržel čestnou úmluvu? Který ztratil tvář? I kdybyste uprchl, tato pravda bude rozšířena s větrem a nikdo – ani z vaší rasy – s vámi již nikdy nepromluví. Muž bez tváře-je mrtev, jen jeho hanba žije navždy.“
„Znám váhu slova,“ řekl jsem a ten kovový tón jsem svému hlasu vskutku dát nechtěl. Já ale opravdu vím, o čem pan Ho mluví – je to… bylo to jedno ze základních pravidel Nočního klubu: Co slíbíš, musíš dodržet za každou cenu, a tvůj život je proti onomu slibu ne-podstatný, znovu jsem zaslechl Postracha.
„Ano, zdá se, že to ví,“ řekl Wries.
„Takže slibujete?“ řekl pan Ho.
„Ano, během oslav neudělám nic, co by urazilo paní Dao ani ni-koho jiného – obzvlášť nečekaného opuštění lodi se vyvaruju.“
Paní Dao se hlasitě zasmála: „Líbíš se mi, Evropane. Pusťte je nahoru,“ kývla na pana Ho. A poklop se skutečně otevřel.
***
„Paní Deniso,“ řekl pan Ho.
Denisa si jistě už dávno všimla, jak je hodnocen výstup z klece, proto se také předvedla: Udělala hvězdu a odrazila se rukama tak, že poklopem prolétla nohama napřed, vytočila salto a s napjatými cho-didly dopadla na mříž – až chirurgicky přesně. Obdivné brebentění posádky nebralo konce.
„Pane Tobiáši,“ řekl pan Ho a všichni se trochu rozestoupili. Dů-věra v mé slovo asi není až tak velká, jak bych si zasloužil. Odrazil jsem se a „trochu neobratně“ vyskočil nahoru. Posádka zklamaně zahučela.
***
Svoboda! zabouřilo mi hlavou, když jsem po tolika dnech spatřil volny obzor. Oči mne asi prozradily, protože všichni, kteří mne moh-li zastavit, nakročili. Nejvíc mne překvapil pohyb Denisina stínu – takže by mne lovila i ona.
Sklopil jsem zrak a uklonil se paní Dao: „Je mi neskonalým potě-šením moci se zúčastnit oslav vašich vzácných narozenin, paní. Nechť drak provází cestu vašeho života.“
„Děkuji, Evropane,“ paní Dao velebně sklonila hlavu, „moc hez-ké přání.“ Luskla prsty: „Za hodinu začneme.“
Posádka vybuchla nadšením a napětí kolem mne opadlo. Přitočil se pan Ho: „To bylo moudré,“ jeho černý neproniknutelný pohled se mi opřel do očí. „Nyní bude třeba, abyste se převlékl do společen-ského úboru – paní Denisa samozřejmě také,“ kývl na mou společni-ci.
„Mohu o něco poprosit, pane Ho?“
„Ano?“
„Potřeboval bych ostříhat,“ zatahal jsem se za cancoury vlasů. V hrobě se ze mě stal solidní hipík.
Pan Ho se na mě znovu tak pátravě podíval, pak vybuchl hlasitým smíchem: „Ale jistě, sám si to vezmu na starost, pane Tobiáši.“
„Proč jsi neřekl? Také umím stříhat,“ řekla Denisa. Neodpověděl jsem a šel za panem Ho na záď.
***
Loď – tradiční čínská džunka – byla až překvapivě velká: čtyř-stěžňová, bachratá, se zvýšenou zádí, možná přes pětatřicet metrů dlouhá. Spodní paluba, po které jsme šli, vypadala, jako by se nachá-zela ve stavu permanentního chaosu, ale dobře jsem si všiml, že kaž-dá věc má své místo, sudy jsou pečlivě přivázány, trsy banánů a chlupatých kokosových ořechů také, a prkna vydrhnutá do běla. Šikmá ráhna skřípala a lemy plachet občas hlasitě zafrčely – loď plu-la tak, aby ji vítr co možná stabilizoval, a že je kormidelník machr, jsem postřehl už dřív: houpání bylo téměř neznatelné a voda podél bortů jen syčela.
Na zádi pan Ho zatleskal, něco zabrebentil na přiběhnuvšího mu-že, ten se uklonil, odběhl a během okamžiku se vrátil s židlí, velkým ručníkem, zrcadlem, hřebenem a nůžkami.
„Prosím, pane Tobiáši,“ postavil pan Ho židli tak, abych mohl pozorovat zapadající slunce – zřetelně se vyzná ve vězních.
Usadil jsem se a on mi omotal ručník kolem ramen: „Jak to chce-te?“
„Na ježka, po stranách kratší, prosím.“
„Obávám se, že…“
„Na mužstvo,“ vzpomněl jsem si na správný anglický idiom a nůžky chápavě zašmikaly. Už začínám tušit, jak zlomili Denisu – žádné násilí, žádné tresty, ale slušné chování za slušné chování. Cukr a bič ve fázi permanentního cukru.
Usmíval jsem se, pozoroval slunce a pan Ho mne nerušil tlachá-ním.
O mně ale nevědí, že nemám sladké rád.
***
„V pořádku?“ pan Ho mi nastavil zrcadlo. Přejel jsem si rukou po temeni a uznale kývl: „Dokonalé, pane Ho. Jsem vám zavázán.“
Vypadal, že ho to skutečně potěšilo.
„Nemohl bych se někde tady nahoře osprchovat? Abych se ne-musel vracet do klece? Nesnáším, jak mě vlasy koušou na zádech,“ otřásl jsem se, protože to skutečně nesnáším.
Pan Ho něco rozkázal chlapíkovi, který uctivě čekal v pozadí (Všiml jsem si, že se celou dobu nenápadně pokoušel chytit mé ustři-žené vlasy – marně. Přišlo mi ho až líto, s tou jeho lidskou neobrat-ností.), muž přiběhl s pytlíčkem šamponu a vědrem, a za chvílí už na mě kýbloval mořskou vodu. Šampon v ní moc nepěnil, ale zase ne-můžu chtít všechno.
Pan Ho mne odvedl do podpalubí, dal mi ručník a zbrusu nový dlouhý tmavomodrý hábit s širokými klopami a širokými dlouhými rukávy a otočil se, abych se mohl v klidu osušit a převléci. Tehdy jsem se osmělil ke své druhé otázce:
„Pane Ho, všiml jsem si, že na palubě jsou i ženy… Jsou všech-ny… všechny… tedy,“ zakoktal jsem se a začal si vázat pás.
„Ano, pane Tobiáši?“ obrátil se a tvářil se neproniknutelně. Tahle orientální mimika, jak mám sakra vědět, co si myslí?
„Nechci vás urazit a nevím, jak se vaše kultura k podobným otáz-kám staví,“ utáhl jsem uzel, „ale jsou všechny… tedy… vdané?“
Pan Ho se zatvářil ještě neproniknutelněji, ale vzápětí znovu vy-buchl smíchem, tentokrát daleko delším než předtím.
„Nejsou vdané, ne – vdané ženy na loď paní Dao ani nesmí,“ po-plácal mě po rameni, „myslím, že tento problém se vyřeší sám, kve-čeru,“ znovu se rozesmál, „jste nejvyšší muž na palubě, navíc exotic-ký Evropan… Jsou všechny ženy vdané?“ napodobil můj hlas a roz-chechtal se, až se prohnul v pase.
***
Rychle se stmívalo – jak už v tropech bývá zvykem – a posádka na obvykle přísně zatemněnou palubu rozvěšovala lampióny z rýžo-vého papíru (ne že bych to poznal, ale někde jsem četl, že se z něj dělají). S tmou ustal i vítr, vlny tiše pleskaly, plachty volně visely a loď na širém moři má velkou výhodu, že vás neobtěžuje hmyz. Od-někud vonělo jídlo a spolu s tou vůní se vznášelo radostné očekávání oslav – kupodivu jsem zjistil, že se také těším, nuda je hrozný nepří-tel – jen kdyby ten kaftan neměl tak nesmyslně dlouhé rukávy. Pan Ho mne opustil, tak jsem pomalu kráčel k přídi, zvědavě si všechno prohlížel a členové posádky se mi uctivě ukláněli a uhýbali z cesty –
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:54 am

dělalo mi to docela dobře – asi by ze mě byl úspěšný otrokář.
„Slečno? Mluvíte anglicky, prosím?“ zastavil jsem se u první po-hledné dívky, kterou jsem zahlédl – nabírala ze sudu pitnou vodu.
„Ano, pane Tobiáši,“ řekla téměř bez přízvuku, ale v jejím hlase jsem zaslechl zřetelný strach. No jo, jsem přece jen upír, je skoro noc, jsme trochu stranou… Usmál jsem se: „Potřeboval bych vyhr-nout ty zatracené rukávy, nějak to nezvládám,“ zamával jsem rukama a dívka vyprskla smíchy, hned si ale připlácla ruku na pusu a vyleka-ně mi pohlédla do očí. Aha, s tmou se mi asi stáhly zornice.
„Drak!“
„Ale! To mi jen něco padlo do oka,“ zašklebil jsem se a pokusil si promnout víčka, jenže ty zatracené rukávy se mi zamotaly do sebe a dívka opět vyprskla. Střehl jsem se udělat upíří oči a večer byl s normální lidskou tmou daleko hezčí.
„Jak se jmenujete, smím-li se zeptat?“ zeptal jsem se, když mi vyhrnovala rukáv na levé ruce – nesmí se to rolovat, ale tak jako pře-kládat a utahovat – až skoro k lokti, pak to drží.
„Selma, ale říkají mi Sel,“ mrkla mi do obličeje a hned zas sklo-pila zrak k rukávu. Zdaleka nebyla tak dokonalá jako Hanako, Maz-lík nebo Denisa – o to ale byla hezčí.
„To nezní moc čínsky, Selma.“
„Jsem z Hongkongu, pane Tob…“
„Nemohla bys mi říkat jen Tobiáši? Už mě z toho pánování brněj uši,“ zazubil jsem se a všiml si, jak mi rychle pohlédla na špičáky.
„Neboj, já tě neukousnu,“ řekl jsem a ona opět vyprskla. Velmi sympaticky.
„Dobře, pan… Tobiáši,“ položila důraz na poslední slovo – ohr-novala mi ten rukáv nějak podezřele dlouho, ale nijak mi to nevadilo. Když mi ohrnovala rukáv na pravé ruce, lítostivě mne pohladila po sotva znatelné jizvě nad zápěstím.
Má dlouhé, velmi hebké prsty.
Vzápětí se celou lodí ozvalo bučivé zatroubení, z kterého mi za-trnulo v zubech, a lekl jsem se, že jsem málem přepadl přes zábradlí – Selma mne „na poslední chvíli“ chytla.
„Co to bylo?! Umírající slon?!“
„Začíná oficiální část oslav, je třeba jít na přední palubu.“
***
Stál jsem vedle Denisy a poslouchal dlouhý zpěvavý projev v čínštině – přednášel Li Pao a nadýmal se nad tou ctí jako… jako nadmutá koza asi ne.
Stáli jsme do velkého U: Uprostřed paní Dao a její zlato, k ní nej-blíže od nejdůležitějšího k méně důležitým, a nožičky na U tvořila posádka. Na to, že jsme zajatci, nestáli jsme si s Denisou špatně.
Chvílemi jsem si připadal jako ve snu, ba ještě hůř – ani ve snu by mě nenapadlo, že budu na nějaké oslavě s Van Vrenem a Wrie-sem a že se na sebe budeme společensky usmívat.
„Nevyhrneme rukávek? Tobiášku? A ještě jeden? A abys nám náááhodou nespadnul do vodičky!“ zasyčela mi do ucha Denisa. Já se dál společensky usmíval na Wriese. „Taková… taková…!“ nena-cházela Denisa slov.
„Pst!“ zasyčel na ni pan Ho.
Když proslov skončil, všichni začali tleskat – stejně jsem si nikdy nemyslel, že lidé tleskají tomu, co řečník řekl, ale tomu, že přestal mluvit. Tleskal jsem tedy hlasitě a dlouho. Pak svalnatý Strážce do-nesl okovanou bedýnku, otevřel ji a držel, aby do ní paní Dao snadno dosáhla, a posádka začala defilovat – nejposlednější palubní pucflek, sotva osmileté dítě – šlo první: paní Dao vždy sáhla do truhličky a každému dala něco žlutě lesklého.
„Zlaté mince,“ naklonil se ke mně pan Ho, „tradice lodi.“
Všichni z posádky se klaněli až k zemi: celý Orient je postavený na klanění – někomu useknete hlavu, a on se vám ještě ukloní, než zemře. Když minci dostal i kormidelník, posádka zvedla pravou ruku zaťatou v pěst a něco třikrát za sebou hlasitě zařvali – asi čínské hip hip hurá! Pak se „U“ rozpadlo, kuchaři odběhli a začali nosit večeři.
„Evropane, paní Deniso, pojďte s námi,“ velitelsky mávla zlatem obalená ruka a my mohli vystoupit na horní palubu před druhým stěžněm, kde byl pod baldachýnem rozložen měkký koberec se spoustou polštářů. Číňani vědí, jak na to – proč u jídla sedět, když ležet je mnohem pohodlnější. Počkal jsem, až se Denisa položí (všichni se dívali) a natáhl se až za pana Ho – kdo má ty její jedova-tosti poslouchat.
Kuchaři a pomocníci začali nosit doslova tuny dobrot – nebýt člověkem je někdy na nic – jak nádherně to vypadalo, ty barvy, ty vůně…
„Prosím, pane Tobiáši,“ kuchtík mi podal vysokou orosenou sklenici s kolečkem citrónu.
„Já ale…“
„Je to krev z králíka, chlazená, s kapkou sojové omáčky a špet-kou velmi jemně mletého bílého pepře. Je považována za pravou delikatesu,“ řekl dokonalou hotelovou angličtinou.
„Potom nezbývá, než říci děkuji,“ s velebností odkoukanou od paní Dao jsem mu pokynul.
Ostatní dál nosili obrovské mísy s jídlem a paní Dao je vždy pře-hlédla a odmávla – kuchaři odspěchali na dolní palubu, kde už byla ve dvou řadách rozsazená posádka – na prknech před sebou bílé ubrusy – odhadoval jsem, že jich je k padesáti.
„Nesmíte začít jíst dřív než paní Dao,“ zašeptal pan Ho, a protože si vládkyně právě vybrala, přivolal si kuchtíka a nechal si celou jed-nu mísu položit k sobě – nádherně se to lesklo (tipoval jsem na šu-ang-si), ale podle vůně nikoli z hovězího, ale z typicky čínského psa čau-čau. Jiný kuchař přispěchal s miskou, hůlkami a rýží. Rýži měl pan Ho společnou s Wriesem. Pak paní Dao zahájila večeři: Opět projev v čínštině, naštěstí velmi krátký – podle své postavy zřetelně ví, že nechat vystydnout jídlo kvůli nějakým řečem je holý nerozum. Připojil jsem se k závěrečnému provolání, a pak už se konečně jedlo.
Ta chlazená králičí krev… inu, jak to říct, už jsem si nějak zvykl na rybí.
***
Číňani u jídla strašně mlaskají a říhají – čím víc, tím líp. Ale co.
Popíjel jsem svou Bloody Mary a díval se na spodní palubu. Ba-revné lampióny se kývaly s vánkem a stopy houpavého světla se na-tahovaly do černého oceánu. Selma jedla čelem ke mně a v mém pohledu asi něco bude, protože vždy, když jsem se na ni podíval, zvedla oči a usmála se. Výhled mi kazila jen Denisa, která – jistě náhodou – měla v mém zorném poli ruku se skleničkou opřenou o bok. Pan Ho téměř každé sousto zapíjel z porcelánové misky něčím, co smrdělo jako terpentýn, pozoroval směr mého pohledu a vědoucně se pochechtával.
Pak jsem si všiml, že se ke mně dívčích očí ze spodní paluby upí-rá stále víc a víc, a řeknu vám, není to špatný pocit.
Po jídle paní Dao hlasitě zatleskala – tím formální část oslav skončila a začala volná zábava.
Na dolní palubě se okamžitě objevila hromada bubínků a orien-tálních mňoukadel a big band spustil opravdu ryčně – zmáčkli něco od Rolling Stones.
„Myslíte, že můžu dolů?“ zašeptal jsem na pana Ho.
„Jistě, ale nezapomeňte poděkovat paní Dao.“ Přes terpentýnové pochechtávání měl oči zcela čiré a jasné. Obsluha začala nosit vodní dýmky a nad palubou se rozprostřela vůně tabáku a opia.
„Paní Dao, byla to vskutku vytříbená večeře, děkuji, že jsem se mohl zúčastnit,“ vstal jsem a uklonil se skoro ke koberci.
„To jsou všichni Evropané tak uctiví?“ foukla mi do obličeje opi-ový mrak.
„Jen když potkají tak nevšední ženu, jako jste vy.“
Tlustá dáma se rozesmála, až jí na sádle pod zlatem propuklo ne-falšované vlnobití:
„Jdi si zatančit, Evropane, jen jdi – vidím, že to potřebuješ,“ smí-chy div nekuckala a odmávla mě.
„Kam jdeš?!“
Zas ta Denisa.
Překročil jsem nastraženou nohu, pár schodů a byl jsem dole.
***
Když jsem se přiblížil, Rolling Stones začali trochu skřípat a se-dící lidé vstávali a začínali se rozestupovat. Uklonil jsem se hudební-kům a tak trošku zamával Selmě. Tolik ulehčených a chápavých po-hledů naráz jsem už dlouho neviděl.
Lidé se zase sesedli, Stones chytli dech a opiový mrak zhoustl – tady se kouřily obyčejné fajfky, popřípadě balené cigarety. Dvě děti s velkými džbány a naběračkami neúnavně dolévaly terpentýn.
„Můžu přisednout?“ postavil jsem se za Selmu. Byla to jen for-mální otázka, místo už jsem měl uvolněné, polštář naklepaný.
„Bude mi potěšením,“ řekla způsobně. Vmáčkl jsem se do sedící řady a Selma mi měkce přilnula k boku. Okamžitě přispěchalo dítě se džbánem, z brašny vytáhlo misku – a v tom si uvědomilo, co jsem zač, a ztuhlo jako přimražené – kapela opět začala ztrácet rytmus, až nebylo jasné, jestli náhodou nehrají Help od Beatles. Dítě se džbá-nem byla tak desetiletá holčička s černými copy a očima jako čárky. Zašklebil jsem se na ni a povystrčil špičáky. Zaječela vskutku nád-herně.
Chytil jsem upuštěný džbán i naběračku a vrátil jí to: „Skoč, pro-sím, za kuchařem, ten ví, co piju.“ Kuckal jsem se přitom smíchy – vidět ten obličej, opravdu nezapomenutelné. Selma se ke mně přitisk-la ještě úžeji a kapela se zas vzpamatovala; poněkud kožené tváře se uvolnily a už jsem tolik nevadil – zavtipkovat s dítětem, to působí vždycky.
Ubrusy a zbytky večeře zmizely, band spustil další šlágr a začalo se tancovat – Stouni byli vystřídáni Kelly Family. Když jsem uslyšel, jak muzikanti zpívají, málem jsem porušil slovo a uprchl v dál. Ten druhý si poznamenal, že by se Kellyovci dali použít jako obzvlášť vytříbené mučidlo.
***
Spolu s ostatními jsem tleskal a kýval se do rytmu, a Selma se na mne několikrát pootočila, jako když se chce na něco zeptat, ale ne-troufá si – vždycky se potom napila terpentýnu – a já tušil, že mě v blízké, ale o to temnější budoucnosti tanec nemine.
„Zatancujeme si?“ odvážila se nakonec a rychle zabodla oči do paluby.
„Ale s radostí,“ řekl jsem (s nalepovacím úsměvem) a pochmurně přemýšlel, jak mému tanečnímu umění prospěje kaftan na paty. Ka-pela to zrovna děsivě odpíchla, pot z nich stříkal, bubínky vířily, ruce na strunách kmitaly…
Zlatý An Angel!
Kaftan nekaftan, začal jsem statečně křepčit. Mezi nevysokými Číňany jsem působil jako rozhledna při zemětřesení a oni se začali kácet také – smíchy.
„Tanec mi nikdy moc nešel,“ omluvně jsem řekl prohýbající se Selmě.
Ti syčáci kolem mne udělali kroužek, tleskali a nechali mne sma-žit samotného. Podkasal jsem si hábit a zmítal se, až žabky létaly. Když kapela opět začínala vynechávat, raději jsem zjednodušil figu-ry.
Další písnička byla pomalá, česky ploužák: ty zvládám dokonce dva – doprava a doleva. A i když si přezdívku mistr Tango asi nevy-tancuju, Selma se ke mně přivinula a oči jí svítily – a o to jde.
Po další písničce se band věnoval občerstvení, tak jsme si sedli – na mém místě ležel nový vyšívaný polštář a za ním stála v pozoru holčička s táckem a vysokou sklenicí.
„Děkuju,“ řekl jsem a vzal si pití (jídlo, dobře). Holčička na mě zírala jako uhranutá, tak Selma něco vypálila rychlou čínštinou a dítě odběhlo. Jemně jsem Selmu nadzvedl a strčil jí vyšívaný (zřetelně pohodlnější) polštářek pod zadek – to už mě spolusedící z druhé stra-ny bral za něco tak všedního, že mě v rozmáchlém gestu polil terpen-týnem.
Hrobové ticho naznačilo, že jsem stále bedlivě sledován.
„Nic se nestalo,“ cinkl jsem sklenicí do prázdné sousedovy mis-ky. Všichni hlasitě vydechli a hovor jen vybuchl – ještě že neumím čínsky.
Tak nenápadně jsem Selmě položil ruku na koleno – zrovna mi šátkem pucovala terpentýn z klopy.
„Proč já, Tobiáši?“ pohlédla mi do očí, „když máš…,“ bleskla směrem, kde seděla Denisa: „Ona je tak krásná, dokonalá…“
„Navenek možná ano, ale nelíbí se mi, co má tady,“ poklepal jsem si na čelo.
„Panééé Tobiáššši?“ ozval se za mnou opiem rozmazaný hlas, „mohu vás pož… požžžádat?“
„Jistě. Ale o co?“ vsedě jsem se otočil a za mnou stál jeden z hu-debníků.
„Než… nezahrááál byste nějakou ev… evropskou hudbu?“ vrazil mi do rukou baňatou věc velmi vzdáleně podobnou kytaře.
„Má to nějak málo strun,“ zadrnčel jsem. Jak sakra ví, že umím hrát? Všichni na mě už zase zírali. Zkusil jsem akord – a kupodivu – docela to znělo.
Hrát, hrát, ale co?
Tušil jsem, že s českou trempskou písní neprorazím, tak jsem od-píchl klasického tříakordového Elvise: evropská hudba to sice není, ale kdo si toho všimne.
Zjistil jsem, že být upír má i velké výhody – měl jsem spoustu ča-su na vymyšlení a nahmatání dalšího akordu (ani ty tři poskládat správně za sebou není žádná sranda), a když můžete vložit veškerý dech do zpěvu, je to fakt docela nahlas. Navíc, mé hraní na kytaru se v mládí zaseklo na problému, jak synchronizovat hudbu a text – vždycky se mi něco předbíhalo, takže jsem to řešíval maximálním zrychlením obého. I teď zněl můj Elvis dost divoce – zběsilé drnčení baňatého instrumentu tomu jen dodávalo. Jinými slovy: řval jsem a hulákal, až se oceán třásl.
Kupodivu, Číňani trsali jako diví, ruce nad hlavou, a chtěli další a další přídavky. Podivíni.
Pak jsem si uvědomil, že velmi podobnou scénu jsem napsal do té své proklaté knihy, a odtamtud už byl jen skok do Nočního klubu. Tutti Frutti jsem hodně zkrátil.
***
„Jsi smutný?“ zeptala se Selma, když jsem vrátil nástroj.
„Vzpomněl jsem si… na svobodu.“
„Nesmíme s tebou o ničem takovém mluvit, trest by byl přísný,“ řekla vyděšeně a odtáhla se.
„Neboj, nebudu se vyptávat,“ jemně jsem ji palcem a ukazováč-kem stiskl nad kolenem – špás se tomu říká česky.
„Ty!“ pleskla mě do ramene a zahleděla se mi do očí. Lidé na pa-lubě už zase vířili, tak jsme se vytratili docela nepozorovaně.
***
Selma měla vlastní kajutu – sice tak malou, že jsem si v ní připa-dal jako skrčenec, ale rakev byla menší. Po třech ranách hlavou do stropu jsem si raději sedl na postel – zvenčí šuměl oceán, kulatým okénkem se odráželo kývavé světlo lampiónů a někde po větru někdo hlasitě zvracel.
Pravá romantika.
Japonské přísloví o tom, proč by měl muž dělat, co zvládne žena, znají i v Číně.
***
Asi jsem si na chvíli zdříml, protože kaftan zmizel a na poličce se objevily mé obvyklé civilní šortky a triko: vyprané a vyžehlené. Selma ze spánku zavrněla a zavrtala mi nos do ramene – připadá mi hrozně horká, já jí pro změnu studený.
Usmál jsem se při vzpomínce, jak zkameněla, když jsem ji popr-vé políbil na krk. Zvedl jsem hlavu, udělal kočičí oči a vycenil špičá-ky: „Drákulááá!“ Selma umí ječet taky moc hezky.
Protože bylo k ránu, sebral jsem šaty a vyklouzl na palubu. Vzduch se ochladil, nad mořem ležel bílý opar, a pan Ho seděl na stoličce nedaleko dveří, kterými jsem musel vyjít. Jeho vodní dýmka vydávala slabé srkavé zvuky – nekouřil opium, ale tabák, a modrý dým se pomalu vplétal do oparu.
Položil jsem šaty na sud s rýží a skočil do moře.
***
Voda byla teplá a pro mé oči nikoli černá, ale do modrošeda. Hluboko pod sebou jsem viděl stíny velkých ryb, což mi nedělalo dvakrát dobře, tak jsem podplul pod kýl a docela překvapeně vyvalil zrak. Čekal jsem stejnou rozšafnou bachratost jako nahoře, ale ze-spodu loď zdaleka nevypadala, jak si představuju džunku: dokonalý proudnicový profil, dopředu vystupující ostrá kosa, a dva – nyní za-vřené – otvory; jistě sání vodních trysek.
„No to se podívejme,“ řekl jsem a místo slov se mi od rtů odlepila šňůrka stříbrných bublin. Prozkoumal jsem rozhraní mezi džunkou a tím rychlým spodkem (který byl z nefalšované, na poklep několika-centimetrové oceli), a seznal, že dřevěná obšívka je zřejmě jen kamu-fláž.
Ale nebyl jsem ve vodě kvůli koukání lodím pod sukně, potřebo-val jsem vyzkoušet, jak rychle dokážu plavat.
Běžné plavecké metody typu kraul nebo prsa jsem rychle zavrhl – ty jsou vymyšlené pro lidi, kteří potřebují dýchat, a kteří nemají ta-kovou sílu v končetinách. Záhy jsem zjistil, že nejrychleji se dokážu pohybovat vlnivým stylem typu delfín. Sehnat tak někde plaveckou dvojploutev…
Protože jsem byl pod vodou už docela dlouho, dohnal jsem loď a vytáhl se na palubu. Pan Ho seděl stále tam, co dřív.
„Neměl byste cigaretu, prosím, pane Ho?“ Zvedl obočí, ale vstal a během momentu mi donesl krabičku camelek. Ne že bych někdy kouřil, ale jsou chvíle, ke kterým dým prostě patří. Oblékl jsem si na
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:54 am

mokré tělo šortky, a dokud jsem neuschnul, pouštěl jsem obláčky po větru. Když nedopalek vyřízl rudý oblouk a s tichým zasyčením ze-mřel, řekl jsem: „Už?“ a pan Ho přikývl. Poklop zapadl s kovovým zařinčením.
***
Denisa už byla v hamace, a jestli kdy kdo viděl smrtelně uražená záda, tak já právě nyní. Rozložil jsem si spacák přímo na palubu a usnul.
Je to opravdu dobrá věc, umět spát.
***
„Panebože! Co to tady tak smrdí?!“
Denisina slova mne vzbudila – podle všeho stála nade mnou.
Už v noci jsem si všiml, že mi Selma navoněla tričko sladkou pronikavou voňavkou – vzpomněl jsem si, že prý to orientálky dělá-vají, aby na ně muž nezapomněl.
Rozkošnicky jsem začenichal, protáhl se a jakoby ze sna se zatvá-řil způsobem, o kterém jsem předpokládal, že Denisu rozpálí době-la…
Nemýlil jsem se.
Trénink dnes začal časně.
***
Protože jsem se během spánku do spacáku nějak zamotal, nejdřív jsem tvrdě schytával – ručně, to asi pro nedostatek bambusových mečů.
„Opatrně, paní Deniso, ještě není zcela zdráv,“ ozval se svrchu hlas pana Ho.
„Ten že není zcela zdráv?!“ dostal jsem ránu do hlavy, až jsem uviděl barevná kola, a konečně se mi podařilo vymanit z textilní chobotnice.
„Ahoj Selmo!“ zamával jsem nahoru. Diváci, přestože někteří hodně pobledlí, se sbíhali v daleko hojnějším než obvyklém počtu – na lodi se nic neutají, tak čekali opravdu tuhý mač.
Trochu mě mrzelo, že poměr sázek je lichotivější pro Denisu.
***
Dnes poprvé jsme se nijak nešetřili a já poznal, jak nebezpečné může být kung-fu s bytostí jako my.
Prkna praštěla, mříž zvonila, kosti skřípaly a rány duněly. Přesto-že nás diváci mohli vidět, jen když jsme od sebe odskočili, freneticky fandili, oči na vrch hlavy, papírky se sázkami v pěstech. V jednom z klidnějších okamžiků jsem si všiml, že si židli donesl i Wries – ten určitě viděl všechno, stejně jako pan Ho, takže jsem si chuť na levi-tační triky nechal zajít hned dvakrát.
Další krátká přestávka byla, když mi praskla guma u šortek. De-nisa sice počkala, až mi přinesou nové a až se převléknu, ale nebýt diváků, bušila do mě dál, šortky nešortky. Oba jsme po namáhavém fyzickém výkonu dýchali tak jednou za patnáct minut – to je na nás téměř uřícenost.
Další kolo trvalo skoro hodinu – pak se mi ji povedlo zasáhnout patou na solar – dech jsem jí sice nevyrazil, ale nervovou pleteň tam má jako všichni. Zapotácela se, prudce jsem švihl pěstí, uhnula, ale já použil trik, který mne naučila Mazlík, a trefil ji loktem letícím za pěstí. Byla to hodně dobrá rána – neodhodila ji, ale srazila na podla-hu. Nezaváhal jsem a plnou energií jí zarazil levou pěst znovu do solaru.
Tím to skončilo.
Pomalu jsem vstával a cítil se unavený ale šťastný – vlastně po-prvé jsem Denisu porazil. Za necelých deset dnů výcviku to vůbec není špatné, pochválil jsem se. Zároveň jsem zjistil, že i my můžeme být omráčeni, a nikoli jen ranou do hlavy.
Zadíval jsem se na Denisu a radši přes ni přehodil ručník – stejně jako já měla oblečení na cáry a její oblíbené bikinky (dnes světle žluté) držely jen na několika nitkách. Shora se ozývalo nadšené po-vykování těch, kteří si vsadili na mě – Selma skákala nejvýš.
Protože se Denisa nejenže nezvedala, ale dokonce se ani nepo-hnula, pan Ho zatleskal a dav se sice s reptáním, ale rozešel. Pan Ho zvedl poklop a se známou lýčenou taškou seskočil dolů.
„Dobrý boj,“ pochválil mě, „bude z vás cenný válečník, pane To-biáši, uvážím-li, že vám není ani měsíc a půl…“ Sklonil se nad Deni-su a začal jí prohmatávat hruď. Bolelo ji to, tak se z mdlob oháněla rukama.
„Mohl byste ji podržet, prosím?“
„S radostí,“ jemně jsem chytil mátožná zápěstí – stejně jako já je měla pokryta souvislou vrstvou modřin, které se ale rozplývaly téměř před očima.
„Zlomeného nemá nic,“ zvedl pan Ho hlavu, „ale měl byste si na to dávat větší pozor, dva tak tvrdé údery do stejného místa… Ona vás nikdy nezasáhla do citlivých partií naplno – i teď brzdila.“ Jeho hlas zněl káravě.
„Myslel jsem, že jí nemůžu ublížit,“ trochu mi zatrnulo a začal jsem na rukou instinktivně hledat tep.
„Vy ano, samozřejmě. I vy jste smrtelní, nezranitelnost je z po-hádky, ne odtud,“ mávl dokola. „Otočte hlavu,“ rozkázal a vyhrnul jí potrhané tričko až ke krku. Chvilka lékařského pokyvování a pak zavoněl kafr – velmi podobně, jako mast Pátera Koláčka. Ozvaly se mlaskavé zvuky, jak jí lék vtíral do kůže, a Denisa zavzdychala a otevřela oči. Když mě uviděla nad sebou, škubla se jako…
„Klid, paní Deniso. Klid,“ přitlačil ji pan Ho k palubě, „budete v pořádku,“ přiložil jí na lesklou hruď bílé plátno a stáhl triko: „Do večera ležet na zádech – žádná hamaka, jen prkna,“ zaťukal na dřevo a v hlase měl dokonalý doktorský přízvuk.
„A vy, jestli ji takhle zraníte ještě jednou,“ podíval se na mě přís-ně, „budete příště bojovat se mnou.“
Přiznám se, že mě z černého pohledu toho metr šedesát vysokého mužíka docela zamrazilo.
„A dnes se o ni budete starat!“ sebral tašku a vyskočil nahoru.
Tak starat!
Denisa se škodolibě usmála – myslela, že ji nevidím.
„To jsem to teda vyhrál,“ zvedl jsem ji a opatrně položil na roz-prostřený spacák.
„Nemohl bys mi převléknout to triko? Jsem nerada v roztrha-ném,“ začalo první z asi milionu skromných přání tohoto dne. Kolem oběda už jsem se proklínal, že jsem se nenechal vyklepnout.
„Mám chuť na koktejl z těch dvou druhů malých rybiček… pan Ho ví jakých,“ řekla zmírajícím hlasem. Takže jsem další hodinu sekal hlavičky rybám ne větším než z akvária, a pak jedněm ještě menším, než jsem nacedil obvyklou sklenici, pak to bylo moc teplé, tak jsem dal donést led, pak moc studené…
„Fiflena rozmazlená,“ drtil jsem v zubech. Navíc se nechala kr-mit, přestože s rukama evidentně nic neměla, a už jí určitě stejně nic nebylo a…
Pan Ho se občas objevil nad mříží a zeptal se, jak se snažím – když mu odpovídala (stěžovala si, samozřejmě), zdaleka neměla tak zmírající hlas, jako když si přála polštářek pod hlavu, trochu nad-zvednout nohy, učesat vlasy, a ten fald na spacáku tak tlačí do zad… Pan Ho se na mne mračil, a tak jsem radši moc nekafral – s tím sou-bojem to asi myslel vážně, a nechat si znovu useknout ruku nebo tak něco, to se mi vážné nechtělo.
Další problém byl, že nitky na boku Denisiných bikin stále po-praskávaly, ona to dobře věděla a stále mne nutila být v její těsné blízkosti (zrovna jsem dělal aktivní stín), a včera v noci jsem zjistil, že mi upírstvím nejen zjemněly a zintenzivněly smysly jako zrak a sluch, ale i jiné tělesné funkce.
Zajímavé: důležité nebo příjemné se znásobilo, bolest a nepří-jemné vjemy výrazně utlumily.
Kolem čtvrté už jsem ty bikinky nemohl vydržet a poprosil pana Ho, jestli bych nemohl na chvíli nahoru, že musím něco naléhavého Selmě a že určitě neuteču.
Podíval se dolů a řekl, že se musím starat o paní Denisu.
Hajzl jeden šikmovokej.
***
Tehdy mi došlo, že se Selmou jsem si upletl bič sám na sebe a s úklonou jim ho věnoval. Musím se ještě hodně učit.
Protože slunce už zašlo za okraj naší díry, a tedy jsem nemusel dělat slunečník, pleskl jsem sebou do hamaky a začal se věnovat koncentrační meditaci – je velmi uklidňující.
***
Když se setmělo, zázračně vyléčená Denisa mi udělala Austrálii – to se člověk meditující v hamace roztočí kolem dokola, ruce a nohy se mu zauzlují do síťoví a nebožák skončí břichem dolů.
„To mám za tu péči?!“ vztekal jsem se.
„Ne, za péči ne,“ otřela se mi bokem o rameno a odvlnila se.
***
Asi za dvě hodiny jsem zjistil, proč si nás tu tak cení, i proč pan Ho nemá rád, když si vzájemně ubližujeme.
***
„Vstávej,“ zatřásla se mnou Denisa. Čekal jsem nějakou zlotři-lost, ale mela v hlase nezvyklé napětí a něco podobného sálalo z celé lodi.
„Obleč se,“ hodila mi na břicho sametově hladký balík, „nejdřív ale tohle,“ na balíku přistálo něco jako dvojité gumové popruhy na pistoli. „Navléká se to takhle… spěchej trochu, prosím tě!“
Oblékl jsem si popruhy – vzadu na krku docela tlačily. Denisa mi je utáhla a na hrudi mi zacvakla malou kovovou růžici: „Dokud ti neřeknu, nesmíš si to sundat, rozumíš? Za žádnou cenu.“ Viděl jsem, že má na sobě to samé – stála tam jen v plavkách. Sehnula se a na-táhla si volné kalhoty – tak černé, že i pro mé oči byly téměř nevidi-telné. V balíku, který mi předtím hodila na břicho, byly jedny i pro mě a k nim volný černý… nevím, jak se to jmenuje, asi vršek od ki-mona. Když jsem si to pokoušel ovázat širokým černým páskem, řekla: „Ukaž!“ a zručně mi ho obtočila dvakrát kolem pasu a zauzli-la. Ostrý pohled do očí:
„Rukávy vyhrnout nepotřebuješ?“
„Jste skutečně v pořádku, paní Deniso?“ ozval se svrchu ustaraný hlas pana Ho.
„Ano, pane Ho,“ řekla, ale zatvářila se trochu bolestivě – zřejmě abych se cítil provinile.
„Takže,“ stočila si vlasy do volného drdolu a natáhla si kuklu – rázem z ní byl vidět jen světlejší proužek kůže kolem očí, „to, co tě tak tlačí těsně pod krkem do páteře, je malá kumulovaná nálož. Když se nevrátíš na loď do doby, kterou oni určí, vybuchne, když si to po-kusíš sundat, vybuchne, když zaútočíš na kohokoli z naší posádky, vybuchne – jediné, kdy nevybuchne, je, když budeš dělat přesně to, co ti oni rozkážou,“ píchla palcem k horní palubě. „O tom, co se sta-ne, když se pokusíš utéci, jistě nemusím mluvit.“
„Vybuchne,“ řekl jsem poněkud tlumeně, protože jsem si kuklu nasadil průzorem dozadu.
„Přesně – ale aby sis nedělal marné naděje, v žádném případě tě to nezabije – náložka rozdrtí pár obratlů a přeruší míchu: to znamená, že se tak týden nebudeš moci ani hnout, a také to znamená, že oni budou mít dost času, aby tě našli – a to, co ti udělají za trest, si radši nepřej ani vědět.“
„Ty užs to zažila?“ narovnal jsem si kuklu a Denisa mi zastrkala lem pod límec.
„Nezažila, jen jsem se musela dívat, jak to dělají jiným…,“ od-mlčela se, a podle toho, co se jí mihlo očima, ani nemusela pokračo-vat.
„Připraveni?“ řekl pan Ho seshora.
„Ještě okamžik,“ řekla Denisa: „To jsou boty, troubo.“
„Mně to taky na rukavice přišlo trochu divný,“ vytáhl jsem ruce z něčeho, co vypadalo spíš jako silné sametové ponožky než jako boty – na podrážkách to mělo orientované chloupky, takže nohy přilnuly k prknům téměř dokonale. Denisa mi ukázala, jak se zavazují.
„Co to vlastně je? Vypadáme jako sám černý nindža,“ zachechtal jsem se, pod maskou trochu dušeně.
„Přestože tohle oblečení vymysleli v osmnáctém století v japon-ském kabuki-divadle a v Evropě je tuplem profláklé z nindža-filmů, tady budí smrtelnou hrůzu… A jen tak mimochodem, jestli někdy narazíš na skutečného nindžu, přes všechno co umíš, uteč. Už, pane Ho,“ zvedla hlas a poklop se otevřel.
***
„Vysvětlila ti paní Denisa smysl našeho řemení? Přesněji – tvého řemení?“ zeptala se paní Dao.
„Ano, paní,“ řekl jsem a cítil se hodně nesvůj, ale ne kvůli tomu oblečení. Loď se hnala tmou, nikde ani světélko, jen ostré syčení a pleskání vln. Paní Dao zatím jela na vítr, ale podle jistého detailu jsem usoudil, že brzo uslyším i motory.
Tím detailem byl dvouhlavňový kulomet tyčící se na zvýšené pa-lubě před druhým stěžněm, přesně tam, kde byla včera v noci opulentní žranice. Paní Dao ve vlajícím černém rouchu se o něj tak nonšalantně opírala, na sobě ani kousek zlata, za ní její Strážce, bo-kem Van Vren a Wries, oba upnutí v černých pláštích, klobouky do čela. Cípy plášťů tiše pleskaly do kolen.
„Piráti, oni jsou piráti!“ otočil jsem se na Denisu.
„Snad sis nemyslel, že jsme nějaká rekreace, Evropane?“ v chraplavém hlase žbluňkala krev.
„Proč jsi mi neřekla ani tohle…?!“
„Nedávejte vinu paní Denise, pane Tobiáši,“ skočil mi do řeči pan Ho, „je to první pravidlo lodi, které jste až do této chvíle nemu-sel znát: Nikdy nikomu neprozrazovat nic, co nemusí bezpodmínečně vědět, až do doby, kdy to nemusí bezpodmínečně vědět. Ano, jsme pirátská loď, a pokud se nepodřídíte rozkazům, které budou následo-vat, budete trpět… přesněji: dokud se nepodřídíte, budete trpět. Ni-kdy vás nezabijeme, na to jsou pro nás vaše schopnosti příliš cenné, ale to utrpení je tak velké, že se nakonec – vždy – podřídili všichni.“
„OK, strašení stačilo, co mám ale dělat?“ řekl jsem a v mysli mi zněla Postrachova slova: Klidně jez i hovna, když ti to umožní lépe poznat nepřítele. Čím víc ho znáš, tím snáze ho zničíš – až přijde čas. To vulgární slovo bylo jediným vulgárním slovem, které jsem od Postracha kdy slyšel, takže si tuto poučku pamatuju obzvlášť dobře.
„Vaše zbraně,“ podal nám pan Ho dvě krátké katany… tyhle me-če se asi jmenují jinak, ale kdo by teď myslel na terminologii.
„Zabíjejte všechny, pane Tobiáši, mrtví vám nevpadnou do zad. Důstojníky a kapitána poznáte podle šatů, budou velmi podobné jako na naší lodi – ty jen omráčit, maximálně lehce zranit. Pokud použije-te nějakou ukořistěnou zbraň, musíte ji před návratem nechat na dru-hé lodi, jinak následuje trest. Tady ještě…,“ podal mi cosi jako velké náramkové hodinky, „…je to kompas, chronometr a hloubkoměr. Kdybyste se musel potápět, držte se do třiceti metrů; kdyby vás zra-nili, snažte se skočit do moře, najdeme vás – oni mají takový ošklivý zvyk – rozsekat raněného útočníka na malé kousky. Velmi malé kousky.“
„Hotovo, pane Ho?“ chraplavý hlas.
„Ano, paní Dao.“
***
„Na příď, rychle,“ postrčila mne Denisa.
„To je jako zahákujem, budem se houpat na laně a hulákat jo-ho-ho, nebo co?“ vzpomněl jsem si na malebné obrázky z chlapeckých knížek.
„Ony tě ty vtipy… zabils už někdy někoho?“
Pokrčil jsem rameny.
„Nemusíš mít výčitky, zřejmě útočíme na jinou pirátskou loď – na lidskou pirátskou loď,“ dala důraz na to lidskou: „Jsou to zvířata, kdybys viděl, co dělají obětem…,“ otřásla se.
„My obětem jistě nic špatného neprovádíme, že?“ zeptal jsem se nevinně.
„My ne… já ne,“ opravila se a mrkla na Van Vrena a Wriese: „Kryjí nám záda, snad padesátkrát mi zachránili život.“
„Proč my – myslím vampýry – proč to nedělají sami? Jsou určitě lepší než já,“ zkusil jsem, jak mi jde tasit meč.
Paluba se začala chvět, několik tichých rozkazů, plachty zaples-kaly a sjely dolů, motory zahučely, příď se zvedla a nárazy vln ztvrdly. Kolem katany mi začal hvízdat vítr, tak jsem ji radši schoval.
„Proč my?“ Denisa zatínala prsty do jílce zbraně, kterou si ruti-novaně pověsila na záda: „Asi kvůli našim očím – vidíme v noci nej-lépe ze všech, ani výstřel z nejčernější tmy nás neoslní a nedonutí mrknout… plus naše regenerační schopnosti. A proč by oni měli schytat, co obvykle schytáme my?“ podívala se na mě a já pochopil, že se bojí – sice to zdařile skrývala, ale bála se, div se netřásla. To s tím rozsekáváním na kusy je zřejmě pravda.
A ona už to asi i viděla.
Mně s mojí výchovou Nočního klubu to bylo jedno – a navíc, ja-ká je smrt, už vím, a ani napodruhé to nebude horší: kulka do krku nebo rozsekat na kusy, co na tom záleží – se smrtí se nelze smířit, lze si na ni jen zvyknout.
Ten druhý si udělal poznámku s velkým vykřičníkem.
***
„Víc vlevo,“ zašeptala Denisa přes rameno a loď se během oka-mžiku trochu naklonila.
Viděl jsem cíl také docela jasně.
„Sto metrů,“ začal jsem zcela instinktivně hlásit vzdálenost.
„Držte se, budeme je taranovat,“ zašeptal za mnou Wries.
„Osmdesát,“ řekl jsem – Wries předával má tichá slova dál. Po-věsil jsem si meč na záda a Denisa zkontrolovala, jak mi sedí.
„Šedesát,“ řekla tentokrát ona a loď zpomalila, aby poklesl hluk.
***
Na třiceti metrech si nás všimli – příď naší džunky byla zatraceně
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:55 am

výš než jejich paluba – pod hladinou jsem viděl slaboulinké odlesky na kose vybíhající vpřed.
„Jak jsi na tom se skokem do dálky?“ zeptal jsem se Denisy – trochu mi chybělo, že tady před bojem nikdo nevtipkuje.
„Dvacet metrů,“ řekla polohlasem a místo žertíku jí zacvakaly zuby.
Na lodi před námi někdo rozespalým hlasem křičel nesouvislé rozkazy. Plácl jsem Denisu přes zadek: „Nebuď taková upjatá! Deset metrů!“ zařval jsem a odrazil se.
Projev iniciativu, nepřítel si tě začne vážit a tím méně bude čekat zradu: Postrach.
***
Dopadl jsem, a prkna pod nohama mi jen zapraštěla. Meč zasviš-těl a první bezhlavá mrtvola s mačetou v ruce se skácela. Tušil jsem, že na pirátské lodi musí být lidí docela hodně – přepadají výletní koráby a musí dokázat usměrnit doslova masy.
Rozkopl jsem nejbližší dveře a pěstí srazil důstojníka – měl jsem to o to jednoduší, že mne vůbec neviděl. Přeskočil jsem tělo a vzápětí do lodi narazila ta naše – opravdu mohutné praskání a mohutný ná-klon – jen jsem vystrčil zbraň před sebe, a když se naklánění zastavi-lo, měl jsem na čepeli tři piráty. Až v tu chvíli jsem docenil nindžov-ské boty – neklouzají ani v krvi. Proběhl jsem chodbičkou a tehdy někdo chytrý rozsvítil elektrická světla.
Setnul jsem oslněného chlapa, nahého jak palec a potetovaného do posledního kousku kůže – kolem penisu měl draka s vyplazeným jazykem.
„Jáááá!“ zařval druhý chlap, a už jsem se kryl před něčím jako špičatým sekáčkem na maso – na mou rychlost ale neměl: Nechápa-vě se podíval na pahýly po useknutých rukou, pahýl krku už si neu-žil.
Chytil jsem se krátkého žebříku a vyšvihl se vzhůru – vida, můs-tek! – tedy přesněji: pokusil se vyšvihnout – v rozletu mi někdo pře-razil o hlavu baseballovou pálku.
Co je to ale proti Denisiným pěstem.
Posledně jmenovaná se mi odrazila od břicha (ležel jsem pod žeb-říkem) a vyskočila mečem napřed. Její výkon odměnilo hlasité za-bublání a po šprušlích rázem tekla krev.
To už jsem byl nahoře také.
Druhý muž měl v rukou krátký samopal, a přestože v té rychlosti nemohl vědět, kde jsme, tiskl spoušť. Navíc měl zavřené oči. Svak! Svak! Skočil jsem před Denisu a obě kulky mi prosekly kimono na břiše.
***
To mám za to, že se nestarám o sebe, ale že zachraňuju ostatní – jenže, reflexy Nočního klubu se jen tak zapomenout nedají.
Už se mi asi nebude běhat tak snadno, a abych pravdu řekl, ani jednoduché stání už mi nepřišlo nijak jednoduché.
***
Výbava můstku začala nadskakovat, jak se do toho dal někdo zvenčí z něčeho podstatně těžšího než samopal. Ke všemu se na dru-hé straně rozlétly dveře a chlap s útočnou puškou na nás začal tréno-vat střelbu na běžící cíl. I když, v mém případě…
Denisin meč se zaklínil v samopalníkovi (bohužel zničila i jeho zbraň), tak z ruky chlapa, kterého tu zabila prvního, vyškrábla auto-matický colt, klasickou pětačtyřicítku vzor A1.
Sedm ran, možná osm, blesklo mi hlavou. Viděl jsem, jak u ústí útočné pušky vybuchují další a další koule oranžových plamenů a jak se rozprsky třísek blíží a blíží… Proč vždycky všichni střílejí po mně?
Beng! Beng! zaduněla pětačtyřicítka.
***
Na těch pár metrů nešlo minout. Denise se to přesto povedlo: Kulky vyrazily dvě světlá kolečka do dřevěné zárubně. Během těch několika okamžiků se však můj organismus s dvojzásahem do žalud-ku už docela vyrovnal… zas až tak docela ne – vyrovnal se s ním tak, že mi umožnil skok, na jehož konci jsem Denise vyškubl pistoli.
***
Ještě v letu jsem zaklesl ukazovák do spouště a předvedl totéž, co Hanako v pasáži kina Blaník – já to ale nyní dokázal v letu. Zjišťuji, že mé střelecké schopnosti upírstvím vzrostly také násobně.
Beng! Beng!
Pravé oko, levé oko – chlap vytřeštil mozek na stěnu.
Beng! Beng!
Tentokrát jsem střílel skrz skříňku na zdi, jen po zvuku, ale těžká automatická zbraň venku utichla.
Stále v letu jsem pozoroval čtyři rotující nábojnice a pomalu se vracející závěr coltu.
Glock! Chci glock! Chci dva glocky!
***
Dopadl jsem, překulil se na kolena a do levé dlaně mi vklouzl meč – Denisa mi ho kopla po podlaze. S její muškou jsem se divil, že ho nemám zapíchnutý v břiše.
To už – svou katanu v rukou – proběhla dveřmi a skočila na dolní palubu.
Nešlo mi to ani zdaleka tak rychle jako jí.
***
Na stěžni svítil velký reflektor otočený dolů – všude pode mnou běhalo strašně moc lidí – naštěstí měli jiné oblečení než naše posád-ka, jinak bych byl skutečně na rozpacích, jestli jich tu může být tolik – a nejenže běhali: Nebyla to žádná koťata – přestože se příď naší lodi tyčila vysoko nad rozdrceným zábradlím, oni už na ni útočili.
To ale není moje věc…
Švih, přesekl jsem chlapa vejpůl (trochu jsem to přehnal s rozma-chem) a o něco v něm si zlomil čepel. Pustil jsem jílec, chytil tu hor-ní půli za ruku a s otočkou jí bacil do ksichtu druhého chlapa – v rukou mi zůstala jen utržená dlaň – zbytek obou odlétl do moře.
Co teď? Bez meče? Vytrhl jsem zpoza opasku colt.
Jedna, možná dvě rány.
***
Denisa se hnala podél zábradlí a úspornými krátkými seky si čis-tila cestu. Rychlost, to je naše největší výhoda. Ovšem ona nemá dvě díry v břiše.
***
Další chlap – důstojník.
Kop jsem nedokázal dotáhnout do konce, tak mi jeho výstřel ože-hl kimono.
Pěst.
„Omráčit?“ podíval jsem se do rozdrceného obličeje – možná ho ještě vzkřísí. Dobrá zpráva byla, že jeho pistole je stará dobrá devítka ČZ-75, podle některých ruční zbraň z vůbec nejkvalitnějšího materiá-lu, jaká se kdy vyráběla. Mě potěšilo hlavně to, že je patnáctiranná a tři zásobníky v důstojníkově opasku.
Zaklekl jsem za stěžeň a začal se učit střílet místo dvojvýstřely jen jednotlivě – přesnost mi vzrostla natolik, že druhá rána bylo pros-té plýtvání.
***
Těch lidí na palubě ale bylo vážně hodně. Snažil jsem se krýt De-nisu – sice jsem nechápal, kam tak sprintuje, ale v přepadání lodí se nevyznám.
Tehdy se první z pirátů vydrápali na příď naší džunky. Ze svého vyvýšeného místa jsem viděl paní Dao – zrovna si zapalovala cigáro. Jakmile se piráti objevili nad pažením, zaklesla ruce do madel kulo-metu
A začala jatka.
***
Mé vyvýšené místo bohužel znamenalo, že i já jsem na dostřel, a už jsem chápal, kam Denisa tak žene – mimo střelecký úhel dvojčete.
Svalnatý strážce držel paní Dao pás s náboji a oba se dobře bavili. Já už poněkud méně – jak jsem pozoroval, co se děje tam u nich, přestal jsem dávat pozor, co se děje u mě.
***
Když se za mnou ozvalo to zadrnčení, stihl jsem se sice otočit, ale uhnout už ne. Šíp mi prorazil pravé rameno a přibodl mne ke stěžni.
Mnoho psů, zajícova smrt – pěkně blbé přísloví.
Mužík, který jako by z oka vypadl panu Ho, zakládal do tětivy další střelu. Na hlavě měl čínský klobouk, takový ten, co vypadá jako obrácená mísa na rýžování zlata.
Pravou ruku s čezetou jsem nějak nemohl zvednout.
„Tak levou,“ řekl jsem česky a klobouk plný nejvzácnější tekuti-ny odlétl v dál – kupodivu, vůbec jsem nevystřelil.
***
„Mistře, moc bych se tu nezdržoval,“ řekl pan Wries. Celý předek kabátu měl od krve – kapala mu na boty – ale nemohu říci, že bych ho viděl nějak nerad.
***
Zlomil jsem šíp, odtrhl se od stěžně, a následoval skok střemhlav na dolní palubu – úřadování paní Dao ve vyšších sférách začínalo být poněkud zdraví škodlivé.
Poněkud prudce.
Mrtvola mužíka s lukem stále ještě nestačila spadnout a proti záři reflektoru jsem viděl, jak ji střely z dvojčete rozstřílely do vzduchu. Mrak rudého aerosolu byl tak hustý, až to vypadalo, že z něj začnou šlehat blesky…
Prásk!
Bacil jsem pistolí důstojníka se stejné vyšívaným límcem, jako má náš kormidelník, a začal pajdat na zadní palubu. Piráti přede mnou skákali do vody.
„Nedělal bych to, hoši, nedělal,“ řekl jsem zamyšleně: já ty trojú-helníkové ploutve stahující se za krví na rozdíl od nich viděl. A že nejvzácnější tekutina z paluby doslova stříkala.
Během dalších tří minut se zbytek posádky vzdal.
***
Naši muži spustili lávku, a paní Dao – cigaretu v koutku úst – se snesla na dobytou loď.
„Kapitán?“ řekla a Van Vren přinesl chlapa, kterého jsem omráčil pod můstkem. „Dobrá práce,“ řekla paní Dao a já se ani nehlásil, že moje. Měl jsem trochu problém s tím šípem – tak neslušně mi trčel dozadu z ramene a přišlo mi hloupé, abych si já, takový drsňák, ne-chal od někoho pomáhat s takovou prkotinou – pokoušel jsem se špici zachytil za vzpěru přístřešku a vytrhnout ho, ale nešlo to.
„Upíři?“ znovu řekla paní Dao.
Denisa okamžitě vystoupila a zabodla meč do paluby. Nahoře na naší lodi – nad paní Dao – stál pan Ho a v ruce držel něco jako malou vysílačku. Kumulovaná nálož za krkem mne začala tak jakoby svě-dit.
Vyšel jsem ze stínu nástavby a položil čezetu na nejbližší mrtvo-lu.
„Dobře,“ řekla paní Dao, „nějací jiní důstojníci?“ Wries dotáhl další tři – krom jednoho jsem je omráčil já.
„Výborně,“ řekla paní Dao. Přestože nás na palubě pirátské lodi bylo sotva šest, třicet klečících zajatců se neodvážilo ani pohnout.
„Náklad?“ paní Dao na jednoho z nich namířila cigaretu a Van Vren ho zvedl do výšky, hezky jednou rukou. Paní Dao se s pirátem chvilku tak nevzrušeně – čínsky – bavila, pak kývla a Van Vren ho hodil přes palubu. Zvuky, s nimiž žraloci čelisti trhaly řvoucí maso, mi nedělaly dobře.
Ani na okamžik jsem nezapomínal, kdo jsou moji nepřátelé.
Van Vren zvedl druhého piráta a jeho projev byl už značně delší a barvitější. Až v tom okamžiku jsem si uvědomil, že mám šaty pro-sáklé lidskou krví – začala v nočním větru chladnout – a kupodivu, dost odporně mi páchla, o nějaké chuti k jídlu nemohla být řeč.
Ten druhý si udělal další poznámku: Že upíři sají krev lidem, je blbina.
***
Přestože byl tak hovorný, i druhý pirát skončil ve vařícím se moři – žraloci měli fakt mejdan.
Taranované plavidlo nabíralo vodu a naklánělo se. Po lávce prou-dil had posádky a vracel se obtěžkán lupem – strážce našel lodní po-kladnu a Wries s Van Vrenem svázali a odnesli kapitána a důstojní-ky. Pan Ho tkvěl na přídi, vysílačku v pravici, a já pochopil, že je to jen moje a Denisina zásluha, že zajatí korzáři klečí a strnule zírají do paluby.
Tomu anglickému slovu Upíři? určitě rozuměli všichni.
***
Wries se vrátil a zrovna něco říkal paní Dao, když se z podpalubí vyřítil obr – na Číňana doslova veleobr – v rukou kulomet s černým perforovaným krytem kolem hlavně.
***
Ve filmech obvykle tito poslední bojovníci divoce řvali a chrlí kolem sebe kulky. Tenhle byl úplně zticha a podle všeho se strašnou zbraní neuměl zacházet – chystal se ji použít jako kyj.
Řítil se na Wriese a paní Dao.
Zcela reflexivně jsem hmátl po čezetě a obr s dírou v hlavě ztratil směr a šlápl nejbližšímu žralokovi rovnou mezi zuby. Levou rukou! Zatočil jsem pistolí na ukazováku… Znechuceně jsem si uvědomil, že jsem právě Wriesovi a paní Dao zachránil život – obr by je jistě umlátit nestihl, ale do moře by je asi shodil. I když: proč by si místo mě měli užívat nějací žraloci. Jednou…
„Děkuji, mistře,“ řekl Wries a zamračil se na krvavé vření za pa-žením.
„Není za co. Mířil jsem na tebe,“ zabručel jsem si pod vousy a odložil pistoli na odkládací mrtvolu. Bohužel mě slyšel.
***
Za tu drzost jsem musel jít prohlédnout podpalubí – obr nám po-mlátil několik členů posádky.
Žádného piráta už jsem nenašel – jen stoupající oceán a… zači-chal jsem. Neklamný puch dlouho vězněných lidí.
Až vzadu, po pás ve vodě, jsem objevil nízké dveře, za kterými byli – zřejmě rukojmí. I když rukojmí, přesnější by bylo říci, to, co z nich zbylo. Cítil jsem, jak mi tuhne brada.
Ti, kteří ještě měli oči, se na mě dívali – prosebně – a já věděl, co chtějí.
Nedalo se dělat nic jiného, než je postřílet. Byli mi vděční, ale já se nenáviděl – ale pořád lepší nenávidět sám sebe než je nechat uto-pit nebo roztrhat žraloky. Stál jsem tam a rudá voda mi stoupala k hrudi.
Tohle byli lidé, které bych normálně zachránil, ti, o které vždy šlo, oběti.
Zjistil jsem, že skutečně – skutečně – nenávidím ty, kteří mne donutili, abych se choval takhle.
Vždycky je snazší nenávidět někoho jiného než sebe.
***
Prodíral jsem se proti proudu, a po stále nakloněnější podlaze to nebylo nic snadného. Tušil jsem, že se pirátská loď brzy sesmekne z kosy a klesne jako kámen; zřetelně jsem slyšel cvakání čelistí a drh-nutí těžkých těl o obšívku.
Na palubě už nebyla ani paní Dao ani nikdo jiný a lávka byla vy-tažená. Jen piráti stále klečeli na šikmých prknech a pan Ho se tyčil na špici naší lodi s vysílačkou v ruce.
„Chytejte, pane Ho,“ hodil jsem mu čezetu – byl by hřích, nechat oceánu tak dobrou zbraň. Cítil-li jsem dřív s piráty jakýsi soucit, po tom, co jsem viděl v podpalubí, jsem jim ty čelisti přál.
Levou rukou jsem se chytl zábradlí a přitáhl se – z děr v břiše mi žbluňkala voda.
Nějak jsem se nemohl dovyškrábat, tak se mi kolem zápěstí se-vřela suchá dlaň a vytáhla mne jako myš – pan Ho má na svou posta-vu páru.
Stál jsem vedle něj, dokud se pirátská loď nesesmekla – ti chlapi byli drsní: ani jeden neprosil o milost, ani jeden se nepokoušel vy-šplhat na stěžeň.
Udělalo to takové syčivé vžžžum!
Nikdy bych tomu nevěřil, kdybych to neviděl, ale moře se žralo-čími těly doslova vařilo a pěna rudá jako staré červené víno stříkala až k nám.
„Bude oslava vítězství, zúčastníte se?“ řekl pan Ho konverzačním tónem; scházeli jsme z přídě, schoval vysílačku do záhybů kazajky a točil si čezetou.
„Děkuji za pozvání, ale dnes dám raději přednost odpočinku,“ dr-žel jsem si ruku tak, aby nebylo vidět prostřílené kimono. „Zlomil jsem meč,“ řekl jsem trochu nesouvisle.
„Nevadí, s tímhle vám to jde znatelně lépe,“ pozvedl pistoli. Na-padlo mě, jestli by stihl odpálit nálož dřív než já jeho zastřelit. Asi ano.
„Posádka vám na zádi připraví horkou lázeň. Byla to dobrá prá-ce,“ nechal mě dál jít samotného.
Tak dobrá práce… Kolik bylo těch rukojmí? Sedm?
Osm?
***
Zastavil jsem nějakého muže a poprosil o cigaretu. Dal mi ji a div neutekl. Když jsem si pokusil strčit filtr do úst, zjistil jsem, že mám stále nindža-masku. Když jsem si ji sundal, podle napínající se kůže a popraskávání kolem očí jsem pochopil, že mám její průzor omalo-vaný krví; i na cigaretě byly rudé otisky. Strčil jsem ji mezi rty a cvakl úslužný zapalovač. Všiml jsem si, že se trochu potácím a že se
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:55 am

nosič zapalovače dívá na můj stín – ten šíp ze mě trčel fakt nápadně.
Došel jsem na záď, kde za vyšívanými závěsy právě drhli Denisu.
Horká lázeň za smrt.
Sedl jsem si na pažení, a přestože mi z nohou kapala krvavá voda, neměl jsem strach, že po mně chňapne nějaký žralok – i žraloci mají dost rozumu, aby nepáchali sebevraždu… Zjistil jsem, že se mi myš-lenky nějak divně točí a rozbíhají, pak už vedle stál pan Ho:
„Proč jste mi neřekl o tom zranění, pane Tobiáši?!“
Neodpověděl jsem, zrovna jsem přemýšlel, proč vlastně nepad-nout do vody… Vzápětí jsem ležel na palubě a někdo mi tahal šíp z ramene. Cítil jsem se slabý.
„Ty střely jsou otrávené, to přece ví každý! Proč by jinak dnes někdo střílel z luku?!“ vztekal se pan Ho. „Vás to samozřejmě zabít nemůže, ale jak organismus odbourává jed, oslabuje vás to… U dra-ka, a co je tohle?!“ Díry v zádech kimona, jak kulky prolétly skrz, byly asi trochu větší než ty vpředu.
„To nic není,“ začal jsem se zvedat – vyndání toxické hůlky mi vážně prospělo, „už je volná vana?“
…a nikdy před nepřítelem nedej najevo slabost, zaslechl jsem zdálky Postrachův hlas.
***
„Co je mu, citlivkovi?“ Denisa se na mne dívala svrchu a rozče-sávala si vlasy. Oblečená byla do slavnostního roucha a krom jasmí-nu voněla i růžovým olejem.
Seděl jsem na bedně a pozoroval, jak jí kolem volného šatu uta-hují pás – na lodi už se rozsvěcely lampióny.
„Vodprejskni,“ zmohl jsem se sotva na lichotku – zas tak dobře mi nebylo, museli mi dokonce pomoci na nohy. Když jsem si vzpo-mněl, že ty kulky měla schytat ona…
Mezitím ve velké vaně (spíš než vana to je kulatá dřevěná káď), vyměnili vodu, a byla skutečně ohřátá a nadto i sladká.
Malá slavnost.
„Nemohli byste zavolat Selmu?“ řekl jsem lidem, kteří se mi chystali drhnout záda. Už čekala za zástěnou. Pan Ho mi sundal ře-mení s výbušninou a přelepil průstřely čtverečky voděvzdorné leu-koplasti, pak všichni odešli a Selma zatáhla závěsy.
***
Vítr mi sušil ježka, seděl jsem v hluboké černi na boku nástavby, za zády smotané lano, nohy ve vzduchu, a poslouchal, jak kapela radostně řádí a definitivně se rozhodl, že uteču. Ne hned…
„Cigaretu, pane Tobiáši?“ uklonil se poskok, který ostatním lod-ním hodnostářům nosí tabák a opium.
„Cigaretu? Proč ne,“ vzal jsem si další camelku. Tancující plamí-nek mi osvětlil nos.
„Ty kouříš?“ pro dým cigára jsem přečichl jasmín i růžový olej.
„Nekouřím,“ vypustil jsem z plic modrý mrak.
„Kouření jsou jasné sebevražedné tendence,“ Denisa se mi – ná-hodou, jak se loď kolébala – opřela stehnem o rameno.
„Dík za psychoanalýzu, Freude,“ odsedl jsem si a díval se, jak ci-gareta ve větru žhne.
„Co na ní vidíš?“ její hlas byl pořád stejný, odněkud zleva bubla-la vodní dýmka pana Ho a Denisa se určitě neptala na cigáro. „Je to obyčejná lodní kurva,“ pokračovala, když jsem neodpovídal, „spala se všema na palubě – i s paní Dao!“
„Ano,“ foukl jsem do oranžového řeřavění, „řekl bych, že ano. Má spousty příjemných zkušeností,“ zkoušel jsem udělat z dýmu kroužek, ale ve větru marně – sebevražedné tendence. Asi ano.
Cítil jsem, jak Denisa ztuhla.
„Proč by mi mělo vadit, že je kurva? Co jiného jsem já?“ tento-krát se kroužek na okamžik udržel: „Ona roztahuje nohy a dostává za to jíst, já zabíjím lidi a nechávají mě za to žít…“ Ztěžka jsem se zve-dl a začal pajdat ke schůdkům na dolní palubu.
„Ale…,“ řekla za mnou Denisa.
„Neboj, tebe jsem nemyslel.“
***
U klece jsem zjistil drobný problém, nějak jsem se nemohl od-hodlat ty tři metry seskočit – nadvakrát prostřelené břicho docela bolí.
Pan Ho je naštěstí velmi pozorný a spustil mě, aniž si mé slabosti kdokoli všiml.
Zdál se mi sen, nevím o čem, ale voněl jasmínem a drahým růžo-vým olejem.
Probudilo mě úděsné kvílení.
Vypadl jsem z hamaky a zamotaný ve spacáku se dokutálel do-prostřed podlahy – slunce už dávno vyšlo.
„To nic, to jen Wries s Van Vrenem vyslýchají zajatce,“ řekla Denisa.
Znovu výkřik nesnesitelné bolesti.
Přestože jsem to slyšel už mnohokrát, teď mi před očima vytanula Janička. A Mazlík. A tak chladně jsem zjistil, že to nesnesu.
Znovu řev, tentokrát hodně dlouhý.
A tyhle chlapy jsem zajal já, trpí jen kvůli tomu, jak dobře plním rozkazy.
„Piráti mají obvykle na břehu skrýše. A bankovní konta, samo-zřejmě,“ řekla Denisa.
Znovu řev. Až teď jsem si uvědomil, že je v tom slyšet známé brebentění posádky – zřejmě mučení přihlížejí a jako obvykle uzaví-rají sázky.
„Já to nesnesu,“ řekl jsem.
Denisa se mi podívala do očí, beze slova zahrabala ve svém lod-ním pytli, vyndala voskovou tyčinku, kterou si dělá lesklé řasy, roz-lomila ji a obě poloviny rychle prohnětla v prstech:
„Do uší.“
„Zpěv Sirén,“ řekl jsem a ucpal si zvukovody. Pak jsem si ještě omotal hlavu svým spacákem a pak Denisa přidala její a konečně nastalo ticho. V tom tichu se vynořil Ten druhý, tak jsme pokecali.
K rozhodnutí, že odsud uteču, se přidalo ještě jedno – jednou se sem vrátím. Jsem přece Noční klub.
***
Denisa mě držela za ruku, a když výslech skončil, odmotala spa-cáky. Vydloubl jsem si vosk z boltců a zaslechl jen poslední slova paní Dao – stála nad klecí a dívala se na mě:
„…co je mu?“
„Otrávený šíp. – Měl ho v těle příliš dlouho, potřebuje odpočí-vat,“ řekl pan Ho.
„Už jsem se lekla, že nesnese trochu křiku,“ paní Dao zmizela.
Za chvíli se z pravoboku ozvala čtyři hlasitá šplouchnutí. Zvlášt-ní, pád těla poznám, ať padne kam padne.
***
Za dva dny jsem poprvé během plavby uslyšel to tak často zmi-ňované krákání racků. Nebo v těch námořnických knížkách racci nekrákají? Nevím.
Už mi bylo dobře – rány zmizely, jen rameno trochu brnělo. Pan Ho mne prohlížel každých šest hodin a řekl bych, že se tvářil dost udiveně.
„Regeneruješ zatraceně rychle,“ potvrdila mi jeho údiv Denisa.
Za to, jak hezky jsme vyvraždili piráty, nám dolů spustili malou akumulátorovou televizi. Ke svému nejhlubšímu zděšení jsem zjistil, že se Denisa vášnivě ráda dívá na seriály typu Esmeralda – v čínštině je to ještě příšernější než normálně. Já jsem se díval na hongkongské akční filmy a na Star Trek – v čínštině taky paráda. Bohužel, Esme-rald jsem viděl daleko víc, protože, ač jsem byl v pořádku, nebyl jsem ještě natolik silný, abych uhájil přepnutý kanál – Denisa si zvykla na mě sedět, a když jsem se moc škubal, lechtala mě.
Trpěl jsem statečně – nejvíc tehdy, když mě přišla pozdravit Sel-ma – to mi Denisa pravidelně masírovala záda.
Nejhorší byl ale hudební kanál: Denisa má snad ještě zvrhlejší vkus než Mazlík. Když zjistila, jak to unylé medové slintání nesná-ším, začala vynechávat i Esmeraldy, jen abych si užil dosytosti. Tak jsem trpělivě ležel (abych nelhal, masáže zad byly příjemné, rameno mne přestávalo brnět právě kvůli nim) a v duchu spřádal příběh o drsném, leč správném chlapíkovi, kterého zákeřní zloduši pomocí mimozemské techniky donutí, aby konal zlo – zcela proti své vůli. Mohla by z toho být nová kniha. Jednou.
***
Za další dva dny už mi bylo tak dobře, že jsem seděl na Denise a dívali jsme se na akčňárnu s Chow Yun-Fatem.
Když se moc škubala, lechtal jsem ji.
O hodinu později bouchly vedle televize dva balíky sametových černých šatů plus dvoje gumové řemení s výbušninou – v duchu jsem tomu začal říkat pásy cudnosti.
***
„Tady,“ podal mi pan Ho čezetu a pět zásobníků. Pistole byla vy-čištěná a voněla olejem. Zase jsme stáli na přídi, byla hluboká noc a zase pod námi hučely motory.
Tentokrát byl v nindžaobleku i pan Ho; za námi Wries a Van Vren ve svých pláštích a kloboucích a za nimi celá posádka – ti měli černá kimona, začerněné obličeje, samopaly a mačety.
„Útočíme na pirátskou vesnici. Je zřejmě dost velká a naším úko-lem je poutat co nejvíc obránců na sebe,“ řekl pan Ho.
***
Sto metrů od břehu jsme přesedli do nafukovacích člunů se zá-věsnými motory. Polovina posádky zůstala na palubě, protože i lidé ve vesnici měli loďky – paní Dao stála za svým kulometem, mezi rty nezapálené cigáro.
„Vesnice. Tam budou ženy a děti,“ řekl jsem do prázdna, když se motor našeho člunu rozvrčel – měl výfuk svedený do vody, takže byl velmi tichý.
„Ano, ty nezabíjet – budou prodány obchodníkům s lidmi,“ řekl pan Ho. Potěšilo mě, že lidský život má přece jen nějakou cenu.
***
Za pár chvil pod přídí zasyčel písek.
***
Byl to nevelký ostrov s členitým pobřežím mezi tisícem jiných nevelkých ostrovů s členitým pobřežím, takže ani nebylo divu, že piráti nechali jako obranu sotva dvacet mužů – z nich bylo pět inva-lidů, polovina staříků a všichni byli opilí, že se sotva drželi na nohou. Celkem jsem piráty chápal – najít to tady nešlo ani náhodou, a že by je někdo prozradil, si nedovedli představit ani v deliriu, protože by to musel být jedině důstojník z jejich vlastní lodi, a proč ten by to dělal, že.
Dobyli jsme vesnici bez jediného výstřelu (pravda, pokud nepočí-tám exekuci, kterou jsem provedl na snad deseticentimetrovém pa-voukovi, který mi u jedné chýše přestoupil na rameno).
„Snad se nebojíš pavouků?“ modrošedé oči za Denisinou maskou hloubavě žhnuly – už nikdy nesmím být raněn tak, aby ona měla na-vrch. Nevím, jestli jsou na lodi pavouci, ale…
„Proč bych se měl bát pavouků? Jen jsem se leknul,“ zavrtěl jsem hlavou.
***
Bez problémů jsme shromáždili veškeré obyvatelstvo na udupané návsi. Nechápal jsem proč, ale měli z nás skutečnou hrůzu – ozýval se dětský pláč, hlasité cvakání zubů a praskot ohňů – to jsme si na práci svítili jejich dřevěnými obydlími.
Zatímco naše posádka nosila ze skrýší v džungli nakradené věci (na mě až nechutně moc stříbra), Wries s Van Vrenem provedli se-lekci – na jednu stranu mladé ženy a starší děti, na druhou ostatní.
„Nedívej se,“ zašeptala Denisa.
Někdy je ovšem dobré utvrdit se v tom, proč někoho nenávidíte, obzvlášť, když vám ten, kterého nenávidíte nejvíc, zachránil krk. Záhy jsem zjistil, že cena lidského života je různá: moc staří, moc mladí a moc nemocní nemají žádnou.
Wries s Van Vrenem vytáhli meče a nepřestali, dokud nepřestal plakat poslední kojenec. Kdysi jsem četl, že se takhle chovaly i vy-hlazovací jednotky SS – zajímalo by mě, jestli je to také tak bavilo.
***
Zbylých asi čtyřicet duší jsme nahnali do největší z lodí v přísta-višti.
Ženy, které přišly o děti, tiše plakaly, jinak nikdo nevydal ani hlásku, šli jako ovce, písek jim křupal pod nohama a hvězdy svítily.
Byl jsem rád, že mám maskovaný obličej.
***
Paní Dao, která mezitím přijela rychlým člunem, stála na pláži, kouřila cigáro a prohlížela si proud zajatců. Občas někoho zastavila a podívala se mu na zuby, vytřídila tři mladé ženy, a pak začala s Wriesem diskutovat, kolik by si za celý náklad měl účtovat.
Oba se zřetelně vyznají v lidech.
Hořící vesnice hřála do zad.
***
Na Wriesovo plavidlo přistoupil Van Vren a několik námořníků, za záď si uvázali rychlý člun a odpluli do tmy.
My ostatní jsme se vrátili na naši loď – panoval tam čilý ruch, protože bylo třeba pečlivě uklidit velké množství zboží, a drahé kovy jsou těžké.
„Nemáš zájem, Evropane?“ zeptala se paní Dao a kývla na ty tři nové, které stály uprostřed paluby, kolem kruh posádky (zase se o něco sázeli), a já s údivem zjistil, že se ty ženy usmívají – pochopil jsem, že chápou, že nedopadly nejhůř.
„Děkuji za laskavost, paní Dao, později určitě,“ uklonil jsem se.
Vypluli jsme na oceán a zase následovala oslava. Seděl jsem na nástavbě, opíral se o lano, kouřil camelky a poslouchal lodní band a srkání vodní dýmky pana Ho. Když bylo společenské slušnosti uči-něno zadost, vrátil jsem se domů do klece a zbytek noci pozoroval hvězdy. Byly velké, jasné a cizí. Křik zabíjených dětí dva kousky vosku a spacák kolem hlavy neutiší.
***
Hned následující ráno jsem poznal další část své ceny.
O prkna bouchla řemení s výbušninou a poklop se otevřel:
„Vezměte si výbavu, prosím,“ řekl pan Ho.
Sledoval jsem, co dělá Denisa, a tak jsem si na lýtko také připnul pouzdro na nůž, dotáhl přezku kolem kotníku a zkontroloval, jak jde vytáhnout ta dlouhá dutá jehla, o které mi nikdo neřekl, na co je.
„Triko si tu nech a vem si plavky,“ řekla Denisa a sama si své tri-ko sundala – dnes měla bikinky světle zelené. Natáhl jsem si volné šortkové plavky, růžice na hrudi zacvakly a navzájem jsme si zkont-rolovali, jak nám dálkové ovládání sedí.
Nahoře na palubě bylo jako na reklamní fotografii NAVŠTIVTE TAHITI! Blankytné nebe, azurový oceán, romantický val bělostných mraků na obzoru plus smaragdově zelené huňaté ostrůvky.
Zmasakrované děti odtud vidět nebyly.
„Jak je hluboko?“ zeptala se Denisa.
„Pět set metrů, odhaduji,“ řekl pan Ho.
Naprosto jsem netušil, o čem mluví, a sledoval posádku, jak na levoboku staví malý dřevěný jeřáb, spouští cosi jako plovoucí bam-busové molo, připevňují k němu žebřík, chystají plastové kýble s děravými dny…
Pan Ho mě klepl přes loket: „Pane Tobiáši, mluvím s vámi!“
„Promiňte, pane Ho,“ uklonil jsem se – to, čím mne klepl, byl nůž s dvaceticentimetrovou nerezovou čepelí, gumovými střenkami a okem na navlečení kolem zápěstí. Tušil jsem, že mi bude přesně pa-sovat do pouzdra na noze.
„To je na žraloky?“ Poměrně svižně jsem pochopil, že se budeme potápět.
„Nikoli. Žraloci na vampýry útočí jen výjimečně,“ řekl pan Ho. „Ten nůž máte, kdyby vás dole něco přimáčklo a vy se nemohl vy-prostit. Tak si uřízněte nohu nebo ruku.“
„Uříznout…?!“ zvedl jsem si nástroj před oči. Proto má ta kudla na horní straně čepele pilku.
„Ano, končetina vám za pár týdnů doroste, máme pro vás speci-ální přísady do jídla, aby to šlo rychle.“
Uříznout nohu, dost dobrý! Ten druhý si udělal poznámku.
„Pod námi je ztroskotaná loď,“ pan Ho založil ruce za záda, „va-ším úkolem je prozkoumat náklad a najít lodní pokladnu a případné ostatní cennosti. Zvláštní pozornost věnujte starožitnostem – paní Dao má rozsáhlé sbírky. Za starožitnou zbroj či zbraně vás čeká od-měna.“
„Pět set metrů je dost hluboko, ne?“ řekl jsem a skepse v mém hlase byla asi dost znát.
„Váš organismus vydrží bez vážnějších škod i pět tisíc metrů. Po jistých zkušenostech. A po jisté přípravě.“
Podle toho, jak Denisa zaťala zuby, se pohled na vážnost škod asi liší člověk od člověka. Potápěč od palubního chytráka.
„Děkuji za uklidnění, pane Ho,“ uklonil jsem se a pan Ho mi po-dal černé ploutve.
„Několik důležitých rad – těsně před potopením se musíte dů-kladně prokysličit – tam dole je to náročné a ať vydržíte alespoň dvě hodiny. Za druhé: kolem deseti metrů,“ poklepal mi na kombinovaný přístroj na zápěstí, „si začněte plnit plíce vodou.“
„Plnit plíce…?!“ zatvářil jsem se asi trochu vyděšeně.
„Prostě se pomalu nadechneš vody,“ řekla Denisa, „nosem, aby se zaplavily celé dýchací cesty.“
„Nosem…?! Pěkně děkuju.“
„Nemůžete se utopit, pane Tobiáši, jen při vynořování nezapo-meňte otevřít ústa a uvolnit to tady,“ pan Ho si pohladil krk.
„Co ta jehla?“
„Kdybyste cítil, že se vám prohýbají kosti,“ poklepal mi na čelo,
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Daidalos™[NočníKlub]
Admin
Admin
avatar

Poeet p?íspivku : 104
Age : 27
Registration date : 23. 07. 08

PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   Sun Aug 17, 2008 9:55 am

„takhle si ji vbodněte,“ strčil mi sukovitý ukazovák do nosní dírky, „držte tento úhel a tlačte, dokud to nebude stačit – to poznáte.“
„Jasně – dutiny a vyrovnání tlaků,“ řekl jsem navenek nevzruše-ně, ale uvnitř jsem se celý kroutil a nějak se smrákalo. To radši chcípnout než takovouhle akupunkturu.
„Není potápění nádherný sport?“ řekla Denisa.
„Úplně planu,“ uložil jsem jehlu.
„A ještě vám zezačátku budou praskat bubínky, ale to časem pře-jde,“ pohladil si pan Ho bradu.
„To nic neuslyším.“
„Ale ano – rezonancí lebky.“
Ach jo, pomyslel jsem si.
„Ach jo,“ řekla Denisa, „tak vzhůru dolů,“ přehoupla se přes pa-žení na plovoucí molo.
Já neřekl nic a seskočil za ní.
„Ještě tohle,“ pan Ho mi do dlaně pustil něco jako dva malé mléčné bonbónky – opravuji, spíš jako náušnice – na bonbonech ne-bývá nerezový klips.
„Co je to?“
„Baterky, řekněme,“ Denisa si jeden bonbon schovala do kapsič-ky na kombinovaném přístroji.
„Baterky?!“
„Jo, baterky – ve vracích je tma i na nás – dělají to ze světlušek.“
„Ze světlušek?!“
„Jo. Teď to schovej a připni si to až dole – sem,“ zatahala mě za popruh od nálože.
„Ještě taková drobnost: Kdybyste se nevrátil do dvou hodin,“ zvedl pan Ho vysílačku, „funguje samozřejmě i pod vodou.“
„Děkuji za informaci.“
Denisa už dýchala, jako by se chystala na porod: „Nesměj se a začni taky, nechce se mi tahat ještě s tebou,“ ukázala do nekonečné modři pod námi. Už se mi ani zdaleka nezdála tak azurová jako před chvílí.
Nenávidím Tahiti.
***
Pan Ho vyklonil rameno jeřábu a podal mi velký omlácený kus olova s šesti madly – byl přivázaný na tenkém laně kývajícím se přes kladku a bylo na něm vyražené 250 kg.
„To jsem rampa, co?“ bez problémů jsem to udržel v jedné ruce. Bambus pode mnou ovšem ne, takže za okamžik mě Denisa vytáhla i se závažím – ona chytře stála na místech, kde se křížily hlavní nosní-ky.
„Chyť se madla a nepouštěj se, dokud nebudem u dna. Kdyby se ti něco stalo dole v lodi, klepej nožem do něčeho kovového: Dvakrát rychle je nebezpečí, třikrát nález, čtyřikrát průšvih. Hlídej si čas a…,“ otočila hlavu na pana Ho: „Dvě hodiny, teď!“
Pan Ho stiskl stopky, vír bublin, a už jsme klesali jako střemhlavá ponorka.
***
Potápění není žádná sranda – protiproud mi stahoval plavky.
Chvilku potom, co mi s pištivým lupnutím praskl levý bubínek, mi Denisa poklepala na hruď. Nechtělo se mi, ale prohýbání žeber mne samo donutilo – kdo se nikdy nenadechoval vody – z plných plic – nepochopí, o čem mluvím.
Praskl mi i pravý bubínek.
Čím jsme byli níž, tím byla větší tma a voda studenější – nejprve se vytratila červená část spektra, pak zelená, a tudíž všechno zmodra-lo. Všiml jsem si, že Denisa už má upíří oči a bedlivě se dívá dolů. Já se pro změnu díval nahoru – přece jen to byl příjemnější pohled. La-no nad námi bylo hodně šikmo, jak nás snášel proud.
Denisa mi zaryla prst do pupku a tvářila se trochu vztekle – asi mi něco na vzdáleném dnu ukazovala už docela dlouho – pochopil jsem, že ten neforemný stín je náš vrak. Denisa mě volnou rukou pevně objala a přitiskla se, až mi voda v plicích zažbluňkala. Přemýš-lel jsem, jak jí taktně naznačit, že na sex nemám ani pomyšlení – až když mi zaryla prst pro změnu do ledvin, dovtípil jsem se, a začal jí pomáhat kormidlovat, abychom přistáli co nejblíž potopené lodi.
Na dvou stech padesáti metrech jsem začal mít problémy s duti-nami. V hlavě mi odporně praskalo a bolelo to metr od metru víc. To praskání zřejmě slyšela i Denisa, a když pochopila, že to sám ne-zvládnu, napíchla mi nos sama.
Odporné. Vskutku odporné.
***
Závaží dopadlo a zvedlo mrak bílého písku. Vždycky jsem si myslel, že na dně moře je hlavně bahno, ale tady byl písek – okolí vypadalo jako poušť pokrytá čeřinami, hvězdicemi a stezičkami ži-vočichů připomínajících ostnatý Big Mac. Přestože byla tma, pro naše přizpůsobené oči bylo přijatelné nafialovělé šero – což o to, ale tlak deformoval bulvy, takže se mi pěkně špatně zaostřovalo…
„To není tlakem,“ vychytrale se ozval Ten druhý, „to dělá různý index lomu. Chápeš, jsi zvyklý na vzduch a tady je…“
„Voda. Jsem si všimnul.“
Ten druhý uraženě zmlknul.
Pozoroval jsem, jak se zvířený písek pohybuje rychle – proud je opravdu silný, pak jsem pozoroval, jak si Denisa nevzrušeně rovná a dotahuje provázky plaveček. Vypadala s pásy křížícími hruď a no-žem na noze trochu sado-maso; zjistil jsem, že na její poprsí nemá tlak vody žádný vliv.
Ani index lomu.
Ukázala si na oči a na lano mířící vzhůru a já pochopil, že to je náš hlavní orientační bod. Kolem plavaly nějaké ryby a byly stejně nafialovělé jako všechno ostatní – žádná pestrobarevná televizní pří-roda. A to jsem se tak těšil.
Zvolna jsme dosplývali k vraku.
***
Byla to kovová, možná sto metrů dlouhá loď, stáří jsem si odhad-nout netroufl, celá zarostlá šedozelenohnědým slizem a malými škeb-lemi… došlo mi, že si tu šedozelenohnědou namlouvám – i sliz vy-padal nafialověle. Seděla trochu zešikma; na straně, odkud přicházel proud, vysokou návěj písku. Nástavbu s můstkem měla vzadu a do zejících černých děr po rozbitých okénkách se mi vůbec nechtělo, ale Denisa si připnula světlušku a vklouzla tam jako nic.
***
Museli jsme se pohybovat opatrně, protože uvnitř už kal byl, a zvířený se jevil docela neprůhledně i v kuželech světla – čínské pří-rodní minibaterky se v mých očích rovnaly nejsilnějším halogeno-vým reflektorům; hezké bylo, že se vrátily barvy.
Rozdělili jsme se.
Plaval jsem z místnosti do místnosti a začínalo mě to docela bavit – nebýt chromované jehly trčící z levé nosní dírky. I tak to bylo zá-bavnější než klec nahoře.
V kuchyni byl strašný nepořádek, všechno sesypané v rohu. Roz-padlá kostra v cárech zástěry se na mě zubila od ucha k uchu, ruku na zrezivělém sekáčku.
Klep-klep-klep.
Marně jsem vzpomínal, co že to jsou tři údery, tak jsem se raději vrátil na chodbu a vydal se po zvuku (jak mi vysvětlil pan Ho, čelo se musí přitisknout ke stěně – pak je poznat, odkud se vlnění šíří – jinak se zdá, jako by šlo odevšud a zároveň odnikud). Vůbec: kdo si myslí, že pod vodou je ticho, mýlí se. Lebeční akustikou jsem vnímal spoustu zajímavostí: šumění unášeného písku, škrabotání drobných tvorů pachtících se kamsi, chroustavé křupání, s nímž cosi drtilo škebličky přirostlé k trupu…
Klep-klep-klep.
No jo, furt! Plaval jsem u stropu, vyhýbal se lampám a sledoval kal zvířený Denisinými ploutvemi.
***
Byla v kapitánově kajutě a klepala nožem do kovové pokladny. Aha, takže tři údery jsou nález.
Zavřel jsem za sebou dveře.
Podle vybavení byla loď tak z šedesátých let, zřejmě americká. Na kapitánově posteli bylo pečlivě ustláno – vše držely dva široké gumové pásy; sice už dávno zteřely a skoro se rozpustily, ale svůj úkol splnily. Kajuta byla docela hezky zařízená: skříň, psací stůl, hygienický koutek… U stropu plavalo kulaté těžítko naplněné lihem. Když jsem s ním zatřásl, začalo v něm sněžit. VÁNOCE V MONTANĚ, bylo napsané na chaloupce a ostré světlo mé světlušky výjevu dodávalo nádech mrazivého zimního rána.
Doplul jsem k zrcadlu, které sice bylo pokryté jemňoučkou vrst-vou kalu, kupodivu však neosleplo: za rámem byly čtverečky papíru, ale obrázky z fotografií už zmizely; z držáku trčel hřeben a vypeli-chaný kartáček na zuby – porcelánový hrnek měl ulomené ouško a ležel na podlaze.
KONEČNĚ SAMI, napsal jsem špičatým koncem hřebenu do špíny na skle.
Denisa schovala nůž a tázavě si zastrčila ukazováčky za provázky plavek.
Střízlivě jsem zhodnotil situaci – tolik studené vody, tlak pěti set metrů a napsal pod
KONEČNĚ SAMI
ÚTĚK?
Denisa rozhodně zavrtěla hlavou, doplula k zrcadlu, vzala si kar-táček na zuby, zlomila ho, a malými písmeny mi popsala mnoho dru-hů útěků, o které se kdy kdo pokusil – nikdy nikdo neuprchl, všichni upíři, které znala, nakonec padli ve službách paní Dao. S údivem jsem zjistil, že ona je zajatcem už víc než dvacet let.
TO JSI TEDA DOCELA STARÁ PÁKA, napsal jsem. Poměrné bleskurychle vytrhla nůž a nasadila mi ho na gumu plavek.
VELMI, VELMI ZACHOVALÁ, dopsal jsem rychle.
AGONY JE PŘES ŠEST SET, načmárala, A MOŽNÁ ČTYŘI STA – MOŽNÁ I PĚT SET LET NEMĚLA POTOMKA. PROČ TY, TAKOVÝ OBYČEJNÝ ČLOVÍČEK?
JÁ NEJSEM OBYČEJNÝ ČLOVÍČEK! napsal jsem vztekle, JÁ JSEM SPISOVATEL A NA TO HOLKY LETĚJ!
HA-HA-HA! napsala, pak pečlivě zrcadlo smazala, pak ho pro jistotu rozbila – ukázala na střepy, nahoru a naznačila podříznutí kr-ku.
Bojí se jich dokonce víc, než bych čekal.
Vzal jsem pokladnu a ještě chvíli – spíš z turistických důvodů – jsme plavali po lodi. V nákladovém prostoru byly nějaké obrovské ocelové věci: kus elektrárny, nebo tak něco. Voda tam byla hnědá rzí a chutnala železem.
Pomalu jsme se začali vracet a pětatřicet minut před uplynutím času vypluli do volného moře.
Volné moře…
Nálož za krkem zase začala tlačit.
***
Schovali jsme světlušky, chytli se madel na olověném závaží a Denisa zaškubala za provaz. Pro člověka by bylo docela marné, po-koušet se přetáhnout lano našponované proudem, teď se jeřáb nahoře určitě pěkně rozdrnčel.
Za pár okamžiků jsme začali stoupat – byl to podobný pocit, jaký musí být v balonu.
A nafialovělé ryby pluly nad nafialovělou pouští, uprostřed které ztroskotala nafialovělá loď.
***
Stoupali jsme mnohem déle než klesali, a musím říci, že naštěstí; pokles tlaku mi rozhodně nedělal dobře.
Najednou jsme byli na vzduchu a někdo na mě řval: „Zavři oči!“ Skoro jsem neslyšel, z jehly v nose mi stříkala voda a zas ten křik: „Smrkej! Smrkej!“ To skutečně pomohlo, přetlak v hlavě ustoupil a bulvy mi přestaly vylézat z důlků. Vzápětí mne někdo chytil za kot-níky a zvedl do výšky – tím mi z plic vylil i nevydýchnutelný zbytek vody…
Prostě peklo.
Ležel jsem na bambusovém prámu a pažení lodi nade mnou bylo obsypáno šikmookými hlavami. Pan Ho stál se založenýma rukama vedle mě a Denisa stála na rukou kousek vzadu a rutinovaně vykaš-lávala zbytky oceánu – teď už spíš jen stála na rukou. Už jsem věděl, proč Číňané nebrebentí ani se nesázejí a jen zírají.
„Co kesonová nemoc?“ řekl jsem a slyšel značně lépe než před chvílí.
„Nemůžete dostat kesonovou nemoc, pane Tobiáši,“ řekl pan Ho, „to byste dole musel dýchat z tlakových lahví.“ Podle všeho to byl on, kdo ze mě vylil vodu.
„Tak, Evropane, přinesls mi poklad?“
Posádka se rozprchla.
„Doufám, paní Dao,“ podal jsem svalovcovi pokladnu. Vteřinu od vteřiny jsem se cítil lépe, tak jsem si naposledy odplivl a vylezl nahoru. Denisa už seděla na nástavbě a ždímala si vlasy:
„Dobrý?“
„Ale jo.“
Pan Ho vyskočil za námi, vytočil salto a dopadl přede mne: „Tro-chu to škubne,“ opřel mi levou ruku o čelo a pravou mi vytrhl jehlu z nosu.
„Děkuju,“ zašklebil jsem se a švidral přitom po paní Dao a orezlé kase: přece jen, v lovení pokladů z potopených lodí je něco roman-tického.
„Zajímá tě, co je uvnitř, Evropane?“
„Ano, paní Dao.“
„Tak se pojď dívat.“
„Děkuji, paní Dao.“
Li Pao si přinesl tašku s nástroji a pustil se do zámku.
„Je vodotěsná,“ řekl po chvíli a po další v zámku křuplo a víko odskočilo. Nechtěl jsem dát zvědavost moc najevo, navíc, jak mi ještě nesrostly bubínky, trochu jsem na kývající se palubě ztrácel rovnováhu.
„Evropane! Ty mi neseš štěstí!“ sáhla paní Dao dovnitř a vytáhla tlustý svazek stodolarovek: „Štěstí a dokonce i zlato,“ hodila mi ma-lou cihličku žlutého kovu: „Tím se platí Indům.“
Uctivě jsem si těžkou měnu prohlédl a vrátil.
Protože jsme se tak snažili, opět jsme se mohli umýt ve sladké vodě. Je to pohoda, když na vás nepopraskává věčná sůl.
Přestože mne nikdo do klece nehnal, za chvíli už jsem se pohu-poval v hamace. Přece jen, bylo to únavné ráno.
***
K polednímu jsem byl docela v pořádku, uši jako nové.
„Tobě bubínky nepraskají?“
Denisa se dívala na televizi:
„Ne – časem ti taky přestanou – organismus se přizpůsobí a naučí se vyrovnávat tlaky.“
„Co takhle Titanic?“ potápění mne docela chytlo a o téhle legen-dě jsem přemýšlel celou dobu.
„Titanic jsme vybrali už dávno – a ani mi o něm nemluv.“
„Vyprávej! Přeháněj!“
„Dívám se, nevidíš?!“
„Vždyť je to pořád stejný, vyprávěj o Titaniku! Denisko! Co jste tam našli? Viděl jsem kdysi v TV, jak Telly Savalas slavnostně otví-ral vytaženej trezor.“
„Savalas…? Jo, Kojak… Stejný! Jak můžeš o Esmeraldě říci, že je pořád stejná!“ Díl zrovna skončil: „Co si trochu zatrénovat?“
Mluvit o Titaniku se jí zřejmě nechtělo. Jako nikdy o ničem.
„Zase dostaneš nakládačku, žabařko,“ taktně jsem jí připomněl, jak posledně musela vyhledat lékařskou pomoc.
„To byla chvilková indispozice, na takovýho jelimana stačím vždycky,“ to už uklidila televizi do rohu a začala si dotahovat pro-vázky plavek nafest.
„Full-kontakt?“
„Jinak to nemá cenu. Žabaři.“
„Jak originální.“
***
Přestože to bylo jen několik dní, zlepšil jsem se o tolik, že Denisa neměla šanci. A proč vlastně ne, uvažoval jsem, přeměna v jiný druh nemusí být zdaleka hotová tím, že mám pěticentimetrové vysunovací špičáky – můžu se vyvíjet pořád dál. A mít za matku Agony asi zna-mená ty nejlepší upíří geny jaké… V zamyšlení jsem dostal petelici do brady, až mi hlava poskočila. Druhý kop jsem vykryl předloktím, švih, a těsně před Denisiným krkem jsem ránu zastavil:
„Je po tobě.“
„To si počkáš!“ Další série tvrdých ran – i když, zdálo se mi, že nám děvče nějak slábne. Nebo já sílím. Zkusil jsem pár úderů, které mne učila Mazlík a které jsem nikdy nedokázal tak rychle, aby byly účinné. Protože jsem je neměl zažité, nedokázal jsem ten poslední ubrzdit, a tak Denisa přelétla celou klec.
„Jau,“ řekla.
„Sakra, to nebylo naschvál,“ pomáhal jsem jí na nohy – ani ne snad kvůli ní, ale kvůli tomu, co řekl pan Ho. I když, stařík, co by zmohl s mými stále rostoucími dispozicemi?
„Dobrý?“
Denisa trochu podklesávala v kolenou a rozjížděly se jí oči.
„Ne.“
„Jen se nedělej, zase chceš ten koktejl z mrňavejch rybiček!“
„Bolej mě záda.“
Opřel jsem si ji o hruď a koukl jí na lopatky – měla na nich ob-tisknutou strukturu dřevěné stěny, a to tak, že pěkně čitelně. Došlo mi, že bych ji mohl i zabít.
„Masáž?“ lehce jsem jí přejel prstem po páteři, až celá zvláčněla.
„Ne. Ano. Ale budu se u toho dívat na seriál… Pane Ho, prosím,“
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://spol-ushinau.forumczech.com
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Noční klub díl 1   

Návrat nahoru Goto down
 
Noční klub díl 1
Návrat nahoru 
Strana 1 z 2Jdi na stránku : 1, 2  Next

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Společenství Ushinau :: Příběhy a Povídky :: Příběhy a Povídky-
Přejdi na: